K 60. narozeninám Prof. Dr. Jana Krčmáře.

Při pohledu nazpět se zdá každému, kdo je spokojen s životní cestou, jak za ním leží a jak se ztrácí v modravé dálce minulosti — že to všechno nějak účelně, přímo záměrně směřovalo k cíli, od počátku určenému. Artur Schopenhauer o tom napsal znamenitou studii: »Über das anscheinend Absichtliche tm menschlichen Schicksal«. Ale právě ta perspektiva — povznášející a klamná — plodí všeobecnou nespravedlnost k vlastnímu a nejhlubšímu dílu člověka na světě. Všeobecně známé a nápadné věci vrhají svůj stín na množství drobných věcí, které člověk na světě udělal, a kterými se zapsal do srdcí lidí. Prof. Krčmář mi snad nezazlí, jestliže mu — nakonec svých pojednání o jeho jubileu — připomenu po způsobu myslitelů Dálného Východu, aby se k radosti а k utěšení svého srdce rozpomenul na málo známé a snad i zapadlé skutky, jimiž se projevil jako šlechetný muž a gentleman. V té vzpomínce se malé stane velkým — velké malým. V ní shoří na prach i zlé věci, které na cestě životem vytrpěl. Nesouhlasím s tím, co nás jako děti učili — abychom v sobě pěstili a od jiných čekali vděčnost. V pokladnici srdce má cenu nejvetší, co člověk dobrého vykonal — nečekaje a nepřijímaje díků — co přijal bez naděje, že bude s to, aby dar vyrovnal — co vytrpěl, nežádaje zadostiučinění. To jsou ty veliké drobnosti, jejichž záři nezastíní velikost, které se obdivují zástupy.
Snad je trochu podivné, že takhle, skoro intimně začíná jubilejní článek v odborném časopise. Pravda, trochu jsem se dal strhnout podobností osudu velkých a malých děl člověka literatury a vědy. Kdo v jubilejních dnech vyslovil jméno prof. Krčmáře, uvedl hned konstantní a nesporné veličiny, přímo monumentální stavby, které vroubí jeho cestu. Theorie mezinárodního práva soukromého, soustava kritických studií o dílčích novelách k občanskému zákoníku, soustavný výklad občanského práva, vyrostlý z učebnic, ale vyzrálý ve znamenité dílo vědecké — vynikající účast na zákonodárném díle jednotného občanského zákona naší republiky — spolupráce na poli zahraničních bojů o naši státní konsolidaci — činnost ministra školství a národní osvěty — a vedle toho svědomitá a s vědeckou, nesmlouvající odborností vedená práce na universitní katedře po dobu delší třiceti let.
Každá z těchto prací znamená kus života, článek kausálního řetězu, bez něhož si ostatní články není možno myslet. Všechno je spojeno v jednotu a jejím »agens« je člověk. Ale neodbytně mi tane na mysli, že kausální řetěz skutků a prací zjednodušujeme kultem vrcholků, a že u vědeckého pracovníka, právě tak jako u umělce nejsou nejvýmluvnější ty veliké věci — že jsou i věci, podle míry a váhy, podle hlediska zástupu »malé« — ale jen proto malé, že to, co je v nich velkého, unikne obyčejnému třebas i oficielnímu měřiči hodnot. Vzpomínám na př. na posmrtnou slavnost, kterou pořádala universita na památku nezapomenutelného, geniálního myslitele, učitele a právníka Emanuela Tilsche — vzpomínám, jak prof. Krčmář s prázdnýma rukama vystoupil na řečniště a zpaměti přednesl přednášku o zemřelém členu sboru — přednášku mistrnou co do formy, duchaplnou obsahem, bez jediného zamlčení, zakolísání, přeřeknutí. Tehdy mě Krčmář poprvé překonal vědeckým důmyslem, slovesnou technikou, pamětí a řečnickým uměním. A z novější doby vzpomínám na skvělý úvod k publikaci »Josef Stupecký, In memoriam« Bratislava 1928, protože mě překvapil teplou srdečností, s jakou se rozpomíná na nezapomenutelného mistra...
