Č. 11701.

Živnostenské právo: I. Předpisem § 2 zák. č. 114/1920 Sb. byla platnost min. nař. č. 194/1893 ř. z. o prohlášeni hlav. města Prahy s obcemi předměstskými za místa vyňatá (§ 2 odst. 2 zák. o stavebních živnostech z r. 1893) rozšířena i na ostatní obce a osady sloučené s hlav. městem Prahou. — II. Stavitel, který nabyl stavitelské koncese se stanovištěm v nějaké obcí dříve, než obec ta byla prohlášena za místo vyňaté podle § 2 odst. 2 zák. č. 193/1893, může na základě §u 21 téhož zák. prováděti v této obci při stavbách do jeho oboru spadajících samostatně i práce tesařské; tuto výjimku nelze však rozšiřovati ve prospěch všech živnostníků, kteří nabyli živn. oprávnění dříve, než dotyčné místo bylo prohlášeno za vyňaté, takže výjimka § 21 je stanovena jen ve prospěch těch živnostníků, kteří v dotyčné obci měli stanoviště své živnosti v době, kdy obec ta byla prohlášena za místo vyňaté.
(Nález ze dne 29. ledna 1935 č. 10.969/35.)
Prejudikatura: Boh. A 10.465/33.
Věc: Ing. František H. v P. proti zemskému úřadu v Praze o přestupek zákona o stavebních živnostech.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Trestním nálezem magistrátu hlav. města Prahy z 10. prosince 1931 byl st-l uznán vinným přestupkem § 2 odst. 2 zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z., jehož se dopustil tím, že prováděl svými zaměstnanci, v... pro stavební a bytové družstvo »Ochrana« pro Prahu a okolí na novostavbě tří obytných domů veškeré dřevěné zárubně, ačkoli nemá potřebného oprávnění k provozování živnosti mistra tesařského. Odsouzen byl k pokutě 500 Kč, po případě do vězení na 25 dnů.
Odvolání z toho podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, poněvadž skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného jest prokázána jeho vlastním doznáním. V připojeném odůvodnění bylo vysloveno, že v důsledku ustanovení § 2 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb., jímž byly sousední obce a osady sloučeny s Prahou, staly se veškeré obce a osady v § 1 vyjmenované místy vyňatými po rozumu zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z., neboť platnost min. nař. z 27. prosince 1893 č. 194 ř. z. a z 12. července 1906 č. 166 ř. z., jimiž byl obvod hlav. města Prahy v rozsahu stanoveném zákonem ze 16. dubna 1901 č. 57 z. z. čes. prohlášen za místo vyňaté, byla rozšířena na celý obvod Velké Prahy, tedy také na obec V., v níž stavitel, který nemá koncese k provozování živnosti mistra tesařského, není oprávněn prováděti práce tesařské. Konstatováno bylo, že v době, kdy nabyl účinnosti zák. č. 114/1920 Sb., měla stavitelská živnost st-lova stanoviště v L., takže nepřichází v úvahu výjimečné ustanovení § 21 zák. č. 193/1893 ř. z., podle něhož prohlášení nějakého místa za vyňaté po počátku působnosti tohoto zák., nemá vlivu na rozsah živn. oprávnění v době tohoto zařádění na příslušném místě jsoucích, neboť šlo o práce prováděné ve V.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Podle § 2 zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. o stavebních živnostech je stavitel v místech, která budou min. vnitra ve shodě s min. obchodu a se svolením příslušného zem. výboru prohlášena za vyňatá, povinen při provádění staveb k oněm pracím, které patří do oborů mistrů tesařských, kamenických a studnařských, užívati živnostníků k příslušným pracím oprávněných, a smí jmenované práce prováděti sám jen v tom případě, nabyl-li koncese pro dotyčnou živnost.
Pokud jde o hlavní město Prahu, bylo min. nař. z 12. července 1906 č. 166 ř. z. veškeré území hlavního města Prahy v rozsahu stanoveném zák. ze 16. dubna 1901 č. 57 z. z. čes., pak území měst Smíchova, Karlina a Královských Vinohradů, jakož i obvod města žižkova i s bývalou osadou Olšany prohlášen za místo vyňaté. Zákonem ze 6. února 1920 č. 114 Sb. byly sousední obce a osady v § 1 vyjmenované sloučeny s hlavním městem Prahou v jednu obec. V § 2 odst. 1 pak je vysloveno, že dnem sloučení podřizuje se celý obvod vytčený v § 1 všem zákonům a ustanovením, platným pro hlavní město Prahu, pokud v tomto zákoně není jinak ustanoveno. V § 2 odst. 2 jsou pak demonstrativně uvedeny zákony, jichž platnost se rozšiřuje na celý ten obvod, naproti tomu v odst. 3 se stanoví, že čelední řád z 21. srpna 1857 č. 42 z. z. vyhlášený pro Prahu a její policejní obvod zůstává omezen na dosavadní obvod.
