Č. 1826.

Státní občanství: 1. Ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. upravuje státní občanství jen, pokud toto souvisí s územními změnami nastalými mírovými smlouvami St. Germainskou a Versaillskou. — 2. § 4, odst. 2 uvedeného zákona nevyhrazuje osobám, jež jsou prohlášeny státními občany československými již v § 1, ještě právo opce pro čsl. republiku.
(Nález ze dne 10. ledna 1923 č. 179.)
Věc: Jakub L. v M. O. (adv. Dr. Rud. Rábí z Prahy) proti ministerstvu vnitra (min. rada Jos. Houdek) o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ministerstvo vnitra v Praze rozhodnutím ze dne 28. listopadu 1921 odmítlo prohlášení podané 3. prosince 1920 u okresní správy politické v Moravské Ostravě, jímž polský státní příslušník Jakub L. v M. O., dovolávaje se ustanovení § 4 č. 2 ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb., optoval pro čsl. státní občanství, poněvadž není tu předpokladů pro uplatňovaný titul práva opčního. Dovolávaný důvod opční předpokládá, že optant, který měl domovské právo původně v území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, jež náleží nyní k čsl. republice a nabyl pak bezprostředně domovského práva v jiné obci bývalého mocnářství rakousko-uherského, ležící mimo obvod čsl. republiky a nynějšího státu rakouského a maďarského, stal se v den počátku účinnosti tohoto zákonného ustanovení, t. j. dne 16. července 1920 státním občanem státu, v jehož hranicích leží obec domovská. Tomu však v daném případě tak není, poněvadž optant, maje domovské právo podle svého tvrzení ve Starém Bílsku v polském Těšínsku, které, teprve podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži ze dne 28. července 1920 bylo přiřknuto státu polskému, nestal se polským státním občanem v důsledku mírové smlouvy s Rakouskem, pokud se týče shora uvedeného ústavního zákona.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Stížnost vytýká ve směru formálním, že nař. rozhodnutí nezjistilo pravdivost skutečností uvedených st-lem v podání ze dne 2. prosince 1920 a dále, že st-li nebyla žal. úřadem poskytnuta možnost, aby se vyjádři o výsledcích konaného šetření.
Námitka ta není odůvodněna.
Z obsahu nař. rozhodnutí samotného i ze srovnání jeho s uvedeným podáním jest patrno, že nař. rozhodnutí vychází ze skutečností, jež st-l v podání svém udal. Založil-li však žal. úřad rozhodnutí své na skutkovém podkladě st-lem samým tvrzeném, nebylo zjišťování skutečností těch a výslechu st-lova vůbec třeba a není tu tedy vytýkané vady řízení.
Ve věci samé vytýká stížnost nař. rozhodnutí, že žal. úřad neprávem pozíral na st-le jako na státního občana polského, poněvadž prý st-l jest již státním občanem čsl. podle § 1 č. 3 ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 Sb. a poněvadž opak toho nelze prý dovozovati ani z opce st-lem vykonané, když ústavní zákon právo opce vyhrazuje i státním občanům čsl.
V prvním směru jest stížnost vůbec nepřípustná. St-l netvrdil v řízení správním, že jsou při něm splněny předpoklady § 1 bodu 3. uved. ústavního zákona a nedomáhal se uznání svého čsl. státního občanství podle tohoto zákonného ustanovení, nýbrž prohlásiv ve svém podání ze dne 2. prosince 1920 výslovně, že optuje na základě § 4 bodu 2 uvedeného ústav. zákona pro čsl. republiku, odůvodnil toto své prohlášení ve shodě s ustanovením § 4 č. 2 tím, že nabyl bezprostředně po domovském právu v Trenčíně v roce 1902 domovského práva v Bílsku. Následkem toho jest tvrzení stížnosti jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní novotou a nemůže se jí tedy nss zabývati (§§ 5 a 6 zák. o ss.).
V druhém směru dlužno uvésti:
Uvedený ústavní zákon upravuje, jak patrno jest z jeho vzniku i z obsahu jeho ustanovení a zvláště též z § 20, státní občanství jen, pokud toto souvisí s územními změnami nastalými mírovými smlouvami St. Germainskou a Versaillskou. Ustanoviv v odst. 1, kdo jsou již po samém zákonu státními občany čsl., poskytuje zákon za podmínek v § 4 uvedených možnost volby jiného státního občanství nejen těm, kdož byli v odst. 1 čsl. státními občany ipso jure prohlášeni, nýbrž navzájem i těm, kdož nestali se nesplnivše podmínek v odst. 1, čsl. státními občany již po samém zákonu, takže za podmínek § 4 může osoba, při níž nastaly předpoklady odst. 1 optovati jen pro cizí státní občanství, ten však, při němž není předpokladů odst. 1, jen pro státní občanství čsl. Jest tedy opce způsobem nabytí státního občanství čsl., byla-li vykonána cizím státním příslušníkem ve prospěch čsl. republiky a způsobem pozbytí čsl. státního občanství, byla-li vykonána čsl. státním občanem ve prospěch cizího státu. Tuto dvojí stránku opce rozuměti sluší úvodní větou § 4, že »jiné státní občanství, než jim podle ustanovení odst. 1 tohoto zákona přísluší, mohou si zvoliti«. Je-li tomu tak, pak jest nesprávný názor stížnosti, jako by § 4, odst. 2 ústav. zákona vyhrazoval osobám již v § 1 za čsl. státní občany prohlášeným ještě právo opce pro čsl. republiku a jest pak ovšem mylný další názor stížnosti, že st-l jest z tohoto důvodu čsl. a nikoliv polským státním občanem.
Právo opce ve smyslu § 4 č. 2 uved. ústavního zákona, jehož se mohl st-l podle toho, co v žádosti své uváděl, domáhati jen jako státní občan polský, nepřiznal však žal. úřad st-li, vycházeje z právního názoru, že st-li nepřísluší proto, že nenabyl státního občanství polského v důsledku mírové smlouvy s Rakouskem, pokud se týče ve smyslu uvedeného ústavního zákona. Že by tento názor žal. úřadu byl právně mylný, a tedy nař. rozhodnutí na názoru tom založené z tohoto důvodu v rozporu se zákonem, stížnost ani netvrdí. Přezkoumati nař. rozhodnutí v tomto směru z moci úřední není však nss oprávněn (§ 5, odst. 1. zák. o ss.).
Nezbylo tedy, než aby byla stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

Nález č. 1826. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 204-206.