Delegace.

D-í (delegatio) rozumí se povšechně úkon, jímž někdo (delegant) přenáší na jiného (delegatus) vykonání aktu, který by jinak vykonal resp. vykonati mohl nebo měl sám. V tomto smyslu vyskytuje se d. v právu římském pří převodu obligací (aktivní a pasivní d.). V užším smyslu mluví se o d-i, když to, co se přenáší, jeví se jako pravomoc čili kompetence. D. tohoto druhu vyskytuje se na př. v právu církevním, podle kterého církevní hodnostáři mohli povšechně delegovati svou pravomoc. V přeneseném smyslu rozumí se d-í konečně i sbor, na nějž určitá pravomoc byla přenesena, na př. „delegace“ podle ústavního práva bývalé monarchie rakousko-uherské, která skládala se z členů, zvolených jednak říšskou radou, jednak sněmem uherským, a které příslušela kompetence týkající se záležitostí společných celé říši rakousko-uherské. (Viz heslo: Dějiny ústavní.)
1. D. moci zákonodárné. Touto d-í rozumí se přenesení pravomoci, která přísluší zákonodárnému orgánu (parlamentu), na orgány výkonné (vládu, ministerstvo) zvláštním zmocňujícím úkonem se strany orgánu zákonodárného. Otázka přípustnosti takové d. stává se aktuální v konstitučních monarchiích a demokratických republikách. Neboť obě tyto státní formy jsou vybudovány na zásadě oddělení kompetencí zákonodárných a výkonných. O zmíněné přípustnosti možno uvažovati s hlediska positivního právního řádu, má-li tento výslovná ustanovení o ní, avšak i povšechně podle pravidel právnického poznávání. V prvním případě dlužno, jak řečeno, předpokládati, že přípustnost nebo nepřípustnost d. jest positivněprávně upravena. Pak arciť řešení neskýtá zvláštních obtíží. Jinak má se věc, když positivní úprava chybí a když dlužno si tudíž zodpovědět otázku, zdali v takovémto případě je v určitém právu (subjektivním) nebo kompetenci (pravomoci) obsažena pojmově pro držitele i možnost přenésti je libovolně na jiného činitele. Je nesporno, že novodobé právní řády a právní cit takovouto možnost povšechně předpokládají, jmenovitě v oboru práva civilního, ač právě staré římské právo civilní stálo na stanovisku opačném (srov. na př. institut novace). Dnes však nepřenositelná práva (jura personahssima) považují se zřejmě za výjimku. V ústavním (veřejném) právu má se věc poněkud jinak. Ústava, jakožto norma vyššího řádu, rozdílí zde kompetence mezi dva orgány, jež jsou jí oba stejně podřízeny: mezi t. zv. obyčejného zákonodárce (tvůrce obyčejných na rozdíl od ústavních zákonů) a orgány výkonné, a nerozumí se tu nijak samo sebou, že by oba tyto orgány, v našem případě hlavně obyčejný zákonodárce, bez zmocnění ústavy, t. j. zákonodárce ústavního, mohly zmocňovacími úkony měniti vzájemnou kompetenční hranici bud pro jednotlivý případ nebo obecně. Uznává se zde naopak pravidlo: delegáta potestas non delegatur. Neboť jen svrchovaný normotvůrce, t. j. ústavní zákonodárce, může libovolně (bez dalšího zmocnění) určovati svou kompetenci a měniti kompetence normotvůrců podřízených. Z toho plyne, že obyčejný zákonodárce může libovolně delegovati svou pravomoc k vydávání norem zákonných jen tehdy, když příslušný právní řád nezná ústavních zákonů ve smyslu formálním, kdežto jinak bylo by třeba zvláštního ústavního zmocnění k podobné d-i.
Pokud jde o československé právo ústavní, dlužno si uvědomiti, že ústava takto výslovně nezmocnila obyčejného zákonodárce k d-i. Bylo by tedy třeba ke každé d-i zákonodárné moci se strany obyčejného zákonodárce zvláštního zmocnění ústavního, jimž by se ad hoc změnila kompetenční hranice mezi obyčejným zákonodárcem a mocí výkonnou (§§ 6 a 55 úst. list.). Je dlužno dále si uvědomiti, že ani § 6 ani § 55 úst. list. nestanoví nic o d-i, nýbrž vytyčuje pouze zmíněnou kompetenční hranici.
