Č. 2152.

Mimořádná opatření: Které jsou podmínky poskytnutí 50% náhrady za zabavené bankovky s padělanými kolky dle nařízení č. 8 sb. z r. 1922?
(Nález ze dne 28. března 1923 č. 4459.)
Věc: Poldina huť, akciová společnost v Praze (adv. Dr. Josef Jozífko) proti berní správě II v Praze o náhradu za zabavené bankovky s padělanými kolky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jednak pro nezákonnost, jednak pro vady řízení.
Důvody: Stěžující si společnost žádala u Bankovního úřadu min. fin. v Praze, aby jí byla vyplacena 50% náhrada za bankovky s padělanými kolky v hodnotě 53270 K, v jejích pokladnách zabavené. Žádost tu odmítl bankovní úřad výměrem z 10. dubna 1922 s odůvodněním, že jde o bankovky dovezené z ciziny. Odvolání zamítla berní správa v Praze 2 rozhodnutím ze dne 25. srpna 1922.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nařízením vlády ze 17. listopadu 1921 č. 8 sb. z r. 1922 byla v §u 1, odst. 1 vlastníkům bankovek rak.-uh. banky s padělanými kolky čsl., kteří jich prokázané v tuzemsku bezelstně nabyli nebo (při osobách hromadných) svými zástupci neb zaměstnanci, poskytnuta v korunách čsl. náhrada 50% jmenovité hodnoty těch bankovek, pokud nejpozději 11. března 1921 odevzdány byly podle vyhlášky min. fin. ze dne 18. prosince 1920 poštovním úřadům nebo již dříve se dostaly do úschovy nějakého státního úřadu (na př. zabavením podle posl. odst. § 10 stanov Bankovního úřadu ze dne 12. května 1919 č. 246 sb.)
Podle tohoto převzala vláda na sebe břemeno, že dá náhradu za bankovky s padělanými kolky, jež byly v oběhu na území republiky čsl., jen při splnění dvou podmínek, totiž když bankovek těch nabyto bylo v tuzemsku a když nabytí jich bylo bezelstné.
V daném případě jde ze správních spisů, že Markéta B., jež nebyla zaměstnancem st-lky, přivezla v říjnu 1919 z nynějšího Polského Těšína, který tehdy patřil do plebiscitního území, kde nebyly bankovky kolkovány dle zákona z 25. února 1919 č. 84 sb., větší počet bankovek kolky opatřených, jež si vyměnila z větší části u pokladen stěžující si společnosti za čsl. státovky, a že bankovky ty byly zabaveny v pokladnách společnosti ve zbytku 53270 K, poněvadž kolky na nich shledány byly padělanými, a byly dány pak do úschovy Bankovního úřadu min. fin.
Stěžující si společnost ve svém odvolání proti zamítavému výroku Bankovního úřadu uplatňovala, že výsledkem trestního řízení (č. Vr III— 12029/19 zem. tr. soudu v Praze) bylo prokázáno, že nabytí bankovek jejími zaměstnanci se stalo bezelstně.
Odvolání tvrdilo dále, že tu není důvod pro odepření náhrady dle vyhlášky min. fin. ze dne 11. února 1922 č. 46 sb. (čl. 2 č. 2), ježto společnost nabyla dotčených bankovek svými zaměstnanci v tuzemsku a nepatří k těm osobám, vyloučeným z náhrady, které bankovek s padělanými kolky nabyly v cizině a dosud je drží, nebo jimž byly při dovozu na hranici čsl. zabaveny nebo které si takové bankovky z ciziny dovezené uložily do depotu některého tuzemského peněžního ústavu. V dodatku k odvolání podotkla ještě st-lka, že jí náleží náhrada, poněvadž trestní řízení proti zaměstnanci jejímu B. skončilo osvobozujícím rozsudkem.
Jak z důvodu nař. rozhodnutí zřejmo, vyšel žal. úřad ze skutkové podstaty, že zabavené bankovky s padělanými kolky v částce 53270 K dovezla Markéta B. v roce 1919 do Prahy z Těšína, a dospěl k názoru, že bankovky ty byly dovezeny z ciziny, ježto město Těšín bylo tehdy ve smyslu valutárním cizinou.
