Č. 14073.

Žaloba o uznání pravosti konkursní pohledávky patří k výlučné příslušnosti konkursního soudu i tehdy, jde-li o pohledávku ze služebního poměru, jež by mimo konkurs patřila výlučně před pracovní soudy.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1935, R I 1552/34.)
Prvý soud vyhověl námitce věcné nepříslušnosti a zamítl (správně odmítl) žalobu o uznání pravosti konkursní pohledávky prýštící ze služebního poměru, maje za to, že k rozhodnutí sporu je příslušným soud pracovní, nikoliv soud konkursní. Rekursní soud rekursu žalobce vyhověl a námitku věcné nepříslušnosti zamítl z těchto důvodů: Žalobce domáhá se žalobou uznání pravosti konkursní pohledávky. Takovéto spory patří k výlučné příslušnosti soudu konkursního, jakž § 113 k. ř. jasně stanoví. Na věci nemění nic skutečnost, že jde o pohledávku prýštící ze služebního poměru, která by mimo případ konkursu patřila dle ustanovení § 1 zák. ze dne 4. června 1931 čís. 131 sb. z. a n. výlučně před soud pracovní, neboť výlučná příslušnost konkursního soudu je silnější, než výlučná příslušnost soudu pracovního. § 113 konk. ř. nebyl derogován § 1 zák. o pracovních soudech, neboť § 113 k. ř. jest lex specialis a nemůže pozdější vydání zákona o pracovních soudech, který, pokud se týče příslušnosti jest lex generalis, míti za následek zrušení takovéto normy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalovaného. Důvody:
Úprava soudnictví ve sporech z poměru pracovního a služebního, provedená zákonem o pracovních soudech č. 131/1931 sb. z. a n., sledovala cíl, aby všechny rozmanité předpisy dřívějšího práva byly sjednoceny ustanovením, že se rozhodování o sporech z poměru pracovního a služebního i učebního pokud možno soustředí u soudů jednotně upravených, jak po stránce kompetenční, tak i pokud jde o řízení, a proto byla vytvořena instituce, která by byla příslušnou, pokud možno pro všechny tyto spory, nebo aspoň pro největší část sporů (viz zprávu ústavně-právního výboru senátu tisk 352/1930). Již z toho je vidno, že si zákonodárce při úpravě soudnictví ve sporech z poměru pracovního byl toho vědom, že soustředění sporů u zvláštních soudů jednotně upravených nelze dosíci bezvyjimečně a že snaha koncentrační musí ustoupiti, vyžadují-li to jiné oprávněné vyšší zájmy. Důsledkem toho stanovil již zákon sám různé výjimky v druhém a třetím odstavci § 1 zák. č. 131/ 1931, Naproti tomu nezná § 113 odst. 1 konk. ř. výjimky, ustanovuje výlučnou příslušnost konkursního soudu pro všechny spory tam uvedené. Jde tu o spory zvláštní povahy, jako nynější »o pravost konkursní pohledávky« — přikázané právě pro tuto jejich povahu výlučně k rozhodování konkursnímu soudu, třebas základ nároku tkví ve smlouvě služební (pracovní), Z toho plyne, že přitažlivá moc konkursního soudu tu převyšuje a zatlačuje příslušnost všech jiných soudů do pozadí, činíc konkursní soud výhradně příslušným bez ohledu na jiná zákonná ustanovení o věcné příslušnosti. Ani ustanovení § 44 zák. č. 131/1931 sb. z. a n. tomuto názoru nevadí, neboť výpočet ustanovení zákonem, tímto zrušených jest jen demonstrativní a již z výpočtu ustanovení, jež dnem účinnosti zákona pozbyla platnosti, jest patrno, že zákon má na mysli jen poměry normální, při nichž jde jen o nároky, vyvozované z ryze pracovního a služebního poměru, nikoli mimořádné poměry, jako tomu je právě při konkursu. Předpisy konkursního řádu neměly býti § 44 zák. č. 131/1931 sb. z. a n. zrušeny, ježto zřejmě nenáležejí k »ustanovením o předmětech zákonem o pracovních soudech upravených«.

Citace:

Nález č. 2095. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 782-784.