Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 25 (1916). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 389 s.
Authors: Flieder, Karel
= Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916)
PDF

O obraně soukromého žalobce proti rozsudku v jeho nepřítomnosti vynesenému.


Napsal a k další úvaze znalců práva trestního předkládá Karel Flieder, dvorní rada nejvyššího soudního a kasačního dvoru.
Z nálezu kasačního soudu, v tomto časopise na str. 89 násl. b. r. uveřejněného, seznáváme, že v trestním řízení nastati mohou a skutečně se také již sběhly případy, kdy soukromý žalobce ku hlavnímu přelíčení není předvolán a přec se rozhodne o jeho žalobě.
Případ takový stal se, jak z uveřejněného případu zjevno, u sborového soudu stolice prvé; než není vyloučeno, že podobného poklesku procesuálního dopustí se i samosoudce při soudech okresních.
Mám na mysli následující případ:
A. oznámí a stíhá B. z toho důvodu, že jej nejprve zpoličkoval a při tom též nožem pobodal. Pro prvější vznáší obžalobu pro přestupek dle §. 496. z. tr., tělesné poranění oznamuje ku stíhání a připojuje se k trestnímu řízení. Samosoudce trestní má za to, že tu jde o zločin těžkého ublížení na těle, k návrhu veř. žalobce věc vyšetřuje, udavače a soukromého účastníka vyslechne jako svědka a pak, když veř. žalobce byl prohlásil, že případu nestíhá in linea criminali, nýbrž jen jako přestupek §. 411. z. tr., ustanoví hlavní přelíčení. Při něm spokojí se s přečtením svědeckého protokolu A-ova, kterého k líčení vůbec nepředvolal, a maje za to, že tu jde o jednotný čin, který se nedá děliti na samostatný skutek jednak dle §. 496. z. tr., jednak dle §. 411. z. tr. trestný, bud uzná B. vinným jen v ohledu poslednějším, neb jej z obžaloby vůbec osvobodí.
Neb jiný příklad: A. zle nakládá s B. na pokraji hluboké jámy, kdež jest při upadnutí do ní značné nebezpečenství pro bezpečnost zdraví a života (tedy přestupky dle §§. 496. a 335. tr. z.). Nastává nyní otázka, stejná neb aspoň podobná té, kterou rozřešil kasační soud v nálezu uveřejněném tam, že přísluší žalobci odvolání jen ve lhůtě 3 dnů po ústním prohlášení rozsudku, a kromě toho další, o které důvody zmateční má se opírati odvolání (v řízení přestupkovém u soudů okresních) a zmateční stížnost (v řízení před soudy sborovými první stolice o zločinech a přečinech a při konexitě dle §. 50. ř. s. tr. též o přestupcích)?
Bude tedy úkolem tohoto pojednání k těmto dvěma otázkám, třeba jen se vší úsečností, přihlédnouti.
K č. I. Kasační dvůr vyslovil se ve svém vzpomenutém rozhodnutí, že na soukromém žalobci jest, aby ohlásil do tří dnů po ústním prohlášení rozsudku zmateční stížnost i pak, když ku hlavnímu líčení nebyl vůbec volán.
Nedal by se snad obhájiti také opačný, též generální prokuraturou zastávaný náhled?
Pokusím se o to při veškeré povinné úctě k nálezům nejvyššího soudního jako kasačního dvoru; vždyť jen důkladným a všestranným probráním všech důvodů pro i contra možno dojíti k uspokojivým výsledkům. Dlužno tak učiniti tím spíše, poněvadž jest to prvé rozhodnutí soudu kasačního a není vyloučeno, že pozdější zaujme stanovisko jiné. Nuže tedy in médias res!
Základním pravidlem každého zákona o řízení soudním jest, že se bezprostředně súčastněnému oznámí obsah soudního opatření (usnesení, nálezu, rozsudku a pod.), do něhož mu pří- sluší opravný prostředek.
Toto stanovisko zaujímá též náš řád soudu trestního, neboť předpokládá v takových případech buď prohlášení neb doručení vyhotovení dotyčného soudního rozhodnutí (§§ 77., odst. 1., 114., odst. 2., a 352., odst. 2. ř. s. tr.).