Ale pro Krčmářovo myšlení a pro dráhu jeho vývoje je zvláště zajímavé, všimnouti si ze spousty studií a článků, které v nepřetržitém proudu publikoval, nikdy neslevuje ani nejmenšího požadavku na vědecky odborný ráz své práce, zejména čtyř zdánlivě menších věcí:
V poctě Ottově 1915 je duchaplná studie »O funkci a významu definice v právní vědě«. Jde tu o nesnadný problém — který snad netrápí jen nás, právníky, protože definicemi je prostouplá každá věda skrz na skrz — ale který má u nás někdy dalekosáhlý, základní význam. Vzpomeňme jen definicí v právu trestním, a co na nich závisí! Ne definice sama — ale jak na ni pohlížíme, je hlavní otázka. V duchu této studie znamená naše osnova občanského zákona útěk od definice, ale zároveň ukazuje, že se naprostý útěk nepodaří. Čtenář osnovy obč. zák. uvidí, kolik definic zmizelo, kolik jich zůstalo a kolik jich vykukuje z rákosí užitých, krycích slov. Jak důležitým se stalo, že si Krčmář svou studií ujasnil hodnotu didaktických a diakritických definic! Stačí uvážit, že nám z theologických kruhů vytkli jako crimen — že zákoník nemá míti definici manželství!
Ve Sborníku z r. 1922 jest obšírná rozprava »Ustanovení o hodnotě a ceně v občanském zákoníku a jejich poměr k některým otázkám současným«. Také zde je vidět, že Krčmář, jako by v boji hledal místa, kde je svízel nejtěžší. Nesnáz tu vyrůstá ze skutečnosti, že jsou hraniční pásma, kde se právo občanské stýká s jinými oblastmi vědními — na př. s problémy politické ekonomie. Zde snad je hledati důvod, proč Krčmář tíhne k funkční stránce právních ustanovení, k teleologii, která hledí k účelové stránce práva, k jeho působení ven, do širé oblasti života hospodářského. Proto i z didaktických důvodů odpírá Krčmář oprávněnost myšlence, aby se právnické studium rozdělilo na tři skupiny po 3 semestrech: historickou, judiciální a politickou. Jednou jsem od něho slyšel řečnickou otázku: »Chtěl byste přednášet o věcných a o obligačních právech lidem, kteří nemají pojmu o základních otázkách národohospodářských?« Kdo si všimne této jeho studie, pochopí toto stanovisko, a pochopí, jak hluboko tkví kořeny jeho vědeckého názoru. Ale ovšem: život nás naučí skromnosti a uvažování o cestě nejmenších nesnází na místě o cestě k dokonalosti. Snad se tu mohou sejíti názory v úvodní »všeobecné právovědě« — která by nesměla utkvět v síti formální metodologie.
Neméně zajímavá je studie »Zákon a rozhodnutí« ve Sborníku 1932. Připadá mi, jakoby tu zkušený realista (v moderním smyslu slova) mluvil o marnosti vědeckého romantismu. Věda má snad pravdu ve způsobu, jak vykládá zákon. Ale nemá moci. Rozhodnutí soudní, i když snad chybuje ve výkladu (v užití) zákona, platí. A setrvá-li judikatura na svém stanovisku — bude kritika vědecká nakonec marná, protože prakse vytvoří novou právní stuaci. Já na př. nevěřím, že je správné, na nicotný mimosoudní rozchod manželů aplikovati ustanovení, daná pro právoplatný soudní rozvod. Ale co mi pomůže nesouhlas, trvá-li soudní prakse na svém? Kdo se obětuje, aby šel po mých cestách, je-li v nebezpečí (velmi pravděpodobném), že na soudě konec konců prohraje? V tomto pojednám sestupuje Krčmář ze vzdušného království vědy a (rozumím-li dobře) konceduje soudu bližší poměr k volání života а k jeho potřebám, t. j. uznává, že empirická pravda má moc — i když je skutečná přesvědčivost na straně pravdy logické. Mezi soudní praksí a právní vědou je nejvýše poměr koordinace. Můžeme se pokoušet, aby si naše pravda vynutila přesvědčivostí vstup do judikatury — ale nesmíme přecházeti mlčením přes »právní věty« rozhodnutí, jako by jich nebylo, ani když nepochybujeme o jich nesprávnosti vůči vědecky zjištěnému smyslu zákona. — Vzpomínám si na komisi pro superrevisi obč. zák., na nekonečné rozbírání praktických i konstruovaných případů, na úsilí, aby některé rozhodování, kterého nebylo možno schváliti, v budoucnosti nebylo možno. S katedry i v uvažování o budoucím právu, má věda i moc. De lege lata má jen hlas volajícího — často jen hlas volajícího v poušti, což se někdy blahosklonně vyjadřuje titulem »školní vědy« (i s uvozovkami). Krčmář jen jasně vidí tento poměr sil — konstatuje, co jest, konstatuje, že není normy, jež by vyjádřila jiné »má býti« — pokud nejde o případy hraničící na porušení soudcovské povinnosti. Úplný pesimismus není na místě, protože je rozhodování převážně dobré nebo aspoň přijatelné — a jsou i případy vítězství na straně vědy (nedávný spor o věcnou ochranu práv pachtýřových a do jisté míry i nešťastný § 17 zák. 325/19).
