Č. 11688.

Občanství státní: I. Ustanovení duchovním na Slov. samo o sobě nezakládá nabytí domovského práva. — II. K nabytí státního občanství čsl. podle § 1:4 úst. zák. č. 236/1920 Sb. nestačí ani ustanovení kanovníkem, ani pověření suplováním přednášek na státní akademii právnické. — III. Pobyt nezletilého v kněžském semináři nezakládá bydliště rozhodné podle § 1 úst. zák. č. 152/1926 Sb. — IV. Vydati nebo odepříti osvědčení podle § 4 odst. 5 úst. zák. č. 152/1926 Sb. je příslušno jak min. vnitra, tak zemský úřad.
(Nález ze dne 19. ledna 1935 č. 10.521/35.)
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 6578/27; ad II.: srov. Boh. A 3430/24, 3464/24, 4427/25; ad III.: srov. Boh. A 8734/30.
Věc: Dr. Mikuláš P. v K. (adv. Dr. Aleš Nagy z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Žal. úřad neuznal nař. rozhodnutím st-lovo čsl. státní občanství, uváděje, že nestal se jím ani podle § 1:1, ani podle § 1:4 úst. zák. č. 236/20 Sb.; dále nevyhověl žal. úřad žádosti st-le za udělení čsl. státního občanství podle § 9 téhož úst. zák., a vyslovil dále, že st-l nemá nároku na udělení tohoto státního občanství podle zák. č. 152/26 Sb., konečně, že nemá ani nároku, aby mu bylo vydáno úřední osvědčení podle § 4 odst. 5 tohoto zák. o tom, že podle tohoto ustanovení se čsl. státním občanem stal.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
1. Svůj výrok, že st-l není státním občanem čsl. podle § 1 č. 1 zák. č. 236/20 Sb., odůvodňuje žal. úřad tím, že st-l nejpozději do 1. ledna 1910 nezískal domovského práva na území někdejšího mocnářství rak.uher., jež nyní náleží k republice čsl. Stížnost proti tomu namítá, že st-l před 1. lednem 1910 nabyl domovského práva v Nitře, byv tam ustanoven knězem ve správě duchovní. Brojí proti právnímu názoru v nař. rozhodnutí vyslovenému, že pouze touto skutečností v Nitře domovského práva nabyti nemohl, a dovolává se § 10 zák. č. 222/96 ř. z., podle něhož duchovní nastoupením svého úřadu nabývají domovského práva v obci, do které byli v duchovní správě dosazeni. Stížnost tvrdí, že toto ustanovení platí vzhledem na § 13 zák. č. 236/20 Sb. i na Slov. Nss vyslovil však a odůvodnil již v nál. Boh. A 6578/27 právní názor, že z § 13 zák. č. 236/20 Sb. nelze dovoditi, že § 10 zák. č. 222/96 ř. z. platí i pro Slov. Neplatí-li však cit. § 10 na Slov., jsou bezdůvodný námitky stížnosti, jež z ustanovení toho dovozují, že st-l již ustanovením v duchovní správě v městě Nitře nabyl domovského práva. Že by st-l tímto způsobem byl tam nabyl domovského práva podle zák. čl. XXII: 1886, stížnost netvrdí a nemá proti názoru v nař. rozhodnutí vyslovenému, že podle tohoto zák. pouhým ustanovením v duchovní správě ho nabýti nemohl, žádné námitky. Poněvadž pak netvrdí, že by st-l domovskou příslušnost před 1. lednem 1910 byl snad získal v některé jiné obci, ležící nyní na území čsl. republiky než v Nitře, nemohl nss shledati výrok žal. úřadu, že st-l není čsl. státním občanem podle § 1 č. 1 zák. č. 236/20 Sb. nezákonným.
Stížnost vytýká tu ještě, že žal. úřad v této části nař. rozhodnutí proti spisům zjišťuje, že st-l nebyl do svazku žádné obce, ležící na území čsl. republiky výslovně přijat a že přijetí takové ani nikdy netvrdil. Zjištění to odporuje prý domovskému listu, který st-l v řízení předložil a kde obec Košice potvrzuje, že st-li výslovně domovské právo bylo přiznáno, a odporuje i obsahu žádosti st-lovy, kde skutečnost ta byla tvrzena. Tuto výtku vadnosti řízení neshledal nss důvodnou, neboť nař. rozhodnutí nelze na tomto místě rozuměti jinak, než že zjišťuje, že st-l před 1. lednem 1910 výslovně do svazku žádné obce, nyní na území čsl. republiky ležící, přijat nebyl a že tuto skutečnost nikdy netvrdil. Vždyť jenom tato skutečnost byla pro rozhodnutí otázky, je-li st-l podle § 1 č. 1 čsl. státním občanem rozhodující. Že by st-l před 1. lednem 1910 do některé takové obce byl býval výslovně přijat, to v žádosti netvrdil a ze spisů nic takového nevycházelo.
