Č. 1893.

Pozemková reforma: 1. Zákon postihuje záborem i půdu rozptýlenou, ležící kdekoliv v čsl. republice, patří-li subjektu soustřeďujícímu ve svých rukou půdu přesahující dohromady výměru vyznačenou v § 2 zábor. zák. — 2. Žádali-li spoluvlastníci zabraných nemovitostí za schválení dílčí smlouvy o rozdělení těchto nemovitostí mezi sebe s tím, že dílčí smlouva nemá býti na újmu záboru jejich pozemků, nemohou důvodně tvrditi, že část těchto nemovitostí je schválením dílčí smlouvy záboru zproštěna, poněvadž sama o sobě nemá výměry § 2 zábor. zák. 3. Nesprávný je názor, že pro veškeré smlouvy o zcizení zabraného majetku z doby od 28. října 1918 do 24. dubna 1919 platí právní presumpce jejich bezúčinnosti vůči státu, dokud strana sama neprovedla důkaz o tom, že zcizení si vyžádalo řádné hospodaření.
(Nález ze dne 26. ledna 1923 č. 1163).
Prejudikatura: Boh. č. 1071 adm.
Věc: H-ská cukerní rafinerie, akc. spol. v Brně, Dr. Viktor B. v B., Dr. Petr B. v B. a Dr. Mořic B. v S. (adv. Dr. Artur Heidler z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o prohlášení zcizení pozemků a dílčího ujednání za bezúčinné vůči státu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud prohlašuje za bezúčinnou smlouvu uzavřenou mezi vlastníky B-ovy rampy a H-skou cukerní rafinerií, zrušuje se pro nezákonost, jinak se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Viktor B. sen., zemřelý v roce 1912, zanechal svým třen synům Viktoru, Mořici a Petrovi dva deskové statky S. a K. a pak tak zv. B-ovu rampu v S. B., pozemky to s obytným stavením a starou vyhořelou cukerní rafinerií. Veškery tyto nemovitosti byly uvedeným synům na základě pozůstalostního řízení přiřknuty jako spoluvlastníkům rovným dílem.
Dle úředních poznámek připojených ke spisu měří nemovitosti B-ovy rampy 75 ha, statku S. 688 ha a K. 752 ha.
Dne 1. května 1919 prodal Dr. Petr B. svůj podíl na statku S. svému bratru Viktoru, takže statek ten na dále patřil dvěma třetinami Dru Viktoru B. a jednou třetinou Dru Mořici B.
Dále prodali smlouvou ze dne 1. a 7. února 1919 uvedení tři spoluvlastníci část nemovitosti tak zv. B-ovy rampy a to pozemky zapsané ve vložkách č. — kat. obce S. B. ve výměře 13 ha H-ské cukerní rafinerii, akciové společnosti v B., jež, jak ve své stížnosti uvádí, koupila nemovitosti ty za tím účelem, aby získala starou vyhořelou cukerní rafinerii spolu s cukerním kontingentem na ni připadajícím.
Na co přikročili uvedení tři spoluvlastníci k uspořádání majetkových poměrů mezi sebou, jež provedeno bylo tím způsobem, že dílčí smlouvou ze dne 8./29. července 1920 postoupil Dr. Viktor B. své ideální dvě třetiny statku S. svému bratru Dr. Mořici B., který se stal takto jediným vlastníkem tohoto statku a naproti tomu postoupil Dr. Mořic B. svůj podíl na statku K. Dru Viktoru B., takže ten byl vlastníkem statku K. dvěma třetinami a Dr. Petr B. jednou třetinou. Této dílčí smlouvě dostalo se schválení stpú-em dne 10. srpna 1920 s tou podmínkou, že právo na příděl dle § 11 zábor. zák. budou spoluvlastníci míti i na dále jako dříve solidárně, a že současně poznamená se v zemských deskách zábor dotyčných panství státem.
