Čís. 691.

Podloudný vývoz předmětů potřeby do ciziny (zákon ze dne 18. března 1920, cis. 188 sb. z. a n.).
I k vývozu movitého jmění optanta jest potřebí úředního povolení.
Lhostejno, zda vývoz dál se veřejně či tajně.
Faktickým zabráním inkorporovaného území staly se všechny předměty, na něm se nalézající, částí zásob předmětů potřeby v Československé republice.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1922, Kr I 1331/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přecinem podloudného vývozu dle § 2 lit. b) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uvádí sama, že Cmunt, kde stěžovatel provozoval živnost hostinskou, byl čsl. úřady obsazen dne 1. srpna 1920. Tím bylo ve smyslu § 2 zákona ze dne 23. července 1920, čís. 450 sb. z. a n. dotyčné území zabráno čs. republikou a stalo se její součástí. Dle citovaného §u rozšiřuje se působnost zákonů v a nařízení, platných v čs. republice, na inkorporované území dnem, kdy dotyčné území bylo republikou čsl. zabráno, v daném případě tedy dnem 1. srpna 1920. Tímto dnem nabyl proto v zahraném území také platnosti zákon o podloudném vývozu ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n., jenž zakazuje vývoz do ciziny bez potřebného úředního povolení. Obžalovaný převezl však, jak zjištěno, bez povolení předměty potřeby z České Cejle do ciziny, a to v září 1920 a počátkem roku 1921 as 100 litrů vína v ceně přes 500 K a nejméně 150 kusů vajec v ceně 150 K a byl za to uznán vinným přečinem dle § 2 lit. b) zák. o podloudném vývozu. Proti tomuto výroku namítá stížnost, dovolávajíc se předně důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že ve skutku obžalovaného nelze vzhledem na § 8 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 236 sb. z. a n., spatřovati nic trestného. Dovolujeť prý tento § osobám, jež si zvolily cizí státní občanství, odvézti s sebou v propadné lhůtě 12 měsíců ode dne opce své jmění movité bez jakékoli dávky vývozní. Než ustanovení toto neopravňuje k závěru, že přeprava věcí těch přes hranice mohla by býti předsevzata bez formelního úředního povolení. Vyžadujeť § 1 zákona o podloudném vývozu zásadně úřední povolení k vývozu předmětů potřeby a činí výjimky jen potud, pokud je zvláštními předpisy stanoveno, že k vývozu určitých předmětů není třeba povolení, nebo že stačí ohlášení. Ani v § 8, ani v kterém jiném ustanovení ústavního zákona, jenž vydán byl krátce po zákonu o, podloudném vývozu, aniž kde jinde, nelze však nalézti výslovného a positivního ustanovení, že k vývozu movitého jmění optanta není třeba povolení, nebo žc stačí ohlášení, a není proto stížnost oprávněna, vnášeti do zákona něco, co tam obsaženo není. Nalézací soud posoodil proto věc správně, vyřknuv, že beztrestnost obžalovaného nelze dovozovati z § 8 ústavního zákona, poněvadž se tam neuvádí, že by k vývozu movitého jmění optanta nebylo třeba vývozního povolení. Byť i tedy § 8 ústavního zákona propůjčoval optantovi právo, odvézti sebou movitý majetek, musí vývoz sám býti přec kryt úředním povolením, jak káže zákon čís. sb. 188/20. Neopatřil-li si dopravovatel věcí povolení, stává se vývoz jeho nedovoleným a pokoutním a činí jej zodpovědným dle příslušných norem zákona čís. sb. 188/20. V daném případě nejednalo se ostatně dle zjištěného stavu věci ani o přestěhování movitého jmění do republiky rakouské ve smyslu § 8 zák. ústavního, nýbrž o přepravu jednotlivých věcí v různých dobách časových (sádlo v srpnu 1920, víno v září 1920, vejce v lednu neb únoru 1921), takže za těchto okolností nelze se dovolávati citovaného zákona. Nalézací soud zjišťuje též výslovně, že obžalovaný věděl, že jedná protizákonně, dav si pro jistotu převésti věci železničním zřízencem. Na tom, jak se v konkrétním případě přeprava věcí provádí, zda veřejně či tajně, nesejde, poněvadž zákon v tom ohledu nerozlišuje. Je proto lhostejno, přenesl-li obžalovaný víno za bílého dne a před očima pohraniční stráže. Lichou je též námitka stížnosti, že v daném případě nejde ani o »vývoz«, ve smyslu zákona, poněvadž dotyčné věci byly původu rakouského, zůstaly až do při vtělení Vitorazska k čsl. republice na území rakouském a byly po té přemístěny zase na území rakouské. Neboť po faktickém zabrání inkorporovaného území staly se všechny předměty na území tom se nalézající částí zásob předmětů potřeby v čsl. republice a smějí býti proto do ciziny vyvezeny jen s vývozním povolením.

Citace:

č. 691. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 35-37.