Č. 1955.

Stavební právo (Čechy): Schválením plánu polohy nevzniká majitelům pozemků jím dotčených subjektivní právo na nezměněné zachování schváleného plánu, jež by mohli proti pozdějším změnám plánu uplatňovati.
(Nález ze dne 10. února 1923 č. 2153).
Věc: Terezie K. v U. (adv. Dr. H. Fleischer v Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastn. stranu adv. Dr. L. Hammer z Prahy) o regulační čáru.
Výrok: stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v U. usnesením ze 16. dubna 1922 přijalo změnu plánu polohy, kterou na veřejném prostranství, kde se stýkají ulice Pr., P. a B., při pozemku st-lčině č. kat. — regulační čára z důvodů komunikačních posunuje se směrem do tohoto pozemku. Usnesení bylo osk-í schváleno. Odvolání podané st-lkou žal. úřad nař. dnes rozhodnutím zamítl. V rozhodnutí poukazuje se na to. že zmíněné prostranství je důležitým komunikačním ústředím zejména v době cukrovarské kampaně, které nynější svou rozlohou požadavkům v tom směru na ně kladeným nevyhovuje. Zájem bezpečné a snadné chůze a vozby, jak ho má § 2 stav. ř. na mysli, žádá, aby se nynější stav podstatně zlepšil, a již s tohoto hlediska dlužno schváliti snahy obce, aby stanovením regulační čáry potřebnou měrou uvolněna byla nynější malá komunikační prostora. Kromě toho padá však na váhu, že obec. která se ocitá v rychlém průmyslovém vývoji, podporovaném blízkostí hlavního města, hlavní trati dráhy a příznivými národohospodářskými místními poměry vůbec, nemá náměstí, jež by vyhovovalo místním zájmům, a jeví se tudíž potřeba vytvořiti uvnitř obce nové přiměřeně velké veřejné prostranství. Je proto účelné, že obec na své veřejné potřeby komunikační pamatuje.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
St-lka čelí sporné změně plánu polohy především námitkou, že z plánu polohy, jak posledně byl usnesen a schválen, nabyla práva na zachování regulační čáry v něm stanovené, a hodlá-li nyní na svém pozemku v mezích těchto regulačních čar vystavěti obytnou budovu, že není přípustno, aby novou úpravou plánu polohy bylo jí to znemožňováno. Námitka ta spočívá na nesprávném pojímání povahy a významu plánu polohy.
Plán polohy — i pokud neslouží jen účelům evidenčním — má povahu pouhého programu pro budoucí stavební vybudování teritoria jím dotčeného, kterým se stanoví směrnice pro postup stavebních úřadů při vyřizování budoucích konkrétních stavebních projektů. Naproti tomu není předmětem plánu polohy rozhodování o subjektivních právech stavebních. Regulační čára v plánu polohy vytyčená stanoví povšechně hraniční linii mezi projektovanou veřejnou komunikací a staveništi při ni ležícími a poukazuje tedy ovšem stavební úřad, jakým způsobem si má počínati stanově stavební čáru ve smyslu § 18 a násl. stav. řádu pro zastavění určitého takového staveniště; majitel pozemku nabývá však práva na zastavění svého pozemku v určitých hranicích proti veřejné komunikaci nikoliv již stanovením regulační čáry v plánu polohy, nýbrž teprve tím, že mu hranice ty individuelně stanovením stavební čáry po rozumu § 18 a násl. stav. řádu byly stavebním úřadem určeny.
Nemají-li však ustanovení plánu polohy a tedy ani regulační čáry v něm určené povahu rozhodnutí o individuelních subjektivních právech stavebních, nýbrž toliko povahu směrnic, jimiž se v mezích předpisů stavebního řádu zajistiti má uplatnění toliko veřejných zájmů v § 2 stav. řádu vyznačených při budoucím zastavění určitého území, plyne z toho, že nelze přiznávati majitelům pozemků plánem polohy dotčených práva na to, aby plán polohy jednou stanovený a schválený zachován byl beze změny, a nelze zabraňovati stavebním úřadům, aby jej neměnily dle toho, jak by to kdykoli s ohledem na veřejné zájmy v § 2 stav. řádu uvedené shledávaly potřebným a účelným. Důsledek takový mohl by při vylíčeném významu plánu polohy vyvozován býti jenom z výslovného předpisu zákona. Toho však není, naopak stav. řád v § 5 sám připouští změnu i podstatného obsahu plánu polohy, z čehož dlužno souditi, že tím spíše přípustná je změna plánu polohy v ostatním jeho obsahu.
Z pouhého určení čáry regulační v plánu polohy nemohla tedy st-lka — jak dovoděno — nabýti žádného subjektivního práva na nezměněné její zachování a ježto také stav. řád změnu plánu polohy a regulační čáry v něm stanovené nevylučuje, nemůže se strana s tohoto hlediska usnesené změně plánu polohy a regulační čáry jejího pozemku se dotýkající s úspěchem brániti.
St-lka namítá však dále, že i bez ohledu na toto její domnělé právo není tu zákonných podmínek pro usnesenou změnu plánu polohy, poněvadž veřejného prostranství při její parcele, resp. vybudování jeho v nové náměstí z důvodů komunikačních není nutné, resp. možné, a proto že tu není také podmínek stanovených v § 365 o. z. o. pro tak citelný zásah db jejího vlastnictví. I tato námitka je však bezdůvodná.
