Č. 11932.

Církevní věci: Kompetence ve věcech patronátních.
(Nález ze dne 23. května 1935 č. 11845/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 7921/29.
Věc: Jindřich B. ve V. (adv. Dr. Kar. Altmann z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. kostel, beneficium a zádušní hřbitov ve V., filiální kostely v S. a C. a farní kostel v T. komisař fin. prok. Dr. Stan. Klíma) o patronát. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Přípisem z 26. října 1929 obrátila se arcibiskupská konsistoř v Praze na okr. úřad Praha-venkov a poukazovala na to, že dnešní st-l odpírá převzetí reálního patronátu, který dosud na velkostatku ve V. lpěl a byl také od dřívějšího majitele i po provedení pozemkové reformy uznáván jako reální břemeno. Ježto pak stala se úprava patronátní agendy akutní a s ní vynořila se i otázka patronátu tohoto velkostatku vůbec, žádala arcibiskupská konsistoř okr. úřad za rozhodnutí, že reální patronát odepsáním zbytku velkostatku v.-ského ze zem. desk a zapsáním do knih pozemkových nebyl zrušen, nýbrž trvá a lpí na něm dále jako závazek povahy veřejnoprávní, dále že v důsledku toho dočasný majitel, dnešní st-l, je patronem a tudíž i nositelem povinností v míře neztenčené jako jeho předchůdce a že patron je povinen jmenovati patronátního komisaře a účetního a převzíti patronátní agendu i s příslušenstvím do svých místností a do bezpečné úschovy. S hlediska kompetence úřadů správních vyzdvihovala při tom arcibiskupská konsistoř, že běží zde v prvé řadě o otázku existence patronátu, t. j. zůstal-li dále reální patronát na zbytku velkostatku, a nikoliv komu ze sporných patronů má býti patronát přiřčen.
Výměrem ze 4. února 1930 rozhodl okr. úřad Praha-venkov podle § 33 odst. 1 zák. č. 50/1874 takto: »Okolnost, že církevní ústavy, o něž u patronátu v.-ského jde, ještě za předposledního majitele velkostatku v.-ského pana Otakara Č. byly pod patronátem a to pod patronátem reálním, spojeným s velkostatkem v.-ským, je notoricky známou. Rozdělení tohoto velkostatku cestou pozemkové reformy nemohlo míti vliv na existenci patronátu ani na jeho rozsah, neboť patronát ten, jsa povahy veřejnoprávní, není závislým na zápisu ve veřejných knihách ani na úmluvách soukromoprávních. Nutno tudíž míti za to, že patronát velkostatku v.-ského nezanikl a existuje v neztenčené míře. O otázce, komu patronát ten přísluší, nemůže se okr. úřad vyslovili, neboť tato otázka spadá podle § 3 odst. 2 cit. zák. do kompetence soudu. Doporučuje se tudíž, aby nejdůstojnější arcibiskupská konsistoř obrátila se na civilní soud, jakmile zdejší výměr nabude právní moci. Zároveň projevuje okr. úřad podle § 56 cit. zák. svůj souhlas s nezbytným prozatímním opatřením, které bez prejudice pro otázku patronátu učinila nejdůstojnější arcibiskupská konsistoř jmenováním komise pro zatímní správu patronátního jmění, jejímiž členy jsou: jako předseda arcibiskupský vikář A. S., farář v Č., jako zástupce předsedy Vendelín E., farář v T., a jako účetní komisař František B., farář ve V. Okr. úřad souhlasí, aby tato komise až do konečného rozhodnutí o otázce patronátu také na venek pravoplatně zastupovala správu patronátu.«
Nař. rozhodnutím nevyhověl zem. úřad podanému odvolání st-le a potvrdil výměr okr. úřadu, vyhověl však odvolání arcibiskupské konsistoře z těchto důvodů: »Pokud odvolatel Jindřich B. ohrazuje se proti tomu, že okr. úřad odůvodnil trvání v.-ského patronátu poukazem na to, že okolnost ta je notoricky známou, nutno uznati správnost této ná- mitky, neboť správní úřad může rozhodovati pouze na podkladě okolností předem zjištěných a nikoli za pouhého předpokladu okolností pro rozhodnutí směrodatných. Na věci samé se však tím nic nemění, neboť z jednacích spisů u zem. úřadu uložených lze uvésti tyto okolnosti jako zjištěné: Na velkostatku v.