Č. 11704.

Řízení před nss-em. — Vodní právo: I. * Bylo-li rozhodnutí vodoprávního úřadu I. stolice, jímž byl udělen vodoprávní konsens ke zřízení vodního díla a jímž byl současně případnému odvolání odepřen odkladný účinek (§ 77 správ. řádu), zrušeno stolicí odvolací, byť jen pro vadnost řízení, může stížnosti podané k nss-u proti tomuto zrušovacímu výroku býti přiznán účinek odkladný podle § 17 zák. o ss. — II. Rozdíl mezi přiznáním odkladného účinku podle § 17 zák. o ss a vydáním prozatímního opatření podle § 67 správ. ř. — III. Zákonné předpoklady pro přiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss.
(Nález ze dne 30. ledna 1935 č. 11.071/35.)
Věc: Osady K. a R. a spol. (adv. Dr. Kar. Jindřich Stradal z TeplicŠanova) proti zemskému úřadu v Praze o přiznání odkladného účinku stížnosti k nss-u ve věci vodoprávní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. úřad v Duchcově, projednav vodoprávně žádost města B. o povolení k rekonstrukci dosavadního městského vodovodu a o rozšíření tohoto vodovodu odváděním přetoku vodojemu m.-ského, udělil nálezem z 30. srpna 1930 městu B. vodoprávní povolení mimo jiné i k odvádění přetoku z vodojemu m.-ského vodovodu do vodovodu b.-ského. Současně vysloveno bylo vyvlastnění práv k užívání vody majitelů mlýnů a stanovena jim náhrada za vyvlastnění vody v množství 1.5 sek. 1. Požadavky osad R. a K., aby odvádění přepadu z m.-ského vodojemu nebylo městu B. povolováno, po případě, aby v R. byly na náklad města B. postaveny 3 hydranty a v K. 2 hydranty k zásobování obyvatelstva těchto osad vodou a pro případ požáru, byly zamítnuty stejně jako nároky několika majitelů luk v R. a K. na náhradu za zkrácení práv na zavlažování luk. Eventuelním rekursům odepřen byl odkladný účinek, ježto okamžité provedení projektu je odůvodněno naléhavým zájmem veřejným.
Z nálezu toho se odvolali společným odvoláním zmínění již majitelé mlýnů, dále osady R. a K. a řada majitelů luk v R. a K. V průběhu řízení odvolacího však Anna H., majitelka mlýna v R., svoje odvolání vzala zpět.
Rozhodnutím zem. úřadu v Praze ze 4. dubna 1933 bylo podanému společnému odvolání vyhověno a nález 1. stolice byl zrušen pro pod, statné vady řízení, které zem. úřad shledal jednak v tom, že řízení vyvlastňovací nebylo řádně publikováno, jednak v tom, že nebylo nesporně zjištěno, že jsou zde předpoklady § 37 vod. zák. pro vyvlastnění práv k užívání vody.
Proti rozhodnutí tomuto podala obec města B. stížnost k nss-u a podáním z 27. září 1933 zažádala u zem. úřadu v Praze o přiznání odkladného účinku této stížnosti ve smyslu § 17 zák. o ss.
Nař. rozhodnutím zem. úřadu v Praze bylo žádosti této vyhověno a stížnosti města B., podané k nss-u, byl přiznán odkladný účinek, ježto okamžitý výkon výměru zem. úřadu v Praze ze 4. dubna 1933 není přikázán zájmy veřejnými a straně (městu B.) by jím povstala nenahraditelná škoda. V důvodech je uvedeno v podstatě toto:
»Žádané změny měst. vodovodu jsou již provedeny. V případě, že by odkladný účinek nebyl přiznán, musila by obec zastaviti přítok vody z přepadu m.-ského, což by při dosavadním stavu měst. vodovodu mělo v zápětí nedostatek vody v obci pro potřebu obyvatelstva a pro potřebu požární. Rovněž by se zmenšil měst. důchod z vodní činže a zmíněné změny značným nákladem provedené byly by nevyužity. Vzhledem k obsáhlosti projektu a nutným předchozím přípravám obce nutno očekávati, že by nové vodoprávní řízení nebylo v brzké době pravoplatně provedeno a skončeno, takže by popsaný nepříznivý stav potrval delší dobu. Ohledně používání rozšířeného vodovodu nebyly příslušným vodoprávním úřadům dosud předneseny žádné stížnosti, a okamžitý výkon rozhodnutí zem. úřadu není veřejnými zájmy přikázán. Majitelům vodních děl přiznané odškodné bylo uloženo u okr. soudu v Bílině, v osadách R. a K. zřídila obec B. po jednom hydrantu, aby tam byl dostatek vody pro případ požáru. Bylo proto žádosti města B. o přiznání odkladného účinku vyhověno.«
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost hájí v prvém svém bodě názor, že ustanovení § 17 zák. o ss předpokládá rozhodnutí vykonatelné, t. j. vykonatelné v řízení exekučním a že proto účinek odkladný nemůže býti přiznán stížnosti proti rozhodnutí správnímu, jež podle svého obsahu nuceného výkonu nepřipouští. Neprávem byl proto přiznán okladný účinek stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí nižšího úřadu zrušeno pro vadnost řízení a věc tomuto úřadu k novému rozhodnutí vrácena.
