Č. 81.

Cesty: Majitel domu nemůže z té okolnosti, že otvírá okna do veřejného prostranství nebo že je nebezpečí poškození jeho domu jízdou vozy anebo že při jízdě povozy zajede se na chodník zřízený u jeho domu, odvozovati subjektivní nárok na to, aby jízda povozy okolo jeho domu veřejnou ulicí byla vůbec zakazována nebo v celé míře jím žádané obmezována.
(Nález ze dne 16. dubna 1919 č. 1538.)
Prejudikatura: Víd. nál. ze dne 15. března 1902 č. 2506, Budw. č. 923 A.
Věc: Marie Zemanová v Ml. Boleslavi (adv. Dr. Jaroslav Pavlousek z Mladé Boleslavi) proti Zemské správní komisi v král. Českém o užívání uličky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty přisouzeny nebyly.
Důvody: Aloisů Kolínskému, majiteli pohřebního ústavu a vlastníku domu čp. 56 v Mladé Boleslavi, bylo pořadem instancí zemským výborem v Praze ze dne 19. ledna 1913 č. 440 dáno povolení, aby ve dvoře svého domu vystavěl kolnu pro pohřební vozy. Kůlna měla míti vrata k vyjíždění do Tesařské ulice, kteráž ulice v této části jest uličkou slepou. Zemský výbor poukázal k tomu, že tvrzené nepřístojnosti, které z projíždění pohřebními vozy touto ulicí povstati mohou, nejsou žádnými námitkami proti stavbě samé a mohou pouze dáti obci pohnutku, aby dopravu ulicí v rámci místní policie tak upravila, aby bezpečnost a lehkost dopravy nebyla nijak ohrožována. Městská rada provedla za tím účelem ve slepé uličce místní komisi, při které mimo jiné sousedy hlavně Marie Zemanová, vlastnice domů čp. 57 a 58 v této ulici činila námitky proti projíždění pohřebními vozy touto ulicí.
Obecní zastupitelstvo podle výnosu městské rady ze dne 11. října 1913 č. 1282 dalo Aloisů Kolínskému svolení až do odvolání, aby svými vozy Tesařskou ulicí projížděl s tím obmezením, že doprava vozů smí se díti pouze ručně, nikoli pomocí potahů a že povozy nesmějí tam nikdy zůstati státi, nýbrž musí býti vždy posunuty na takové místo, aby frekvenci nepřekážely.
Na stížnost Marie Zemanové zrušil okresní výbor rozhodnutím ze dne 6. prosince 1913 č. 2939 toto usnesení obecního výboru, poněvadž shledal, že povolením ke projíždění zmíněnou ulicí pohřebními vozy bude ohrožována bezpečnost chodců.
Na stížnost Aloise Kolínského zrušila zemská správní komise svým rozhodnutím ze dne 12. března 1915 č. 16430 výnos okresního výboru a obnovila usnesení obecního výboru.
Zemská správní komise poukázala k tomu, že podle obsahu spisů nejedná se o každodenní a po celý den trvající jízdu vozy Tesařskou uličkou, nýbrž jen o to, aby Alois Kolínský jako vlastník pohřebního ústavu občas částí uličky dopravovati mohl do svého dvoru pohřební vozy; dle zprávy městské rady, kterou dodatečně zemské správní komisi poslala, projížděl by Kolínský nejvýše dva- až třikrát týdně pohřebním vozem onou uličkou. Poněvadž pak podmínkami, které obecní výbor Aloisů Kolínskému uložil, ohledy bezpečnosti a lehkosti dopravy dostatečně jsou chráněny, slušelo s usnesením obecního výboru souhlasiti a to tím spíše, když povolení k jízdě se strany obce dáno bylo jen do odvolání.
Na toto rozhodnutí stěžuje si Marie Zemanová k nejvyššímu správnímu soudu a dovozuje nezákonnost tohoto rozhodnutí z následujících důvodů:
Uličkou prý nebylo až dosud ježděno a bude nutno při jízdě i na chodník vyjeti, ačkoliv chodník neslouží k tomu, aby ho bylo vozy používáno. Rozhodnutí opírá se o zprávu městské rady, která co do množství pravděpodobných jízd jest v odporu s výsledky komisního jednání. Doprava vozy, i když se děje rukou, bude ohrožovati bezpečnost chodců k vůli prospěchu jednotlivce. Vadnost řízení vytýkána jest v tom směru, že naříkané rozhodnutí nezakládá se na zjištěném skutkovém podkladu, poněvadž při všech komisích ulička shledána byla neschopnou pro jízdu povozy; dodatečná zpráva obecního představenstva jest v odporu s výsledky komisionelního jednání a se skutečnými poměry a nebyla ani stranám ani okresnímu výboru sdělena. Důkazy stěžovatelkou nabídnuté, že uličkou vozy až dosud projížděno nebylo, nebyly prý provedeny; o námitkách pak stěžovatelky, že ježděním vozů uličkou budou poškozeny její domy a ohradní zeď její zahrady, že nebude moci otvírati okna, že budou chodci ohrožováni a že také zdravotní ohledy jsou proti povolení jízdy touto ulicí, nebylo prý zemskou správní komisí vůbec rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti takto:
Námitka rozhodnuté věci (rei judicatae), kterou při veřejném ústním líčení vznesl zástupce súčastněné strany, není důvodnou.
