Otto Hintze, Der österr. u. preuss. Beamtenstaat im 17. und 18. Jahrh. Eine vergleichende Betrachtung (Sybel's Hist. Zeitsch. Bd. 86, S. 401—444).
Úkolem nevelkého, ale obsažného pojednání, jež podává dobrý znalec ústavní a správní historie pruské (opíraje se při líčení rakouské správy o známé učebnice rak. říšských dějin, Hubrovu, Bachmannovu a zejména Luschinovu), — jest ukázati rozdíly ve vývoji státní centralisace a tvorbě moderního velkostátu v Rakousku a Prusku během 17. a 18. století. Pozoruje tu stálé stoupání snah centralistických a absolutistických, i vytýká v Rakousku tři typické postavy: Ferdinanda II., jehož činnost podobá se činnosti Velkého kurfirsta, Marii Theresii, jejíž dobu lze srovnati s epochou Bedřicha Viléma I., a Josefa II., jehož reformy podobají se opravným snahám Pruským před r. 1806 a po něm.
Co se týče vývoje rak. státního ústrojí od r. 1526 až do Marie Theresie, uvádí spisovatel hlavně tyto rozdíly: 1. V Rakousku stavové až do Marie Theresie, ano i potom podrželi moc i své úřady hlavně v oboru oekonomické správy země, přímých daní a povolování rekrutů; v Prusku však stavovské orgány zanikly nečinností již za Bedř. Viléma I. a veškerá správa přímých daní dána do rukou orgánů státních. Kdežto totiž v Rakousku jádrem konfliktu mezi stavy a mocí monarchickou byla otázka konfessionelní, až odbojní, protestantští stavové v 17. stol. byli nahraženi povolnějšími, katolickými, takže pak orgány stavovské v jednotlivých zemích organicky připojeny k systému monarchických úřadů, naopak v Prusku byl konflikt po přednosti administrativní a stavové byli od veřejného života docela odstraněni. Arciť byla v Rakousku vedle finanční správy stavovské také zeměpanská, jež neobmezovala se, jako s počátku pruská, pouze na statky státní a regalie, ježto prý daně nepřímé (zejména z piva, vína, mouky a masa) nezávisely od povolání a správy stavův. 2. V Rakousku viděti centralisaci úřadů zeměpanských (pokusy o centralisaci orgánů stavovských v 17. stol. se ztroskotaly) podobně jako v Prusku, jenže rakouská centralisace vycházela od jiných úřadů než pruská: a) Tam byla hlavním východištěm centralisace dvorská kancelář (až do Marie Terie: čes., rak. a uher.), v Prusku pak tajná rada, obdobná rak. dvorské radě. b) Dvor. komora pruská byla sice zřízena dle vzoru rakouské, i také další osudy obou úřadů byly stejny; avšak rak. specialitou v 18. stol. byla tak zv. »universální bankalita«, zřízená r. 1715 ku povznesení stát. úvěru, jež byla gen. pokladnou, správou stát. dluhu a depositní bankou zároveň, kdežto Prusku byl podobný ústav neznám, ano již od r. 1713 zásadně nesaháno ke státnímu úvěru, všechny dluhy domaniální a veřejných korporací úplně umořeny a dokonce tvořen státní poklad pro mimořádné, zejména válečné potřeby. c) Rak. dvorské radě válečné odpovídala sice v Prusku v 17. a ještě na poč. 18. stol. tajná rada válečná, avšak již r. 1723 úplně zmizela, ježto panovníci sami osobně převzali velení vojska. 3. Hintze dotýká se i rozdílné organisace rakouských úřadů zemských i pruských provinciálních, podotýkaje, že v Rakousku předtereziánském nebylo žádných úřadů provinciálních, nýbrž jen úřady skupin zemských (Ländergruppen) a jednotlivých zemí. V zemských skupinách alpských (hornorakouské a dolnorakouské) i v Sedmihradsku byly dva vrchní úřady: vlády a komory (v Sedmihradsku gubernium a thesauritát), mezi něž vrchní správa každé zemské skupiny (resp. Sedm.) byla rozdělena tak, že vlády repraesentovaly panovníka v celém objemu jeho výsostných práv, komory pak pouze spravovaly zeměpanské finance, — kdežto v Prusku ve století 18. vrchní správa provinciální byla fakticky úplně soustředěna v rukách jediných úřadů komissariátních (později Kriegs- und Domänenkammern), na něž po delším zápasu přešly všechny funkce vlád, jež v Prusku v 18. stol. jenom dle jména stály v cele správy provinciální. Ještě značnější rozdíl oproti pruské organisaci provinciální jevil se v zemské organisaci zemí koruny české a Uher (též komory pro správu zeměp. financí, ale místo vlád původně stavovské orgány v čele jednotl. zemí).