Další smlouvou téhož data rozdělili mezi sebe zbylé pozemky B-ovy rampy a to tak, že pozemky zapsané nyní ve vložce č. — ve výměře 21 ha obdržel Dr. Viktor B., pozemky ve vložce — ve výměře 20 ha připadly Dru Petru B-ovi a konečně nemovitosti uvedené ve vložce č. —, měřící 19 ha převzal Dr. Mořic B. Souhlasu stpú k tomuto dělení nemovitostí, jakož i k prodeji nemovitostí H-ské rafinerii spolumajitelé jich si nevyžádali, ježto, jak ve stížnostech svých uvádějí, se domnívají, že nemovitosti ony záboru nepodléhají.
Zem. výbor moravský a zemské hlavní město Brno hodlajíce jednati o koupi pozemku t. zv. B-ovy rampy, požádaly stpú, aby knihovní poznámkou dal vyznačiti, že dotyčné pozemky jsou zabrány státem. Výnosem z 24. listopadu 1921 vyrozuměl stpú zemský civilní soud v Brně a st-tele, že prohlašuje za bezúčinnou vůči státu po rozumu §§ 7 a 18 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb.:
1. trhovou smlouvu uzavřenou ve Vídni dne 1. února 1919, kterou svrchu jmenovaní spoluvlastníci prodali H-ské cukerní rafinerii ze souboru nemovitostí zvaných »B. rampa« parcely zapsané nyní ve vložce č. pozemkové knihy S. B.,
2. dílčí smlouovu ze dne 8. a 29. července 1919, kterou tíž spoluvlastníci rozdělili reálně mezi sebe ostatní pozemky zbylé z B. rampy, jak svrchu uvedeno.
Zároveň požádal stpú zemský civilní soud v Brně, aby ve vložce č. pozemkové knihy S. B. bylo na listu B poznemenáno, že nemovitosti tam zapsané jsou státem zabrány po rozumu zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb., a že vklad práva vlastnického ve vložkách č. — pro společnost H-skou cukerní rafinerii, ve vl. č. — pro Dra Viktora B., ve vl. č. — pro Dra Mořice B. a ve vl. — pro Dra Viktora B. nemá po rozumu §§ 7 a 18 cit. zák. proti státu právních účinků.
Rozhodnutí a návrh svůj opřel stpú o tyto důvody:
»Nemovitosti ony zapsané původně ve vložkách č. kat. obce S. B. náležejí k souboru nemovitostí patřícímu spoluvlastnicky Dru Viktoru B., Dru Petru B. a Dru Mořici B. Výměra tohoto souboru nacházejícího se na území republiky čsl. činí dle soupisu pozemkového majetku podaného od spoluvlastníků souboru celkem 1441 ha půdy, z toho pak půdy zemědělské 586 ha.
Dle toho jsou nemovitosti ty zabrány státem po rozumu § 1 a 2 zák. zábor. Každé zcizení a dělení nemovitostí státem zabraných vyžaduje však souhlasu stpú dle § 7 zák. zábor. a jedná-li se o smlouvy uzavřené po 28. říjnu 1928. průkazu po rozumu § 18 zábor. zák. o tom, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření, a nemá bez těchto předpokladů účinnosti vůči státu.
Dle § 16 cit. zákona nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku, a to ani tehdy, když zábor v pozemkových knihách poznamenán nebyl.
Strany nežádaly vůbec stpú za udělení souhlasu, ačkoliv aspoň spoluvlastníkům Dru Viktoru B., Dru Petrovi B. a Dru Mořici B. musilo býti známo, že jejich nemovitosti jsou státem zabrány. Pokud jde o smlouvu trhovou ad 1. uvedenou, jejíž účinnost vůči státu posuzovati jest dle § 18 cit. zákona, nesplnily prý dosud strany povinnost §em 18 cit. zákona jim uloženou a nežádaly u stpú za rozhodnutí, že zcizení pozemku v této smlouvě uvedených vyžadovalo řádné hospodaření, čehož k účinnosti zcizení proti státu jest zapotřebí.
Ježto tedy strany nežádaly za úřední souhlas po rozumu §§ 7 a 18 zák. zábor. a pokud jde o smlouvu trhovou, nepodaly průkazu, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření, nemá zcizení a reální dělení sbora uvedené právních účinků vůči státu.
