Č. 11 868.

Vodní právo: I. * Vodoprávní úřad je příslušný rozhodovati o nároku obce na ochranu nezbytně nutného množství vody k hašení a zásobování obyvatelstva i tenkráte, vychází-li ohrožení z nakládání s vodou spodní. — II. * Obci přísluší nárok na ochranu nezbytně nutného množství vody k hašení a zásobování obyvatelstva i oproti jakémukoliv nakládání s vodou spodní.
(Nález ze dne 24. dubna 1935 č. 15 210/35.)
Prejudikatura: Boh. A 10 348/33.
Věc: Město K. (adv. Dr. Adolf Harsa z Kladna) proti zemskému úřadu v Praze o chranu vodních práv. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na zakročení stěžující si obce zakázal okr. úřad v Kladně výměrem z 9. ledna 1931 ředitelství státních drah Praha-Sever další sondovací práce na pozemku dráhy v lese »Zabitý« v katastru obce H., prováděné za účelem čerpání spodní vody pro potřebu stanice K. Důvodem k tomuto zákazu bylo, že jde o vodní dílo, k jehož zřízení je nutno vyžádati si podle § 17 odst. 2 vod. zák. vodoprávní povolení, poněvadž projektovanou okupací spodní vody byl by ohrožen přítok spodní vody do sběrné studny obecního vodovodu k.-ského a tím i ono množství vody, kterého obec K. potřebuje nepostradatelně k zásobení obyvatelstva vodou. Takovéto vodoprávní povolení nebylo však uděleno a nebylo za ně ani žádáno.
K odvolání ředitelství státních drah zrušil zem. úřad rozhodnutím z 28. února 1931 výměr okr. úřadu v podstatě z toho důvodu, že okr. úřad si otázku, zda vrtné práce, prováděné ředitelstvím státních drah, ohrožují zásobování obce K. pitnou vodou a zda následkem toho vyžadují vodoprávního konsensu, zodpověděl kladně na základě pouhého jednostranného tvrzení obce. Zem. úřad proto uložil úřadu okr., aby věc na místě a za účasti stran vyšetřil a aby znovu rozhodl.
Na základě šetření, jež pak okr. úřad podle tohoto příkazu provedl, podalo technické oddělení zem. úřadu posudek, jenž vyzněl v ten smysl, že zkušenost z provedeného pokusného čerpání odůvodňuje obavy, že odčerpávání spodní vody z vrtu mělo by za následek podstatné snížení vydatnosti sběrné studny k.-ské a ohrožení onoho množství vody, které obec nepostradatelně potřebuje k zásobování obyvatelstva.
Na to vydal okr. úřad nový výměr z 12. ledna 1932, v němž prohlásil, že byl oprávněn vydati původní výměr, ježto, jak bylo zjištěno, předsevzaté odčerpávání vody ze sondy zřízené na státním pozemku, ve větším měřítku prováděné, mohlo by práva, resp. interesy obce K. hospodářsky (nedostatkem pitné vody) ohroziti. K tomu pak ještě dodal: K tomuto výsledku vede též další úvaha, že se v daném případě nejedná o pouhé zachycení spodní vody, nýbrž že jest zamýšleno zachycenou (okupovanou) vodu odvésti pro drážní účele, spodní voda však mění okamžikem okupace svůj právní charakter, stává se ve smyslu § 4 lit. c) vod. zák. soukromou vodou, která podléhá § 17 odst. 2 vod. zák. Podle tohoto předpisu je však každé užívání soukromých vod (§ 4 vod. zák.), jímž je působeno na cizí právo, závislé na povolení vodoprávního úřadu, jenž jest podle § 19 vod. zák. oprávněn určití přípustnou míru užívání vody, přihlížeje ovšem k veřejným zájmům, případně i k ochraně cizích práv.
