Č. 2122.

Živnostenské právo. — Administrativní řízení: Posuzuje v řízení o povolení koncese k výčepu a drobnému prodeji lihových nápojů místní potřebu, není živnostenský úřad vázán na vyjádření obce a společenstva; stejně není v tomto směru stolice druhá vázána názorem stolice prvé.
(Nález ze dne 22. března 1923 č. 4728).
Věc: Ida P. v O. (adv. Dr. Jindřich Goldberger z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o koncesi k výčepu a drobnému prodeji pálených lihových nápojů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla v pořadu instancí zamítnuta žádost st-ky za udělení koncese k výčepu a drobném prodeji lihových nápojů v domě č. — v O.
Stížnost k nss-u podaná vytýká nař. rozhodnutí nejprve rozpor se spisy, jejž shledává v tom, že žal. úřad potřebu obyvatelstva popřel přes to, že ani obec ani společenstvo v tom směru námitek nečinily. Stížnost tu zřejmě nesprávně posuzuje význam vyjádření jmenovaných korporací. Zákon zařídiv slyšení jich, dal tím ovšem na jevo vůli, aby úřad živnostenský, rozhoduje o žádosti za koncesi, vyjádření jejich vzal v úvahu. Ale nikterak nelze předpis ten vykládati v ten rozum, že by živnostenský řád byl chtěl uložiti úřadům, aby se těmito vyjádřeními (pokud slovně jsou souhlasná) řídil. Vyjádření ta jsou právě jen jednou ze složek, na nichž úřad má podle vůle zákona své rozhodnutí o žádosti za koncesi vybudovati. Pro posouzení otázky potřeby obyvatelstva měl úřad věcný podklad také v počtu obyvatel a v počtu hostinců majících oprávnění k výčepu lihovin a také ve vyjádření úředního lékaře o rozšíření alkoholismu v obci. Jestliže úřad, hodnotě všechny tyto momenty, dospěl k závěru, že potřeby není, jest tvrzení stížnosti, že závěr ten jest se spisy v rozporu, zcela neodůvodněno.
Stížnost vytýká, že žal. úřad neměl přihlížeti k počtu hostinců vůbec, nýbrž jen k počtu výčepů a prodejů pálených lihových nápojů a zejména vzíti zřetel k zprávě 1. stolice, že v obci není samostatného výčepu lihových nápojů.
I tu je stížnost na omylu. Nelze se domysliti, proč by neměla oprávnění k výčepu lihovin spojená s jiným oprávněním § 16 živn. ř. býti brána v úvahu při posuzování otázky, vyžaduje-li potřeba obyvatelstva zřízení nového samostatného výčepu a prodeje lihovin.
Dovolává-li se stížnost zprávy 1. stolice o tom, že není v O. žádného samostatného výčepu lihovin, a spatřuje-li v této zprávě důkaz, že 1. stolice svůj názor o potřebě sporné koncese změnila, jest k tomu podotknouti, že i kdyby tomu tak skutečně bylo, není stolice 2. nikterak vázána úsudkem stolice 1.
Ani okolnost, že výčep lihovin v onom domě se provozuje ode dávna, nevylučuje závěr, že potřeba obyvatel koncese nevyžaduje.
Neshledal tedy nss, že by úsudek žal. úřadu potřebu obyvatelstva popírající byl se spisy v rozporu nebo zakládal se na řízení vadném, a poněvadž nedostatek takovéto potřeby jest ve smyslu § 18 živn. ř. sám o sobě dostatečným důvodem pro odepření koncese, zamítl stížnost jako neodůvodněnou, aniž pokládal za potřebí zabývati se námitkami směřujícími proti druhému důvodu nař. rozhodnutí.

Citace:

Nález č. 2122. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 827-828.