Shledal proto nss výtky stížnosti proti výroku, že st-l není státním občanem čsl. republiky podle § 1 č. 1 zák. č. 236/20 Sb., bezdůvodnými.
2. Žádost st-lovu, aby bylo uznáno, že je čsl. státním občanem podle § 1 č. 4 zák. č. 236/20 Sb., zamítl žal. úřad s odůvodněním, že nejsou dány podmínky tohoto ustanovení, ježto st-l nestal se ani skutečným úředníkem, ani skutečným zřízencem čsl. státu, státního ústavu nebo podniku. Suplování na právnické akademii v Košicích, ani ustanovení v duchovní správě, nař. rozhodnutí neuznává za ustanovení skutečným úředníkem.
Stížnost naproti tomu namítá, že službu kapitolního kanovníka je pokládati za skutečnou službu státní a že st-l výnosem min. škol. byl potvrzen jako přednášející profesor na státní právnické akademii v Košicích a že tedy i tím stal se skutečným úředníkem čsl. státu. Smluvnost a dočasnost poměru toho na věci nic nemění a z adm. spisů ani smluvnost, ani dočasnost tohoto poměru neplyne. O těchto námitkách bylo uváženo: Pokud jde o funkci kanovnickou, nelze ustanovení st-le na tuto funkci považovati za ustanovení úředníkem nebo zřízencem státním prostě již proto, poněvadž funkce ta není funkcí státní. Dovolává-li se stížnost toho, že kapitolní kanovník koná i veřejnoprávní činnost (je rádcem biskupa, činitelem ve správě diecése, církevním soudcem ve věcech manželských a disciplinárních věcech učitelů církevních škol), stačí poukázati k tomu, že vše to koná kanovník jako církevní hodnostář své církve, ale zřejmě nikoli u výkonu úřadu svěřeného mu státem. Stížnost i tu dovolává se ustanovení § 10 zák. č. 222/96 ř. z. a uvádí, že ho je použiti analogicky k výkladu, kdo se stal čsl. státním občanem, a k výkladu, kdo se stal úředníkem neb zřízencem čsl. státu ve smyslu zák. č. 236/20 Sb. Nehledě ke sporné otázce, lze-li v právu veřejném použiti analogie, je názor stížnosti zřejmě mylný. Zákon č. 236/20 Sb. stanoví v § 1, kdo je státním občanem, a je proto nemožno otázku tu řešiti analogicky podle jiného zák. Ani v otázce, kdo se stává skutečným úředníkem neb zřízencem, nelze sahati k analogii domovského zákona, když odpověď na otázku tu dávají zákony, upravující poměry státních zaměstnanců. Ostatně z § 10 zák. č. 222/96 ř. z. plyne pravý opak toho, co jím patrně chce dovoditi stížnost. Uvádíť paragraf ten vedle definitivních úředníků státních i duchovní, z čehož plyne, že posléz jmenované za státní úředníky nepovažuje.
Pokud jde o funkci st-lovu na právnické akademii v Košicích, setrval nss na názoru vysloveném již v nál. Boh. A 3430/24, že státního občanství čsl. podle § 1 č. 4 zák. č. 236/20 Sb. nabývá jen taková osoba, která, byvši příslušným orgánem podle platných předpisů jmenována úředníkem nebo zřízencem, vstoupila v definitivní služební poměr k čsl. státu. Je tedy mylný názor stížnosti, že smluvnost a dočasnost poměru je irelevantní. Dále vyslovil nss v nál. Boh. A 4427/25, že z býv. Rakouska převzaté právo úřednické platí i pro úředníky, kteří byli do státní služby čsl. přímo jmenováni na Slov., a v nál. Boh. A 3464/24, že komu nebyl vydán jmenovací dekret, toho nelze pokládati za úředníka nebo zřízence ve službě státní.
St-l, slyšen v řízení adm. o svém postavení na právnické akademii, udal podle protokolu ze 4. července 1932, že sám neví, byl-li jmenován profesorem či suplentem, a doznal, že o pověření vyučování mezinárodního práva žádný dekret nedostal. Vyslovil-li žal. úřad na tomto podkladě, že st-I byl sice pověřen suplováním přednášek na jmenované akademii, že však tuto funkci nelze považovati za skutečnou službu státní, jak ji má na mysli § 1 č. 4 zák. č. 236/20 Sb., nelze vzhledem k tomu, co svrchu řečeno, ve výroku tom shledávati nezákonnosti, ani nelze právem tvrditi, že ve spisech není podkladu pro závěr, že nešlo o definitivní poměr služební.