Uvádí-li pak nař. rozhodnutí dále, že dotčených bankovek nabyla žadatelka svými zaměstnanci, pokladní Hedvikou F., komtoiristkou Helenou S. a ředitelem Adamem B., nelze tomu v souvislosti s uvedeným názorem rozuměti jinak, než že vychází žal. úřad ze stanoviska, že byť i st-lka nabyla bankovek těch v tuzemsku, jest výměna jich vyloučena, poněvadž byly sem přivezeny z cizozemska. Pro tento názor neposkytuje však znění §u 1 cit. vl. nař. žádné opory, poněvadž žádá pouze bezelstné nabytí bankovek v tuzemsku, bez ohledu na jejich provenienci. Nař. rozhodnutí spočívá tudíž v tomto směru na mylném názoru a bylo je proto zrušiti dle §u 7 zák. o ss.
Žal. úřad vyslovil dále, že tu není předpokladu o bezelstném nabytí dotčených bankovek; jako důvod pro tento názor uvedl 1) že zemský tr. soud usnesením ze 3. května 1922 zamítl žádost st-lčinu za potvrzení, že zřízenci její nabyli dotčených bankovek bezelstně, ježto ze spisů okolnost ta není patrná, a 2) že zaměstnanec B. byl vzhledem k záležitosti bankovek s padělanými kolky delší čas služby zproštěn.
Pokud se týče podmínek bezelstného nabytí bankovek, uvádí stížnost toto: Při osobách hromadných posuzuje se dobrá víra při jednání podle víry jejich zmocněných zástupců (členů správních rad, správní radou zmocněných prokuristů nebo zvláštních plnomocníků). Všichni zmocněnci jednají za firmu pomocí úřednictva a jedná-li zmocněnec v dobré víře, nebude firma odpovědna, dopustí-li se některý výkonný orgán trestného skutku.
O nedostatku bezelstnosti mohlo by se v konkrétním případě mluviti jen tehdy, kdyby zaměstnanci F., S. a B. jednali z rozkazu zmocněnce firmy, tudíž člena správní rady nebo prokuristy, který by věděl o tom, že bankovky jsou opatřeny padělanými kolky, a dal jim příkaz k jich nabytí.
Vývody tyto odporují jasnému znění § 1 cit. vl. nař., kde se mluví o zástupcích nebo zaměstnancích osob hromadných. O bezelstném nabytí osobou hromadnou lze mluviti tudíž jen tenkrát, jednal-li též zaměstnanec bona fide. Úsudek o tom, zda jednal nabyvatel bankovek bezelstně, musí si utvořiti finanční úřad sám v oboru vlastní působnosti na základě okolností, jím zjištěných.
Dle toho tvoří výrok takový součást skutkové podstaty, kterou jest nss při svém rozhodování ve smyslu § 6, čl. 1 zák. o ss vázán.
Soud ten nemůže tudíž zkoumati věcnou správnost výroku žal. úřadu, nýbrž může jen dle čl. 2 cit. § zkoušeti, není-li tu nějaké podstatné vady řízení.
Žal. úřad dovolává se pro svůj závěr v prvé řadě usnesení zem. tr. soudu v Praze ze dne 3. května 1922. Kdyby i nebylo sporu o tom, že v případě vydání odsuzujícího rozsudku by se mohl správní úřad, posuzuje obmyslnost zřízenců st-lčiných, spokojiti s výrokem soudu, je v případě, když soud k vydání odsuzujícího rozsudku nedospěl, zajisté věcí správního úřadu, aby otázku obmyslnosti jako součást skutkové podstaty řešil.
K positivnímu zodpovědění otázky obmyslnosti nestačilo by však pouhé prohlášení soudu, že se nemůže o bezelstnosti vyjádřiti, poněvadž okolnost tato není ze spisů patrná. Dotčený výrok soudní nepodal tudíž žal. úřadu vůbec žádného základu pro řešení otázky té. Pokud se tudíž úřad tohoto prohlášení dovolává, není jeho výrok skutkově podložen.
Co se týče druhého důvodu, mohla by okolnost, že byl B. suspendován, míti vliv jen pro zodpovědění otázky obmyslnosti jeho osoby, a není tudíž závěr žal. úřadu ohledně druhých zaměstnanců kryt ani tímto důvodem.
Avšak pokud jde o B., vychází ze stížnosti, že šlo o pouhou zatímní suspensi, dokud nebude zjištěna právě skutková podstata deliktu, k níž patří též obmyslnost a nebylo by tudíž v pouhé suspensi spatřovati důkaz o obmyslnosti. Též z vlastního výroku žal. úřadu bylo by souditi, že na ono zproštění hleděl jen jako na dočasnou suspensi, z které však, jak uvedeno, by ještě nebylo lze souditi na obmyslnost.
Zůstalo tudíž řízení ve směru zjištění bezelstnosti neúplným, pročež bylo nař. rozhodnutí v tomto ohledu zrušiti dle §u 6 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2152. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 890-892.