Také z tohoto výměru odvolalo se ředitelství státních drah, načež žal. úřad nař. rozhodnutím i tento výměr zrušil, a to pro zmatečnost, spočívající v tom, že okr. jako vodoprávní úřad rozhodoval o věci, která mu podle § 75 vod. zák. nepřísluší. Tento svůj výrok odůvodnil v podstatě poukazem na to, že v daném případě šlo jen o zjištění vydatnosti spodní vody, tedy o přípravné práce po rozumu § 77 vod. zák., a že teprve podle výsledků tohoto zjištění chystala se železniční správa rozhodnouti, zda má tato spodní voda býti odváděna k účelům dnešním mimo pozemek, na němž byla zjištěna. Nešlo tedy o dílo, které podléhalo podle § 17 vod. zák. vodoprávnímu schválení. Ježto pak vodoprávní úřad ani o povolení k přípravným pracím podle § 78 vod. zák. pohádán nebyl — a také požádán býti nemusil, kdyžtě se práce tyto prováděly na pozemku vlastním —, nebyl vodoprávní úřad vůbec příslušný, aby do věci zasahoval. Jest ovšem správné, že vodoprávní úřad nesmí podle § 20 vod. zák. uděliti povolení k užívání vod (t. j. pouze povrchových, jichž poměry vodní zákon upravuje), bylo-li by ohroženo zásobování určité obce potřebnou vodou. Jestliže však v daném případě nešlo vůbec o takové dílo, nešlo vůbec o vodoprávní povolení a nemohlo také jíti o použití právě zmíněné normy vod. zák.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, vycházel nss z těchto úvah:
Jak z děje právě vylíčeného se podává, obnovil okr. úřad výměrem z 12. ledna 1932 svůj výměr z 9. ledna 1931, v němž státní správě železniční zakázal prováděti práce, jež podle oznámení obce k.-ské spočívaly v započetí s pracemi sondovacími za účelem čerpání spodní vody pro potřebu stanice K. Důvody, z nichž žal. úřad tento výměr zrušil pro nepříslušnost okr. úřadu, lze shrnouti v ten smysl, že zachycování spodní vody a vyčerpávání její na povrch nepodléhá předpisům vod. zák., poněvadž poměry spodních vod nejsou ve vod. zák. upraveny. Vody tyto jsou res nullius a podléhají tedy předpisům o. z. o. o okupaci. Proto se také kompetence vodoprávních úřadů na tuto okupaci nevztahuje a okupace ta zejména také nevyžaduje vodoprávního konsensu ve smyslu § 17 odst. 2 vod. zák., na čemž nic nemění předpis § 20 vod. zák. o právu obce na ochranu před odnímáním potřebné vody, kteréhož lze použiti jen tam, kde se udílí povolení k užívání vody povrchové. Vodoprávního konsensu by vyžadovalo teprve odvádění okupované vody mimo hranice pozemku, pod jehož povrchem byla zjištěna, neboť teprve provedením okupace, t. j. zachycením jejím a vyčerpáním na povrch, přeměňuje se tato spodní voda na povrchovou vodu soukromou a jako taková podléhá předpisům vod. zák. Avšak takovéto odvádění nebylo dosud prováděno, ani nebylo za jeho povolení žádáno. Za tohoto stavu mělo sondování spodní vody — a také vyčerpávání její na povrch — povahu pouhých prací přípravných, konaných za tím účelem, aby těchto nyní soukromých vod mohlo později býti užíváno, resp. aby mohly býti odváděny mimo hranice pozemku, pod nímž byly nalezeny. K povolování takovýchto přípravných prací byl by sice okr. úřad podle § 77 vod. zák. býval zásadně příslušný a byl by mohl tedy také povolení takové odepříti, čili provádění těchto přípravných prací zakázati, to však jen za předpokladu, že by se tyto práce prováděly na pozemku cizím, nikoli však v daném případě, kde je železniční správa prováděla na pozemku vlastním. Stížnost proti tomu namítá v podstatě, že ochrana, poskytnutá v §§ 20 a 37 vod. zák. obci proti odnímání vody, které obec nezbytně potřebuje k zásobování svého obyvatelstva, je absolutní, vztahuje se tedy také na všeliké nakládání s vodami spodními, a znamená omezení zásadně neomezené moci majitele pozemku na spodní vodu. K poskytování této ochrany jsou pak podle § 75 vod. zák. příslušný úřady vodoprávní. Avšak nehledě k tomu, má čerpání vody, zachycené v sondě, a odvádění její do určité vzdálenosti od vrtu povahu vyčerpávání a odvádění soukromé vody povrchové, neboť zachycením a uzavřením spodní vody v sondě stala se z vody spodní soukromá voda povrchová a vznikla studna ve smyslu § 4 vod. zák., pročež také k užívání a odvádění této vody, ježto bylo spojeno s ohrožením vody nutné pro zásobování obce, bylo třeba vodoprávního konsensu. Proto byl také okr. úřad k vydání zákazu příslušným.
Na sporu je tedy jen otázka kompetence vodoprávních úřadů k úřednímu zakročení proti okupaci spodní vody sondami, domáhá-li se obec tohoto zakročení z té příčiny, že zmíněnou okupací spodní vody je ohrožen přítok spodní vody do sběrné studny obecního vodovodu a že se tím obci odnímá voda, k zásobování obyvatelstva nepostradatelně po- třebná. Na tuto otázku žal. úřad spor omezil, vyloučiv výslovně ze skutkového základu svého rozhodnutí skutečnost odvádění vody sondami okupované, jež podle nesporného skutkového zjištění žal. úřadu do té doby ještě se neprovádí.
Popřev příslušnost vodoprávního úřadu v zásadě, popřel žal. úřad v důsledku toho — a jen v důsledku toho — i potřebu vodoprávního konsensu k okupaci spodní vody za popsané situace, aniž ex professo řešil otázku, zdali — kdyby příslušnost vodoprávních úřadů byla dána — byla by dotčená disposice se spodní vodou podmíněna vodoprávním konsensem, či záleželo-li by zakročení vodoprávního úřadu na ochranu obecního vodovodu jen v zákazech působení na spodní vodu. Proto také neměl nss příčiny touto eventuální otázkou se zabývati a omezil se na spornou otázku příslušnosti vodoprávních úřadů.