Opatření za účelem knihovních poznámek záboru a bezúčinnosti smluv opírá se o ustanovení §§ 7, 16 a 18 zák. zábor. a § 8 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb.
Proti tomuto rozhodnutí podány byly dvě stížnosti a to jednak stížnost H-ské cukerní rafinerie spolu s Drem Viktorem B. a Drem Petrem B., jednak stížnost Dra Mořice B.
Nss uvážil o stížnostech takto:
Stížnosti brojí proti nař. rozhodnutí nejprve námitkou že. nemovitosti patřící k B. rampě, nejsou státem zabrány, a že následkem toho vlastnictví k nim nepodléhá omezením plynoucím ze záboru.
V tomto směru formulují obě stížnosti námitky dvě. Především vytýkají, že nemovitosti patřící k B-ově rampě netvoří velký majetek pozemkový, neboť nedosahují výměry 150 ha a nejsou se zabranými velkostatky S. a K. v žádné souvislosti. Pod slovem »soubor nemovitostí«, náležejících témuž vlastníku, nemínil prý zákonodárce drobný pozemkový majetek téhož vlastníka, roztroušený po různých obcích čsl. republiky, nýbrž pouze komplexy pozemků přesahující výměru v § 2 zák. záb. uvedenou.
Námitku tuto neshledal soud důvodnou. Zákon postihuje záborem nejen komplexy nemovitostí, tvořící latifundie, spravované jako jediný hospodářský celek, nýbrž i půdu rozptýlenou, ležící kdekoli v v čsl. republice, jestliže půda ta patří subjektu soustřeďujícímu ve svých rukou půdu, přesahující dohromady výměru v § 2 zák. záb. uvedenou.
Slova »soubor nemovitostí« neznamenají zde tolik, jako »velkostatek«, význam slov těch je širší. Zahrnuje v sobě vůbec nemovitosti soustředěné ve vlastnictví určitého subjektu právního, při čemž pro zábor jich rozhodným jest jedině celkový součet jejich výměry.
Dále domnívá se stížnost, že pozemky B-ovy rampy záboru nepodléhají, poněvadž samy nepřesahují výměry uvedené v § 2 zák. zábor., a s nemovitostmi velkostatků S. a K. sčítány býti nemohou, poněvadž u každého z těchto souborů nemovitostí jsou vlastnické poměry jiné. Postrádá tedy stížnost identity vlastnického subjektu pro sčítání těchto nemovitostí s nemovitostmi jinými.
Zákon záborový ve svém § 2 mluví ovšem o týchž spoluvlastnících, z čehož plyne, že požaduje, aby nemovitosti, jež mají se v jeden majetkový soubor sčítati, patřily týmž spoluvlastníkům.
Dle správních spisů byly zde v době, kdy počal působiti zákon záborový (25. dubna 1919) ohledně nemovitostí přicházejících v úvahu tyto vlastnické poměry: a) statek S., mající přes 688 ha půdy, patřil dvěma třetinami Dru Viktoru B., jednou třetinou Dru Mořici B., b) statek K., měřící přes 752 ha, patřil všem třem bratrům, každému jednou třetinou, a rovněž tak nemovitosti, patřící k B-ově rampě, ve výměře asi 61 ha, jež zbyly po odprodeji části pozemků H-ské rafinerie, patřily všem bratrům společně.
Z toho, co svrchu uvedeno o požadavku identity subjektů, jest zřejmo, že nebylo zde úplné totožnosti subjektů pokud se týče všech těchto nemovitostí, nýbrž že po té stránce tvořily zvláštní soubor nemovitosti uvedené sub a) a zvláštní soubor nemovitosti sub b) vytčené. Při tom ovšem oba soubory podléhaly záboru, neboť výměra jednoho každého z nich byla větší, než 250 ha půdy vůbec.
Co se týče nemovitostí odprodaných H-ské rafinerii v mezidobí od 28. října 1918 do 25. dubna 1919, byla účinnost odprodeje toho vůči státu a tím i zábor těchto nemovitostí závislé na okolnosti, zda šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Výnosem stpú ze dne 18. srpna 1920, jímž projeven byl souhlas k smlouvě ze dne 8. a 29. července 1920, uzavřené mezi spoluvlastníky ohledně statků S. a K., nastala změna v těchto poměrech a jest zde nyní vůči stpú stav tento:
Velkostatek S. patří Dru Mořici B., K. dvěma třetinami Dru Viktoru B. a jednou třetinou Dru Petru B., nemovitosti pak tvořící B-ovu rampu patří všem třem bratřím, každému jednou třetinou.