Autor pak přichází k reformám theresiánským a josefinským, jejichž hlavní podnět hledá v potřebě rozmnožení armády, zvýšení daní a přísnější správy finanční, ztenčení vlivu stavovského ve správě, i v potřebě zlepšení sociálních poměrů selských. Znakem jejich jest territoriální centralisace a věcná decentralisace úředního organismu v zemích neuherských, čemuž ve střední instanci odpovídá odstranění starého administrativního rozdílu mezi zeměmi a skupinami zemskými, zároveň s úplným potlačením vlivu stavů ve správě a přetvořením správy zemské ve skutečnou správu provinciální, spočívající na zásadě odloučení správy a justice. Zásada ta byla již za Marie Terezie mnohem dokonaleji provedena, než v Prusku za Bedř. Viléma I. a Bedř. II. Vel. (ač ještě byly při guberniích justiční senáty, jež teprve cís. Josef II. odstranil); v Prusku podobný pokus Coccejiho v l. 1746—56 skončil s nezdarem, a teprve na konci 18. stol. při reformách Stein-Hardenbergovských adm. justice v Prusku v podstatě zmizela. Těžký úkol, provésti důkladná rozčlenění úřadů soudních ve 3 sobě nadřaděné stolice, tak aby byla zaručena jednota konání spravedlnosti jedinou nejvyšší, centrální stolicí, který Cocceji v Prusku provedl, uskutečněn v Rak. teprve za Josefa II., jenž vůbec dílo své matky dovršil.
Podstatný rozdíl jeví se v té době mezi pruskou a rakouskou soustavou berní. Kdežto v Prusku od velikých klassifikací za Bedř. Viléma I. a jeho nástupce platila zásada stability v oboru kontribucí, takže nesaháno k jich zvyšování ani v nejtěžší době válečné, v Rakousku lze pozorovati stálé zvyšování přímých daní, čehož příčina byla nejen v nepříznivé finanční situaci, ale i v povaze rak. přímých daní, které měly větší samostatnost a pohyblivost, pro kterouž právě v Rak. stavovské orgány v jakési, byť podřízené působnosti ohledně kontribucí ponechány. Naproti tomu také v Rak. stavové již po 7leté válce byli vytlačeni z účastenství při správě vojenské zavedením t. zv. konskripce duší z r. 1763. A jako v Prusku tak také v Rakousku bezprostřední styk státu s obyvatelstvem venkovským, k branné službě povinným, vedl ku reformám agrárně sociálním; jevily se za Marie Terezie v úlevách v postavení sel. obyvatelstva, a za Josefa II. i ve zrušení osobního poddanství, kdežto v Prusku následkem ohledů na »junkry«, kteří armádu zaopatřovali důstojníky, ještě za Bedřicha II. Vel. a jeho nástupců až do r. 1807 dospělo se pouze k úlevám v poddanství sedláků. Naproti tomu břitkost pruského úřednického státu obracela se proti městům, která od dob Bedř. Viléma I. téměř vší samosprávy pozbyla, kdežto v Rak., kde města již z dob dřívějších daleko menší samosprávu si přinesla, začalo se proti nim postupovati později a mnohem mírnějším spůsobem, ač výsledek tohoto postupu v obou státech byl v podstatě stejný. Jedním z hlavních rozdílů v organisaci úřadů obou států bylo, že v Rak. schází tak břitký bureaukratický repraesentant státní moci jako pruský berní rada. V Prusku totiž rozpolťuje se dozorčí úřad státní na nejnižším stupni ve zvl. venkovský, tak zvaného kraj. radu (Landrath), jenž je zároveň vyvolencem kraj. stavů a král. úředníkem, však více šlechticem než úředníkem, a ve zvl. úřad městský, tak zv. berního radu (Steuerrath), jenž je pravzorem čistě bureaukratického úředníka. Naproti tomu v Rak. jest v nejnižší stolici pouze jediný úřad státní pro venkov i města, totiž od M. T. zřízený krajský úřad, který z Čech přešel do záp. Rakouska.
