Čís. 714.

Zodpovědnost posunovače za správné podložení odsunutého vozu. Stačí i zavinění nevědomé. Dozorce nad posunováním ručí nejen za to, že rozkaz byl dán, nýbrž i za to, že byl správně proveden.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1922, Kr I 199/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Matěje В-a a Josefa K-a do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 1. prosince 1920, jímž byli uznáni vinnými přečinem dle §§ 335, 337 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stížnost, že obžalovaného nelze činiti zodpovědným, jednal-li s vědomím a schválením svého představeného; podložil-li vůz obyčejným dřevem, nejednal proti předpisu čl. 43 čís. 2 instr., který zakazuje pouze použiti kamenů a malých kusů dřeva; obžalovaný si nebyl vědom, že jedná proti předpisům; v kritické situaci, kdy nebyly klíny po ruce a ve tmě nebylo možno je hledati, nemohl obžalovaný jednati účelněji než se zachoval. Úraz zavinila výhradně S-ová sama, tím, že vyskočila neopatrně z vozu, kdežto jiným cestujícím se nic nestalo. Za následky její neopatrnosti nemůže zodpovídali obžalovaný. Stížnost není odůvodněna; z valné části se nedrží skutkových zjištění prvého soudu. Nehledě k tomu, že by zavinění obžalovaného, záležející v nedbalém podložení odstaveného vozu způsobem, příčícím se předpisům instrukce, nebylo odčiněno tím, že snad jeho představený jeho nedbalost vzal na vědomí a ji schválil, dlužno poukázati na zjištění rozsudku, že se vlakvedoucí K. o pošinování vůbec nestaral a na obžalovaného nedohlížel, takže se tento neprávem odvolává k své omluvě na domnělý souhlas K-ův. Předpis čl. 43 druhý odstavec instr. XIX jest tak jasný, že nemůže dáti příčiny k pochybnostem: Nařizuje, že se vozy musí podkládali zvláštními klíny (dvojitými, obě kola brzdícími), a výslovně zakazuje podkládali vozy jinalk, zejména kamením a kousky dřeva. Podložil-li, jak zjištěno, B. pouze jedno kolo vozu obyčejným polenem, lhostejno, zda malým či velkým, z měkkého čit tvrdého dřeva, jednal proti zákazu. Po stránce subjektivní není třeba ke skutkové podstatě § 335 tr. zák. vědomí pachatele, že s jeho jednáním neb opomenutím je spojeno nebezpečenství, v zákoně naznačené (t. zv. vědomé zavinění) stačí i zavinění nevědomé, když si pachatel pro nedostatek povinné pozornosti nebezpečí neuvědomil; chce-li stěžovatel svou námitkou říci, že neznal předpisů, poukazuje na zaviněnou nevědomost, která ho neomlouvá, poněvadž jako pošinovač byl povinen, příslušné předpisy znáti. K tvrzením stížnosti, že klíny nebyly po ruce a že ve tmě je nebylo možno hledali, nelze přihlížeti, poněvadž nejsou obsažena v rozsudku. Z okolnosti, že poškozená S-ová vyskočila z nakloněného vozu méně šťastně než druzí cestující, nelze dovozovati, že jednala neopatrně a že tak svůj úraz zavinila neb aspoň spoluzavinila; rozsudek také nic takového nezjišťuje. Ostatně by obžalovaného neomlouvalo, i kdyby takové spoluzavinění poškozené bylo zjištěno, poněvadž výsledek, (úraz), může býti vyvolán konkurujícím zaviněním více osob, za nějž (jako příčinu výsledku) zodpovídají všichni, kdož jej vyvolali. V tomto případě by k úrazu S-ové nebylo došlo, kdyby se byl nedbalým podložením nedostal vůz do pohybu, následkem toho nestřetl s vlakem, v němž S-ová seděla, nezpůsobil nebezpečné naklonění vozu, jež přinutilo S-ovou, stejně jako ostatní cestující, aby skokem s vozu chránili ohrožený život a zdraví, při čemž S-ovou stihl těžký úraz. Nedostatečné podložení vozu zavinil obžalovaný, zodpovídá tudíž i za výsledek, který z jeho zavinění vzešel.
