Konsularní úmluva mezi ČSR. a SSSR. ze dne 16. listopadu 1935, podepsaná v Moskvě, byla vyhlášena pod č. 146/1936 ve Sb. z. a n., a to ve znění francouzském a v překladu do češtiny. Úmluva spolu se Závěrečným protokolem nabyla účinnosti dnem 6. června 1936. Když Svaz sovětských socialistických republik byl uznán Československem de jure, bylo přikročeno k smluvní úpravě poměrů mezi oběma státy. Již ve článku VI obchodní a plavební smlouvy z 25. března 1935 (č. 61/1935 Sb. z. a n.) se obě strany zavázaly, že sjednají co nejdříve konsularní úmluvu a pozůstalostní dohodu. Výsledek oboustranných jednání je právě uveřejněná konsularní úmluva. Je v pořadí čtvrtá, kterou naše republika sjednala. Jí předcházejí konsularní úmluva s Italii z 1. března 1924 (č. 35/1925 Sb. z. a n.), s Jugoslávií ze 7. listopadu 1928 (č. 14/1930 Sb. z. a n.) as Francií z 3. června 1927 (č. 138/1932 Sb. z. a n.).
Zvláštností konsulární úmluvy se SSSR. je, že nezná instituce konsulátů honorárních. Konsulární funkcionáři musí býti efektivními úředníky zahraniční služby vysílacího státu a jejími státními příslušníky. Nikdo z konsulárního personálu nemůže býti občanem třetího státu, zejména nemohou býti jimi osoby, které měly dříve občanství státu přijímacího (závěrečný protokol k čl. 1).
Po stránce trestně-právní nutno upozorniti na článek 4, jenž stanoví, že pro výkon své funkce (à raison des actes de leurs fonctions) nepodléhají konsulové a funkcionáři služby konsulární pravomoci soudů a správních úřadů státu, v němž sídlí. Nemohou býti uvězněni, leč jen k výkonu soudního rozsudku, jenž nabyl právní moci (trestní vazba). Procesní vazba může býti na ně uvalena jen, když proti nim bylo zahájeno soudní řízení pro trestné činy proti zdraví, životu a osobní svobodě, byla-li osoba spáchavší tento čin, přistižena při horkém činu, jenž je stíhán trestem na svobodě nejméně 1 roku, nebo trestem těžším. Má-li býti konsul nebo funkcionář služby konsulami vzat do vazby, nebo je-li proti němu zahájeno trestní řízení, musí býti o tom uvědomeno dříve vyslanectví té které smluvní strany, takže každému zákroku proti konsulárním úředníkům musí předcházeti oznámení o tom příslušnému vyslanectví. Konsulové jsou povinni dostaviti se jako svědci k soudu státu, v němž sídlí, ale mají býti obesláni bez pohrůžky trestem za nedostavení. Nemůže-li se konsul dostaviti k soudu z důvodů služebních nebo zdravotních, má odpověděti na pozvání písemně a bezodkladně. Má pak býti vyslechnut v místnostech konsulátu nebo v soukromém bytě formou předepsanou zákony státu, v němž sídlí. Také může zaslati písemnou výpověď, opatřenou podpisem a pečetí konsulární. Svědecká výpověď může býti odmítnuta, jde-li o okolnosti, jež se vztahují na výkon jejich funkce. Případy nevyhovění pozvání k výslechu soudem nebo odmítnutí výpovědi urovnávají se výhradně pořadem diplomatickým. Užití jakéhokoliv donucovacího prostředku soudem je vyloučeno. Totéž platí v řízení u správních úřadů. Článek 7 zaručuje též ně- dotknutelnost kanceláře, archivu konsulárního, jakož i úřední korespondence. Také obydlí konsulovo je chráněno tím, že bez jeho svolení nemohou úřady do něho vstupovati. Kronberger.