Č. 283.

Manželské záležitosti: 1.* Občanu československého státu, hodlajícímu uzavříti v cizině sňatek manželský, přísluší subjektivní nárok, stíhatelný před nejv. správním soudem na to, aby mu bylo politickými úřady vydáno vysvědčení o jeho osobní způsobilosti ke sňatku tomu. — 2. * Vysvědčení takové jako pouhé osvědčení nesmí obsahovati řešení nějaké sporné právní otázky a nesmí jeviti se jako nález státní moci rozhodovací.
(Nález ze dne 29. prosince 1919 č. 6792.)
Věc: Karel Meinhard v Berlíně proti ministerstvu vnitra v Praze stran odepření osvědčení k uzavření sňatku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Stěžovatel, příslušník československé republiky, žádal v červnu 1918 u okresního hejtmanství v Benešově o vydání úředního osvědčení, že není překážek, aby mohl uzavříti sňatek s finskou státní příslušnicí Ebbou von Fock, a prokázal při tom, že jest svéprávný, evangelického vyznání, že uzavřel dne 30. dubna 1904 v Berlíně sňatek s Růženou Klausovou, evangelického vyznání, který byl rozsudkem královského zemského soudu v Berlíně z 12. dubna 1907 prohlášen za rozloučený, že se dne 6. července 1912 v Londýně znovu oženil s Ludmilou Heliovou, evangelického vyznání, a že i toto manželství bylo prohlášeno za rozloučené rozsudkem téhož soudu ze dne 13. prosince 1915.
Okresní hejtmanství v Benešově zamítlo žádost stěžovatelovu výměrem ze dne 30. října 1918, poněvadž v daném případě stává překážka manželství svazku manželského, pročež sňatek uzavřený s Ludmilou Heliovou v Anglii tak dlouho musí býti uznán jako právně stávající, dokud nebyl příslušným tuzemským soudem prohlášen za rozloučený neb neplatný.
Rozsudek královského zemského soudu 2. v Berlíně z 3. prosince 1915, kterým byl sňatek stěžovatelův s Ludmilou Heliovou v Anglii uzavřený rozveden, není dle § 81;3 exekučního řádu z 27. května 1896 č. 79 ř. z., jakož i dle ministerského nařízení ze dne 21. prosince 1899 č. 253 ř. z. proti stěžovateli jako zdejšímu státnímu občanu vykonatelný, poněvadž týká se stavu jeho a nemá tedy pro zdejší státní obvod účinnosti.
Odvolání stěžovatele z tohoto výměru zamítlo místodržitelství rozhodnutím ze dne 7. ledna 1919 z důvodů ve výměru v odpor vzatém uvedených a nevyhovělo ani ministerstvo vnitra rekursu stěžovatelovu proti rozhodnutí 2. stolice podanému a to z důvodů naříkaného rozhodnutí a vzhledem k ustanovení § 4 ob. zák. obč., poněvadž stěžovatel není, jak odvolání samo výslovně uznává, způsobilý v tuzemsku uzavříti nový sňatek a nemůže znova ani v cizině se oženiti.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Nejvyšší správní soud musil si nejdříve předložiti otázku, zdali občanu státu Československého, jenž v cizině hodlá uzavříti sňatek, přísluší subjektivní, před nejvyšším správním soudem stihatelný (§ 2 zák. o spr. s. z r. 1875) nárok na to, aby mu bylo vydáno politickými úřady vysvědčení o jeho osobní způsobilosti vejíti v zamyšlený sňatek.
Otázku tuto zodpověděl si nejvyšší správní soud kladně. Není sice zvláštních zákonných předpisů o tomto předmětu, neboť otázka vydávání dotyčných vysvědčení upravena jest jen vnitřními výnosy ministerstva vnitra (srov. výnos ze dne 27. dubna 1873 č. 13505 ex 1872, ze dne 28. října 1879 č. 11409 ex 1878, výnos ze dne 11. února 1897 č. 1066, Mayerhoffer: Handbuch sv. 5. str. 66 a násl.), není však pochybnosti, že vůle zákona nesla se k tomu, uložiti politickým úřadům za povinnost, zdejšímu státnímu příslušníku umožniti sňatek v cizině zamyšlený tím, že mu vydají osvědčení o jeho osobní schopnosti v manželství to vejíti, kterážto schopnost i podle cizích zákonu dle práva státu nupturientů posuzována býti má.