Při ústním prohlášení (»mündliche Verkündung«, jinde zase »Eroffnung des Beschlusses«) předpokládá se dále jako samozřejmé, že súčastněný jest přítomen — viz slova zákona v §. 77., odst. 2.: ».... ist dem jenigen, welchem eine Verfügung mündlich verkündet wird, eine Abschrift derselben zu erteilen ...« — neb aspoň, a tu míním k hlavnímu líčení předvolaného soukromého žalobce, přítomen býti měl (§ 46., odst. 3. ř. s. tr.) 1
Stanoví-li tudíž v §. 284., odst. 1., věta první, a §. 466., odst. 1. ř. s. tr., že nutno ohlásiti zmateční stížnost během tří dnů, počítajíc po dni ústně prohlášeného rozsudku, pak účtuje s tou skutečností, že osoba na trestním řízení bezprostředně súčastněná, a takou jest i soukromý žalobce, při líčení byla přítomna, vztažně s ohledem na to, že byla k němu předvolána, přítomna býti měla.
Nebyl-li však žalobce o ustanoveném hlavním přelíčení, při kterém se o jeho žalobě jednati mělo, snad, a to ovšem neprávem, také jednalo a pak dokonce ve věci samé rozhodnulo, vůbec vyrozuměn a neměl-li tudíž o něm žádné vědomosti a tudíž také ne příležitosti a podnětu k dostavení se — nebyl-li tudíž ani jako svědek volán —, pak nelze od něho žádati, by dodržel zákonnou třídenní lhůtu shora vytčenou; vždyť by se příčilo všem pravidlům soudního řízení, předpokládati a vyžadovati na něm činnost, zde jmenovitě použití opravných prostředků i pak, když o tom, že nějaké soudní rozhodnutí (zde rozsudek) jest, nevěděl a věděti nemohl.
Náš trestní řád nemá pro náš případ, kde soukromý žalobce k hlavnímu přelíčení se nepředvolává a o něm se ani jinak nedozví, žádného předpisu, tak že nelze naň užiti ustanovení vzpomenutých §§. 284. a 466., které právě předpokládají jinou skutkovou podstatu.2 Nutno tedy sáhnouti k jiným pravidlům zákona, tudíž v našem případě k onomu, kde se káže doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, které bylo v nepřítomnosti súčastněného ústně prohlášeno (§§ 77., 284., 459. a j. v.). Nelze postihnouti, že by v tomto směru byl se zákon zachoval vůči soukromému žalobci nepříznivěji než vůči obžalovanému; vždyť není po ruce jiného prostředku, aby zjevný poklesek procesuální a neuposlechnutí základního předpisu §. 221., odst. 1., věty 2. ř. s. tr. jinak bylo napraveno, než doručením písemného vyhotovení rozsudku témuž.
Není tedy po mém soudu přípustno, aby se ohlášení zmateční stížnosti do rozsudku, o jehož existenci soukromý žalobce nevěděl a ani věděti nemohl, proto jako opožděné odmítlo, že se nestalo v třídenní lhůtě po ústním jeho prohlášení.
Zvláštní předpis §§. 284., odst. 2., a 466., odst. 3. ř. s. tr., dle něhož běží lhůta stejná blízkým příbuzným obžalovaného, třeba by při přelíčení nebyli bývali přítomni, nesmí býti extensivně vykládán, poněvadž jednak tito nejsou osobami na soudním řízení bezprostředně súčastněnými, jednak tento předpis zákona vyplývá z jiných motivů, najmě z ohledů rodinných.
Nelze se také k uhájení opačného náhledu táhnouti k předpisu §. 364., odst. 1. ř. s. tr., který přiznává pouze obviněnému právo, by směl žádati o navrácení v předešlý stav pro lhůtu promeškanou, poněvadž v takovémto řízení se vždy předpokládá, že ať veřejný ať soukromý žalobce — oba jsou si tu na roven postaveni — o existenci rozsudku věděli, kteráž vědomost tu ale právě schází.
Co do opravných prostředků jest soukromý žalobce s veřejným žalobcem taktéž rovnoprávným; při obnově řízení v jistém směru požívá ještě oproti němu větší výhody. O tom svědčí předpis §. 363., č. 2. ř. s. tr., který opačně, když totiž obžalovaný byl sproštěn, poněvadž na místě dle zákona povolaného a oprávněného veř. žalobce soukromá žaloba byla vznesena, neplatí. V tomto případě stihací právo veř. žalobce sprošťujícím rozsudkem naprosto pominulo. Tak i nálezy č. 1039 a 1501 úř. sb.