Námitka tato založena jest na tvrzení, že výnosem stavebního úřadu, kterém byla povolena stavba kolny Aloisa Kolínského, určená pro uschování pohřebních povozů, byla i pravoplatně rozhodnuta otázka, že vozy pohřební, k jichž uschování ona kolna sloužiti měla, mohou k této budově ulicí Tesařskou býti dopravovány a odtud toutéž ulicí vypravovány, takže zbývá jen určiti bližší modality této dopravy. Tvrzení toto není však ve shodě se spisy a jest tudíž nesprávným i závěr z nesprávné premisy této odvozovaný.
Výnosem zemské správní komise ze dne 19. ledna 1913 č. 440, kterým jako poslední instancí stavební byla povolena stavba zmíněné kolny, vysloveno zcela určitě, že rozhodnutí toto nevztahuje se a nechce se vztahovati i na otázku, zda a pokud smí ulice Tesařské používáno býti k jízdě pohřebními vozy, nýbrž, že otázka tato jako v rámec stavebního řízení nepatřící, se zůstavuje zvláštnímu řízení a rozhodnutí dle § 28, č. 3 ob. zř.
Z výroku tohoto plyne dvojí. Jednak že nelze ve výnosu zemské správní komise obsahujícím stavební konsens pro kůlnu spatřovati nižádného věcného rozhodnutí o otázce nyní sporné, nýbrž že otázka ta došla svého rozřešení teprve naříkaným nálezem, následkem čehož jest námitka rei judicatae úplně nepodstatná.
Avšak s druhé strany má týž výrok i positivní význam a dosah. Vyslovil totiž onen výnos pravoplatně, že otázka ona nemá býti zodpovídána dle stavebního zákona, že řízení, jež tu jest provésti, není řízením dle stavebního řádu, nýbrž jen řízením, které slouží k opatření procesního materiálu k tomu, aby obec jako úřad místní policie vhodně upravila užívání veřejné ulice.
Důsledek toho jest, že v řízení tomto nemohou si sousedé pro sebe vindikovati ono procesuální postavení, jaké propůjčuje stavební zákon sousedům v řízení konsensním, když je uznává za oprávněné účastníky nadané všemi právy procesních stran, zejména i právem k podávání opravných prostředků a tím i k dovolání se správního soudu.
Řízení, které třeba provésti, aby bylo vydáno nutné nebo vhodné opatření policejní co do užívání veřejných komunikací, není nikde v zákoně zvláště upraveno a mají v něm tudíž jednotlivci postavení strany procesní jen potud, pokud mohou uplatňovati nějaká subjektivní práva svá, o nichž obec jako úřad místní policie jest oprávněna rozhodovati.
Takovým subjektivním právem souseda není však zájem jeho na tom, aby uvarováno se bylo všeho, co může osobní bezpečnost obecenstva poškoditi nebo zdravotní stav ohroziti, poněvadž zájem tento není obsahem práva jednotlivcova, nýbrž zájmem veřejným, k jehož ochraně a zastoupení povolány jsou pouze úřady samy, které v příčině té mají postupovati z povinnosti úřední.
Jednotlivci, tedy i sousedům nejblíže súčastněným, přísluší v té příčině jen právo upozorniti úřady na hrozící závady, nemají však stihatelného nároku na to, aby úřad onen učinil jimi určitě žádané opatření ve výkonu své moci policejní.
Strana stěžující snaží se sice své subjektivní právo na žádaný zákaz, používati ulice Tesařské k jízdě pohřebními vozy, konstruovati z následujících tří různých momentův:
Tvrdí předně, že právo její pro její dům čp. 58 stavebním konsensem založené, otvírati okna do ulice Tesařské, zakládá její nárok vzpírati se každému používání ulice této, ono právo její obmezujícímu. Dále odvozuje z toho, že svého času k rozkazu stavebního úřadu zřídila chodník, nárok svůj brániti tomu, aby chodníku toho bylo používáno jinak, než k chůzi. Konečně soudí, že možnost ba pravděpodobnost častějšího poškození jejího domu jízdou povozy pohřebními v ulici Tesařské jest dostatečným titulem jejího nároku, aby jízda ona byla vůbec zakázána.