Z toho jest zřejmo, že nyní u žádného z oněch tří statků nelze mluviti o identitě vlastníků a že zejména nemovitosti patřící k B-ově rampě tvoří od té doby samostatný soubor nemovitostí. Ježto nemovitosti ty dle spisů nepřesahují výměry uvedené v § 2 zák. zábor., nebylo by možno vzhledem k jich výměře pokládati je za zabrané.
Pozemky ty však, jak svrchu uvedeno, zabrány již byly, a proto nutno uvážiti, zda tím, že se souhlasem úřadu ubyl jeden ze tří spoluvlastníků statku K. a že následkem toho stal se,statek tento sám o sobě zvláštním souborem nemovitostí, zanikl zábor nemovitostí B-ovy rampy, jež nyní jedině patří všem třem bratřím dohromady a nepřesahují výměry v § 2 zák. zábor. uvedené.
Nss odpověděl na otázku tu záporně. St-lé domáhajíce se schválení dílčí smlouvy v příčině rozdělení statků S. a K. výslovně prohlásili v dotčeném svém podání, že ona dílčí smlouva nemá nikterak býti na újmu záboru jejich pozemků.
Stěžující si spoluvlastníci jsou uvedeným prohlášením svým vázáni, a nemohou se nyní domáhati uznání, že schválením svrchu uvedené dílčí smlouvy vyšly ze záboru pozemky B-ovy rampy, poněvadž samy o sobě výměru v § 2 zák. zábor. nepřesahují a s velkostatkem K. sčítány býti nemohou. Není tedy nezákonným, když stpú vzhledem ke zmíněnému prohlášení stěžujících si spoluvlastníků vycházel z předpokladu, že pozemky B-ovy rampy i po schválení svrchu zmíněné dílčí smlouvy zůstaly státem zabrány.
Stížnost Dra Mořice B. vytýká dále, že úřad nesprávně vykládá § 16 zák. zábor., domnívá-li se, že i v tom případě nelze se omlouvati neznalostí záboru, když se příslušný knihovní zápis stal před platností zákona záborového, a uvádí, že se § 18 zák. zábor. nevztahuje na ona právní jednání, na jichž základě před platností zákona toho provedeny byly zápisy v pozemkových knihách. Tento názor stížnosti však nemá opory v zákoně. § 16 zák. stanoví zcela všeobecně, že i v tom případě, když poznámka záboru není v knihách, nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku vysloveném v § 1, a nečiní žádného rozdílu v tom, z které doby pochází dotčený knihovní zápis. Rovněž § 18 prohlašuje zcela všeobecně za bezúčinné takové smlouvy o zcizení uzavřené po 28. říjnu 1918, ohledně nichž nebude prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření. Ani zde tedy zákon nečiní rozdílu, zda dotčená smlouva byla knihovna provedena před platnosti zák. zábor. či nikoliv. Jsou tedy obě tyto výtky bezdůvodné.
Ohledně smlouvy o zcizení části nemovitosti B-ovy rampy H-ské cukerní rafinerii a ohledně dílčí smlouvy, kterou stěžující si spoluvlastníci rozdělili zbytek nemovitostí B-ovy rampy mezi sebe, uvážil nss takto:
Smlouva, kterou spoluvlastníci B-ovy rampy odprodali část nemovitosti H-ské cukerní rafinerii, uzavřena byla, o čemž není sporu, v únoru 1919, tedy před platností zákona záborového, avšak po 28. říjnu 1918. Vztahuje se tudíž na smlouvu tu plně ustanovení § 18 zák. zábor., dle něhož smlouvy o zcizení, uzavřené po 28. říjnu 1918, jsou proti státu bezúčinny, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Nař. rozhodnutí prohlásilo řečenou smlouvu za bezúčinnou proto, ze st-lé za uznání její účinnosti nezakročili a neprokázali, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Vykládá tedy nař. rozhodnutí dotčené ustanovení zákona tak, že pro veškeré smlouvy o zcizení zabraného majetku spadající v mezidobí od 28. října 1918 do 24. dubna 1919 platí právní presumpce, že jsou vůči státu bezúčinné, a že za ně musí do té doby býti pokládány, dokud strana sama nepředložila úřadu průkaz o tom, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Názor ten nemá opory v zákoně.