Právní pojetí spodních vod, z něhož žal. úřad vychází, je ve shodě s ustálenou judikaturou ss-u (viz na př. Budw. A 1 003, 3 419, 3 439, 6 827, 6 965, 10 527 a j.), jež vykládá dvojznačný předpis § 4 lit. a) čes. zák. o právu vodním v ten smysl, že předpis tento, jednající o vodě podzemní v pozemku uzavřené a z něho se prýštící (das in ... Grundstücken enthaltene unterirdische und aus denselben zu Tage quellende Wasser) nevztahuje se na spodní vodu ještě nezachycenou, a že zák. o vod. právu, nedávaje žádného jiného ustanovení o vodách spodních, vůbec neobsahuje úpravy právních poměrů v příčině těchto vod, takže platí o nich ustanovení o. z. o., zejména předpisy o věcech nikomu nenáležejících (res nullius). Vycházeje z tohoto základního stanoviska, dospěl žal. úřad k absolutnímu popření příslušnosti úřadů vodoprávních, pokud jde o okupaci vod spodních.
Ale podle judikatury ss-u, která je rovněž již po desítiletí ustálena (Budw. A 1 003, 3 439, 6 827, 10 527, Boh. A 9303/31, 10 184/32, 10 348/33), poskytuje řečený zákon v §§ 20 a 37 obcím a osadám vodoprávní ochranu proti odnímání vody pro určité účely obce nezbytně potřebné, a je při tom lhostejno, jakou činností odnímání vody se způsobuje, tedy i když je způsobeno činy, které jeví se jen jako úkony vlastníka disponujícího s objektem svého soukromého práva vlastnického (srv. k tomu Pantůček: O spodní vodě a zřizování vodovodů v časopisu Právník roč. 1909 passim a zejména str. 303).
Nss nenalezl závažných důvodů, aby opustil právní názor posléze uvedený, a to tím méně, ježto vodoprávní ochrana obcí a osad, pokud jde o vodu nezbytně potřebnou, kterou jim dosavadní judikatura na základě cit. zákonných předpisů přiznává, příslušela by jim. zcela nepochybně i pak, kdyby dvojznačné znění § 4 lit. a) vod. zák. bylo vyloženo odchylně od dosavadní judikatury tak, že vztahuje se i na nezachycené vody spodní, a tím spíše ovšem i tehdy, kdyby ve smyslu názoru v písemnictví velmi závažnými hlasy hájeného (na př. Pražák, Páce, Peyrer a j.) byly vody spodní přes argumentaci judikatury (zejména Budw. A 3 419) považovány za vody veřejné. Neboť i při tom i při onom pojetí zůstala by obcím a osadám podle příslušných ustanovení zák. o právu vodním tato vodoprávní ochrana zachována, ať již jde o vodoprávní nárok obcí a osad na tuto ochranu (a snad i »cizí právo« ve smyslu § 17 odst. 2 zák. vod., jak výslovně se uznává v nál. Budw. A 6 827 a j.), či jde-li při tom jen o ochranu zájmu veřejného, zejména podle §§ 79, 81, 72 (jak se praví na př. v nál. Budw. A 3 439).
V každém případě je však poskytování řečené ochrany a ovšem i rozhodování o žádosti za tuto ochranu úkolem úřadů vodoprávních, jenž náleží k souboru věcí, které se týkají »užívání« vody podle vod. zák. (§ 75 zák. o právu vodním), a to již proto, že ochrana obce a osady proti odnětí potřebné vody, byť nešlo ještě o faktické užívání vody, přece jen »užívání vody se týká« (»Angelegenheiten, welche sich auf die Benutzung der Gewässer nach diesem Gesetze beziehen«).
Úvahy tyto brání nss-u připojiti se k názoru žal. úřadu, jímž se zásadně popírá příslušnost vodoprávních úřadů k poskytování ochrany obcím proti odnětí vody spodní okupací této vody.
Slušelo proto nař. rozhodnutí uznati nezákonným.
Jestliže tedy v daném případě okr. úřad byl obcí k.-skou dožádán, aby jí poskytl ochranu v příčině zásobování jejího obyvatelstva pitnou vodou proti sondovacím pracím železniční správy, o nichž tvrdila, že její vodovod ohrožují, byl okr. úřad příslušným o žádosti této rozhodovati — a to bez ohledu na to, zda vodovod obce skutečně ohrožen byl či nikoli, neboť otázka tato je již otázkou merita — a slušelo proto nař. rozhodnutí, založené na výkladu zák., jejž nss nemohl uznati správným, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 11868. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 851-855.