Stížnosti je přisvědčiti potud, že cit. § 17, poskytuje za jistých předpokladů st-li nárok na přiznání odkládacího účinku, má na mysli odklad výkonu nař. rozhodnutí, a lze i tolik připustiti, že v ustanovení tomto pomýšlí se především na výkon v užším, technickém slova smyslu, t. j. na výkon exekuční. Než legislativní myšlenka, z níž ustanovení § 17 vzešlo, je zjevně ta, že provedením správního rozhodnutí před nss-em naříkaného nemá, pokud toho veřejný zájem nežádá, býti vytvořena situace, kterou by po úspěšném výsledku stížnosti nebylo již možno odčiniti. Není však možno říci, že by takováto nenapravitelná situace nemohla býti přivoděna provedením nař. rozhodnutí, jež nezáleželo ve výkonu exekučním. Nelze proto odmítati výklad, že »výkonem« v § 17 zák. o ss lze za okolností rozuměti i výkon v širším, netechnickém slova smyslu, t.j . provedení nař. rozhodnutí, i když toto provedení nezáleží v exekuci.
Avšak i kdyby bylo nutno chápati »výkon« v cit. § 17 jen ve smyslu výkonu exekučního, příčilo by se intenci tohoto předpisu, kdyby provedení nař. rozhodnutí třeba jen prostředečně mohlo vésti k výkonu exekučnímu a kdyby tak přivodilo situaci, kterou po případném vítězství stížnosti nebude již lze odčiniti. Ale o takovýto případ právě jde.
Vodoprávní konsens udělený dnešní zúčastněné straně prvou stolicí byl udělen s tím, že odvolání nemají odkladných účinků, z čehož plyne, že konsens mohl býti ihned proveden, což se vskutku stalo. Zrušení vodoprávního konsensu, vyslovené nař. rozhodnutím, třeba samo o sobě nezakládalo pro příjemce konsensu povinnost zjednati status quo ante, mohlo by nicméně tou neb onou cestou vésti k vykonatelnému úřednímu rozkazu, aby dílo, nyní bez konsensu existující, bylo odstraněno. Byl-li stížnosti k nss-u proti zrušovacímu rozhodnutí žal. úřadu přiznán účinek odkladný, byla tím nař. rozhodnutí odňata způsobilost přivoditi i nepřímý důsledek, o němž právě stala se zmínka. To je však v plné shodě nejen s intencí, ale i se zněním cit. § 17, i když »výkonem« rozumí se toliko výkon exekuční.
Po těchto úvahách nemohl nss stížnost v tomto jejím době uznati důvodnou.
Stížnost v této souvislosti také uplatňuje, že po zrušení vodoprávního konsensu, prvou stolicí uděleného, nemá město B. právního titulu k dalšímu odvádění vody z m.-ského přepadu. Než toto tvrzení není vůbec námitkou proti nař. rozhodnutí, jež nemá jiného obsahu, než že jím byl stížnosti k nss-u podané přiznán účinek odkladný.