Zákon sám činí účinnost oněch smluv vůči státu závislou na okolnosti, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření. Jakmile tedy jde o rozhodnutí, zda určitá smlouva o zcizení, uzavřená po 28. říjnu 1918, jest proti státu bezúčinnou, či nikoliv, musí předem v správním řízení za účasti strany býti zjištěno, zda šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření. Průkaz této okolnosti neukládá zákon výhradně straně, jež se uznání onoho domáhá; nelze proto míti za to, že formální břímě důkazní uloženo pouze straně, pro zjištění této okolnosti platí spíše všeobecné zásady řízení správního, zejména zásada oficiosnosti a zásada materielní pravdy. Rozumí se, že strana nebude moci v tomto řízení omeziti se na roli pouze pasivní, nýbrž že bude i její věcí, aby dodala úřadu průkazní materiál pro rozhodnutí, že si zcizení nemovitostí vyžádalo řádné hospodaření, neboť jinak vydala by se v nebezpečí, že úřad rozhodne dle výsledku svého oficielního šetření, aniž by pozíral při tom na průkazní materiál, jejž strana sice má po ruce, který však v řízení neuplatnila. S druhé strany ovšem jest šetřiti i zásady slyšení strany. Nutno proto účastníkům poskytnouti plnou příležitost a možnost, aby již v řízení administrativním stanovisko své mohli náležitě uplatniti.
Úřad tuto možnost straně neposkytl, vycházeje, jak svrchu uvedeno, z mylného právního názoru, že může považovati dotčenou smlouvu za bezúčinnou do té doby, dokud strany samy neprovedly průkaz o tom, že zcizení si vyžádalo řádné hospodaření.
Názor ten však jest v odporu se zákonem, a proto jest rozhodnutí úřadu, vybudované na tomto názoru zrušiti jako nezákonné. V příčině dílčí smlouvy, kterou stěžující si spoluvlastníci rozdělili mezi sebe zbylé pozemky B-ovy rampy, třeba vytknouti, že rozdělení to stalo se smlouvou ze dne 8. a 29. července 1920, tedy za platnosti § 7 zák. zábor. Dle tohoto ustanovení jest zapotřebí k účinnosti dělení zabraného majetku souhlasu stpú; dělení bez tohoto souhlasu provedené jest vůči státu bezúčinné. St-lé netvrdí, že si souhlas stpú vymohli. Není tedy nezákonné, když úřad prohlásil, že dotčené právní jednání nemá vůči státu účinnosti. Na věci samé ničeho nemění stížností namítaná okolnost, že i po provedenému dělení zůstanou dotčené nemovitosti v záboru a že tedy výrok úřadu nemá praktického významu, neboť dle § 7 zák. zábor. jest k účinnosti dotčených smluv zapotřebí souhlasu úřadu i tehdy, když jde o zcizení, zavazení, dělení a t. d. takové, při němž i po provedeném právním jednání zůstanou dotčené nemovitosti v záboru. Tak tomu jest ku příkladu, když jde o odprodej pozemků od jednoho zabraného souboru k souboru jinému.
Vytýká-li tedy stížnost, že úřad neměl prohlásiti dělení ono za bezúčinné, když pozemky, o které jde, i po provedeném dělení v záboru zůstanou, jest tato námitka stížnosti bezdůvodná.
Z důvodů těch bylo nař. rozhodnutí, pokud jím byla vyslovena bezúčinnost dílčí smlouvy, kterou stěžující si spoluvlastníci odprodali část nemovitosti H-ské cukerní rafinerii, zrušiti jako nezákonné, jinak však zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1893. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 355-361.