Č. 11687.

Zaměstnanci veřejní. — Zdravotnictví: I. * Ustanovení služební smlouvy uzavřené se státním obecním (obvodním) lékařem ve smyslu zák. č. 236/1922 Sb. o disciplinární zodpovědnosti mají svůj základ v § 8 odst. 2 tohoto zák. — II. Disciplinární pravomoc lékařské komory nad lékaři není na překážku výkonu disc. pravomoci státních úřadů vůči státnímu obvodnímu lékaři.
(Nález ze dne 19. ledna 1935 č. 18.502/34.) Věc: MUDr. Bruno L. v K. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o disciplinární trest.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Dne 14. prosince 1927 byla na základě § 1 vl. nař. č. 23/1927 Sb. sjednána se st-lem jako obvodním lékařem služební smlouva pro zdravotní obvod M. Rozhodnutím zem. úřadu v Praze ze 3. září 1932 bylo vysloveno, že na základě vyšetření skutkových okolností, které provedl okr. úřad v Podbořanech po rozumu § 6 služební smlouvy, sjednané se st-lem dne 14. prosince 1927, bylo zjištěno, že st-l se dopustil služebních přestupků uvedených v bodech 3 a 5 § 6 služ. smlouvy, že proto zem. úřad propouští st-le podle § 6 služ. smlouvy a § 19 vl. nař. č. 23/1927 Sb. ve znění vl. nař. č. 187/1929 Sb. v cestě disciplinární ze služby státního obvodního lékaře v M. s účinností od 31. května 1932; dále byla st-li dnem 31. května 1932 zastavena výplata služného s tím, že zastavení výplaty cestovního paušálu již dříve provedené zůstává v platnosti a že st-l je povinen vrátili přeplatek na čestném (Kč 390.80). Konečně bylo vysloveno, že — ježto st-lův služební poměr se zrušuje cestou disciplinární — nepřísluší podle odst. c) § 5 služ. smlouvy ani st-li, ani členům jeho rodiny platy odpočivné po případě zaopatřovací podle §§ 20—27 vl. nař. č. 23/1927 Sb. — — —
Odvolání, které st-l proti rozhodnutí tomuto podal, bylo nař. rozhodnutím z 24. října 1932 zamítnuto z důvodů napadeného výměru, jež nebyly odvoláním vyvráceny, a poněvadž neznalost úředních předpisů nemůže omluviti st-le, jako státního obvodního lékaře, jehož povinností je seznámiti se s předpisy, týkajícími se jeho služebních povinností, v daném případě ostatně samozřejmými. Doplněk odvolání, podaný st-lem dne 19. října 1932, byl pak zamítnut dalším nař. rozhodnutím z 25. dubna 1933 v podstatě z následujících důvodů: Státní, obecní a obvodní lékaři podléhají jak disc. řízení podle zák. č. 113/1929 Sb. (§ 32 odst. 6), tak i disc. řízení podle smlouvy služební, s nimi sjednané, a jedno disc. řízení nevylučuje druhé, ježto přestupek, jehož se dopustil státní obecní (obvodní) lékař, může býti jak přestupkem služebním, tak i přestupkem stavovským; jde tedy v takovém případě o přestupky dva, jež mohou býti stíhány samostatně. Disc. předpisy určené smlouvou služební nejsou neplatný, ježto nejsou v rozporu se zákonem právě citovaným, ani s §em 111 odst. 2 úst. listiny. Služební smlouva je sjednána na podkladě zák. č. 236/1922 (§ 8 odst. 1 a 2), nikoli pouze na podkladě vl. nař. Ani služební smlouva, ani předpisy, na jejichž základě byla vydána, nemají nikde ustanovení, že by se disc. řízení, určené služební smlouvou, mělo prováděti podle předpisů služební pragmatiky nebo podle předpisů zák. č. 113/1929 Sb. Poslední odstavec § 6 služ. smlouvy dovolává se pouze obdoby ustanovení služební pragmatiky v určitém případě. Disc. řízení, určené smlouvou služební, provádí se tudíž podle ustanovení této smlouvy služební, kterým se st-l svým podpisem dobrovolně podrobil.
O stížnostech uvažoval nss takto: — — —
Stížnost proti rozhodnutí z 24. října 1932 vytýká především, že zem. úřad nebyl vůbec oprávněn k zavedení řízení disc., ježto podle zák. z 28. června 1929 č. 113 Sb. je st-l členem lékařské komory a jako takový podléhá podle ustanovení §§ 27 a 32 cit. zák. disc. výhradně jen lékařské komoře.