Výkladem těchto právních předpisů zabýval se nss v nál. Boh. A 10.465/33, v němž vyslovil a odůvodnil právní názor, že předpisem § 2 zák. č. 114/1920 Sb. byla platnost min. nař. z 27. prosince 1893 č. i 94 ř. z. o prohlášení hlavního města Prahy s obcemi předměstskými za, místa vyňatá (§ 2 odst. 2 zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z.) rozšířena i na ostatní obce a osady sloučené s hlavním městem Prahou. V nál. z 19. května 1933 č. 8837 1 vyslovil nss mimo to právní názor, že stavitel, který nabyl stavitelské koncese se stanovištěm, v nějaké obci dříve, než ona byla prohlášena za místo vyňaté podle § 2 odst. 2 zák. č. 193/1893 ř. z., může na základě § 21 téhož zák. prováděti v této obci při stavbách do jeho oboru spadajících samostatně i práce tesařské, že však tuto výjimku nelze rozšiřovati ve prospěch všech živnostníků, kteří nabyli živn. oprávnění dříve, nežli dotyčné místo bylo prohlášeno za vyňaté, takže výjimka § 21 je stanovena jen ve prospěch těch živnostníků, kteří v dotyčné obci měli stanoviště své živnosti v době, kdy tato obec byla prohlášena za místo vyňaté. Na těchto názorech trvá nss i v tomto případě a poukazuje podle § 44 jedn. ř. na odůvodnění cit. nálezů, ve kterých bylo reagováno na námitky st-lem uplatňované, vyjímajíc ty, o nichž bude v následujícím pojednáno.
Stížnost tvrdí, že podle § 2 zák. č. 193/1893 ř. z. je zapotřebí k tomu, aby mohlo býti nějaké místo prohlášeno vyňatým, zvláštního nař. min. vnitra ve shodě s min. obchodu a se souhlasem zem. výboru, a tím že jest k takovému opatření založena výlučná příslušnost těchto úřadů. Míní-li tedy stížnost touto námitkou, že takové opatření nemůže se státi zákonem, nelze jí přisvědčiti. Učinil-li sám zákon opatření, o němž je řeč, jde tu o nový zákonný předpis, jenž ruší po případě mění zákonný předpis do té doby platný, pokud se s ním věcně nesrovnává.
Ani výtku vadnosti řízení, kterou shledává stížnost v tom, že žal. úřad nezjistil, ze které doby má st-l svoji stavitelskou koncesi, neshledal nss důvodnou. Tato okolnost byla by rozhodnou jedině tenkráte, kdyby st-l tvrdil, že dne 1. ledna 1921, kdy nabyl účinnosti zák. č. 114/1920 Sb. (čl. I. zák. č. 445/1920 Sb.), měl koncesi stavitelskou se stanovištěm ve Vršovicích. To st-l netvrdí. V odvolání uvedl, že místodržitelství v Praze udělilo mu výnosem ze 16. září 1908 koncesi ku provozování živnosti stavitelské se stanovištěm v Praze VIII (Libni) a že výnosem zsp-é v Praze z 18. října 1921 bylo vzato na vědomí přenesení tohoto oprávnění do Prahy XII (na Král. Vinohrady). V těchto údajích měl žal. úřad dostatečný podklad pro svůj závěr, že st-l nemá koncesi stavitelskou se stanovištěm ve Vršovicích, a není tu vytýkané vady řízení.

