Čís. 722.


Nelze uznati na ideální souběh zločinu podvodu se zločinem dle § 4 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 4. února 1921, Kr I 532/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 1921, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podle § 4 odstavec prvý zákona ze dne 25. května 1919, čís. 269 sb. z. a n., vyhověl jí však, pokud byla týmž rozsudkem uznána vinnou zločinem podvodu dle §§ 197, 201, 203 tr. zák. a sprostil obžalovanou z obžaloby pro tento čin trestný.
Důvody:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) dovozuje stížnost, že v pouhém odevzdání bankovek poštovnímu úřadu nelze spatřovati zločin dle § 4 odstavec prvý, není-li zjištěno, že obžalovaná udávala vědomě peníze padělanými kolky opatřené. Toho nelze tvrditi, poněvadž písemným prohlášením naopak dala na jevo, že pokládá bankovky za pravé. Poštovní úřad byl povinen přijati bankovky, které byly zákonným platidlem, přijetím bankovky s padělaným kolkem nemohl býti poškozen, poněvadž bankovní úřad min. financí poskytoval za takové bankovky náhradu. Stížnost není odůvodněna; v hlavní věci se nedrží rozsudečných zjištění a neprovádí materielně právního důvodu zmatečnosti dle zákona (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Soud zjistil z posudku bankovního úřadu min. financí ve směru objektivním, že bankovky, jimiž platila obžalovaná, byly opatřeny padělanými kolky ve směru subjektivním z výsledků řízení, že obžalované bylo známo, že jsou padělané, a že je vědomě udávala za pravé, nedohodnuvši se s pachatelem padělku, neb osobou jinak na činu súčastněnou. Tím jsou dány všecky předpoklady skutkové podstaty zločinu dle § 4 odstavec prvý, jímž byla obžalovaná právem uznána vinnou. Pouhým popíráním subjektivní viny a brojením proti skutkovým zjištěním prvého soudu neprovádí stížnost uplatňovaného (aniž jiného) důvodu zmatečnosti § 281 tr. ř. To platí zejména o vývodech, jimiž se snaží stížnost dáti písemnému prohlášení a fingovanému označení odesílatele jiný smysl než soud nalézací. Za zákonné platidlo lze pokládati pouze bankovky s pravými kolky, a jen takové byl povinen přijímati jednotlivec i stát, na padělané bankovky se tato povinnost samo,zřejmě nevztahuje. I když se připustí stížnosti, že za bankovky opatřené kolky padělanými bylo lze dosíci náhrady v jisté kvótě nominální hodnoty, utrpěl v každém případě příjemce padělku škodu obnos její (po případě obnos zamýšlené škody) netřeba zjišťovati, poněvadž § 4 odstavec prvý zákona prohlašuje za zločin každé vědomé udávání padělků za pravé bez ohledu na obnos a také vyšší sazba trestní není odvislá od výše způsobené škody. Neodůvodněnou v tomto směru zmateční stížnost bylo proto zamítnouti. Odůvodněna jest naproti tomu zmateční stížnost, pokud s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř. dovozuje, že obžalovaná neměla býti vedle zločinu dle § 4 odstavec prvý zákona odsouzena ještě také pro zločin podvodu dle §§ 197, 201 a) tr. zák. Jak vyplývá z důvodové zprávy a z druhé věty úvodního odstavce čl. 1. zákona z 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n., nastupuje § 4 tohoto zákona na místa předpisu § 201 lit. a) tr. zák. (o t. zv. podvodu mincovním), kterýžto § byl současně zrušen. Jako nebyla možná ideální konkurence zločinu podvodu dle všeobecného předpisu § 197 tr. zák. se zločinem zvláštního podvodu § 201 tr. zák., poněvadž jde tu i tam o podvod a v § 201 a) tr. zák. pouze jest nahražen všeobecný pojmový znak lstivého předstírání a uvedení v omyl zvláštním momentem (vědomého udávání peněz padělaných za pravé), tak také nelze připustiti ideální konkurenci § 197 tr. zák. s § 4 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb, z. a n., který nastoupil na místo zrušeného § 201 tr. zák. a normuje zase týž zvláštní případ podvodu t. zv. mincovního (peněžního). Činnost, ve které shledává prvý soud známky podvodu dle § 197 tr. zák., totiž udání nepravého jména na poštovní poukázce a předložení fingovaného prohlášení tvoří právě způsob vědomého udávání padělků a jest postižena podřaděním pod skutkovou podstatu § 4 zákona.
Citace:
č. 722. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 84-85.