§ 2 stav. řádu stanoví, že v regulační plánu jest vždy hleděti k poměrům místním a dokonale vyhověti potřebám zdravotnictví, bezpečné a snadné chůze a jízdy a požadavkům v příčině okrašlování. Když tedy žal. úřad výrok svůj odůvodnil poukazem na to, že prostranství, o něž jde, je důležitým komunikačním ústředím, které nynější svou rozlohou požadavkům na ně kladeným nevyhovuje, a v zájmu bezpečné a snadné chůze a vozby uznal potřebným, aby regulační čára tak, jak usneseno, byla posunuta, a když dále shledal, že komunikační poměry místní vyžadují, aby uvnitř obce zřízeno bylo nové přiměřeně velké veřejné prostranství, nelze dojista tvrditi, že by se byl dal vésti jinými ohledy, než které § 2 stav. řádu pro stavební regulace území obecního prohlašuje za směrodatné.
Zda komunikační požadavky a potřeby místní správně hodnotil a zda tedy závěry, k nimž po této stránce dospěl, jsou věcně správné, toho ovšem nss přezkoumávati nemohl, ježto jde o otázku a úsudky skutkové, které jsou vyhrazeny úřadu správnímu, a meritorní kognici nss-u usta- novením § 6, odst. 1 zák. o ss jsou odňaty. Pokud však stížnost vytýká, že projektované rozšíření prostranství častěji zmíněného není nutné a je proto nezákonné, stačí poukázati na to, že § 2 stav. řádu nutnost, t. j. absolutní nezbytnost určité regulace jako podmínku pojetí jejího do regulačního plánu nestanoví, nýbrž — žádaje, aby dokonale vyhověno bylo veřejným ohledům tam uvedeným — uznává za přípustné i ony regulace, jež stav. úřad bez ohledů oněch uzná i jen za účelné aj vhodné.
S tohoto hlediska nebylo možno shledati důvodnou ani námitku vadného řízení, kterou stížnost opírá o to, že úřad nezjišťoval okolnosti stranou v rekursu uváděné na dotvrzení jejího stanoviska, že tu není komunikační potřeby pro ustanovení nové regulační čáry. Neboť okolnosti ty — že prý již dle dosavadní regulační čáry ulice ve sporných místech dosahuje šíře 30—40 m, že regulace ona dosud nebyla provedena, a že obec v roce 1916 hodlala pozemek č. kat. — zakoupiti nikoli k účelům uličním — mohly by snad pro správné zjištění skutkového stavu padati na váhu tehdy, kdyby projektované nyní rozšíření komunikace bylo po zákonu přípustné jenom tehdy, když by byla prokázána absolutní jeho nezbytnost; jeví se však irelevantními, jde-li pouze o to, aby bylo posouzeno, je-li rozšíření ono pro budoucnost vhodné a účelné, a nelze proto shledati řízení vadným z důvodu, že úřad jich blíže nevyšetřoval.
Pokud však st-lka vytýká, že nová regulační čára zasahuje příliš citelně do jejích majetkových zájmů, dlužno na to odpověděti:
St-lka netvrdí, že by na základě nějakého individuelního aktu stavebního úřadu byla již nabyla práva na určité zastavění parcely. Pouhé vlastnictví k pozemku nedává však ještě žádného subjektivního práva stavěti na něm, v ten způsob, že by právo to, když by výkon jeho držiteli pozemku byl znemožněn, muselo býti dle § 365 o. z. o. vyvlastněno. Vždyť teprve tím, že pozemek aktem úřadu stavebního (§ 6, 10 stav. řádu) uznán byl za parcelu) stavební, nabývá majitel jeho práva jej stavbou využitkovati, a podle § 16/2 stav. řádu, bylo-li rozhodnuto úřadem stavebním, že se na některém pozemku stavěti nesmí, nemá z toho vlastník pozemku, pokud mu zachována možnost majetku svého dosavadním způsobem i nadále užívati, žádného nároku na nějakou náhradu.
Výkon práva vlastnického jest již dle § 364 o. z. o. přípustným jenom potud, pokud se tím nepřekročí meze stanovené v zákonech k zachování a podpoře obecného dobra, tedy — pokud jde o oprávnění stavěti — meze stanovené v stavebním řádu. Předpisy plánu polohy obsahují však jen bližší provedení těchto ustanovení řádu stavebního, vymezujíce ochranu veřejných zájmů stavebním řádem abstraktně normovanou pro určité území přiměřeně místním poměrům; nejeví te tedy jeho zásah do subjektivních práv, který by bylo snad posuzovati dle předpisů o vyvlastnění, nýbrž mají povahu zákonného omezení, které dle § 364 o. z. o. je vlastnickému právu k pozemku již inherentní, takže právo toto může vůbec jen v těchto mezích býti vykonáváno, aniž se může vlastník, pokud mu stavební řád výslovně nároku takového nedává, z důvodu takového omezení dožadovati nějaké náhrady.
Pro obsah plánu polohy jsou však dle § 2 stav. řádu směrodatné pouze veřejné zájmy tam uvedené, jak vyplývá z místních poměrů. Že by stavební úřad stanově plán polohy, měl respektovati individuelní zájmy, zejména majetkové zájmy vlastníků pozemků, i kdyby to bylo na úkor zájmů veřejných, pro to není v stavebním řádu žádného dokladu.
Nemůže tedy vlastník pozemku s úspěchem plánu tomu odporovati z důvodu, že se mu plánem polohy znemožňuje pozemek stavebně využitkovati.
Zda, nebo v jakém rozsahu bude se moci dožadovati náhrady za újmu jemu způsobenou, až regulace v plánu projektovaná bude skutečně prováděna, je otázkou samostatnou, jejíž řešení do řízení o plánu polohy nepatří, a již také nař. rozhodnutí neluští.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1955. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 482-485.