Stížnost tvrdí však dále, že nař. rozhodnutí involvuje v podstatě prozatímní opatření ve smyslu § 67 správ. řádu č. 8/1928 Sb., kterým se má městu B. umožniti odvádění přepadu z m.-ského vodojemu, dokud nepadne ve věci definitivní rozhodnutí, a že k takovému prozatímnímu opatření dává správní řád správnímu úřadu právo jen při nebezpečí v prodlení a pokud správní předpisy neustanovují jinak. Předpoklady tyto pak po názoru stížnosti nejsou splněny. Nad to prý ústavní listina připouští vyvlastnění, jakým je po názoru stížnosti i odnětí vody z přepadu m.-ského, jen na základě zákona a za náhradu, kdežto § 67 správ. řádu není zákonem, a čl. 10 org. zák. č. 125/1927 Sb. nedává vládě právo upravovati takové věci, k nimž je podle § 109 úst. list. zapotřebí zákona. Nelze prý tedy toho, čeho nemůže býti dosaženo na základě § 67 správ. řádu, býti dosaženo ani oklikou přes ustanovení § 17 zák. o ss.
Tato argumentace stížnosti selhává již proto, že neodkladné rozhodnutí ve smyslu § 67 správ. řádu je institutem od přiznání odkladného účinku podle § 17 zák. o ss již proto zcela odlišným, ježto § 67 správ. řádu týká se případů, ve kterých úřad správní může vydati neodkladné opatření bez jakéhokoliv předchozího řízení správního (arg.: »nejsa vázán předpisy o řízení«), kdežto přiznání odkladného účinku stížnosti k nss-u podané ve smyslu § 17 zák. o ss předpokládá rozhodnutí vydané po provedeném řízení správním. Nad to jsou předpoklady neodkladného rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu (nebezpečí v prodlení) zcela jiné než předpoklady § 17 zák. o ss. Nelze tedy tato dvě ustanovení zákonná vůbec srovnávati. Předpis § 17 zák. o ss je ostatně předpisem zákona a zůstal nedotčen ustanoveními § 109 úst. listiny.
V dalším svém bodě stížnost popírá, že byly dány zákonné náležitosti, na něž předpis § 17 zák. o ss přiznání odkladného účinku váže.
Předpoklady tyto jsou dva, a to: 1. že veřejný zájem nevyhledává, aby rozhodnutí bylo neprodleně vykonáno, 2. že by výkonem rozhodnutí vzešla straně neodčinitelná újma.
Otázka, zda stížnost, jíž se odkladný účinek podle § 17 zák. o ss přiznává, je ve věci samé důvodná či nikoli, je pro posouzení žádosti za přiznání odkladného účinku nerozhodná. O důvodnosti stížnosti té přísluší rozhodovati nss-u, a nemůže tedy úřad správní při vyřizování žádosti za odkladný účinek stížnosti té předvídali, zda stížnost je důvodná či nikoli. Důsledně nemůže býti ani žádné vady řízení v tom, že žal. úřad před vyřízením žádosti města B. o přiznání odkladného účinku nezaslal st-lům opis dotyčné stížnosti k nss-u.
Jde však ještě o to, zda zmíněné dva zákonné předpoklady přiznání odkladného účinku jsou splněny.
Stížnost namítá, že splněny nejsou, a že především není splněn předpoklad první, ježto veřejné ohledy žádají, abv právo bylo chráněno, a aby nikdo bez právního titulu nezasahoval do práv cizích; veřejné ohledy prý spíše vyžadovaly, aby vodní úřad odběr vody z M.-ského potoka městu B. zakázal, dokud město nemá konsensu. Město B., ač nepožádalo dosud o obnovení vodoprávního řízení, odebírá a prodává zatím vodu z přepadu m.-ského vodovodu, kdežto st-lé mohou býti zničeni. Námitku tuto nemohl nss uznati důvodnou.
I kdyby se dalo stížnosti za pravdu potud, že veřejné ohledy vyžadují toho, aby cizí práva vodní byla chráněna před neoprávněným zásahem bez řádného titulu právního, nebylo by možno stížnosti přisvědčiti v tom směru, že město B. nemá pro odběr vody z odpadu m.-ského právního titulu, neboť titul tento byl založen vodoprávním konsensem, prvou stolicí uděleným. Konsens tento byl nař. rozhodnutím sice z formálních důvodů zrušen, ale přiznáním odkladného účinku podle § 17 zák. o ss prozatímně aspoň potud v platnosti zachován, že odstranění díla ve smyslu konsensu provedeného nemůže býti nařízeno.