Proti právě podanému theoretickému řešení stojí však názor legislativní praxe československé a starorakouské. Byť by i tato praxe neplynula expressis verbis z právního řádu československého, pokud se týče starórakouského, přece nemůže býti pochybnosti o tom, že oba tyto právní řády stojí povšechně na opačném stanovisku než skýtá theoretické řešení. Jsou případy, ve kterých obyčejný zákonodárce beze všeho delegoval moc nařízovací k vydání norem prvotní relevance právní, které tedy, ač vystupovaly ve vnější formě norem druhotných (t. j. nařízení), mohou derogovati dřívějším zákonům (srov. na př. ustanovení §§ 1 a 15 rak. živn. řádu). Pro praxi československého zákonodárství je pak zvlášť příznačným povšechný zmocňovací zák. č. 337/1920 Sb., jímž se „vláda zmocňuje, aby pro úpravu mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů, způsobených válkou, použila cesty nařízovací, kde by jinak bylo třeba zákona, když se toho jeví nutná potřeba a když by průtah, spojený s předložením věci sboru zákonodárnému, byl věci na újmu“. (Srov. k tomu obdobný zmocňovací zák. rak. č. 307/1917 ř. z.) Právě citované zmocňovací zákony jsou zákony obyčejnými. Tato nesporná legislativní praxe vysvětluje se zajisté částečně tím, že pro právní přesvědčení jeví se obyčejný a ústavní zákonodárce v podstatě týmž zákonodárným činitelem, který v případě stanovení ústavních zákonů zachovává pouze jiná pravidla — quorum, kvalifikovaná většina a pod. — než při usnášení zákonů obyčejných. (Základní rozdíl vysvitne teprve s hlediska theorie o t. zv. stupňovitosti právního řádu). Totéž právní přesvědčení objevuje se ostatně i v praxi, podle které velmi často ústavní, zákon (ústava), aniž by si toho byl jasně vědom, deleguje obyčejného zákonodárce ku změnám ústavních předpisů, na př. když § 9 úst. list. čs. deleguje obyčejný zákon — řád volení — ke stanovení náležitostí aktivního volebního práva, čímž ústavní záruka „všeobecnosti” volebního práva (§ 8 úst. list.) stává se prakticky ilusorní. Viz k tomu Kelsen: „Základy obecné theorie státní”, str. 49.
Problém přípustnosti d. zákonodárné moci bez výslovného zmocnění ústavodárce je velmi sporný v theorii ústavního práva. Pěkný literární přehled pro obor práva československého, francouzského, německého, rakouského a amerického podává Dr. Jaroslav Krejčí v níže cit. spise. U nás stala se otázka aktuální nálezem ústavního soudu ze dne 7. XI. 1922, jimž uznána ústavnost opatření Stálého výboru podle § 54 úst. list. o inkorporaci Vitorazska a Válčicka a jimž vysloven názor o zásadní nepřípustnosti d. moci zákonodárné. Nález ten, který znamená průlom do dosavadní praxe, vyvolal u nás živou literární kontroversi, v níž zejména Hoetzel hájil proti ústavnímu soudu stanovisko opačné. (Bližší výklady o legislativní praxi československé viz v hesle: Nařízení.)
2. D. v civilním a trestním řízení soudním. D-í v soudním řízení civilním rozumí se případy, kde ze zákonného důvodu konkrétní právní záležitost příkazem vyššího soudu odnímá se soudu, jenž po zákonu byl by pro ni příslušný, a přiděluje se jinému soudu téhož druhu, by ji projednal a vyřídil. Rozeznává se d. nutná a vhodná (§§ 30 a 31 jur. normy). Nutnou nařizuje soud, který jest přímo nadřízen soudu, jež by jinak byl příslušný, vbodnou pak vrcbní zemský soud, pokud se týče nej vyšší soud (srov. k tomu zák. č. 391/1922 Sb.). Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus platí §§ 51, 53, 68 zák. čl. I/1911.
Pro řízení trestní platí obdobná povšechná definice pojmu d. Zde mají sborové soudy druhé stolice (v historických zemích vrchní zemské soudy, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi soudní tabule) právo, z ohledů na veřejnou bezpečnost nebo z jiných důležitých důvodů vyslechnuvše vrchního státního zástupce výjimečně odníti trestní věc příslušnému soudu a přikázati ji jinému soudu stejného druhu ve svém obvodu. Totéž právo má nej vyšší soud v celé oblasti republiky. Proti povolení d. sborovým soudem druhé stolice mohou si strany stěžovati u soudu nej vyššího (zák. č. 1/1920 Sb.).
O d-i v řízení správním viz heslo: Řízení správní.
Literatura.
Dr. Jar. Krejčí: „Delegace zákonodárné moci v moderní demokracii” (1924); Hoetzel: „Meze nařizovací moci podle československé ústavní listiny” (zvl. doplněný otisk z časopisu Právník, ročn. LXII); Weyr: „Soustava československého práva státního”, II. vyd., str. 229, kde uvedena další literatura; týž: v Revue internationale de la théorie du droit, I. roč., str. 72.
Frant. Weyr.

Citace:

WEYR, František. Delegace. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 335-337.