Není myslitelno, že by veř. žalobce nebyl k hlavnímu přelíčení o veř. žalobě předvolán a že by pak rozsudek v jeho nepřítomnosti byl vynesen a ústně prohlášen — v případě, vylíčeném v nálezu č. 2975 úř. sb., funkcionář stát. zastupitelství byl sice volán, než patrně z nedopatření se nedostavil k hlavnímu přelíčení —; kdyby tak se přece bylo stalo, nikdo by asi o tom nepochyboval, že by proň běžela třídenní lhůta ku ohlášení zmateční stížnosti teprve po doručení prvopisu neb opisu rozsudku; vždyť neměl by vůbec možnosti a příčiny, potírati dříve rozsudek, mu obsahem neznámý.
Nelze proto po mém skromném soudu jinak, než totéž právo přiznati též soukromému žalobci, poněvadž by jinak právně mylným užitím a výkladem předpisu §§. 284., odst. 1., věty první, a 466., odst. 1. ř. s. tr., byl připraven o opravný prostředek, mu zákonem zaručený.
Docházím k závěru, že soukromý žalobce, který nebyl předvolán k hlavnímu přelíčení o žalobě své, dozvěděv se o vyneseném rozsudku, má právo žádati za doručení písemného vyhotovení téhož a že prohlášení zmateční stížnosti (odvolání) během tří dnů po té učiněné pokládati jest za včasné.
K č. II. Nutno zde předem vytknouti, že poklesek, spočívající v nepředvolání soukromého žalobce k hlavnímu přelíčení, může se obyčejně jen přihoditi buď přehlédnutím soudcovým, neb soudní kanceláře. Může se však také proto státi, že dle mínění samosoudce (senátu — předsedy hlavního přelíčení) při konkurenci více práv stíhacích soukromému žalobci právo stíhací vůbec nepřísluší.
Nezbývá tudíž nic jiného, než takovéto poslednější případy roztříditi a k různým možnostem bráti zřetel.
Konkurence práv stíhacích dána jest, pokud týče se otázky naší, v následujících případech:3
1. při konkurenci dle práva trestního hmotného, když témuž obviněnému přičítá se několik trestních činů, z nichžto každý zakládá právo žalobní pro jiného žalobce:
2. tu, kde jediným činem jediné trestné jednání (strafbare Handlung) se zakládá, z něhož však více práv stíhacích plyne, tak příkladmo:
a) při urážce vojína, při čemž se bylo též dotčeno vojenské stavovské cti, kde vedle vojína osobně uraženého vystoupiti může jako žalobce též velitel vojenský neb za něho vedle §. 46., posl. odst. ř. s. tr., tento neb státní zástupce (cís. nař. ze dne 27. října 1853, č. 228 ř. z.);4
b) dle čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z r. 1863, když totiž státní zástupce stíhá z úřední povinnosti některý přečin proti bezpečnosti cti (§ 493. z. tr.), spáchaný na veřejném úředníku neb služebníku, vojínovi nebo duchovním ve věcech jich povolání, a ten, komuž tím činem ublíženo, k obžalobě státního zástupce se připojil.
Tu jdou vedle sebe samostatně u a) a b) dvě obžaloby, obě však, protože věcný podklad jest týž, jsou (mají býti) předmětem téhož jednotného řízení;
3. kde jediným činem možno spáchati více deliktů, tvořících předmět ať žaloby veřejné ať soukromé (viz příklady v úvodu pojednání označené), neb kde jediný čin dle okolností může zakládati stíhací právo toho neb onoho (na př. obvinění ze zločinu, které tvoří buď zločin utrhání na cti dle §. 209. z. tr., neb přestupek proti bezpečnosti dle §. 487. z. tr., a nikoliv obojí, anebo slovní neb skutečná urážka úředníka, která dle okolností dá se podříditi buď předpisu §. 312. z. tr., neb §. 496. z. tr.);
4. kde z několika osob každá opírá svoje samostatné právo žalobní o týž trestný čin téhož obviněného (tak v §§. 495., 502. — při cizoložství ženatého muže s provdanou osobou —, 504., 505. a 525. z. tr.).
