Č. 272.

Podpory nezaměstnaných: * Nárok na podporu nezaměstnaných přísluší teprve ode dne žádosti (přihlášky) o podporu u demobilisačního výboru (§ 5 zák. z 10. prosince 1918 č. 63 sb. z. a n.).
(Nález ze dne 16. prosince 1919 č. 6309.)
Věc: Ing. chem. Gustav Vaněk v Hoře Kutné proti demolisačnímu výboru v Hoře Kutné (za min. soc. péče min. koncipista Dr. Jan Rosenkrauz) o podporu nezaměstnaných.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovateli byla dle zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 63 sb. z. a n. demobilisačním výborem přiznána podpora nezaměstnaných ode dne 1. přihlášky, t. j. 27. března 1919. Jeho žádosti, aby mu byla dodatečně přiznána podpora za dobu od 1. ledna 1919 do 27. března 1919, nevyhověl demobilisační výbor z důvodu, že výživa stěžovatelova nemohla býti ohrožena, když se o podporu nehlásil a také sám ve svém podání uvedl, že v době té byl podporován svým otcem.
Stěžovatel žádá o zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost, poněvadž dle § 1, odst. 2 cit. zák. z podpory vyloučeny jsou osoby, které z vlastních prostředků mají zabezpečenu výživu po dobu působnosti tohoto zákona, a dle § 5, odst. 2 musí žadatel pro dosažení podpory mimo jiné doklady předložiti písemné prohlášení, že z vlastních prostředků nemá zabezpečenou výživu do konce působnosti tohoto zákona, takže nárok na podporu nezaměstnaných není vyloučen, když výživa nezaměstnaného je zabezpečena podporami jiných osob, v tomto případě otce.
Pokud žalovaný úřad v odvodním spise namítá nepřípustnost stížnosti a námitku tu odůvodňuje tím, že byl do 27. března 1919 ve věci nepříslušným, poněvadž do té doby stěžovatel v Kutně Hoře nebydlel, jest na to odpověděti, že nárok stěžovatelem vznesený nebyl odmítnut z důvodu nepříslušnosti žalovaného úřadu, nýbrž z důvodů meritorních; rozhoduje o žádosti stěžovatelově ve věci samé žalovaný úřad vycházel souhlasně s tvrzením stěžovatelovým ze skutkového předpokladu, že stěžovatel měl své bydliště v Kutné Hoře a tímto skutkovým předpokladem jest i nejvyšší správní soud vázán (§ 6, odst. 1 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876).
Ve věci samé jest dáti za pravdu stěžovateli, když poukazuje k tomu, že naříkané rozhodnutí ve svých důvodech se příčí předpisu § 1, odst. 2 zákona z 10. prosince 1918 č. 63 sb. z. a n., poněvadž dle tohoto ustanovení vyloučeny jsou z podpory osoby, které z vlastních prostředku mají zabezpečenu výživu, a že by stěžovatel takovými prostředky disponoval, nejen zjištěno nebylo, nýbrž žalovaný úřad sám se opíral o skutečnost, že stěžovatel takových prostředků vlastních neměl, byv podporován svým otcem.
Přes to neshledal nejvyšší správní soud, že by odepření podpory za dobu od 1. ledna do 27. března 1919 odporovalo zákonu, vycházeje z právního názoru, že nárok na podporu nezaměstnaných za dobu předcházející žádost o podporu po zákonu nepřísluší.
Pro výrok tento byly rozhodný tyto úvahy:
Zákon o podpoře nezaměstnaných z 10. prosince 1918 č. 63 sb. z. ponechává osobám, jichž se týče, aby se o podporu hlásily (arg. § 1 slova: »mohou činiti nárok«) a předpisuje, jakým podmínkám jest jim vyhověti, »aby uplatněn byl nárok na podporu« (§ 5). Kdy nárok podle ustanovení § 5 uplatňovaný vzniká, zákon výslovně nestanoví, třeba tudíž otázku tuto zodpověděti ze souvislosti zákona a z patrného úmyslu zákonodárce (§ 6 ob. zák. obč.).
Účelem poskytování podpory nezaměstnaným jest — jak vysvitá ze správy sociálně politického výboru o vládní osnově zákona — poskytnouti osobám, dotčeným zejména náhlou demobilisací a rozvratem hospodářského života, okamžité dočasné výpomoci na úhradu nezbytné výživy, aby když nemají vlastních prostředků, v kritické době nezaviněné nezaměstnanosti nebyli vydáni nejhorší nouzi. S hlediska tohoto účelu není určena podpora, která již podle pojmového významu svého vylučuje zřetel k dobám minulým, aby nahrazovala újmu, již osoby ty v minulé době snad již utrpěly, nýbrž má odvrátiti od nezaměstnaných nejhorší nouzi do budoucna.
Z této příčiny stanoví zákon v § 5, že se musí nezaměstnaný, »aby uplatněn byl nárok na podporu«, hlásiti o práci a neobdrží-li zaměstnání, »pro dosažení podpory« předložiti doklady o tom a prohlášení, že z vlastních prostředků nemá zabezpečenu výživu. Z ustanovení těchto je patrno, že hlavní podmínky, jimž nezaměstnaný musí vyhověti, aby nárok na podporu s úspěchem uplatnil, aby tedy nárok jeho na podporu vznikl, pojí se ke skutečnostem z doby, kdy nárok se uplatňuje a že tedy nárok na podporu vzniká teprve tím momentem, kdy nezaměstnaný způsobem předepsaným příslušnému úřadu ohlašuje, že práva v § 1 jemu vyhrazeného používá, a nemůže tedy nezaměstnaný požadovati podporu za dobu dřívější, byť i v době té pro nezaměstnanost byl utrpěl újmu sebe citelnější.
Ve sporném případě jest zjištěno, že stěžovatel nárok na podporu nezaměstnaných u žalovaného úřadu uplatňoval teprve dne 27. března 1919, od kteréžto doby podpora byla jemu též poskytnuta.
Není tedy proti zákonu, když žádosti jeho o povolení podpory za dobu dřívější nebylo vyhověno.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 272. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 559-560.