Tři rozpravy: Definice, hodnota a cena, zákon a rozhodnutí, mají příbuzný ráz i směr. Ale »Příspěvky k pojmu právní povinnosti«, Sborník 1933, se vrhají do proudu právní noetiky, který u nás pramení ze školy brněnské. Krčmář nemůže býti bez podstatných výhrad počítán do této školy. Jeho důraz na funkční stránku právních ustanovení a sklon k teleologii je zejména v rozporu se základním, statickým postojem Weyrovým. Ale celým svým duchem i svou formou patří tato práce do zápasů o noetické právní problémy, do hnutí, které směřuje k logické pravdě, opřené o přesně určený obsah právní normy, do úsilí o exaktní právní vědu. S jiné stránky je pro Krčmáře charakteristické, že neváhal postaviti se za thesi mladého vědeckého pracovníka, tehdy člena semináře Dr. Čermáka. Není tu marnivé uzavřenosti proti myšlence, vyslovené a s přesvědčivostí hájené posluchačem. Mně se nezdá, že by doplnění formule pro právní normu bylo nutné. Jde — podle mého názoru o normu vyšší, která ke konkretisaci normou nižší (rozsudkem) potřebuje jako zprostředkujícího článku odvozené normy procesní (kdyby nebylo normy nadřazené, nemohla by nižší norma procesní způsobiti její konkretisace rozsudkem a provedení důsledků v kausálním světě — exekucí nebo solucí). Ale mohu se mýlit. Zde však o to nejde. Jen si dávám otázku, nestanou-li v budoucnosti, kdyby věda právní nastoupila čirou cestu za logickou pravdou, vědecké nauky a prakse, hledající také pravdu empirickou, konec konců mimoběžkami v prostoru.
Prof. Krčmář, který podnes nezapře romanistu, který tak jasně nazírá problematiku definic (i skrytých), který cítí hraniční pole, kde se stýkají problémy hospodářské s právními, který nedovede neslyšet, jak prakse volá po empirické, materielní, životní pravdivosti rozhodnutí, je ve svých šedesátých letech před velkým úkolem: Začlenit do soustavy svých úvah i hlas kolektiva, jehož kostrou, mechanismem a životní podmínkou je právo. Po thesi a antithesi dospět k té veliké synthesi, která je problémem budoucnosti. Bude právní věda patřit mezi vědy exaktní? Bude patřit mezi vědy sociální? Co na tom? To je věcí těch, kdo si dali za úkol, s konečnou platností vědy roztřídit. Kdo se podívá na dílo Krčmářovo, vidí na první pohled, že patří mezi ty, kdož jsou povoláni svou vědu dělat. А k tomu dalšímu dílu, k synthese kausálního a normativního živlu v právu, mu přejeme zdraví a zdar.
Emil Svoboda.

Citace:

SVOBODA, Emil. K 60. narozeninám Prof. Dr. Jana Krčmáře. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 7, s. 447-450.