K č. 1. Tu má sice konáno býti z pravidla řízení společné, avšak každý spolužalobce může disponovati jenom předmětem své obžaloby a bez praejudice pro ostatní; kollisím, které by z toho mohly mezi nimi vzejíti, bylo by třeba vyvarovati dle §. 57. ř. tr. Těm oprávněným, kteří se nesúčastnili řízení společného, nebude vůbec lze zbraňovati, aby nepodali samostatné žaloby, aneb — jako v našem případě — aby navrhli pokračování v řízení o obžalobě, která rozsudkem nebyla vyřízena.5
K č. 2. Zde věcný podklad jest týž a má proto býti také jednotné řízení.
Každý ze žalobců disponuje se svým právem stíhacím samostatně, zpětvzetí žaloby jedné nemá účinku na žalobce druhého. Dotyčné a takovéto sproštění z obžaloby druhého žalobce se netýče. Tak i nálezy kas. soudu č. 3116 a 3185 úř. sb.
Stejný negativní účinek nastane, sezná-li soud, že tu není skutkové povahy stihaného trestného činu z důvodů, které se netýkají činu druhým žalobcem stihaného.
Tedy příkladmo: Soud sezná, že vojenské stavovské cti nebylo se dotčeno, nevylučuje však tím osobní urážku vojína; anebo shledá se, že domnělá urážlivá slova ve vytištěném spisu nevztahují se vlastně na věci povolání uraženého, při čemž se ponechává stranou, zda-li soukromá čest úředníka a pod. nebyla tím dotčena.
I takovéto sproštění nemá v zápětí ztrátu práva stíhacího druhého žalobce. Jest tedy i tu oprávněn činiti návrhy na pokračování v řízení o žalobě své,6 pokud tato spolu vyřízena nebyla. Předpisu §. 363. č. 3. ř. s. tr. tu ani obdobou nelze užíti, neboť pro naše pojednání musíme stále míti na zřeteli, že soukromá žaloba byla již podána, že však jednání o ní bylo proti předpisům zákona o řízení trestním opominuto.
Jinak ovšem, když soud vynesl rozsudek sprošťující z důvodu, že celkový čin nebyl prokázán, že soud nenabyl přesvědčení o vině a že případně jsou tu okolnosti dle §. 2. z. tr. zlý úmysl neb i jiné, trestnost a právo stíhací všeobecně (ohledně obou práv stíhacích) vylučující.
Takový rozsudek konsumuje žalobu veškerou a příčilo by se zásadě »ne bis in idem«, aby o téže věci, v podstatě již ve prospěch obžalovaného rozsouzené, ještě jedenkráte k obžalobě druhé jednáno a rozhodováno bylo.
Soukromému žalobci nepřísluší ani do tohoto rozsudku, který vlastně o jeho žalobě, o jeho právu stihacím se nevyjádřil a nerozhodnul, žádný opravný prostředek (zmateční stížnost, odvolání). Poklesek tu nastalý tvoří nezhojitelnou zmatečnost, k jehož odstranění platný řád soudu trestního neposkytuje žádného prostředku. Vznesený opravný prostředek musel by býti zavržen jako nepřípustný, poněvadž s. žalobce nebyl v řízení stranou, žalobního návrhu při líčení nepřednesl a jest úplně nepřípustno, aby teprve v řízení opravném jako strana (žalobce) vystoupil.
Byla-li ovšem oným sprošťujícím rozsudkem i soukromá žaloba vyřízena — tak stalo se také v případě, který byl předmětem řízení kasačního, arciť neprávem, poněvadž při hlavním přelíčení s. žalobce vůbec nebyl, návrhu na potrestání tu nevznesl, tím vlastně také žádné s. obžaloby, k výroku rozsudečnému podnětu dávající, ani nebylo,7 přísluší s. žalobci do onoho rozsudku zmateční stížnost, případně odvolání. Ona bude se opírati o zmateční důvody §. 281., č. 3. a č. 9., písm. a), b), c) ř. s. tr., odvolání pak bude se dovolávati těchže zmatečních důvodů a vedle toho může také potírati výrok o vině, tedy brojiti proti ocenění průvodů důkazních, proti nabytému přesvědčení, při čemž může se dovolávati nových a dalších důkazních prostředků (§§ 464., č. 1. a 2., a 470. ř. s. tr.).
