§ 255.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): I převod nemovitosti s obmezením fideikomisární substituce pro třetí osoby je skutečným převodem práva vlastnického na bezprostředního kupce po rozumu § 1 dávk. ř.
(Nález ze dne 28. listopadu 1919 č. 6208.)
Věc: Terezie Richterová v Bukcvině a soudr. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 20. dubna 1918 prodaly stěžovatelky svých 9/10 nemovitostí kn. vl. č. 28 a 115 kat. obce Muckova Anně Richtrové. Anna Richtrová je snachou stěžovatelky Terezie Richtrové, která byla vlastnicí 5/10 prodaných nemovitostí, čtyry ostatní stěžovatelky jsou jejími švakrovými a náležela jim každé 1/10 prodané nemovitosti. Dle odst. 9. kupní smlouvy bylo umluveno, že jest kupitelka povinna koupené nemovitosti převésti dle rozhodnutí svého na jedno ze svých dětí Vilibalda nebo Martu, a sice nejdéle do zletilosti Marty za cenu 2400 K a to spolu s kravou prostřední jakosti, že jest oprávněna vymíniti si v prodané nemovitosti právo bydlení a že není oprávněna, pokud nemovitosti bude držeti, je zatížiti. Dětem Martě a Vilibaldovi bylo vyhrazeno právo čekatelství k prodaným nemovitostem a bylo toto právo v pozemkové knize i poznamenáno.
Platebním rozkazem ze dne 3. února 1919 byla stěžovatelkám předepsána dávka z přírůstku hodnoty 425 K 57 h.
Stížnost, ve které vytýkáno, že proti předpisu § 4, čís. 3 dávk. ř. bylo i 5/10 nemovitosti Terezii Richtrové dříve naleževší podrobeno dávce, byla zemským správním výborem v Praze naříkaným rozhodnutím zamítnuta.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí na nejvyšší správní soud podaná namítá, že kupitelka Anna Richtrová kupní smlouvou ze dne 20. dubna 1918 nestala se skutečnou vlastnicí koupených 9/10 nemovitostí, poněvadž po dobu, než nastoupí dle smlouvy fideikomisární substituce jednoho z dětí, přísluší jí dle § 163 o. z. o. pouze omezené právo vlastnické s právy a povinnostmi usufruktuáře. Nesmí tedy koupené části nemovitosti prodati, je zatížiti a musí je při dosažení zletilosti své dcery Marty odevzdati buďto této nebo synu Vilibaldovi. Kupní smlouvou vznikl mezi Annou Richtrovou a těmito nezletilými dětmi právní poměr, dle něhož skutečnými vlastníky koupených částí staly se tyto děti a Anna Richtrová je až do jich zletilosti pouhou usufruktuářkou. Nezletilé děti Marta a Vilibald Richtrovi jsou manželskými dětmi Karla Richtra, syna prodavatelky Terezie Richtrové, a proto stran 5/10 nemovitostí, jež tato prodala, nepodléhá převod dle § 4, č. 3 dávk. ř. dávce z přírůstku hodnoty. Převésti nemovitost na tohoto syna nebylo možno, poněvadž tento je nezvěstným, ale vůle stran byla ta, aby dětem jeho připadly podíly jeho matky.
O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud toto:
Právní názor stěžovatelek je nesprávný.
§ 1 dávk. ř. předpisuje, že při knihovním neb neknihovním převodu nemovitosti nebo podílu nemovitosti vybírá se dávka z přírůstku hodnoty. Na základě kupní smlouvy ze dne 20. dubna 1918 převedeno bylo také skutečně vlastnické právo k 9/10 nemovitostí kn. vl. č. 28 a 115 kat. obce Muckova se stěžovatelek na Annu Richtrovou. Na základě odst. 9. citované kupní smlouvy poznamenáno ovšem v pozemkové knize právo čekatelství pro jedno z nezletilých dětí Anny Richtrové a vzala Anna Richtrová kupní smlouvou tou na sebe závazek, koupené podíly nezatížiti. Přes toto ustanovení odst. 9. kupní smlouvy nabyla však Anna Richtrová k oněm podílům vlastnického práva.
Zahrnuje ovšem právo vlastnické podle § 354 o. z. o. v sobě pravidelně právo nakládati volně také podstatou (substancí) věcí, ale vzhledem k ustanovení §§ 357 a 358 o. z. o., které jednají o úplném a nedílném právu vlastnickém a znají i právo vlastnické neúplné a rozdělené, není obmezení práva disposičního ohledně substance nesrovnatelným s pojmem práva vlastnického. I ten, kdo věc nabyl s obmezením fideikomisární substituce, stává se vlastníkem a není pouhým usufruktuářem již z toho důvodu, poněvadž po zániku substituce (§ 615 o. z. o.) nabývá neobmezeného práva vlastnického. Na neobmezené a úplné právo vlastnické však usufruktuář nikdy nároku nemá.
Z úvah těch, aplikovaných na daný případ, plyne, že jedno z dětí Anny Richtrové nabylo sice nároku na podíly nemovitostí, jichž tato kupní smlouvou ze dne 20. dubna 1918 nabyla, že však podíly ty nejprve přešly do vlastnictví Anny Richtrové. To také bylo vůlí stran. Poněvadž pak Anna Richtrová k prodavatelkám, a to ani k Terezii Richtrové není v poměru příbuzenském, který uveden je v § 4, č. 3 dávk. ř., podléhá i převod 5/10 nemovitostí Terezií Richtrovou prodaných dávce z přírůstku hodnoty a odpovídá tedy naříkané rozhodnutí zákonu.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 255. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 523-525.