Konečný resultát, k němuž spisovatel přichází, jest: Za Marie Terezie stal se z Rakouska závoděním s Pruskem teprve moderní stát vojenský a úřednický. V Rakousku ze všech evropských států stal se největší a nejenergičtější pokus reformy před revolucí, ale ovšem ve velmi jednostranném smyslu, takže cís. Josef II. se jeví jako předchůdce franc. revoluce. Ale v Rak. prý scházely nutné podmínky, aby překážky stavící se přirozeně tak radikálnímu provedení státní omnipotence byly překonány, totiž nutnost a enthusiasmus: kdežto při prus. reformách Stein-Hardenberských r. 1807 spolupůsobili duševní velikáni Kant, Fichte, Humboldt, Schleiermacher a Stein, při reformách Josefinských pracoval bez spolupůsobení nějakých mravních sil pouze jednostranný racionalismus osvícené despocie, který individualitu i národnost stejně znásilňoval. Idey moderního života státního, konstitucionalismus a národní idea, které jinde státní zřízení upevňovaly, v Rakousku musily stát vésti v nebezpečí rozkladu. — Jako další vadu spisovatel vytýká, že pro přílišný autokratismus cís. Josefa nedospělo se ke zřízení kollegiálního stát. ministerstva, kdežto Prusko r. 1807 zabočilo na dráhy jakéhosi úřednického konstitucionalismu. Přední chybou josefinských reforem bylo prý však to, že centralisační pokusy neobmezovaly se na část monarchie, ve které předchozí vládou a celou minulostí byla půda dostatečně připravena, totiž na českorak. země, které snad tenkráte bylo by ještě možným bývalo, spojiti skutečně v jednotný stát; místo toho Josef II. pokusil se vnucováním jazyka něm. a kolonisací utvořiti jednotnou rak.-uher. národnost za vlády něm. živlu, čímž jen vyvolal probuzení národního vědomí neněmeckých národů, — rak. stát úřednický tedy ve svém centralistickém přepjetí sám vyvolal síly, které od té doby ohrožují jeho existenci. — Se všemi úsudky spisovatelovými nelze souhlasiti, jakož zejména pochybujeme, že by se v zemích neuherských bylo tak snadně podařilo utvořiti jednolitý stát centralistický s něm. nátěrem, nebo že by konstitucionalismus a národní myšlénka musily Rak. stát přiváděti v nebezpečí rozkladu, ač ovšem při různosti rak. národů nesnášejí se dobře s tuhým centralistickým zřízení státním. Také co do líčení hist. vývoje rak. ústavy a správy daly by se vytknouti některé nedostatky; ku př. finanční hospodářství stavovské v zemích čes. před Marií Terezií vztahovalo se ne pouze na daně přímé, ale i na různé nepřímé, ačkoli již od Leop. I. počínala inkamerace některých, atd. Než přes to autor podal parallelu zajímavou i poučnou pro rak. dějiny říšské.
Dr. Jaroslav Demel.