-ském odedávna vázl patronát jako reální veřejnoprávní břemeno, jak vidno z výkazu úředních věcí patronátního úřadu ve V. sestaveném tehdejším patronátním komisařem dne 21. prosince 1928, v němž, kromě jiného, jsou uvedeny jednací protokoly od roku 1896, úřední přípisy od roku 1892, účetní doklady od r. 1896, staré knihy účetní a jednací protokoly, tedy doklady z doby před rokem 1892, resp. 1896. Ze spisů je sice zřejmo, že patron alespoň v dobách novějších nepřispíval přímo k některým výdajům (na opravu), ale to jen z toho důvodu, že jmění patronátní bylo aktivní, soběstačné, jiným způsobem však břemena patronátní nesl, na př. komisař patronátní byl úředníkem velkostatku, patronátní úřad byl umístěn v důchodenské kanceláři velkostatku. Když v důsledku provádění pozemkové reformy uzavřena byla mezi stpú-em a posledním držitelem velkostatku v.-ského, Otakarem Č., dohoda z 22. září 1924 o přejímací ceně za nemovitosti převzaté, sražen byl podle rozvrhového usnesení zem. civ. soudu v Praze z přejímací ceny uhražovací kapitál Kč 40000, sloužící k zajištění dalšího řádného plnění patronátních závazků, váznoucích na nemovitostech, obsah dohody tvořících, s tím dalším ustanovením, že s kapitálem nesmí býti disponováno bez souhlasu zsp-é a úroky že budou přirůstati k tomuto vinkulovanému kapitálu. Podle sdělení stpú-u v Praze z 21. února 1930 propuštěno bylo Otakaru Č. ze záboru 170 ha podle § 11 zák. záb. a 127 ha podle § 20 příd. zák., kteréžto nemovitosti, v jejichž výměře zahrnut je zámek s parkem ve V., pokládati je za statek kmenový. Smlouvou z 10. května 1925 přešel statek vlastnickým právem na nové nabyvatele manžely Jindřicha a Melanii B. a přepsán byl z vložky č. 1532 desk zemských db pozemkových knih kat. obce C. Poněvadž zákon slíbený v § 32 zák. č. 50/1874 dosud vydán nebyl, platí dosud »Tractatus de iuribus incorporabilibus«, který vidí v patronátu souhrn oprávnění a břemen, příslušejících zakladateli kostela, kaple, beneficia a jeho právním nástupcům. Při zcizení statku přechází patronát accessorně na nového nabyvatele a poněvadž jedná se o právo se statkem spojené, tedy věcné, jež posuzovati dlužno podle všeobecných veřejnoprávních předpisů, není třeba, aby právo patronátní bylo zapsáno v pozemkových knihách; neohrožuje proto existenci zmíněného patronátu okolnost, že statek, s nímž právo to je spojeno, přenesen byl z desk zemských do knih pozemkových. Podle ustanovení nař. z 18. února 1860 č. 25 ř. z. sdílí patronát osudy věci hlavní. Proto okolnost, že pozemkovou reformou byl velkostatek v.-ský rozparcelován, nebrání dalšímu nerušenému trvání zmíněného patronátu, ježto podle cit. přípisu stpú-u z 21. února 1930 trvá i dále jistá hospodářská jednotka, zde blíže vyznačená, jako statek kmenový a úplné rozparcelování tedy nenastalo. Tím, co bylo uvedeno, je prokázáno, že se jedná o patronát reální, jehož nositelem je Jindřich B. jako vlastník kmenového statku, patronát ten je institut veřejnoprávní, nezávislý na úmluvách soukromoprávních a nelze proto mluviti o patronátu osobním, jak ve stížnosti B.-ově bylo uvedeno, který by omezen byl jako privilegium rodiny Č. na výkon práva presentačního při obsazování farního beneficia. V tom směru vyhovuje zem. úřad plně rekursu arcibiskupské konsistoře v Praze a výměr okr. úřadu v této části zrušuje, ježto neřeší se v tomto případě otázka patronátu v cestě sporu, v kterémžto případě jsou příslušny řádné soudy, nýbrž jde tu o otázku určovací, spojenou s otázkou, zda existuje reální patronát či nikoliv (§ 33 odst. 1 zák. č. 50/1874 ř. z. a nál. Budw. č. 3481/87). Patronát tento vztahuje se k farnímu kostelu, beneficiu a zádušnímu hřbitovu ve V., k filiálním kostelům v S. a C. a k farnímu kostelu v T. s ostatními patronátními objekty.«
Nss musil přihlédnouti především k výtce stížnosti, že žal. úřad nebyl příslušný, aby vydal judikátní výrok o tom, kdo je patronem. Podle názoru stížnosti mohl by žal. úřad určiti osobu patrona jen, kdyby byla spornou existence patronátu, o osobě případného patrona by nebylo však pochyby. V důsledku rozparcelování velkostatku je však otázka, kdo je patronem jednotlivých kostelů a odročí, otázkou spornou a měl proto o otázce, kdo je nositelem patronátu, rozhodovati řádný soud a nikoliv úřady správní.
