Č. 2207.

Státní občanství: Na udělení státního občanství podle uher. zák. čl. 50 z r. 1879 není právního nároku.
(Nález ze dne 10. dubna 1923 č. 5896.)
Prejudikatura: Boh. 1658 adm.
Věc: Osiáš, Estera, Golda a Salamon S. v M. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti Osiáše S. a jeho dětí Goldy, Estery a Salamona za udělení státního občanství čsl.
Stížnost do rozhodnutí toho podanou shledal nss bezdůvodnou.
St-lé ani netvrdí, ani ze správních spisů nevychází na jevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že jde zde o některý z případů v § 1, 4 a 9 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. uvedených. Z vlastního přednesení st-lů je patrno, že jde o osoby nemající dosud domovské příslušnosti v obci, ležící na území čsl. republiky, a požívající dosud státního občanství cizího státu. Jde tudíž o prosté udělení zdejšího státního občanství cizincům, jež posuzovati jest, jak st-lé sami uznávají, po rozumu § 3 cit. zákona podle předpisu uh. zák. čl. 50 z roku 1879.
Ustanovení tohoto zákonného článku nezakládají však právního nároku na udělení státního občanství. Jak z doslovu § 8 cit. zák. článku patrno, stanoví zde zákon pouze podmínky, za kterých cizinec vůbec může nabýti zdejšího státního občanství, aniž však se z předpisu toho dá vyvoditi, že v případě splnění oněch podmínek jemu ve smyslu § 11 téhož zák. čl. státní občanství uděleno býti musí.
Tohoto významu ustanovení §§ 8 a 11 cit. zák. článku jsou si st-lé sami dobře vědomi a dovolávají se proto na odůvodnění tvrzeného porušení svých subjektivních práv toliko stávajícího právního obyčeje, podle něhož prý státní občanství po rozumu cit. § 8 a 11 udělováno bylo každému žadateli, jen když nebylo závad osobních. Dovozují tedy st-lé, porušení svého subjektivního práva jediné z té okolnosti, že úřad v daném případě neprávem se odchýlil od stávajícího právního obyčeje, jaký na území bývalého státu uherského zavládl ve příčině výkladu ustanovení shora cit. §§8, 11.
K námitce toho druhu nemohl však nss přihlížeti, neboť úkolem nss-u dle platného práva (§ 2 a 7 zák. o ss) jest toliko přezkoumávati zákonnitost nař. rozhodnutí. Jestliže tedy, jak shora zmíněno, st-lé z ustanovení zákonného článku 50 : 1879 žádný právní nárok dovozovati nemohou a sami také ani nedovozují, pak nelze v té okolnosti, že úřad v daném případě žádosti jich nevyhověl a tím se snad i od dosavadní praxe právní uchýlil, spatřovati zásah do jejich subjektivního práva.
K důvodům ekvitním, jež st-lé uplatňují poukazem na to, že se nař. rozhodnutí příčí všem demokratickým a morálním zásadám, když stát žádá od st-lů, aby veškery povinnosti státní plnili, ale přiznání státního občanství jim odpírá, nemohl nss přihlížeti z týchž důvodů, jak již shora zmíněno, t. j. vzhledem k ustanovení právě citovaných §§ 2 a 7.
Jelikož stížnost jiných námitek proti nař. rozhodnutí nevznáší, bylo ji jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2207. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 997-998.