Z uvedených důvodů shledal nss bezdůvodnou i onu část stížnosti, která brojí proti výroku, že st-l není státním občanem čsl. podle § 1 č. 4 opětně cit. zák.
3. Dalším výrokem nař. rozhodnutí odepřel žal. úřad uděliti st-li státní občanství podle zák. č. 152/26 Sb., a to proto, že st-l nevyhovuje podmínce § 1 tohoto zák., že totiž před 1. lednem r. 1910 nebydlel nepřetržitě po 4 roky v některé obci na Slov. nebo Podk. Rusi. Při tom vychází žal. úřad z právního názoru, že lze podle ustanovení toho vžiti zřetel jen k bydlení osoby již zletilé a lze započítati jen bydlení otce a matky-vdovy a to nepřetržité bydlení ve čtyřletí, bezprostředně před 1. lednem 1910 předcházející. Skutkově vychází úřad od toho, že st-l stal se zletilým teprve roku 1911, že jeho otec zemřel již v r. 1892, matka že se v r. 1899 znovu provdala a v r. 1905—1907 bydlela v Budapešti. Tato skutková zjištění žal. úřadu stížnost vůbec nenapadá. Namítá jen po stránce právní, že pro st-le jako klerika bylo rozhodné jeho domicilium necessarium, t. j. seminář v Nitře, a ne bydliště jeho rodičů, třeba v rozhodné době byl nezletilý, a že i právní názor, že možno přihlédnouti jen k bydlení matky-vdovy, je právně mylný. Ale nss vyslovil a odůvodnil již v nál. Boh. A 8734/30 právní názor, že bydlení nezletilého ve čtyřletí před 1. lednem 1910 v téže obci na Slov. neb Podk. Rusi není vůbec bydlištěm zakládajícím nárok na čsl. státní občanství podle § 1 zák. č. 152/26 Sb. a setrval při tomto názoru i nyní. Pokud jde o bydlení matky st-lovy, uvádí žal. úřad dva důvody, proč bydlení to pro st-le nemohlo založiti nárok na udělení státního občanství podle cit. zák.: poněvadž nešlo o bydlení matky-vdovy a nešlo o nepřetržité bydlení ve čtyřletí před 1. lednem 1910 bezprostředně předcházející. Písemná stížnost má námitky jen proti prvnímu z důvodů těch, nechávajíc druhý důvod bez povšimnutí. Nemohl se tedy nss druhým důvodem vůbec zabývati (§ 18 zák. o ss), třeba zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení i správnost druhého důvodu popřel a jeho nesprávnost dovozoval. Nebrojil-li však st-l přípustným způsobem proti onomu druhému důvodu, nemusel se nss zabývati námitkami vznesenými ve stížnosti proti prvnímu. Neboť i kdyby námitky ty byly důvodné, nemohlo by to vésti ke zrušení výroku žal. úřadu, že neuděluje st-li státní občanství podle zák. č. 152/26 Sb. pro nedostatek podmínek § 1, poněvadž by výrok ten zůstal odůvodněn druhým ze svrchu vytčených důvodů, proti němuž v písemné stížnosti nebylo námitek.
Těmito úvahami veden, dospěl nss k zamítnutí i oné části stížnosti, jež brojí proti výroku, jímž odepřeno st-li udělení státního občanství podle zák. č. 152/26 Sb.
4. Žádost st-lovu, aby mu přiznáno bylo státní občanství podle § 9 zák. č. 236/20 Sb., vyřídil žal. úřad odkazem na pravoplatné rozhodnutí min. pro Slov. z 10. února 1922, jímž stejná žádost st-lova byla zamítnuta. Stížnost vytýká, že posléz uvedené rozhodnutí min. pro Slov., opírajíc se jen o diskrecionální právo, není schopno právní moci, takže žal. úřad měl znovu o žádosti st-lově uvažovati a ji meritorně rozhodnouti. Nss je však toho názoru, že z § 9 zák. č. 236/20 Sb. nemůže býti odvozováno subjektivní právo strany na přiznání státního občanství. K odůvodnění tohoto právního názoru poukazuje se na judikáty, jak uvedeny jsou ve sbírce judikátů pod č. I A/l 688. Z toho ovšem jde, že zamítnutím svrchu uvedené žádosti nebylo zasaženo do subj. práva st-lova. Poněvadž podle § 2 zák. o ss lze si stěžovati jen do rozhodnutí, jímž mohlo býti právo st-lovo porušeno, a předpoklad ten tu schází, bylo vývody stížnosti tohoto bodu nař. rozhodnutí se týkající odmítnouti pro nepřípustnost. 5. Konečně brojí stížnost i proti oné části nař. rozhodnutí, jíž žal. úřad zamítl odvolání st-lovo z výměru zem. úřadu v Bratislavě z 28. ledna 1932 a v níž vyslovil, že st-l nemá nároku na vydání vysvědčení podle § 4 odst. 5 zák. č. 152/26 Sb.
