Č. 11928.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: 1. Dětmi spolupracujícími v podniku (hospodářství) rodičů podle § 2 odst. 1 zák. o sociálním pojištění č. 221/1924 Sb. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. jest rozuměti i děti zletilé. — 2. Ustanovením tím nebyl změněn právní stav, jaký tu byl již za platnosti zák. č. 221/1924 Sb.
(Nález ze dme 21. května 1935 č. 15815/35.)
Věc: Pavel K. ve V. proti zemskému úřadu v Praze o sociální pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 30. prosince 1932 vyslovila okr. nemoc. pojišťovna v Jilemnici, že Zdeněk K. v době od 5. května 1928 do 14. srpna 1932 v zaměstnání u svého otce vykonávaném podléhal pojistné povinnosti. Rozhodnutím ze 13. února 1933 vyhověl okr. úřad v Jilemnici odvolání st-lovu a zrušil napadený výměr z důvodu, že Zdeněk K. nekonal ti svého otce v hospodářství i v živnosti kovářské práce na základě smluveného poměru pracovního podle ustanovení § 2 zák. č. 221/24 Sb. ve znění novely č. 184/1928 Sb., nýbrž jednalo se pouze o spolupráci syna v živnosti jeho rodičů a práce ty konal k příkazu otce v důsledku moci, která přísluší otci nad jeho dětmi. Vzhledem k tomu nemoc. pojištění v kritické době nepodléhal.
Nař. rozhodnutím zrušil zem. úřad v Praze k odvolání okr. nemoc, pojišťovny výměr okr. úřadu a potvrdil platnost výměru pojišťovny z těchto důvodů: »V daném případě je na sporu, zda Zdeněk K. pracoval v době od 5. května 1928 do 14. srpna 1932 u svého otce Pavla K. na základě pracovního poměru, podléhajícího pojistné povinnosti, či zda práce u otce vykonával, podléhaje otcovské moci. Zdeněk K. začal u svého otce vykonávati práce teprve dne 5. května 1928, tedy v době, kdy již byl plnoletý a kdy otcovská moc již zanikla. Nelze se proto dovolávati v daném případě ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 Sb. ve znění zák. č. 184/28 Sb., ježto ustanovení to má na mysli nezletilého syna, nad nímž otcovská moc, vyplývající z §§ 139 a násl. o. z. o., ještě nezanikla. Jen u nezletilých dětí dlužno vykládati, že vykonávají práce z příkazů otce, vyplývajících z otcovské moci, není-li prokázáno, že byla mezi otcem a synem uzavřena pracovní smlouva. Jde-li však o děti překročivší 21. rok svého věku, dlužno jejich poměr k otci posuzovati podle všeobecných zásad, podle nichž, podléhá-li osoba při vykonávání prací rozkazům a disposicím druhé osoby, dlužno v tom spatřovati znak nasvědčující tomu, že mezi nimi existovala smlouva pracovní. Na tom nemění nic, že i zletilý syn má vyživovací nárok oproti rodičům, neboť z toho ještě nevyplývá, že otec vůči synovi má z rodinného poměru vyplývající nárok na to, aby zletilý syn se podřizoval jeho rozkazům. V konkrétním případě jest nutno jedině zkoumati, zda Zdeněk K. podléhal při vykonávání prací u svého otce jeho disposicím, z čehož by podle shora uvedeného vyplývalo, že vykonával práce u něho na základě pracovní smlouvy. Poněvadž tato okolnost není st-lem popřena (st-l jedině tvrdí, že tyto disposice synovi dal v důsledku své moci otcovské), jest míti za to, že mezi otcem a synem došlo ke smlouvě pracovní, na základě níž podléhal pojistné povinnosti. Tomu, že skutečně ke smlouvě došlo, nasvědčuje i ta okolnost, že Pavel K. svého syna dne 15. srpna 1932 sám k pojištění přihlásil, aniž v dosavadním poměru mezi otcem a synem nastala změna.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, pokud se týká doby, spadající do účinnosti zák. č. 184/28 Sb., že ustanovení § 2 odst. 1 cit. zák., kde jest řečeno, že činnost spolupracujících děti v podniku (hospodářství) rodičů nezakládá sama o sobě smluvního poměru pracovního, nutno vykládati v ten rozumí, že má na mysli toliko děti nezletilé, podléhající otcovské moci, a že tudíž v daném případě, kde syn st-lův byl již plnoletými, se st-l tohoto předpisu dovolávati nemůže. Názor tento neuznal nss správným.
Dikce cit. ustanovení je zcela všeobecná a nerozlišuje mezi dětmi nezletilými, podléhajícími otcovské moci, a zletilými, nýbrž klade důraz jedině na to, že děti spolupracují v podniku (hospodářství) rodičů. Zákon tu stanoví, že práce dětí nezakládají samy o sobě ještě smluvního poměru pracovního; aby bylo lze o smluvním poměru mluviti, musí ještě přistoupiti nějaký zvláštní znak; není-li ho, nejde podle vůle zákonodárce o smluvní poměr pracovní, zakládající pojistnou povinnost. Také z toho, že zákon mluví o »dětech«, nelze dovozovati, že měl na mysli jen děti nezletilé, neboť slovem »děti« stejně, jak jest výrazu toho užito v občanském zákoníku, označuje toliko descendenty.
Tím padají však veškeré dedukce žal. úřadu, když neuvádí ani jediné konkrétní okolnosti, která by mohla býti znakem pro to, že přes tento příbuzenský poměr ve sporném případě šlo o smluvený poměr pracovní. Spatřuje-li úřad indic pro svůj názor v tom, že st-l svého syna dne 15. srpna 1932 sám k pojištění přihlásil, aniž by v dosavadním poměru mezi otcem a synem nastala změna, nemá toto tvrzení ve spisech dostatečné opory, neboť jednak st-l uvedl v řízení, proč tak učinil, totiž že vzhledem k rodinným rozporům uzavřel se svým synem pracovní smlouvu a tudíž změnil dosavadní poměr, jednak četnická relace z 9. ledna 1933 označila za mylné, že syn st-lův dostával dříve mzdu, a nesprávnost těchto tvrzení nebyla nijak zjištěna, nehledě ani k tomu, že pouhý úsudek z pozdějšího stavu na existenci smluvního poměru v době dřívější nemůže nahraditi zjištění konkrétních okolností.
Okolnost, že syn Zdeněk K. konal st-li práce a služby, dostávaje za to celé zaopatření, — že by byl dostával také mzdu, v řízení prokázáno nebylo a žal. úřad ani sám z toho nevychází, — stačila by snad v případě, když jde o poměr mezi osobami sobě cizími, k tomu, aby v konání služeb a prací bylo spatřováno i uzavření smlouvy pracovní činy konkludentními. Okolnosti ty však nelze uznati za postačující tam, kde jde o blízké příbuzenství pokrevní, a když st-l stále tvrdil, že přijímal služby jen na základě tohoto rodinného vztahu.
Co se týče doby před 1. lednem 1929, nebyl právní stav jiný než v době pozdější, kde zák. č. 184/28 Sb. byla toliko positivně vyjádřena zásada již dříve platná.

Citace:

Č. 11928. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, číslo/sešit 1, s. 1004-1006.