Č. 11907.
Zaměstnanci veřejní: 1. Předpisu § 151 odst. 7 zák. z 26. června 1926 č. 103 Sb. o lhůtě k opravě chybné výměry služebních příjmů nelze použiti při prvém vyměřování služebních příjmů státním úřadem při přechodu bývalého samosprávného zaměstnance podle § 10 zák. č. 125/1927 Sb. do služby státní. — 2. K výkladu ustanovení § 10 odst. 1 věty druhé zák. č. 125/1927 Sb.
(Nález ze dne 13. května 1935 č. 15760/35.)
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 10603/33.
Věc: Čeněk K. v P. (adv. Dr. Vladimír Říha z Prahy) proti ministerstvu vnitra o služební plat. Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud zrušilo výrok o přiznání vyrovnávacího přídavku, obsažený ve výměru zem. úřadu v Praze ze 13. března 1930, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 1. prosince 1928 sdělil zem. úřad v Praze st-li jakožto okr. účetnímu býv. zastupitelského okresu v B., že podle § 10 odst. 1 věty druhé zák. č. 125/27 a 92/28 Sb. přešel dnem 1. prosince 1928 do státní služby se všemi platovými a služebními právy a nároky, pokud nepřesahují míru stanovenou v § 212 odst. 1 až 3 plat. zák.
Nedatovanou žádostí žádal pak st-l o doplatek požitků podle 2. služ. třídy, 7. plat. stupnice, stupně služného f) za prosinec 1928 a leden 1929, odvolávaje se na výnos zsv-u ze 7. listopadu 1928 a dekret osk v Brandýse nad Labem z 19. listopadu 1928.
Výměrem ze 13. března 1930 přiznal zem. úřad v Praze st-li jako účetnímu tajemníku v Poličce podle § 10 odst. 1 věty druhé zák. č. 125/ 27 a 92/28 Sb. počínajíc dnem 1. prosince 1928 služné 6. platové stupnice, stupně služného c) 18000 Kč s činovným 3360 Kč a vyrovnávacím přídavkem 1692 Kč, vyměřil pensijní příspěvek na 1080 Kč a určil případné příští zvýšení služného ke dni 1. ledna 1931.
Podáním z 28. března 1930 podal st-l proti předchozímu výměru námitky, které byly vyřízeny zamítavě výměrem zem. úřadu v Praze z 8. května 1930 v podstatě s odůvodněním, že přiznání služného 6. platové stupnice, stupně služného d) s platností od 1. července 1928 přesahuje míru služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních poměrů, a že § 161 plat. zák. přichází tu v úvahu teprve při případném odchodu zaměstnance na odpočinek.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. vnitra odvolání st-lovo z 26. května 1930 z důvodů obsažených v rozhodnutí zem. úřadu, zrušujíc zároveň výrok o přiznání vyrovnávacího přídavku. — — —
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost především uplatňuje, že úprava platu st-lova ke dni 30. listopadu 1928 byla provedena pravoplatně judikátním způsobem se schválením zsv-u jakožto úřadu dohlédacího osk-í v B., že § 10 zák. o organisaci správy politické nezrušil práv takovýmto způsobem nabytých a že proto státní úřady jsou při úpravě požitků pro období následující po uvedeném dni na úpravu onu vázány.
Touto právní otázkou zabýval se nss již v nál. Boh. A 10603/33, kdež dovodil ze znění § 10 odst. 1 zák. č. 125/27 Sb. v souvislosti s ustanovením § 212 plat. zák., že státní úřad má nejen právo, nýbrž i povinnost, aby pro určení platových a služebních práv a nároků, se kterými zaměstnanci zrušené veřejnoprávní korporace podle § 10 odst. 1 věty druhé cit. zák. přecházejí do státní služby, zcela samostatně a beze zřetele k případným předchozím rozhodnutím úřadů samosprávných, učiněným podle § 212 odst. 4 neb 6 plat. zák., podrobil věcnému zkoumání otázku, zdali platová a služební práva uvedených zaměstnanců, s nimiž tito přecházejí do státní služby, nepřesahují míry stanovené v § 212 odst. 1 až 3 plat. zák. Na tomto názoru setrval nss i v tomto případě a byla proto uvedená námitka stížnosti zamítnuta jakožto bezdůvodná.