Stížnost uplatňuje především dvě námitky rázu formálního: 1. že žal. úřad nevyřídil vůbec odvolání st-lovo z rozhodnutí zem. úřadu z 28. ledna 1932, jímž tento úřad odepřel st-li vydati potvrzení o tom, že žádost jeho o udělení státního občanství došla na zem. úřad dne 23. ledna 1930, 2. že žal. úřad vyřizuje žádost st-lovu o vydání úředního potvrzení podle § 4 odst. 5 zák. č. 152/26 Sb., aniž vyčkal, až zem. úřad o ní rozhodne. O těchto výtkách bylo uváženo:
Je pravda, že žal. úřad podle znění nař. rozhodnutí vlastně nesprávně uvádí věcný obsah rozhodnutí zem. úřadu z 28. ledna 1932, když jeho obsahem nebylo zamítnutí žádosti o vydání úředního potvrzení podle § 4 odst. 5 cit. zák., nýbrž zamítnutí žádosti o potvrzení, že žádost st-lova na zem. úřad došla 23. ledna 1930. Ale z této nesprávnosti nelze ještě usuzovati na to, že obsah odvolání st-lem na rozhodnutí to podaného zůstal nevyřízen. Vyslovuje přece nař. rozhodnutí, že ona žádost st-lova byla zem. úřadu předložena až 2. ledna 1931, čímž ovšem implicite vyslovuje, že nedošla tam již dne 23. ledna 1930, jak st-l chtěl míti od zem. úřadu potvrzeno, kteréžto potvrzení pak tento úřad právě rozhodnutím z 28. ledna 1(932 odepřel. Z toho jde, že žal. úřad zabýval se i skutečným obsahem posléz cit. rozhodnuti zem. úřadu a také odvoláním do něho směřujícím. Neshledal ho však důvodným, ježto má za zjištěno, že ona žádost st-lova došla k zem. úřadu až 2. ledna 1931.
Je ovšem také pravda, že žal. úřad v nař. rozhodnutí vyslovuje, že st-l nemá nároku na vydání vysvědčení podle § 4 odst. 5 zák. č. 152/26 Sb., a že činí tak zamítaje odvolání do rozhodnutí zem. úřadu, ačkoli zem. úřad, u kterého st-l žádost o toto vysvědčení podal, o žádosti té ještě nerozhodl. Leč v tom nelze shledati ani nezákonnosti, ani podstatné vady řízení. Cit. paragraf stanoví: Nebyla-li žádost odvolána a nevyneslo-li min. vnitra konečné rozhodnutí do dvou let od podání žádosti u druhé stolice, považuje se státní občanství za žadateli udělené podle tohoto zákona. O tom vzpomenuté úřady jsou povinny na žádost strany ihned vydati úřední vysvědčení. Podle toho je tedy k vydání a ovšem i odepření onoho úředního vysvědčení příslušno jak min. vnitra, tak úřad 11. stolice a není ustanovení, že by mohl a směl vysvědčení to vydati a ovšem i vydání jeho odepříti jen úřad II. stolice, jestli strana právě u něho vydání onoho vysvědčení se domáhala. Je tedy bezdůvodná i výtka, že žal. úřad nesměl vyříditi žádost o vydání onoho vysvědčení, podanou st-lem u zem. úřadu, pokud tento úřad o ní rozhodnutí nevydal.
Dále vytýká stížnost, že zjištění žal. úžadu, že žádost st-lova z 23. prosince 1929 byla zem. úřadu předložena až 2. ledna 1931, je v rozporu se spisy, a že neuvádí nař. rozhodnutí, jak ke zjištění tomu došlo. — — —
Za toho stavu nelze ovšem shledati ani vady, ani nezákonnosti v tom, když posledním výrokem nař. rozhodnutí odepřeno bylo st-li jednak pořadím stolic potvrzení o tom, že žádost st-lova o státní občanství došla dne 23. ledna 1930 na zem. úřad v Bratislavě, jednak úřední vysvědčení podle § 4 odst. 5 zák. č. 152/26 Sb.

Citace:

Č. 11688. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 357-362.