Zmateční důvod §. 281., č. 3., může se jedině dovolávati předpisu §. 221. ř. s. tr. Tam ovšem pod následky zmatečnosti staví se jen porušení onoho předpisu, který přiznává obviněnému tří- a osmidenní lhůtu ku přípravě. Než tím spíše důvodem zmatečnosti stižen a zmatečným musí býti opomenutí soudu, který předsevzal přelíčení i pak, když obviněný vůbec nebyl předvolán. V přestupcích jest předvolání obviněného zaručeno předpisem §. 455. ř. s. tr. Stejné právo nutno ale přiznati soukromému žalobci, který jest v tomto směru rovnocenným a rovnoprávným činitelem řízení trestního.
Vykládati podstatu a možnost použití dalších důvodů zmatečnosti není úkolem tohoto pojednání. Byl-li obžalovaný vinným shledán, opět sluší rozeznávati, k čí obžalobě se tak stalo a zdali rozsudek vznesenou soukromou žalobu vyřizuje. Shledal-li jej vinným celkového činu a o soukromé žalobě se vůbec nezmiňuje, nemá soukromý žalobce vůbec opravného prostředku. Odsuzujícím výrokem a trestem případně vykonaným trestný čin jest odpykán a nelze soukromému žalobci přiznati práva, aby se jednalo ještě jedenkráte o jeho obžalobě (§§ 223., písm. b a 528. z. tr.). Poklesek soudcův nedá se tu napraviti.
Vyřizuje-li odsuzující rozsudek též žalobu soukromou — o opravných prostředcích obžalovaného zde vůbec nejednám —, není vyloučeno, aby soukromý žalobce vznesl odvolání co do trestu a stížnost do výroku o nákladech řízení trestního.
K č. 3. Zásady právě rozvinuté platí ceteris paribus i zde.
Jest vlastně i zde jediný čin, který ale se stanoviska hmotného práva trestného s různých hledisk posuzován býti může a s ohledem na předpisy §§. 262. a 267. ř. s. tr. také bude.8 Da mihi factum, dabo tibi jus.
Pak-li rozsudek ku celkovému činu stihanému přihlédnul a obžalovaného ve směru veřejné obžaloby vinným shledal, vynesen bude pouze rozsudek odsuzující a nikoliv ohledně obžaloby soukromé současně osvobozující; pouze v důvodech blíže se vylíčí, že skutek tvoří určitý čin trestný, čímž se dá na srozuměnou, že tím jest další žaloba soukromá bezpředmětnou a že ve vině ohledně prvého jest i tento čin zahrnut.9 Stejné platí v případě opačném.
K č. 4. Tu, kde z několika osob každá opírá svoje samostatné právo žalobní o týž trestný čin téhož obviněného, má podle všeobecných zásad konáno býti pro tento trestný čin jenom jediné řízení trestní. Neboť musí nám býti vodítkem základní myšlenka, že tu jde materielně jen o jediné nedílné trestní právo státní, kteréžto právo může — pokud nenastaly podmínky vytčené v §§. 352. až 356., 363. ř. s. tr. — býti jen jedenkráte předmětem řízení trestního. »Soukromý žalobce není nikterak subjektem tohoto trestního práva státního, nýbrž jest jenom oprávněn ku procesnímu jeho provedení, a je-li tedy několik soukromých žalobců, jsou k tomu všichni rovně oprávněni. Z toho vyplývá, že řízení trestní může i tu býti konáno jenom jediné a sice k žádosti toho oprávněného, který nejprve podal obžalobu, a že potom ostatní mohou se k podané obžalobě v tom stadiu, ve kterém právě řízení jest, jenom připojiti. Poněvadž pak oprávněnost všech jest táž, stávají se tito ostatní spolužalobci s úplně týmiž právy procesními. Jednak tato mnohost rovně oprávněných žalobců, jednak pak ona jednotnost věcného základu řízení rozhodují o procesním poměru spolužalobců mezi sebou.« (Storch, I., na str. 296.)
Důslednosti z toho jsou různé, dle toho, zdali
a) podána byla obžaloba jediným žalobcem, pouze o této řízení bylo zahájeno a spoluoprávnění se k žalobě nepřipojili;
b) vystupuje-li v témž řízení několik spoluobžalobců a jeden z nich — náš to případ — omylem, přehlédnutím a z jakéhokoliv důvodu k líčení předvolán nebyl.
