Čís. 785.Pomocníkem ve smyslu § 5 tr. zák. jest také ten, kdo působí na pachatele, by ho k provedení, pokud se týče dokonání činu podnítil a povzbudil, třebas byl již pachatel započal s prováděním trestného činu. (Rozh. ze dne 30. března 1922, Kr II 144/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudků krajského soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle §§ 5, 152 tr. zák. Důvody: Provádějíc důvody hmotněprávní zmatečnosti ve smyslu § 281 čís. 9 a) 10 tr. ř., namítá stížnost jednak, že není prokázáno, že by se byl stěžovatel před činem s Y-em nějak domlouval, že by ho byl jakýmkoliv způsobem naváděl, jednak, že, jak sám nalézací soud má za prokázáno, V. sám se následkem jednání H-ova rozčilil, a že stěžovatel teprve, když již Y. H-a bil a jsa v »ráži« ho vidlemi asi 8kráte po hlavě udeřil, naň volal, takže prý ani ve slovech stěžovatelových není navádění ani prý není příčinné souvislosti mezi nimi a činem V-ovým jako pojmového předpokladu spoluviny ve smyslu § 5 tr. zák., jelikož prý není dokázáno, že právě stěžovatel svými slovy vzbudil ve V-ovi »účinné motivy« k vykonání trestného činu nebo k pokračování v něm. Námitka je v obojím směru bezpodstatná. Především je právě mylným názor zmateční stížnosti, že pojmovým znakem spoluviny na trestném činu ve smyslu § 5 tr. zák. ve všech jejích jednotlivých formách jest předchozí domluva s bezprostředním pachatelem činu. Předchozí dorozumění se s pachatelem požaduje se pouze při spoluvině ve smyslu poslední věty § 5 tr. zák., předchozí dorozumění se o pomoci a přispění, které po dokonaném činu pachateli poskytnuty býti mají, nebo o podílu na zisku a užitku, na rozdíl od podílnictví ve smyslu § 6 tr. zák., při němž takovéto předchozí dorozumění je přímo vyloučeno. Také ten, kdo na pachatele, ke spáchání trestného činu již rozhodnutého dolosně působí k tomu cíli, aby ho v jeho rozhodnutí posílil, ho k provedení, pokud se týče dokonání činu podnítil a povzbudil, nese za čin jím spáchaný zodpovědnost jako intelektuelní pomocník, a to i v případě takovém, v němž onu svoji Činnost vyvíjí teprve v době, kdy bezprostřední pachatel byl s prováděním trestného či.nu již započal. Napadený rozsudek spatřuje stěžovatelovu spoluvinu na trestném činu Albína V-a v tom, že jeho zlý skutek radou a schvalováním nastrojil. V rozhodovacích důvodech rozsudku se zjišťuje, že stěžovatel, když viděl, že se V. žene na H-a is vidlemi a že ho bije po hlavě, naň volal vícekráte »doraz ho, když to uděláš ty, nemusím to dělat já«, a že byl při tom H. V-em ještě několikráte vidlemi přes ruku udeřen. Nehledě tudíž k tomu, že dle rozsudkového zjištění volal stěžovatel na V-a ona slova již tehdy, když viděl, že se V. na H-a s vidlemi žene, tedy ještě před tím, než V. s vlastní trestní činností započal, zjišťuje rozsudek, že bil H-a vidlemi ještě přes ruku, zatím, co naň stěžovatel ona slova, jím vícekráte opakovaná, volal; k tomu dlužno dodati, že dle rozsudkového zjištění utrpěl H. vedle poranění na hlavě také krevní podlitinu na levé ruce. Právem dospěl tudíž nalézací soud k závěru, že stěžovatel zlý skutek V-ův radou a schvalováním nastrojil, čímž zároveň způsobem, jakoukoliv pochybnost vylučujícím zjistil i příčinnou souvislost mezi slovy stěžovatelovými a činem V-ovým, jejíž zjištění v něm tudíž zmateční stížnost neprávem postrádá. Je proto bezpodstatnou i námitka, uplatňovaná stížností v témž spojení s hlediska důvodu zmatečnosti dle § 281 čís. 5 tr. ř. v ten smysl, že se rozsudek o oné příčinné souvislosti nezmiňuje. Pokud konečně stížnost dovozuje, že o navádění, pokud se týče o radě a schvalování ve smyslu § 5 tr. zák. nemůže býti řeči také proto, že prý V. stěžovatelových slov vůbec neslyšel, není provedena po zákonu, jelikož se tímto tvrzením uchyluje od opačného skutkového zjištění rozsudkového, dle něhož V. slova stěžovatelova musil slyšeti.