Podle toho tane st-li na mysli předpis § 33 zák. č. 50/1874 ř. z., který stanoví hranici kompetence mezi státními úřady kultovými a soudy. Předpis ten určuje, že má rozhodnouti řádným postupem instancí státní správa kultová, vzešla-li by rozepře o to, podléhá-li některý kostel neb obročí patronátu, aneb má-li biskup právo sám obročí volně obsazovati; jde-li však o to, komu přísluší patronát kostela neb obročí, rozhodne o tom soudce. Výkladem ustanovení toho obíral se nss již v nál. Boh. A 7921/29, kde vyslovil shodně s judikaturou ss-u (srov. Budw. 3481/1887, A 2809/1904, 8988/1912) právní názor, že soudy jsou příslušny rozhodovati, je-li při nespornosti existence patronátu pouze o to spor, kterou určitou osobu ze dvou nebo více osob dlužno považovati za patrona, jako subjekt práv a závazků spojených s patronátem.
Je tedy předpokladem kompetence řádných soudů skutečnost, že existence patronátní je nesporná a že je toliko spor o to, kterou určitou osobu sluší považovati a na základě jakého titulu za patrona. Tento předpoklad však není splněn in concreto, kde jde především o otázku, zda patronát spojený s velkostatkem V. zanikl parcelací při pozemkové reformě a kde tedy existence patronátu je sporná. Na tom nemůže nic změniti okolnost, že při zodpovědění otázky té dojde i k akcesornímu výroku o tom, kdo je patronem, neboť právo patronátní bez subjektu nelze si mysliti.
Nemá proto stížnost pravdu, vindikuje-li kompetenci pro řešení sporu pro řádné soudy a neporušil žal. úřad kompetenčního předpisu § 33 cit. zák., vyslovil-li, že rozhodovati spor o tom, je-li st-l povinen plniti povinnosti spojené s patronátem, přísluší státním úřadům kultovým. Bezdůvodnou shledal nss dále výtku, že žal. úřad rozhodl, zjistiv existenci patronátu, o otázce, kdo je patronem, sám v prvé a poslední stolici, čímž odňal st-li možnost uplatňovati námitky cestou instanční.
Stížnost přehlíží při této výtce ustanovení § 81 odst. 1 správ. ř. č. 8/1928 Sb. a čl. 8 zák. č. 125/1927 Sb. Podle předpisu uvedeného na místě prvém jest odvolací úřad, rozhoduje o odvolání, oprávněn nahraditi jak výrok, tak i odůvodnění nižšího úřadu svým výrokem neb odůvodněním. Není tedy odvolací úřad pouhým úřadem kasačním, nýbrž úřadem ve věci samé rozhodujícím a rozhodnutí jeho může se lišiti ve všech částech od rozhodnutí v odpor vzatého. Může míti proto rozhodnutí odvolacího úřadu i odchylný výrok. Podle toho mohl tedy i žal. úřad změniti výrok prvé stolice, pokud jím odmítnuto bylo rozhodovati otázku, na koho právo patronátu přešlo, a nahraditi jej jak výrokem o příslušnosti státních úřadů kultových, tak i vlastním rozhodnutím v meritu věci, pokud ovšem měl pro tento svůj výrok po ruce potřebný skutkový základ zjištěný v bezvadném řízení. To mohl pak tím spíše učiniti, když měl pro tento svůj výrok popud, resp. podklad v samotném odvolání st-lově proti výroku 1. stolice, kde právě st-l shora uvedenou otázku sám in iudicium vznesl. A ježto dále podle čl. 8 zák. č. 125/1927 Sb. platí všeobecně postup dvou instancí správních, a v daném případě pak dvě instance také skutečně rozhodovaly, nebyl a nemohl býti st-l zkrácen ve svém procesním právu dovolati se instanční kontroly správní.