Námitkou touto vytýká stížnost nedostatek kompetence zem. úřadu a žal. min. k disc. stihání st-le. Leč neprávem. Čestná rada lékařské komory vykonává podle § 27 zák. č. 113/1929 Sb. disc. moc nad členy lékařské komory, dopustí-li se tito přestupku ustanovení §§ 21 až 23 a 25 tohoto zák. nebo jiným způsobem hřeší proti cti a vážnosti lékařského stavu. Přihlédne-ii se k obsahu dovolaných paragrafů, je zřejmo, že i ustanoveni §§ 21—23 a 25 cit. zák. mají za účel chrániti čest a vážnost lékařského stavu jako takového. Nic takového nebylo však nař. rozhodnutím vysloveno, nýbrž nař. rozhodnutím byl zrušen st-lův služební poměr ke státu jako obvodního lékaře proto, že porušil svoje povinnosti služební, tedy povinnosti vyplývající ze služebního poměru ke státu. O takovýchto porušeních služebních povinností pak nepřísluší rozhodovati čestné radě lékařské komory, nýbrž — vzhledem k tomu, že služební poměr obvodních lékařů, s nimiž byla sjednána smlouva služební podle § 8 zák. č. 236/1922 Sb., je poměrem veřejnoprávním (srov. Boh. A 6671/27) — státním úřadům správním. Je tedy opačné tvrzení této stížnosti stejně jako tvrzení, že služební smlouva odporuje zák. č. 113/1929 Sb., bezdůvodné.
To st-l ostatně ve druhé stížnosti, směřující proti rozhodnutí z 25. dubna 1933, uznává, rozeznávaje mezi mimoslužební lékařskou praksí a praksí služební, namítá však, že předpisy § 6 bod 1 služební smlouvy státních obvodních lékařů vůbec a předpisy § 6 odst. 4 a § 7 zmíněné smlouvy pak, pokud se neomezují na služební přestupky zmíněných lékařů, odporují znění zák. č. 113/1929 Sb. a jsou proto neplatný.
Námitka tato je však nepřípustná, ježto žal. úřad shledal u st-le jen porušení služebních povinností podle § 6 bodu 3 a 5 služební smlouvy, kdežto bodu 1 a 4 § 6 a § 7 uvedené služební smlouvy se vůbec úřad nedotknul. Nebyla tedy otázka, kterou st-l uvádí na přetřes, žal. úřadem vůbec řešena, a nemůže se jí proto vzhledem k ustanovení § 5 zák. o ss zabývati ani nss.
Obě stížnosti obsahují však další námitku, že nař. rozhodnutí nemá opory v zákoně, ježto dovolaná ustanovení služební smlouvy odporují předpisu § 111 odst. 2 úst. listiny, podle něhož tresty pohroziti a je ukládati lze toliko na základě zákona, kdežto ustanovení služební smlouvy jsou vydána toliko na podkladě vl. nař. č. 23/1927 Sb. Oproti vývodům nař. rozhodnutí z 25. dubna 1933 pak stížnost v této souvislosti ještě namítá, že zákonný podklad pro ukládání disc. trestů obecním resp. obvodním lékařům nelze shledávati ani v předpise § 8 odst. 2 zák. č. 236/1922 Sb., ježto z předpisu tohoto nelze dedukovati, že by zákonodárce dal ministerstvu právo, vydati ustanovení porušující ústavní zákon. »Jinými služebními poměry«, o nichž mluví § 8 odst. 2 zák. č. 236/1922 Sb., rozuměti dlužno po názoru stížnosti jen takové, které souvisejí se služebními požitky v § 8 vyznačenými, a jednak nebudou pojaty do služební instrukce, avšak s povinnostmi tam jmenovanými mají něco společného, ježto prý by jinak zmínka o služební instrukci v kontextu byla nesrozumitelná. Tímto společným momentem však po názoru stížnosti není, že služební smlouva obsahuje trestní pohrožení pro nevykonávání povinností služební instrukcí přidělených. Po názoru stížnosti naopak je v § 8 odst. 4—11 a v § 9 zák. č. 236/1922 Sb. uvedeno, co služební smlouva má obsahovati, v tom však trestní pohrůžky nejsou obsaženy. Kromě toho nebyl vzor smlouvy uveřejněn ve sbírce zák. a nař.
Konečně namítá stížnost v tomto směru, že je nerozhodno, zda státní obvodní lékař svým podpisem se dobrovolně ustanovením smlouvy podrobil, ježto, kde pro nedostatek zákonného podkladu disc. moc neexistuje, nemůže se jí nikdo ani dobrovolně podrobiti. Disc. pravomoc politických úřadů mohla by po názoru stížnosti býti upravena jen na základě zákona vl. nařízením, nikoli však pouhou služební smlouvou.
Nss nemohl této argumentaci přisvědčiti.