K a) Zastavující nález neb osvobozující rozsudek má tu platnost i naproti všem ostatním, k obžalobě oprávněným. I odsuzující rozsudek jejich právo konsumuje. Tak i nálezy kasačního soudu č. 2483 a 2882 úř. sb. Výjimka nastává jen tam, kde žaloba pro nepříslušnost byla odmítnuta, kde řízení bylo zastaveno anebo vydán rozsudek osvobozující pro nedostatek oprávnění (legitimace) k žalobě dle §. 363, č. 2. ř. s. tr., z kteréhožto ustanovení per argumentům a contrario nutno souditi, že v jiných případech obžaloba jiné osoby místa nemá. I zde nutno vytknouti, že tento zákonný případ má na mysli, že žaloba jiného žalobce dosud vznesena nebyla.
K b) Vystupuje-li v témž řízení několik spolužalobců, nemají dispositivní úkony (prohlášení obviněnému příznivá, ustoupení od žaloby) ani praejudice vzešlé při některém spolužalobci nebo úmrtí jeho mezi řízením účinku v příčině ostatních; pokud tedy jediný spolužalobce trvá při obžalobě, řízení nemůže (nemá) býti zastaveno, aniž býti vynesen rozsudek osvobozující (Storch, 1. č., na str. 296).
Byl-li ale rozsudek ať odsuzující ať osvobozující (zde z důvodu, který se netýče viny, tedy věci samé, nýbrž jen osoby žalobcovy a jeho práva stíhacího) vynesen, pak nastane týž právní stav, který shora při č. 2. byl vylíčen.10
  1. Pozn. 1) Nedostavení se předvolaného soukromého žalobce k hlavnímu přelíčení má neodvolatelně a bezpodmínečně v zápětí ztrátu práva stíhacího. Platí to i pak, když nedostavení se jest nezaviněným, ba když je i zavinil soudce sám. V tom je dnes judikatura kasačního soudu jednostejná. Srovnej v tom směru nález č. 3002 úř. sb. a tam připojený výňatek ze spisů Glasrových, v kterém ke konci čteme: » Bei dieser Sachlage kann daran nicht gezweifelt werden, dafi weder eine Beschwerde noch eine Berufung dem Privatankläger Abhilfe gegen die Folgen unverschuldeten Ausbleibens von der Hauptverhandlung verschaffen kann.« I navrácení k předešlému právu (restituce) naprosto je vyloučeno. (§ 352., odst. 3. ř. s. tr. a nálezy kas. soudu v Manzově vydání u §. 363. ř. s. tr.). Tvoří tedy § 46., odst. 3., nevyvratitelnou domněnku.
  2. Nahlédnutím v komentáře našeho tr. řádu (takými jsou: Storch, Mayer, Mitterbacher, Rulf-Gleispach, Lohsing) a v různé jiné spisy, jako: Glaser, Kleine Schriften uber Strafrecht und Strafprozeß, pojednání prof. Lofflera v XXXI. svazku časopisu Grunhutova pod názvem: Über unheilbare Nichtigkeit, Kaserer, Materialie, prof. Dr. Miřička v Poctě dv. r. Ottovi a j. v. zjistil jsem, že otázka naše zůstala skorém všude nepovšimnuta. Storch, Řízení trestní rakouské, díl 1., na str. 367. uvádí: Tak jest zajisté nezbytno, aby o vyřízení nějakého návrhu zpraven byl navrhovatel, o nařízení ten, komu svědčí, o rozhodnutí neb opatření, proti kterému lze užiti opravného prostředku, ten, komu přísluší právo opravnéhoprostředku. Připomenuto budiž, že ani § 77. našeho tr. ř. nestanoví podobné všeobecné povinnosti, nýbrž jen určuje způsob prohlašování. Glaser, Handbuch des Strafprozesses, II., na str. 272. a násl. píše: Nicht jede Verfügung oder Entscheidung bedarf einer Verkündung; in zahlreichen Fällen genügt es, daß die Verfügung in Vollzug gesetzt wird; selbstverständlich muß jede Entscheidung über einen Antrag dem Antragsteller verkündet werden; nicht minder muß jeder v on einer Entscheidung