Svůj úsudek o tom, že okamžitý výkon rozhodnutí zem. úřadu ze 4. dubna 1933 není přikázán zájmy veřejnými, opřel žal. úřad o zjištění, že majitelům vodních děl bylo za újmu způsobenou odváděním vody z přepadu m.-ského přiznáno odškodné, které bylo uloženo u okr. soudu v Bílině, a že v osadách R. a K zřídila obec B. po jednom hydrantu, aby tam byl dostatek vody pro případ požáru. Skutečnosti tyto stížnost nepopírá ani jinak proto nim nebrojí. Zůstává tedy skutkový základ, o nějž se žal. úřad v tomto směru opřel, stížností nevyvrácen. Že by pak úsudek žal. úřadu z těchto skutečností čerpaný, že veřejné ohledy nežádají okamžitého provedení nař. rozhodnutí, byl logicky nemožný, stížnost netvrdí.
Za tohoto stavu věci je nerozhodno, zda se skutečností souhlasí i další tvrzení žal. úřadu, že ohledně používání rozšířeného vodovodu nebyly příslušným vodoprávním úřadům podány žádné stížnosti, ježto i když je pravda, že takové stížnosti byly předneseny právě st-li samými v jejich podání z 5. června 1934, nemohlo by nař. rozhodnutí býti zrušeno, nejsou-li stížnosti ty způsobilé, aby z nich mohlo býti dovozováno, že výrok žal. úřadu o tom, že okamžitý výkon rozhodnutí zem. úřadu není přikázán zájmy veřejnými, je nesprávný. Závěr takový neni však možný, ježto co do odškodnění mlynářů bylo vyšetřené odškodné nesporně složeno u soudu, kdežto, pokud jde o tvrzené obavy z nedostatku vody pro případ požáru v osadách K. a R., bylo nesporně v osadách těch zřízeno po jednonrhydrantu pro případ požáru.
Stížnost však namítá dále, že ani druhý předpoklad pro povolení odkladného účinku stížnosti k nss-u není splněn, ježto nenahraditelnou újmu nelze spatřovati ani v tom, že by město B. nemohlo vybírati vodné, ježto by pak každé jednání, kterého se někdo po určitou dobu má zdržeti, bylo nenahraditelnou újmou. Po názoru stížnosti by taková nenahraditelná újma byla na straně st-lů, kdyby byl zem. úřad konsens z 30. srpna 1930 potvrdil a kdyby se až do vyřízení stížnosti musily vody vzdáti. Právě z toho soudí stížnost, že na opačný případ nelze předpisu § 17 zák. o ss použiti. Ani tato námitka není důvodná.
Žal. úřad odůvodnil svůj úsudek o tom, že by výkonem rozhodnutí zem. úřadu vzešla městu B. nenahraditelná újma, tím, že by obec B. musila zastaviti přítok vody z přepadu m.-ského, což by při dosavadním stavu měst. vodovodu mělo v zápětí 1. zvýšený nedostatek vody v obci pro potřeby obyvatelstva a pro potřeby požární, 2. že by se zmenšil výnos vodní činže, 3. že by zmíněné změny značným nákladem provedené byly nevyužity, 4. že by vzhledem k obsáhlosti projektu a nutným předchozím přípravám nebylo lze očekávati skončení vodoprávního řízení v brzké době, takže by popsaný nepříznivý stav trval delší dobu.
Proti skutkovým zjištěním sub 1., 3. a 4. uvedeným stížnost vůbec nebrojí, a ježto skutečnosti ty by samy o sobě stačily, aby z nich vyvozen byl úsudek, že okamžitým provedením rozhodnutí zem. úřadu by městu B. vzešla nenahraditelná újma, nemusil se nss zabývati ani otázkou, zda i zmenšení výtěžku z vodného by mohlo involvovati nenahraditelnou újmu ve smyslu § 17 zák. o ss.
Zabývati se otázkou, jak by se měla věc, kdyby zem. úřad byl vodoprávní konsens 1. stolice potvrdil, nebylo zapotřebí, ba nebylo ani možno, ježto podle §§ 5 a 6 zák. o ss může nss přezkoumávati nař. rozhodnutí tak, jak bylo vydáno, a na podkladě té skutkové podstaty, která nař. rozhodnutí byla položena za základ.
Stížnost není tedy důvodná a slušelo ji proto zamítnouti

Citace:

Č. 11704. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 411-415.