Zák. č. 332/1920 Sb., jímž výkon zdravotní policie, obstarávané dosud obcemi, převzal stát, bylo v § 8 vysloveno, že úprava právních poměrů státních lékařů v oboru zdravotní policie provedena bude podle zásad pro úředníky státní s obdobnou kvalifikací, obsažených v zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služební pragmatice) a nařízeních k němu vydaných s tím, že postup měl býti oproti ostatním úředníkům státním v určitém směru omezen. Tím tedy byly zásady, na nichž je vybudována služební pragmatika, a tím i zásada disc. odpovědnosti recipovány i pro úpravu poměrů obecních a obvodních lékařů. V této zákonné úpravě nastala změna zák. č. 236/1922 Sb., jímž bylo v § 8 ustanoveno, že až do té doby, než bude možno provésti ustanovení § 8 zák. č. 332/ 1920 Sb., stanoví se požitky obecních a obvodních lékařů smlouvou služební; v odstavci 2 téhož paragrafu pak bylo stanoveno, že smlouvou služební se budou říditi i jiné služební poměry těchto lékařů, pokud nebudou upraveny instrukcí služební. Instrukcí touto mají podle § 2 posl. odst. zák. č. 236/1922 Sb. býti upraveny povinnosti těchto lékařů. Podle vůle zák. nemají tedy plat a jiné služební poměry býti upraveny zákonem, nýbrž smlouvou, a má tedy úprava poměrů těch smlouvou nastoupiti na místo úpravy zákonné. K »jiným služebním poměrům« pak nelze počítati úpravu platu, ježto o služebních požitcích jedná odstavec předcházející, nýbrž ostatní vztahy, které charakterisují služební poměr státního zaměstnance, tedy i onu úpravu, kterou se stanoví, jakým způsobem se služební poměr ruší. Sem spadá i ustanovení, že se služební poměr ruší z důvodu, že zaměstnanec nekonal svých povinností, ježto i zrušení služebního poměru z tohoto důvodu je výronem moci služební. Tomu nestojí v cestě ani zmínka o služební instrukci v § 8 odst. 2, tím méně, když st-l ani netvrdí, že by snad služební instrukce obsahovala o zrušení služebního poměru ustanovení od obsahu služební smlouvy odlišná. Má-li tedy z vůle zák. i zrušení služebního poměru býti upraveno služební smlouvou, a projevil-li st-l s úpravou, jak byla pojata v § 6 bod 3 a 5 do služební smlouvy svůj souhlas, jenž je nezbytným předpokladem uzavření smlouvy, nelze říci, že by ustanovení to nemělo v § 8 odst. 2 zák. č. 236/1922 Sb. opory, a nemohlo by tedy ustanovení služební smlouvy býti v rozporu s §em 111 odst. 2 úst. listiny, i kdyby bylo možno předpis § 111/2 úst. listiny vztahovati na disc. tresty státních úředníků. Že tomu tak jest, tomu nasvědčují i materiálie k zák. č. 113/1929 Sb., tisk 2135 posl. sněm. N. S. z roku 1929, kde se uvádí, že ohledně obecních a obvodních lékařů i vlastní výkon disc. moci, pokud jde o výkon mimoslužební prakse lékařské, se ponechává lékařské komoře, kdežto při zanedbání povinností služebních pro ně neplatí služební pragmatika, nýbrž toliko příslušná ustanovení služební smlouvy s nimi sjednané.
Nějakého ustanovení o tom, že by formulář služební smlouvy jako nezbytnou náležitost dotyčné smlouvy vyžadoval vyhlášení ve sbírce zák. a nař., ze zákonů právě uvedených vyčisti nelze, a je tedy opačné tvrzení stížnosti bezdůvodné.
Stížnost proti rozhodnutí z 24. října 1932 konečně namítá, že i v tom případě, že by zem. úřad měl právo prováděti se st-lem řízení disciplinární, by bylo řízení vadné, ježto pro řízení mělo býti použito předpisů 111. oddílu služ. pragmatiky, resp. subsidiárně předpisů III. odděl. zák. č. 113/1929 Sb. Námitka tato, pokud v ní lze spatřovali výtku nepříslušnosti žal. úřadu, je bezdůvodná z úvah již svrchu uvedených. Pokud pak by v ní bylo možno spatřovati výtku porušení formálního postupu při provádění disc. řízení, byla by námitka nepřípustná, ježto v odvolání z 21. záři 1932, které nař. rozhodnutím z 24. října 1932 bylo vyřízeno, námitka tohoto obsahu uplatňována nebyla a žal. úřad tedy neměl příležitost otázku tuto řešiti (§ 5 zák. o ss).

Citace:

Č. 11687. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 353-357.