Tato vůle zákona vyplývá zcela jasně z úvahy, že zákon, jenž v četných předpisech svých dává na jevo svou snahu, podporovati svého příslušníka v cizině bydlícího a umožniti mu, aby tam platná právní jednání uzavíral (§§ 4, 37 ob. zák. obč.), a jenž obsahuje dokonce i předpisy, jak cizinci zde se zdržujícímu možno v jistém případě usnadniti uzavření sňatku .(§ 51), nemůže odpírati příslušníku svému nárok na vydání onoho osvědčení, které mu má poskytnouti možnost vejíti v cizině v manželství.
Co se pak týká obsahu tohoto osvědčení, jehož vydání v první instanci jest svěřeno politickým úřadům okresním, není arciť v zákoně samém dáno nižádných bližších ustanovení. Nutno proto při řešení této otázky vycházeti z podstaty a právní povahy těchto osvědčení i z účelu, jejž sledují.
V té příčině bylo nutno především uvážiti, že jde o pouhá »osvědčení«, tedy o akt, kterým úřad konstatuje existenci či neexistenci určitých známých a nesporných skutečností faktických nebo určitých nepochybných právních stavů.
Již z toho je patrno, že osvědčení ono nesmí obsahovati nižádného výroku, jenž by se jevil jako nález státní moci rozhodovací, a nesmí tudíž také obsahovati řešení nějaké sporné právní otázky, jež se děje subsumpcí zjištěného skutkového stavu pod příslušnou normu zákona.
Nemožnost takového obsahu jest patrná i z toho, že vydání onoho osvědčení nepředchází ani řízení se stranami, ani sbírání sporného materiálu, jakož i z toho, že jde zpravidla při osvědčení příslušných faktických i právních poměrů o otázky práva soukromého, o nichž pravomocně rozhodovati náleží toliko řádným soudům.
Právem proto ukládá min. výnos ze dne 28. října 1879 č. 11409 ex 1878 politickým úřadům, aby ona osvědčení označovaly vždy jen jako »vysvědčení« (Zeugnisse) a zakazuje jim, aby jakkoli zasahovaly v otázku soudům vyhrazenou, zda zamyšlený sňatek bude platně uzavřen, osvědčujíce již napřed, že nižádná překážka manželská sňatku tomu nestojí v cestě.
Posuzuje-li se z těchto zásadních hledisek naříkané rozhodnutí, nutno shledati, že nebyl sice oprávněn petit domáhající se vysvědčení v tom smyslu, že není překážek, aby stěžovatel uzavřel nový sňatek s Ebbou von Fock v Německu, případně, že nepřihlíží-li se k manželství s Ludmilou rozenou Heliovou, není v žádném ohledu závady, aby stěžovatel nový sňatek uzavřel, že však naříkané rozhodnuti ve dvou směrech se proti úvahám shora podaným prohřešuje; jednak tím, že odmítá vůbec každé osvědčení stěžovateli, čímž hřeší proti zásadě, že straně přísluší právo žádati, aby jí v každém případě bylo vydáno osvědčení o rozhodných a úřadu známých momentech, jednak pak tím, že vyslovujíc, že »rozsudek cizozemského soudu o rozluce manželství stěžovatelova s Ludmilou rozenou Heliovou jest zde nevykonatelný a že manželství toto jako platně existující zakládá překážku § 62 ob. zák. obč.«, obírá se řešením dvou sporných otázek, o nichž rozhodovati mu nepřísluší.
Tím nemá ovšem býti řečeno, že úřad politický vydávaje žádané osvědčení, momentů těchto měl nechati bez povšimnutí. Bylo zajisté i jeho právem i jeho povinností upozorniti na okolnosti faktické i právní, jež po jeho náhledu pro otázku osobní způsobilosti stěžovatelovy jsou důležitý a které ze spisů nebo jinak jsou mu známy, avšak mohl učiniti tak jen s dodatkem, že o významu těchto momentů pro případ, že by sňatek tento, v cizině uzavřený, měl v území tohoto státu zploditi právní účinky (§ 4 ob. zák. obč.), mohou se pravoplatně vysloviti toliko zdejší řádné soudy (§ 81 ex. ř. a § 1 jur. n. ve spojení s §§ 4 a 62 ob. zák. obč.).
V mezích těchto bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti.

Citace:

č. 283. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 580-583.