Č. 193.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Předpisu daných v § 18 čes. ř. dávk. nelze vztahovati na zjišťování výše připočítatelných nákladů dle § 9, č. 1 téhož řádu. Při zjišťování tom dlužno se říditi všeobecnými zásadami řízení správního. (Nález ze dne 29. září 1919 č. 4396.)
Prejudikatura: nálezy č. 75, 115, 152 a 155 této Sbírky.
Věc: Ing. Antonín Liman ve Staré Boleslavi proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 31. července 1918 prodal stěžovatel svůj dům čís. pop. 401 se stavebním dílcem č. kat. 621 a pozemkovým dílcem č. kat. 526/26 (vl. č. 800 ve Staré Boleslavi) za 30000 K. V přiznání k dávce z přírůstku hodnoty uvedl, že ony pozemky koupit dne 8. prosince 1904 spolu s jinými pozemky, že na ně připadlá kupní cena byla 1378 K 27 h a že sám tam postavil dům čp. 401. Stran nákladů spojených se stavbou tou zodpověděl dotaz výběrčím úřadem učiněný, ve kteréžto odpovědi podrobně uvedl veškery práce, které s novostavbou onou byly spojeny. Na základě těchto sdělení stěžovatelových podalo technické oddělení zemské správy dobrozdání, dle něhož činily náklady s novostavbou spojené 18621 K 80 h.
Zemský inspektorát oznámil na to stěžovateli, že náklady novostavby tímto penízem byly vyšetřeny a upozornil ho, že může do 14 dnů ve smyslu § 17 dávk. ř. podati vysvětlení. Stěžovatel odpověděl, že náklady novostavby činily 20000 K a neuzná-li úřad částky té, že žádá za soudní odhad. Zemský inspektorát vyměřil na to dávku z přírůstku hodnoty na 642 K 78 hal.
Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel odvolání, ve kterém vytýká jedině, že zemský inspektorát ve smyslu § 9 dávk. ř. k ceně nabývací připočetl pouze 18621 K 80 h a nikoli 20000 K, na kterýž peníz ocenil stěžovatel náklady za postavení domu čís. pop. 401. Odvolání to bylo zemským správním výborem v Praze naříkaným rozhodnutím zamítnuto.
Ve stížnosti na nejvyšší správní soud podané vytýká stěžovatel naříkanému rozhodnutí nezákonnost, poněvadž stran stavebních nákladů nebylo provedeno řízení v § 18 dávk. ř. předepsané a žádá jeho zrušení.
O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud toto: Názor stěžovatelův, že pro zjištění výše nákladů připočítatelných dle § 9, č. 1 dávk. ř. a tedy i pro zjišťování výše nákladů novostavby, postavené jím na části prodaných pozemků, platí předpisy § 18 dávk. ř., je právně mylný.
§ 18 dávk. ř. obsahuje pouze předpisy platící pro vyhledávání oné »hodnoty«, od které sluší vycházeti, »nemají-li dle ustanovení dávkového řádu pro vyměření dávky vzíti se za základ udané ceny.« Případy ty stanoveny jsou v §§ 8, 10 a 11, odst. 4 dávk. ř. Jiných případů, kdy by na místo udané »ceny« nastoupiti měla »hodnota«, dávkový řád neuvádí. Zejména není tak předepsáno o nákladech učiněných k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti, jež dle § 9, čís. 1 dávk. ř. sluší připočísti k ceně nabývací za účelem zjištění přírůstku hodnoty.
Nelze tedy předpisů daných v § 18 dávk. ř. vztahovati na zjišťování výše připočítatelných nákladů dle § 9. č. 1 dávk. ř. a není proto také vyměřovací úřad po zákonu povinen výši nákladů těch vyšetřiti odhadem soudním dle § 18 dávk. ř.
Ježto pak jiných předpisů procesních pro zjištění připočítatelných nákladů zákon nepodává, sluší se při zjišťování tom říditi pouze všeobecnými zásadami řízení správního.
Stížnost hledí tento závěr, k němuž dospěl nejvyšší správní soud již i v nálezech svých z 8. dubna 1919 č. 1704 a 31. května 1919 č. 2604, vyvrátiti poukazem na to, že by vysvětlivky úřadem žádané neměly smyslu, kdyby jim nebyla přiznána moc námitek dle § 18 dávk. ř. Tomu však tak není. I vysvětlivky ony význam mají. Kdyby byl stěžovatel v odpovědi na sdělení ceny vyšetřené úřadem podal určitá vysvětlení, proč nezdá se mu vyšetřená cena správnou a proč správnou je cena jím tvrzená, byl by se jak vyměřující úřad tak případně i žalovaný úřad tím musel zabývati, aby řízení nestalo se neúplným. Jestliže však stěžovatel ani vysvětlivek ani konkretisovaných námitek nepodal, ač mu bylo známo, v jaké výši úřad vyměřující náklady připočítatelné uznal, a tak základ pro vyměření úřadem mu sdělený vyvrátili se ani nepokusil, neměl úřad příčiny další šetření zaváděti a mohl se spokojiti dobrozdáním technického oddělení.
Že by pak zásady řízení správního, jež při zjištění výše připočítatelných nákladů jedině jsou rozhodnými, v některém směru byly bývaly porušeny, stěžovatel netvrdí a nejvyšší správní soud zkoumaje ve smyslu § 6, odst. 2 zákona o správním soudě řízení, jež naříkanému rozhodnutí předcházelo, vad žádných neshledal.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 193. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 398-400.