Jinak mají se však věci, pokud stížnost v dalším svém obsahu se obrací proti zjištění žal. úřadu, že jde o patronát reální, který lpí na nemovitostech propuštěných dřívějšímu vlastníku Otakaru Č. ze záboru podle § 11 záb. zák. ve výměře 170 ha a podle § 20 příděl. zák. ve výměře 127 ha, k nimž patří zámek s parkem ve V., získaných st-lem smlouvou z 10. května 1925, jako statku kmenovém, takže o zániku patronátu parcelací nelze mluviti.
Stížnost v tom směru vytýká, pokud jde o předpoklad žal. úřadu o reální povaze patronátu, že nebylo provedeno šetření o tomto předpokladu a že ze skutečností, o něž žal. úřad se opírá (výkaz úředních věcí patronátního úřadu ve V. z 21. prosince 1928, skutečnost, že patronátní komisař byl úředníkem velkostatku a že patronátní úřad byl umístěn v důchodenské kanceláři velkostatku), nelze spolehlivě zjistiti, zda se jedná o patronát reální, jakož i jaký je jeho rozsah, takže není v rozhodnutí konkrétně odůvodněno a doloženo, že patronát na velkostatku byl patronátem reálním. Pokud pak jde o předpoklad žal. úřadu, opřený o dopis stpú-u z 21. února 1930, že je tu jistá hospodářská jednotka v podobě kmenového statku, vytýká stížnost, že tento průvod není st-li vůbec znám.
Bylo již dovoženo, že do pravomoci odvolací stolice spadá podle § 81 odst. 1 spr. ř. č. 8/1928 Sb. oprávnění změniti výrok 1. stolice. Ježto pak podle § 82 cit. nař. platí i pro odvolací řízení předpisy hlavy II. až IV., musí odvolací úřad, mění-li neb ruší—li výrok a odůvodnění stolice 1., šetřiti i předpisů uvedených hlav II. až IV., zejména tedy i předpisů § 48 odst. 3 a § 70 odst. 1 o tom, že stranám musí býti dána příležitost, aby nabyly vědomosti o výsledku provedeného důkazu, pokud se ho použije k odůvodnění v rozhodnutí, a vyjádřily se o něm. To však se v daném případě, jak stížnost právem rovněž vytýká, nestalo.
Žal. úřad sice uvedl ve svém rozhodnutí určité skutečnosti, jež ho vedou k závěru o reální povaze patronátu, leč skutečnosti ty jednak nejsou ještě důkazem této reální povahy (že komisař patronátní byl úředníkem velkostatku a že patronátní úřad byl umístěn v kanceláři velkostatku), jednak — pokud jde o výkaz úředních věcí patron, úřadu z 21. prosince 1928 a jednací protokoly a účetní doklady v něm citované — nebyl o nich st-l v řízení správním slyšen (§ 48 odst. 3 spr. ř.) a žal. úřad také netvrdí, že obsah dokladů těch byl st-li znám; v nař. rozhodnutí pak je uveden pouze závěr, k němuž žal. úřad na podkladě těchto výkazů, protokolů a účetních dokladů dospěl, nejsou však v něm uvedeny premisy (t. j. jednotlivé konkrétní části těchto úředních spisů), které vedly žal. úřad právě k závěru, že jde o patronát reální. V tom spočívá vada, zatěžující nař. rozhodnutí, jejíž podstatnost nemůže zmenšiti ani poukaz žal. úřadu na skutečnost stanovení přejímací ceny. Neboť při shora uvedené vadě nemůže skutečnost ta — která poskytuje snad určitý indic pro to, že jde o patronát reální — sama o sobě býti důkazem o reální povaze patronátu, kdyžtě ve stanovení přejímací ceny není ještě obsažen judikátní výrok o povaze patronátu, k němuž by ostatně stpú ani povolán nebyl.
Stejně podstatnou vadou stiženo je nař. rozhodnutí i pokud jde o rozsah patronátu, jak je — opět jen uvedením pouhého závěru, či prostým konstatováním — stanoven v poslední větě nař. rozhodnutí. Také zde nejsou uvedeny obsahově premisy, z nichž žal. úřad dospívá k závěru, že patronát vztahuje se na všechny, jednotlivě vypočtené objekty. Není-li pak předpisu, podle něhož by již pouhá skutečnost, že kostel mateřský stojí pod patronátem, sama o sobě stačila k důkazu, že i kostel filiální podléhá témuž patronátu, nelze — nehledě ovšem k dalším objektům — ani zde podstatnost zmíněné vady neuznati.
Pro obě tyto podstatné vady bylo rozhodnutí to zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 11932. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, číslo/sešit 1, s. 1012-1017.