Č. 2002.

Státní občanství: Předpis čl. 8 vlád. nař. z 30. října 1920 č. 601 sb., že rozhodnutí podle čl. 2, odst. 2 vydává pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ministr vnitra, jenž může rozhodování, pokud jde o Slovensko, svěřiti ministru splnomocněnému pro správu Slovenska, neodporuje zákonu.
(Nález ze dne 22. února 1923 č. 1157.)
Věc: Dr. Béla H. v Š. (adv. Dr. B. Bendiener z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o státním občanství a vypovězení z území republiky.
Výrok: Stížnost na rozhodnutí z 8. dubna 1922 se zamítá jako bezdůvodná; naříkané rozhodnutí z 8. srpna 1922 zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: 1. Žádostí dne 31. prosince 1921 u županského úřadu v Bratislavě podanou zakročil st-l o přiznání čsl. státního občanství podle § 9 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. udávaje, že se narodil roku 1887 v H. a že od 28. července 1912 působí stále jako ev. a. farář v Š., kde má podle domovského listu domovskou příslušnost od 1. června 1912.
Rozhodnutím ze dne 8. dubna 1922 žal. úřad žádosti té nevyhověl.
2. Výměrem ze dne 26. června 1922 vypověděl župan bratislavský st-le podle nař. min. pro Slov. č. 7902 ze dne 8. července 1920 a č. 7747 ze dne 18. července 1920 z území čsl. republiky a to z důvodů, že st-l je příslušníkem maďarského státu, že jeho žádost o přiznání čsl. státního občanství byla rozhodnutím pod 1. uvedeným zamítnuta, že se nyní zdržuje na Slovensku bez cestovního pasu a povolení k stálému pobytu a jeho účinkování v Š., zejména na církevní evangelické škole, bylo neloyální a protistátní; přes důrazné výstrahy že pokračoval ve své protistátní činnosti a padá čsl. státu jako nepohodlný a nebezpečný cizinec k tíži. Rozhodnutím ze dne 8. srpna 1922 zamítl žal. úřad st-lovo odvolání z tohoto výroku podané.
O stížnostech proti oběma uvedeným rozhodnutím žal. úřadu uvážil nss takto:
ad 1. St-l dle vlastního tvrzení nabyl domovské příslušnosti na území maďarském, a právě se zřetelem k těmto okolnostem domáhal se přiznání svého čsl. státního občanství podle § 9 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb., kteréžto zákonné ustanovení však — jak nss již opětně vyslovil a odůvodnil, zejména i v nálezu Boh. 1888 adm., k němuž se strany podle § 44 jedn. řádu odkazují — nezakládá pro žadatele právního nároku na přiznání občanství toho. Potom však žal. úřad nevyhověv oné žádosti, nezasáhl nezákonitým způsobem do subjektivního práva st-lova a není tudíž dána podmínka požadovaná §em 2 zák. o ss pro zakročení soudu toho, pročež bylo stížnost do tohoto výroku podanou zamítnouti jako bezdůvodnou.
Lhostejno je při tom, že žal. úřad k svému zamítavému výroku nepřipojil žádného odůvodnění, když, jak uvedeno, st-l na přiznání čsl. státního občanství nároku neměl, přiznání to záleželo od volné úvahy úřadu; pro nedostatek právního nároku nějaké jeho subjektivní právo nemohlo býti porušeno, nechť úřad dal se při svém rozhodnutí vésti úvahami jakýmikoli. Nezakládá tudíž ona kusost nař. rozhodnutí podstatné vady, pro niž by nss mohl postupovati dle § 6 svého zákona.
Nerozhodné jsou vývody stížnosti, pokud se zabývá počtem instancí na území slovenském na rozdíl od ostatního území republiky, když příslušnost ministra pro Slov. cestou delegace min-em vnitra jako jediné instance stanovena je vl. nařízením ze dne 30. října 1920 č. 601 sb., jehož platnost st-l výslovně nepopírá.
Bezdůvodné je konečně st-lovo upozornění, že cit. vl. nař. není podepsáno ministrem pro sjednocení zákonodárství, když tento ministr nebyl pověřen jeho provedením (§ 84 úst. listiny ze dne 29. února 1920 č. 121 sb.).
ad 2. Ježto stížnost pod 1. uvedená byla jako bezdůvodná zamítnuta a tím uznáno zákonným rozhodnutí žal. úřadu, jímž čsl. státní občanství st-li nepřiznal, byla tím zároveň uznána správnost předpokladu pro jeho druhý výrok, totiž st-lovo vypovězení jakožto cizince a zbývá pouze řešiti otázku, pokud toto vypovězení odpovídá zákonu důvodem, jehož bylo k opatření tomu použito.
V tomto směru uvádí nař. rozhodnutí, že st-le bylo vypověděti proto, že jsa cizincem jako farář evangelický a. v Š. mezi věřícími, jakož i na církevní evangelické škole tamtéž, veden jsa snahou šířiti maďarskou iredentu, pracoval v intencích státu našemu nepřátelských, je podvratný živel, nerespektuje žádného nařízení církevních ani školských vrchností a činností svou ohrožuje bezpečnost státu a poškozuje jeho zájmy.
