Č. 2106.Státní občanství. — Domovské právo (Slovensko): 1. Nabytí domovského práva v obci na nynějším Slovensku po 1. lednu 1910 samo o sobě nezakládá nabytí stát. občanství čsl. — 2. Na přiznání čsl stát. občanství podle § 9 zák. 236/20 není právního nároku. (Nález ze dne 20. března 1923 č. 4550).Věc: Emil Z. ve V. proti ministru čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska o státní občanství a domovskou příslušnost. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Ministr pro Slov. rozhodnutím z 24. srpna 1922 nevyhověl žádosti st-lově za přiznání čsl. státního občanství ve smyslu §u 9 ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. Zpravuje o tom župana v Turčanském Sv. Martině za účelem vyrozumění st-le, nařídil ministr, aby o zamítnutí žádosti st-lovy bylo zpraveno také obecní představenstvo ve V. s tím, že domovský list ze dne 17. června 1921 pozbyl platnosti a že st-l má býti vymazán ze seznamu příslušníků obce V. Stížnost na toto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou. Nss může ve smyslu §§ 5 a 6 zák. o ss přezkoumati výrok žal. úřadu jen v mezích jeho obsahu. Nemůže se tudíž zabývati námitkami stížnosti, jež, nebyvše uplatňovány již v řízení správním, nedošly v obsahu nař. rozhodnutí svého vyřešení. Takovou námitkou jest především tvrzení st-lovo, že jest státním občanem čsl. již ipso facto podle §u 1 č. 4 ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb., neboť st-l v řízení správním ani netvrdil, že stal se skutečným úředníkem nebo zřízencem čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku, ani se nedomáhal uznání, že jest z tohoto důvodu státním občanem čsl. podle §u 1 č. 4 uvedeného ústav. zákona a následkem toho žal. úřad po této stránce také vůbec ani nerozhodoval. Nař. rozhodnutím nebylo však dále ani vysloveno, že se zkušuje usnesení obecního zastupitelstva ve V., jímž bylo uznáno domovské právo st-lovo v této obci, a jest tedy i výtka v tom směru stížností činěná nepřípustná. St-l domáhal se v řízení správním jediné udělení státního občanství čsl., udávaje, že příslušel dříve do obce Diosgyör a že má nyní domovské právo ve V. Podle připojeného domovského listu vydaného představenstvem obce ve V. dne 17. června 1921 bylo mu právo to uděleno podle §u 10 zák. čl. 22 z roku 1886. Ke stížnosti připojil st-l svědectví představenstva téže obce z 5. října 1921, podle něhož bydlí a k obecním břemenům ve V. přispívá od 12. listopadu 1909. Mohl tedy nabýti podle §u 10 zák. čl. 22 z roku 1886 ve V. domovského práva nejdříve dne 12. listopadu 1913, tedy po 1. lednu 1910. Právem tedy posuzoval žal. úřad žádost st-lovu za udělení státního občanství čsl. podle §u 9 ústav. zákona č. 236/20. Podle ustanovení toho mohou osoby, které nabyly domovského práva v území někdejšího mocnářství rak.-uh., jež náleží nyní čsl. republice, teprve po 1. lednu 1910 a příslušely před tím právem domovským do některé obce ležící v území bývalé říše rak.-uh. mimo území nynější republiky čsl., ve lhůtě vládou stanovené žádati za přiznání čsl. státního občanství. Nenabývají tedy osoby ty nabytím domovského práva na území republiky čsl. současně již čsl. státního občanství a proto ani nepozbývají jiného dosavadního státního občanství, jak st-l mylně za to má. Lhůta k podání žádostí uvedených stanovena byla čl. 2. nař. ze dne 30. října 1920 č. 601 sb. Podle toho ustanovení rozhodují úřady o žádostech podle §u 9 ústav. zákona podle volného uvážení. Ani v ústavním zákoně, ani v nař. uvedeném není pro tuto volnou úvahu dána úřadům žádná direktiva, z níž by bylo lze odvozovati subjektivní nárok na přiznání čsl. státního občanství. Neshledal-li tedy min. pro Slov. vhodným, aby st-li státní občanství čsl. přiznal, nelze v tom rozhodnutí spatřovati poškození st-le v jeho subjektivních právech. Pak není však v rozporu se zákonem ani opatření ministra pro Slov. učiněné za tím účelem, aby byl st-l vymazán ze seznamu příslušníků obce V., poněvadž, nebylo-li st-li státní občanství čsl. přiznáno, nemůže býti ani příslušníkem tuzemské obce (§ 16 zák. čl. 5 z roku 1903). Jest tedy stížnost bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.