Č. 11734.

Církevní věci: Laicisovaný býv. katolický duchovní nemá nároku na odpočivné podle zák. č. 178/1898 ř. z.
(Nález ze dne 15. února 1935 č. 16261/32.)
Věc: Jan Ž. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o odpočivné. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l žádal podáním z 31. ledna 1921 arcibiskupskou konsistoř v Praze, aby byl dán jako kaplan na trvalý odpočinek a aby mu byl podle zák. vyměřen odpočivný plat. Žádosti té, kterou arcibiskupská konsistoř v Praze zaslala zem. úřadu v Praze, min. škol. v instančním pořadu nař. výnosem nevyhovělo z těchto důvodů: Jak ze správních spisů je zřejmo, podal st-l v lednu 1921 žádost o laicisaci, jež došla k arcibiskupské konsistoři dne 10. ledna 1921 a byla ve smyslu petitu vyřízena dekretem kongregace de Sacramentis v Římě z 23. ledna 1921. Canon 213 § 1 Cod. Jur. Can. ustanovuje o laicisaci toto: »Ommes, qui e clericali státu ad laicalem legitime reducti aut regressi šunt, eo ipso amittunt oíficia et beneficia, iura ac privilegia clericalia et vetantur in habitu ecclesiastico incedere et tonsuram deferre.« Laicisace, jsouc pojmem a ústavem práva kanonického, není čsl. právnímu řádu známa. Předpisy práva kanonického jsou státem respektovány jen potud, pokud neodporují jeho právnímu řádu (srov. § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. a též Boh. A 3140/24). Laicisace však a následky spojené s ní podle práva kanonického neodporují žádnému státnímu předpisu. Proto platí její právní následky podle práva kanonického i pro obor práva státního a jest ji třeba považovati za resignaci na kněžský úřad v nejvlastnějším smyslu slova. Poněvadž laicisace byla st-li povolena k jeho žádosti zpředu jmenovanou kongregací dne 23. ledna 1921, nebyl st-l dne 31. ledna 1921, kdy podal žádost o převzetí na trvalý odpočinek a o přiznání odpočivného z náboženské matice, již duchovním a nemohlo mu tudíž býti právem přiznáno ve smyslu § 13 zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z. jako duchovnímu odpočivné. Tím méně bylo pro to důvodu, když žádost jeho o pensionování byla zaslána býv. zsp-é až přípisem arcibiskupské konsistoře v Praze ze 3. března 1921 s výslovnou poznámkou, že žadatel byl rozhodnutím Svaté stolice laicisován.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, nss uvážil:
St-lova činnost ve veřejné duchovní správě byla ukončena v důsledku laicisace již v roce 1921 a do téhož roku spadá také žádost st-lova o přiznání odpočivného. Zákon z 25. června 1926 č. 122 Sb. o úpravě platů duchovenstva, vstoupivší v účinnost dnem 1. ledna 1926, tedy st-le v činné službě již nezastihl a naň se nevztahuje (arg. § 27 vl. nař. č. 124/1928 Sb., § 12 odst. 5 zák. č. 70/1930 Sb.); také předpisy vl. nař. č. 99/1930 Sb. se v době vydání nař. rozhodnutí st-le netýkaly, poněvadž je narozen po roce 1875 (arg. § 6 odst. 1 cit. vl. nař.). Správně tudíž žal. úřad sporný případ posoudil podle ustanovení kongr. zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z., který byl v platnosti před zák. č. 122/1926 Sb. O odpočivném duchovních jedná ustanovení § 13 cit. zák. č. 176/ 1898 ř. z., kde se v odst. 1 praví, že duchovní správcové, kteří se stali ke službě nezpůsobilými beze své viny, obdrží odpočivné označené ve schématu k zákonu připojeném, aniž se hledí k event. soukromému důchodu, a započítává se také služební doba, ztrávená před nezaviněnou dočasnou nezpůsobilostí.
Jak plyne z ustanovení § 1 téhož zák., určujícího okruh osob, jimž se má dostati kongruového doplatku z náboženského fondu, pokud se týče ze státní dotace, jakož i z ostatních předpisů zákona i z jeho nadpisu, týká se cit. kongruový zákon jen duchovních, činných v duchovní správě a dlužno proto také, mluví-li § 13 cit. zák. o nezpůsobilosti ke službě duchovních správců, (k nimž v širším smyslu možno počítati i pomocné kněze při duchovní správě), rozuměti tím nezpůsobilost k zastávání správy duchovní.