Konkrétních okolností, o něž úřad tento svůj závěr opřel, nař. rozhodnutí neuvádí, pokud pak uvádí je teprve v odvodním spisu, nelze k nim přihlížeti, ježto st-l nemohl k nim zaujati ve stížnosti stanovisko. St-l spatřuje právě podstatnou vadu řízení v tom, že mu ony konkrétní skutkové okolnosti nebyly sděleny, následkem čehož není mu známo, z kterých skutkových předpokladů úřad při svém rozhodnutí vycházel, a není mu možno kontrolovati jejich správnost a po případě je vyvrátiti.
Jak ze správních spisů patrno, konal úřad, než rozhodl se vypověděti st-le z území čsl. republiky, šetření hlavním služnovským úřadem šamorýnského okresu, biskupským úřadem evangelické církve a. v. v Modré a školním inspektorátem v Bratislavě.
Výsledek šetření toho byl, že úřadu sdělena byla řada konkrétních skutkových okolností týkajících se st-lovy činnosti jak v poměru k čsl. státu, tak i v poměru ke školským a církevním úřadům. Že by šetření to bylo se konalo za st-lova účastenství, nebo že by mu jeho výsledek byl sdělen a tak poskytnuta mu možnost k zjištění tomu zaujatí stanovisko, ze správních spisů nevyplývá.
Potom však zůstalo řízení neúplným, podstatně vadným, neboť z naříz. č. 7747, o něž žal. úřad svůj výrok opírá, je patrno, že vyhoštění příslušníka cizího státu připouští se pouze z určitých, v normě té uvedených důvodů, čehož důsledkem jest, že není-li zde oněch důvodů, má strana právní nárok na to, aby opatřeni toho nebylo proti ní použito. Tím však jest zároveň dáno, že úřad, vyslovuje vyhoštění v základě oné právní normy, musí straně sděliti nejen, o který z důvodů tam uvedených svůj výrok opřel, nýbrž že jí musí oznámiti konkrétní okolnosti, z nichž dospěl k závěru, že důvod ten zde jest, neboť jedině tímto způsobem jest jí poskytnuta možnost zkoumati, zda skutkové předpoklady, jež byly úřadu pohnutkou k onomu opatření, jsou
správné, a posouditi takto, zda opatření to odpovídá disposičnímu právu normou tou úřadu přiznanému, či zda přesahuje meze tohoto práva a zda tudíž strana má se dovolávati odpomoci od orgánu k tomu příslušného.
Zároveň však předpokládá a vyžaduje účelná ochrana strany a tím i možnost přezkoumání výroku toho nss-em, aby skutkové okolnosti, o něž úřad výrok ten opřel, byly zjištěny již ve správním řízení způsobem, při němž strana by se mohla účastniti a zaujati k nim své stanovisko, pokud jde o jejich správnost.
Jak svrchu uvedeno, výrok v odpor vzatý neuvádí konkrétních skutkových okolností, omezuje se pouze na všeobecná tvrzení nebo na závěry, k nimž úřad dospěl, a podle správních spisů jeví se býti důvodnou st-lova výtka, že okolnosti ty — ostatně jemu neznámé — byly zjištěny bez jeho účasti, ježto prý se úřad spokojil pouhým sdělením, o jehož správnosti prý se vůbec nepřesvědčil, tím méně pak způsobem odpovídajícím řádnému řízení správnímu.
Podle správních spisů jednou ze skutkových okolností, k nimž úřad hleděl, bylo, že st-lovou vinou musela býti zavřena evangelická církevní škola pro neloyálního ducha na ní vládnoucího. Dle obsahu stížnosti jest si st-l tohoto důvodu svého vyhoštění patrně vědom, zabývaje se jím zvláště. Fakt, že škola ta na základě obvinění proti němu z uvedené příčiny vznesených byla zavřena, st-l připouští a jest tudíž okolnost ta nesporná. Poněvadž však st-l popírá vnitřní správnost aktu toho namítaje, že nebyla mu dána příležitost ani v řízení před žal. úřadem, ani před úřadem, jenž uzavření oné školy vyslovil, aby bezdůvodnost obvinění těch mohl prokázati, a poněvadž dále ze správních spisů nic nenasvědčuje tomu, že by st-li byla bývala ať tím či oním úřadem poskytnuta možnost zúčastniti se při zjišťování jeho domnělé viny na onom uzavření školy, nelze ani tuto, jinak nespornou okolnost uzavření školy jakožto výsledek úředního postupu jiného, od žal. úřadu odlišného orgánu proti třetí osobě, totiž správě nebo vydržovatelům oné konfesionelní školy, důvodně považovati za spolehlivý a zásadám správního řízení odpovídající důkaz o závadné či podvratné protistátní činnosti st-lovč a jest tudíž i toto skutkové zjištění stíženo svrchu uvedenou vadou.
Bylo proto zrušiti tento výrok žal. úřadu vyslovující vyhoštění st-lovo z území republiky čsl. podle § 6 zák. o ss a ponechati úřadu, aby, doplně řízení ve svrchu uvedeném směru, vydal nové rozhodnutí.

Citace:

Nález č. 2002. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 582-585.