Stížnost dále namítá, že úprava zmíněných platů tak, jak ji nyní úřady provedly, odporuje též § 151 odst. 7 plat. zák., ježto nebyla dodržena jednoroční lhůta tímto předpisem stanovená.
Tato námitka, pokud byla v tomto smyslu již v řízení odvolacím uplatňována, jest bezdůvodná proto, že nař. rozhodnutí rozhodlo toliko o nárocích, o nichž j udí kovalo rozhodnutí zem. úřadu, totiž o úpravě služebních požitků, náleževších st-li od 1. prosince 1928 jakožto úředníku státnímu, a nikoli o jeho požitcích, které jemu náležely jakožto úředníku okresnímu. O těchto požitcích proti státu st-li příslušejících nebylo žádným; výměrem pocházejícím z doby před 1. prosincem 1928 rozhodováno a nelze zde proto použiti § 151 odst. 7 plat. zák., i když bylo, jak svrchu uvedeno, nutno pro rozhodnutí přihlížeti k tomu, jaké nároky v případě st-lově nepřesahují míry § 212 odst. 1 až 3 plat. zák.
Stížnost dovozuje dále, že nař. rozhodnutí jest v rozporu s ustanovením § 161 odst. 1 plat. zák., stanovícího, že celkové odpočivné příjmy zaměstnancovy nesmějí býti nižší, než jaké by mu příslušely podle dosavadních předpisů s vyloučením ustanovení § 16 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., kdyby byl odešel do výslužby den před účinností zákona platového. Stížnost v tomto směru tvrdí, že pro výměru pense za platnosti nového plat. zák. jest rozhodna pensijní základna určovaná výší aktivních požtiků, takže není možno pensi při odchodu na odpočinek upraviti v neshodě s pensijní základnou, a že tedy musí býti i aktivní požitky upravovány vždy tak, aby pensijní základna jimi určená vyhověla předpisu § 161 odst. 1 plat. zák.
Avšak právě z obsahu tohoto předpisu plyne, že zákon počítá s možností, že pense vyměřovaná z požitků nového platového zákona může býti nižší než pense, která by byla příslušela zaměstnanci, kdyby nebyly bývaly aktivní požitky zaměstnancovy platovým zákonem změněny, a pro takový případ stanoví, že výslužné má býti výjimečně vyměřeno podle předpisů dřívějších, nestanoví však, jak se stížnost snaží konstruovati, že by v takovém případě měly býti již aktivní požitky vyšší měrou vyměřeny. Jest tudíž stížnost i v tomto bodu bezdůvodná.
Naproti tomu byla uznána stížnost opodstatněnou, pokud dovozuje, že žal. úřad jakožto úřad odvolací nebyl oprávněn ke změně nař. rozhodnutí úřadu prvé stolice v neprospěch odvolatelův zrušením výroku o přiznání vyrovnávacího přídavku, neboť úkolem odvolací stolice jest přezkoumati nař. rozhodnutí stolice nižší toliko v rámci opravného prostředku. Jestliže snad žal. úřad shledal potřebu toho, abv v této věci bylo učiněno opatření ve smyslu § 151 odst. 7 až 9 plat. zák., nešlo tu o rozhodování žal. úřadu jakožto odvolacího a mohlo toto zjištění zavdati podnět snad nejvýše k tomu, aby žal. úřad, zamítaje odvolání, dal příkaz úřadu povolanému v prvé stolici k úpravě platů st-lových, aby vedle intimace zamítnutí odvolání, pokud by to bylo podle zák. ještě přípustno, zakročil podle § 151 plat. zák. (srov. Boh. A 11554/34).
Vzhledem k tomu byla stížnost v právě uvedeném bodu uznána odůvodněnou, a bylo proto rozhodnuto, jak svrchu uvedeno, aniž bylo zapotřebí zabývati se vývody stížnosti, snažícími se dovodili, že zrušení výroku o vyrovnávacím přídavku bylo neodůvodněno také meritorně.