Žal. úřad odepřel st-li přiznati odpočivné z důvodu, že laicisací přestal býti duchovním, čemuž dlužno rozuměti tak, že po názoru žal. úřadu st-l laicisací vystoupil z okruhu duchovenstva, které podle zák. kongr. má obdržeti plat odpočinkový.
Namítá-li st-l ve stížnosti, že laicisace je právním institutem právnímu řádu státu čsl. neznámým a že proto při posuzování st-lova nároku na odpočivné neměl žal. úřad k laicisací vůbec hleděti, nelze dáti stížnosti za pravdu. Podle § 1 kongr. zák. č. 176/1898 ř. z. přísluší kongrua samostatného správce duchovního těm duchovním, kteří na základě kanonického dosazení biskupem diecésním mají právo a povinnost v určité církevní obci vykonávati správu duchovní, nebo kteří jinak diecésním biskupem jsou oprávněni samostatně vykonávati správu duchovní jako lokální kaplani, vikáři farští atd., pokud v tom i onom případě příslušné místo správy duchovní státem je uznáno za samostatné. Kongrua pomocného kněze náleží těm duchovním, kteří samostatným správcům duchovním jsou od diecésního biskupa se státním přivolením přidáni, aby je ve výkonu správy duchovní podporovali. Z těchto předpisů plyne zcela nepochybně, že kongrua může býti poskytnuta jen takovým duchovním, kteří jsou činni v duchovní správě z pověření biskupa, a jen potud, pokud pověření to trvá. Je nesporno a plyne ostatně z dekretu arcibiskupa pražského ze 3. února 1921, jejž st-l připojil v originále ke stížnosti, i z canonu 213 Cod. Jur. Can., na nějž onen dekret poukazuje a který je citován i v nař. rozhodnutí, že st-l laicisací ztratil úřad, práva i privilegia kněžská. Z toho plyne, že jako laicisovaný kněz nemohl nadále míti s vůlí svého biskupa účast v duchovní správě a tím zanikl u něho předpoklad, na nějž zákon kongruový připíná nárok na kongruu. V tomto smyslu nutno tedy přiznati církevnímu aktu laicisačnímu právní relevanci i ve sféře právního řádu státního.
St-l dále namítá, že i kdyby bylo správným, že právní řád státní respektuje právní důsledky laicisace i pro ony vztahy, jež jsou upraveny předpisy státními, nelze proti st-li rozhodovati, jako by byl přestal býti duchovním, neboť podle předpisů práva kanonického i po laicisací duchovním zůstal.
Již nahoře bylo řečeno, že se předpisy zák. kongr. netýkají duchovních vůbec, nýbrž jen těch, kteří jsou účastni v duchovní správě, a záleží tedy s hlediska předpisů kongruových nikoli na tom, zda st-l byl duchovním vůbec, nýbrž na tom, zda byl duchovním činným ve správě duchovní. St-l ovšem tvrdí, že dne 31. ledna 1931, kdy podal žádost o převzetí do výslužby a o přiznání odpočivného, byl ještě kaplanem v činné službě, neboť laicisace st-le byla uskutečněna teprve tím, že arcibiskup pražský st-le dispensoval dne 3. února 1921 a že st-l dne 5. února 1921 vůči konsistoři prohlásil, že dispens přijímá.
Ani této námitce nelze však přiznati závažnost, neboť doba, kdy st-l podal svou žádost o pensionování, nemůže býti nikdy rozhodnou pro posouzení jeho nároku na odpočivné duchovního správce. V pravidelném případě přeložení duchovního na trvalý odpočinek bude totiž pro posouzení nároku na odpočivné a jeho výměru rozhodným den přeložení na odpočinek, v případech pak, kde. k přeložení na odpočinek nedošlo — jako u st-le — den, kdy duchovní pozbyl vlastnosti duchovního činného v duchovní správě. Jakmile však duchovní této vlastnosti pozbyl, tím okamžikem ztratil také nárok na odpočivné podle § 13 kongr. zák. č. 176/ 1898 ř. z., neboť přednis ten přiznává — jak již nahoře bylo dovoženo — odpočivné jen duchovním činným v duchovní správě.
Podle toho, co uvedeno, nespadal st-l od své laicisace již vůbec do okruhu osob, jimž podle předpisu § 13 zák. kongr. č. 176/1898 ř. z. náleží plat odpočinkový, a neměl proto od oné doby ani nároku na odpočinkový plat podle tohoto zákonného předpisu. Po těchto úvahách nebylo lze uznati, že žal. úřad nevyhověv žádosti st-lově o vyměření odpočivného platu porušil proti zákonu st-lova subj. práva.

Citace:

Č. 11734. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 494-497.