V tomto dosud neuveřejněném nál. bylo mimo jiné uvedeno:Další námitka st-lů, že zákonodárce zamýšlel, aby v území Velké Prahy měly platnost zákony a ustanovení specielně pro Prahu vydané a pouze v ní platné, nikoli však zákony a ustanovení, které platily nejen pro Prahu, nýbrž i pro území širší, míjí se dle. Stížnosti sluší přisvědčiti, že na území obcí a osad, které byly zákonem č. 114/1920 Sb. sloučeny s hlavním městem Prahou, byla rozšířena platnost právních norem specielně pro hlavní město Prahu vydaných. K rozšíření platnosti zákonů a ustanovení, která neplatila pouze pro hlavní město Prahu, nýbrž pro území širší, nebylo potřebí specielního ustanovení, poněvadž normy tyto bez toho již platily v celém nynějším území hlavního města Prahy, tedy i v obcích a osadách s hlavním městem Prahou sloučených.V daném případě šlo o rozšíření platnosti norem, jimiž byl obvod hlavního města Prahy prohlášen za místo vyňaté, na obce a osady s hlavním městem Prahou sloučené, které nebyly místy vyňatými. Šlo tedy o rozšíření platnosti předpisu, který platil pouze pro hlavní město Prahu, na obce a osady s hlavním městem Prahou sloučené, které nebyly před tím místy vyňatými.Vykládacího pravidla »lex posterior specialis derogat Iegi priori generálu mohli by se st-lé dovolávati, kdyby zák. č. 114/1920 Sb. neměl v § 2 výslovného ustanovení, jímž se deroguje dosud platným normám v obcích a osadách tímto zákonem s hlav. městem Prahou 'Sloučených. Než tento zákon se obsahem svým dotýká platnosti ustanovení dosud v těchto obcích a osadách platných, neboť obsahuje ustanovení, která vylučují zvláštní ustanovení, která dosud v těchto obcích a osadách platila.St-l František V. konstatuje ve stížnosti, že nabyl koncese k provozování živnosti stavitelské dne 13. dubna 1921, tedy dříve než nabyl zák. č. 114/1920 Sb. účinnosti, takže tento zákon nemohl prý dotknouti se jeho nabytých práv.Ve správních spisech je založen koncept dekretu magistrátu hlav. města Prahy ze 14. dubna 1921, podle něhož zsp výnosem ze 13. dubna 1921 udělila st-li Františku V. koncesi k provozování živnosti stavitelské se stanovištěm v Praze II.Zák. č. 114/1920 Sb. — vyjma § 13, který počal působiti dnem vyhlášení zákona — nabyl účinnosti podle ustanovení § 5 zák. z 22. prosince 1920 č. 692 Sb. dnem 1. ledna 1922. V § 21 zák. č. 193/1893 ř. z. je obsaženo ustanovení, že bude-li některé místo po dni účinnosti tohoto zák. prohlášeno podle § 2 za vyňaté, nemá to vlivu na rozsah živn. oprávnění, která v době tohoto zařazení v dotčeném místě existovala. Znění tohoto ustanovení nasvědčuje s naprostou jistotou tomu, že zákon zde stanoví, pokud jde o stavitele, výjimku ze všeobecného ustanovení § 2 odst. 2 zák. o stav. živnostech a to nikoli ve prospěch všech živnostníků, kteří nabyli živn. oprávnění dříve, nežli nějaké místo bylo prohlášeno za vyňaté, nýbrž toliko ve prospěch oněch živn. oprávnění, která v době tohoto prohlášení v dotyčném místě, t. j. v místě za vyňaté prohlášeném existovala, čímž nemůže býti nic jiného míněno, nežli živn. oprávnění, která tam měla svá stanoviště. Jinými slovy řečeno, vynětí tohoto místa nejeví účinky na dosavadní rozsah oprávnění živnostníků, kteří v tomto místě mají své stanoviště.Nss nemohl se zřetelem ke znění řečeného ustanovení § 21 zák. o stav. živn. přisvědčiti právnímu zástupci stížnosti, jenž při veřejném ústním líčení vykládal si je v ten smysl, že § 21 zachovává nedotčena práva všech stavitelů, kteří v té době již koncesi měli, bez rozdílu, kde stanoviště své živnosti měli. Námitka tato je v přímém rozporu se zněním cit. ustanovení. Kdyby byl st-l František V. nabyl stavitelské koncese se stanovištěm v Břevnově před účinností zák. č. 114/1920 Sb., na základě něhož stal se Břevnov místem vyňatým, nemohlo by mu býti upíráno právo, aby v této části Velké Prahy při stavbách do jeho oboru spadajících prováděl i práce tesařské bez oprávněného mistra tesařského. Než ze správních spisů vysvítá, že František V. nabyl dne 13. dubna 1921 koncese stavitelské se stanovištěm v Praze II. Na základě této koncese nebyl po účinnosti zák. č. 114/1920 Sb. oprávněn v Břevnově jako v místě vyňatém prováděti při stavbách do jeho oboru spadajících samostatně i práce tesařské.

Citace:

Č. 11701. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 398-402.