Při posouzení těchto vývodů nutno především míti na mysli, že jde o ulici veřejnou v zastavené části města, tedy o statek veřejný, každému k používání dle svého určení a účelu zůstavený. Ježto, dokud není opak dokázán, nutno každou ulici v obci pokládati za věnovanou obvyklé komunikaci v celém obsahu tohoto slova, tedy za přenechanou netoliko pro chůzi pěší, nýbrž i pro veškeru jízdu povozy, jest i v ulici Tesařské v Mladé Boleslavi, o jejímž charakteru jako ulice veřejné není sporu, zásadně jízdu všemi povozy pokládati za právně přípustnou, aniž by bylo rozhodno, zda se jízda tato dosud fakticky vykonávala či nikoli. Toto neobmezené právo obecného a všestranného používání ulice k účelům komunikačním může arciť úřad místní policie z důvodů veřejných blíže upraviti a je po případě podstatně obmeziti. Pro to jsou však rozhodný jen ohledy zájmů veřejných, jež, jak již shora podotčeno, jednotlivý účastník jako své právo uplatňovati nesmí. Žádati za to by mohl jen na podkladu zvláštního práva subjektivního, které však nejvyšší správní soud v nižádném ze tří shora uvedených titulů založeno neshledal. Neboť i když by se kladně zodpověděla otázka velmi sporná, zda povolením stavby s okny do ulice se otvírajícími bylo konstituováno zvláštní oprávnění, nechati okenní křídla otevřená trčeti ve vzduchovém prostoru nad veřejným statkem uličním, a tím poskytnuto bylo jakési zvláštní kvalifikované používání tohoto veřejného statku, které se povznáší nad rámec obecného, běžného, veřejného jeho užívání (usus publicus), přece by bylo nutno i toto oprávnění pojímati za vázané na podmínku, že výkonem jeho charakter ulice jako veřejného statku nebude ani setřen, ani podstatně obmezen, nýbrž že výkon tohoto práva »zvláštního« veřejného užívání se může díti jen v náležité shodě a souhlasu s výkonem užívání obecného, v němž jest zásadně obsažena i jízda povozy.
Z toho plyne, že z obsahu tohoto oprávnění, i kdyby mohlo býti uznáváno jako zvláštní právo, nikdy nemůže odvozován býti nárok na to, aby jízda povozy byla v ulici oné vůbec zakázána, nýbrž nanejvýše jen oprávnění, upozorniti policejní úřad, že nutno učiniti opatření, jež by jak jízdu povozy, tak i otvírání oken umožňovalo a zabezpečovalo. Musí-li při tom majiteli domu u výkonu zmíněného jeho oprávnění uložena býti nějaká obmezení, nelze v tom spatřovati nemístný zásah v jeho vlastní právní sféru, nýbrž jen stanovení obsahu onoho zvláštního, jemu přiznaného užívání veřejného statku, který plyne logicky z konkurence v platnosti zachovaného obecného veřejného užívání dotčeného uličního pozemku. Ježto v případě předloženém šlo právě jen o zabezpečení nutného veřejného užívání ulice Tesařské, nemůže se tím stěžovatelka cítiti v nějakém subjektivním svém právu dotčena a to tím méně, ježto není nižádné zákonné normy, která by tomuto zvláštnímu užívání přidělovala určitý obsah, zejména však nižádné normy, která by s tímto zvláštním užíváním veřejného statku spojovala nárok na to, aby z obecného veřejného užívání ulice byla vůbec vyloučena jízda povozy.
Tím méně může stěžovatelka právo k odporu proti naříkané úpravě veřejného užívání ulice Tesařské odvozovati z toho, že bude po případě k jízdě pohřebními vozy použito i chodníku svého času jí zřízeného. Neboť chodník, třebas i byl zřízen soukromým stavebníkem, jest přece jen součástkou ulice. O způsobu jeho používání smí rozhodovati toliko příslušný úřad. Majiteli domu nepřísluší v příčině té nižádná disposice a nižádné právo ingerence a nemůže tudíž ani opatřením o určitém veřejném používání chodníku nijaké právo jeho jako souseda býti porušeno. Pokud konečně jde o možné poškození majetku stěžovatelčina výkonem povolené jízdy, jest uvážiti, že k ohrožení majetku může při opatře- ních policejních býti hleděno jen tenkráte, jde-li o zabránění možných škod majetkových v zájmu veřejném. Zájem veřejný nemůže však, jak rovněž již shora vyloženo, zastupovati osoba soukromá, nýbrž může jej hájiti jen úřad sám. Nemůže tudíž ani stěžovatelka na tvrzení, že domy její mohou býti vozy poškozeny, zakládati práva procesuální strany, která by ji zmocňovala k dovolání se nejvyššího správního soudu. Jest jí jen vyhrazeno, aby se pro škody, způsobené jí vozbou, domáhala přiměřené náhrady v cestě soudní proti tomu, kdo k náhradě té jest vázán dle obč. zákona.
Ježto tedy naříkaným rozhodnutím nižádné subjektivní materielní právo stěžovatelčino není poškozeno, nemůže se stěžovatelka cítiti dotčenou ani provedením řízení, a bylo proto již z těchto důvodů stížnost zamítnouti, aniž by bylo třeba vejíti na jednotlivé výtky v ohledu formelním vznesené.

Citace:

č. 81. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 185-189.