Č. 11904.
Dávky za úřední úkony: Nárok na prominutí dávky za úřední úkon ve věcech správních podle § 6 zák. č. 53/1925 Sb. přísluší jen osobám fysickým.
(Nález ze dne 10. května 1935 č. 15826/35.)
Věc: Spolek »Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst« v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty o osvobození od dávky za úřední úkon.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Udělujíc stěžujícímu si spolku právo veřejnosti na školní léta 1932/1933 až 1936/37 předepsalo min. škol. tomuto spolku dávku za úřední úkon v částce 500 Kč podle zák. z 19. prosince 1932 č. 190 Sb. ve smyslu zák. ze 3. dubna 1925 č. 53 Sb. ve znění zák. ze 16. prosince 1926 č. 253 Sb. a zák. z 27. listopadu 1930 č. 192 Sb. podle sazby 1. položka 3a vl. nař. z 23. prosince 1932 č. 191 Sb.
Podáním z 21. března 1933 žádal spolek, aby dávka byla odepsána, po případě snížena, poukazuje k svému velice nepříznivému finančnímu stavu, který často nedovoluje ani vyplacení služného učitelům, jakož i k tomu, že schodek akademie činí skoro 3/4 mil. Kč.
Žádost tato byla zamítnuta nař. rozhodnutím, jelikož nejsou tu podmínky čl. 9 vl. nař. z 23. prosince 1932 č. 191 Sb., za kterých osvobození od dávky může býti přiznáno.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Stížnost, obracejíc se proti vlastnímu obsahu nař. rozhodnutí, má za to, že žal. úřad porušil zákon, nepřiznal-li st-lce osvobození od dávky, ač podle čl. 9 nař. č. 191/1932 Sb. ve spojení s § 26 o. z. o. st-lce nárok na odepsání dávky odpírati nelze.
Je sice pravda, že podle § 26 o. z. o. požívají dovolené společnosti (právnické osoby) v poměru) k jiným zpravidla stejných práv s jednotlivými osobami. Leč toto právní pravidlo neposkytuje právnickým osobám, jak patrno z jeho znění (arg. slůvko »zpravidla«), absolutní rovnoprávnost s osobami fysickými, chce naopak zaručiti jim rovnost jen co do oněch práv, jež podle své povahy a pojmu nepředpokládají fysickou osobnost. Tam, kde norma, upravující určitá práva a právní poměry, má na zřeteli toliko osoby fysické, není místa pro práva ta i u právnických osob, a nelze pro ně nic vytěžiti z předpisu § 26 o. z. o. Podle § 6 zák. č. 53/1925 Sb. ve znění zák. č. 253/1926 Sb. o dávkách za úřední úkony ve věcech správních má každý, kdo by bez zkrácení nutné výživy potřebné pro sebe a svou rodinu nemohl dávky zaplatiti, nárok, aby úřad k vyměření dávky příslušný od vyměření upustil anebo dávku prominul. Podrobnosti mělo ustanoviti nařízení. Čl. 9 vl. nař. č. 191/1932 Sb. přejímá v bodu B ustanovení cit. § 6 a provádí blíže v dalším svém obsahu předpis ten. Mluví-li obě normy o »zkrácení nutné výživy« a »o rodině«, a tímto způsobem označují subjekt práva, jež zakládají, nelze míti pochybnosti o tom, že chtěly právní nárok na osvobození, resp. prominutí dávky za úřední úkony propůjčiti toliko fysické osobě, a že vyloučily ze způsobilosti býti subjektem práva toho osoby právnické. Za tohoto stavu práva nelze ovšem opírati nárok st-lky na osvobození od dávky o předpis čl. 9 nař. č. 191/1932 Sb. ve spojení s §em 26 o. z. o. a neporušil žal. úřad zákon, odepřel-li přiznati st-lce osvobození od dávky proto, že nejsou splněny podmínky čl. 9 nař. č. 191/1932 Sb. Nespadá-li však st-lka mezi oprávněné osoby, není vadou, tím méně podstatnou, že žal. úřad nevyšetřoval hmotné poměry její, a že v nař. rozhodnutí blíže neodůvodnil, proč má za to, že finanční stav spolku prominutí dávky neospravedlňuje.