Čís. 797.

Zločin veřejného násilí dle § 81 tr. zák. lze spáchali i nebezpečnou pohrůžkou v úmyslu, by zmařen byl úřední výkon. Nebezpečnost pohrůžky jest posuzovati dle všeobecného pojmu § 98 písm. b) tr. zák.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1922, Kr I 168/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 1. července 1920, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost sice v úvodu uvádí, že si stěžuje do rozsudku, jímž stěžovatelé byli uznáni vinnými zločinem dle § 81 tr. zák. a přestupkem dle § 312 tr. zák., avšak ohledně přestupku dle § 312 tr. zák. není v provedení vůbec zmínky a také konečný návrh zní jen na osvobození od obžaloby pro zločin podle § 81 tr. zák. V tomto bodě není stížnost odůvodněna. Ustanoveni § 81 tr. zák. ohrožuje trestem násilný odpor proti služebnímu výkonu osob, v § 68 tr. zák. označených. Násilný odpor může býti kladen buďto skutečným násilným vztažením ruky nebo nebezpečnou pohrůžkou. Obojí porušuje nedotknutelnost vrchnostenské osoby, již chrání § 81 tr. zák. po dobu, kdy vykonává vrchnostenský rozkaz nebo koná svůj úřad nebo svou službu, a vnucuje osobě té alternativu, by buď od svého úmyslu a počínání upustila nebo odpor jí kladený přemohla tělesnou silou. Obé, jak skutečné vztažení ruky, tak i pohrůžka, jsou povahou svou násilím, vykonávaným proti osobě vrchnostenské, jednak proti tělu, jednak proti vůli její. Ježto § 81 tr. zák. nepodává výměru nebezpečné pohrůžky, sluší pojem její posuzovati dle všeobecného pojmu vytčeného v § 98 b) tr. zák. Dle toho vyžaduje nebezpečná pohrůžka jen, aby byla způsobilou, vzbuditi v ohroženém, hledíc k poměrům a jeho osobní povaze nebo vzhledem na zlo, jímž pohroženo, důvodné obavy. O této způsobilosti nemůže býti v tomto případě vzhledem ku zlu, jímž oba obžalovaní orgánům finanční stráže hrozili, a vzhledem ku násilnické povaze obžalovaných nejmenší pochybnosti. Zjišťuje také nalézací soud výslovně, že orgánové finanční stráže pod dojmem pohrůžek cítili se skutečně na životě ohroženi, a odůvodňuje to tím, že obžalovaní jsou známí podloudníci a jako takoví schopni násilnických činů. Tímto zjištěním je plně vyhověno podmínce, zákonem pro nebezpečnost pohrůžky kladené, a nevyžaduje se, aby po vyhrůžce následoval snad hned skutek. Zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 10 (správně 9 a) § 281 tr. ř., míní totiž, že skutkjová povaha zločinu dle § 81 tr. zák. je v tomto případě proto vyloučena, poněvadž prý Albert H. byl do té míry v moci finančních orgánů, že se strany jeho nebylo důvodně očekávati útok na jejich osoby, a že jak jeho výroky, tak i výroky Františka H-a byly jen výrazem vysokého rozčilení a nikoli pohrůžkami, které by měly v zápětí použití násilí. Na to dlužno odvětiti, že skutečné ublížení osobě úřední nenáleží k náležitostem skutkové podstaty zločinu dle § 81 tr. zák., nýbrž že by dle § 82 tr. zák. mělo význam jen pro otázku trestu. Pro povahu závadných výroků jakožto nebezpečné pohrůžky se vyhledává toliko, by odpovídaly podmínkám shora uvedeným, by tudíž pohroženo bylo nějakým zlem a, by bylo nebezpečí, že zlo bude vykonáno. I tento předpoklad je však kryt zjištěním rozsudku, že situace, jednáním obžalovaných vyvolaná, byla pro finanční orgány v kritické době hrozivá, že tito splnění zla, jímž bylo jim pohroženo, se obávali a pod tlakem pohrůžek upustili od úředního výkonu, totiž sepsání protokolu s obžalovaným Albertem H-em. Že závadné výroky byly výrazem rozčilení obžalovaných, nebrání nikterak tomu, by za daných předpokladů neopodstatnily zákonný znak nebezpečné pohrůžky.
Na rozčilení lze vzíti zřetel jen při výměře trestu jako na okolnost polehčující, což se také stalo. Skutková povaha zločinu dle § 51 tr. zák. v objektivním ohledu je proto dána. Není-li v objektivním směru náležitostí skutkové povahy skutečné ublížení oslobě úřední, není ani v subjektivním ohledu zapotřebí, úmyslu k tomu směřujícího. Stačí, když nebezpečná pohrůžka stane se v úmyslu, zmařiti úřední úkon. Tento úmysl obžalovaných zjišťuje nalézací soud a odůvodňuje to poukazem na obsah závadných výroků a posuňky, jimiž výroky doprovázeli. Brojení proti tomuto předpokladu soudcovskému dlužno odmítnouti jako nepřípustné brojení proti přesvědčení soudcovskému, založenému na volném hodnocení průvodů (§§ 258, 288 č. 3 tr. ř.).

Citace:

č. 797. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 206-208.