Zmateční stížnost obžalovaného Josefa K-a uplatňuje pouze důvod zmatečnosti č. 9 a) § 281 tr. ř. dovozuje, že zde nejsou zákonné předpoklady pro odsuzující výrok dle §§ 335 a 337 tr. zák. a to a) zavinění obžalovaného: obžalovaný jednal jako dozorce nad posunováním v mezích daných předpisů. Poněvadž měl mimo onen vůz odsunutý od vlaku, — jejž měl dle daného rozkazu podložiti B. — na starosti ještě další posunování, musil se dle čl. 30 instr. postaviti tak, aby mohl veškeré posunování přehlídnouti jako dozorčí orgán zodpovídá pouze za to, že dal posunovači správný rozkaz, nikoli za to, jak byl rozkaz proveden; provedené podložení nebyl povinen kontrolovati a napravovati (leda, že by byl zvěděl o nesprávném jednání B-ově) a to tím spise, že šlo o prozatímní zabezpečení vozu, kdežto k definitivnímu zajištění by bylo došlo teprve po skončení celého posunování, které musilo býti dle č. 3 a) provedeno co nejrychleji; čl. 43 instr. má na mysli zabezpečení vozů, které definitivně zůstanou ve stanici; b) není zde subjektivní viny, ježto obžalovaný nemohl předvídati, že B. podloží vůz nedbale, že vůz bude větrem zahnán přes výhybku na hlavní kolej, narazí na vlak, v němž stála S-ová na otevřené plošině a že S-ová z obavy před úrazem seskočí s plošiny a způsobí si zranění; c) není zde příčinné spojitosti mezi domnělým opomenutím obžalovaného a nastalým úrazem. S-ová neměla ani vstupovati na plošinu ani s ní seskakovati, nýbrž měla zůstati ve voze; svůj úraz si zavinila jen vlastní neopatrností. Stížnost není odůvodněna. Ad a) Jako dozorce nad posunováním, měl obžalovaný dle čl. 29 odstavec šestý instrukce povinnost posunování říditi a na ně dohlížeti, zodpovídaje za správné jeho provedení; v tom je implicite zahrnuta také jeho povinnost postarati se o odstranění shledaných závad, které mu při náležitém dohledu nemohly ujíti. Této povinnosti obžalovaný nedostal, ježto se v kritické době zabýval zapisováním vozů u skladiště, ačkoliv ho již nepříznivé počasí a soumrak dle článku 43 odstavec třetí instrukce měly vésti k tomu, aby dohlédl na správné provedení posunování, které svěřil B-ovi. Všeobecný předpis čl. 3 instrukce, že dozorčí orgán zodpovídá především za daný rozkaz, nevylučuje další jeho zodpovědnosti, je-li stanovena zvláštním předpisem; takový předpis obsahuje ohledně vlakvedoucího jako dozorce posunování právě citovaný odst. 6 čl. 29 instr. a zvláště zřetelně i odstavec čtvrtý čl. 43: »Za řádné zajištění vozů ve stanicích jest zodpověděn . . . . . . . výpravčí vlaků a ten, kdo vozy odstavuje. Řidič posunování je spoluzodpověden«. Obžalovaný nemůže se omlouvati tím, že měl na starosti ještě další posunování, neboť rozsudek nic takového nezjišťuje ; i kdyby tomu tak bylo, byl povinen se postarati nejprve o řádné a bezpečné provedení jednoho posunu a pák teprve přikročiti k druhému. Předpis čl. 30, na kterýž se obžalovaný odvolává, týká se zřejmě přesunů, pro něž je po ruce dostatečný počet posunovačů, i strojního mužstva, takže řidiči posunování přísluší jen vedoucí dohled. Nesprávně vykládá stížnost ustanovení čl. 32, omezujíc jeho platnost pouze na případy definitivního zabezpečení vozů. Ustanovuje odstavec třetí výslovně, že vozidla, při posunování odstavená, musí býti ihned zajištěna, čímž jest výslovně vyloučena přípustnost prozatímního podložení, neodpovídajícího instrukci, ad b) Subjektivní vinu zjišťuje rozsudek výrokem, že obžalovaný tím, že jako řidič posunování nedohlédl na posunovače В-a a nestaral se, aby odstranil nedbalé podložení vozu, předsevzal jednání, o němž mohl předvídati již dle přirozených následků, pro každého seznatelných, a zvláště dle svého povolání jako vlakvedoucí, jakož i dle vydaných předpisů v instrukci XIX., že z něho může vzejíti nebezpečí pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí. Tímto skutkovým zjištěním prvého soudu je soud zrušovací vázán; pouhým jeho popíráním neprovádí stížnost materielně právního důvodu zmatečnosti, ad с) O námitce nedostatku příčinné spojitosti platí totéž, co bylo řečeno shora o zmateční stížnosti obžalovaného Matěje B-a.

Citace:

č. 714. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 68-71.