unmittelbar Betroffene, jeder, dessen weiteres Benehmen von ihr abhängt, davon Kenntnis erhalten. Die Formen der Bekanntmachung richterlicher Entscheidungen sind: a) eine Verkündung von Entscheidungen, welche in Anwesenheit der davon betroffenen Personen ergeht, unbeschadet des Rechtes dieselbe in Abschrift zu verlangen ... Další pak o tom viz na str. 595. V pojednání Löfflerově nalezl jsem jedinou myšlenku, která by jen povšechně a zásadně svědčila pro rychlé zakončení každého trestního řízení a tím poněkud a jen z daleka pro názory opačné, než mnou zastávané. Píše týž v úvodu na str. 498. a 499.: »... Im Gegensatze zum Inquisitionsprozeß brachte das auf englisch-franzosischer Basis beruhende Strafverfahren — hauptsächlich mit Rücksicht auf den Angeklagten — das Bedürfnis zur Geltung, mit der einmal in Angriff genommenen Sache auch in absehbarer Zeit ein Ende zu machen, und zwar ein endgültiges Ende, auf das man sich verlassen kanu. Die Begünstigung des Angeklagten geht im englischen Rechte soweit, daß der einmal von der ersten Instanz Ereigesprochene kein Rechtsmittel mehr zu befürchten hat; der fratizosische Prozeß schützt den Ereigesprochenen wenigstens gegen Rechtsmittel, die einen begangenen Fehler rügen Und so kann man mit Planck von dem modernen Anklageprozeß sagen, daß er »den Parteien zumutet, ihre Prozeßführung fehlerfrei einzurichten oder die Folgen der Fehler zu tragen« — freilich oft genug auch die Eolgen von Fehlern, welche nicht die Parteien begangen haben, sondern das Gericht. Wenn nun auch das englisch-franzosische Vorbild nicht in allen Extremen von den modernen deutschen Gesetzen befolgt wurde, so hat dech das Bedürfnis nach endgültiger Erledigung der Strafsachen das Ubergewicht erlangt...« Další úvaha nutí však Lofflera na str. 501. zase k sentenci: ».. .. daß der an der Spitze unserer St.-P.-O. stehende Paragraph (1) sich zunächst ais strikteste Verneinung des von Planck aufgestellten Satzes gibt.« Lohsing (Osterr. Strafprozeßrecht in system. Darstellung. Graz u. Wien 1912), na str. 450. praví: »Als erste Voraussetzung der Durchführung der Hauptverhandlung muß der Nachweis des Umstands gelten, daß den Parteien die Möglichkeit der Verhandlungsteilnahme durch rechtzeitige und ordnungsmäßig erfolgte Zustellung der Ladung gewährt wurde. Liegt dieser Nachweis nicht vor, dann kann es zur Eröffnung der Hauptverhandlung überhaupt nicht kommen ...« A přece se tak může státi a tu i tam stává! Pomysleme jen na případ, kde se doručí obsílka k hlavnímu přelíčení místo pravému soukromému žalobci osobě zcela jiné se stejným jménem.
  3. Roztřídění toto převzal jsem z Lohsinga, na str. 82., s jehož náhledy však nelze, jak doleji bude patrno, ve všem souhlasiti.
  4. V případě, jak se byl přihodil dle uveřejněného nálezu soudu kasačního, stíhalo státní zastupitelství výrok, obviněnému přičítaný, poněvadž prý tu nešlo o urážku vojenské stavovské cti, jako přečin dle §. 300. z. tr., jehož skutkové podstaty však nalézací soud neshledal. Že vojín osobně uražený může také sám neb prostřednictvím svého velitele žalobu vznésti, o tom nebude asi nikdo pochybovati. K tomu srovnej sdělení Věstníku min. sprav. z r. 1916. na str. 72. (věta: Ebensowenig hat der Soldat, wegen dessen Beleidigung der Kommandant einschreitet eine Gebühr zu tragen).
  5. Viz Storch, 1. c. na str. 300.
  6. Poněkud jinak Lohsing, na str. 83.: »Wurde aber die Anklage des einen Anklägers mit einem Freispruch aus Gründen des § 259, Z. 3 (tedy bez všeho rozeznávání), oder mit einem Schuldspruch erledigt, so ist damit auch das Anklagerecht des anderen Verfolgungsberechtigten verbraucht. Auch kann der in erster Instanz untätig gebliebene Verfolgungsberechtigte, keine Rechtsmittel gegen das über die Anklage des anderen Verfolgungsberechtigten ergehende Urteil ergreifen, bzw. sich nicht dessen Rechtsmittel anschließen, da ein derartiger Rollentausch erst nach Verklindung des Urteiles der ersten Instanz gegen den Grundsatz jedeš ordentlichen Rechtsmittelverfahrens, zur Oberprüfung der Tätigkeit der unteren Instanz zu dienen, verstoßen würde und es nicht angeht, daß das vor die Rechtsmittelinstanz gebrachte Delikt in Ausübung eines anderen Ankiagerechtes als des in erster Instanz geltend gemachten verfolgt wird.
  7. Obžalovaný byl v onom případě sproštěn z obžaloby pro přečin dle §. 300. z. tr., současně však bylo, třeba jen v důvodech, vyřčeno, že se sice obžalovaný dopustil přestupku proti bezpečnosti cti dle §. 491. z. tr. na soukromém žalobci jako vojínu, že však nelze obžalovaného ani v tomto směru vinným uznati, poněvadž při urážce vojína nepřísluší tomuto žádné samostatné právo stíhací (?), nýbrž pouze vojenskému veliteli, který ale práva toho nepoužil.
  8. Přesahovalo by daleko hranice této rozpravy, kdybych měl zde se šířiti o veškerém poměru rozsudku k obžalobě. Nezbývá než poukázati na systematické zpracování platného řádu s. trestního, tak příkladmo na výklady prof. Storcha, 2. díl, na str. 341. a násl.
  9. Tak vykládá důsledně kasační soud vyřízení obžaloby (viz nálezy jeho pod č. 2948 a 4067 úř. sb.), kdežto Lohsing (na str. 85.) stojí na stanovisku více formalistickém, žádaje, aby rozsudkem výslovně bylo vyřčeno, že se obžalovaný z té které obžaloby sprošťuje. Uvádí zde: »Erheben nun Staatsanwalt und Privatankläger Anklagen und wird uber beide Anklagen gleichzeitig verhandelt, so muß unter allen Umständen uber beide Anklagen durch Urteil erkannt werden. Der Angeklagte kann von beiden Anklagen freigesprochen oder im Sinne beider Anklagen schuldig befunden oder schließlich in seiner Tat nur die eine oder die andere strafbare Handlung erblickt werden; im letzteren Fall muß eben das Erkenntnis in der einen Richtung auf Freispruch, in der anderen auf Verurteilung lauten; es geht nicht an, die zum Gegenstand beider Anklagen gemachte Tat nur ais Offizial- oder Privatanklage-Delikt zu befinden und auf diese Weise eine der beiden Anklagen unerledigt zu lassen. Denn das Urteil hat uber die Anklage und nicht uber die (sondern wegen der) Tat zu ergehen...« O tomto thematu možno se poučiti článkem: »Welchen Einfluß hat das Auftreten mehrerer Ankläger, welche ihr Klagerecht auf eine und dieselbe Handlung des Beschuldigten gründen, auf die prozessualle Stellung des Beschuldigten?«. uvěř. v Gerichtshalle z r. 1898, v sešitech č. 31. a 32. Spisovatel tohoto pojednání, nedávno zesnulý dvorní rada nejv. soudu (dříve s. rada v Hradci Králové) p. J. Stolla, hájí názory soudu kasačního a nikoliv Lohsingovy. Musím však opět a opět s důrazem na to poukázati, že tito spisovatelé, jmenovitě p. dv. r. Stolla, měli na zřeteli případy, kde soukromý žalobce žaloby ještě nevznesl a kde tedy prozatím zde byla žaloba jediná. Mé pojednání však má na zřeteli skutečnost, že s. obžalobce žalobu vznesl, že však opomenutím k předsevzatému líčení vůbec volán nebyl.
  10. O poslednější otázce pojednal též Dr. Drbohlav v Právníku, r. XLII., na str. 261., 297. a násl.. pod názvem: »Zásada jednoty trestního řízení, konkurence činů trestných a několika subjektů k žalobě oprávněných.«
Citace:
FLIEDER, Karel. O obraně soukromého žalobce proti rozsudku v jeho nepřítomnosti vynesenému. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 3, s. 131-141.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).