Č. 2073.

Nemocenské pojišťování: 1. Zaměstnanci okr. hospodářské záložny, zřízené podle zák. ze dne 30. června 1896 č. 56 z. z. pro Čechy, nejsou zřízenci veřejného fondu a jsou podrobeni povinnosti pojistné po rozumu § 1 zák. o nemocenském pojišťování ze dne 22. prosince 1920 č. 689 sb. — 2. Co jest »veřejný fond« ve smyslu zákona o nemoc. pojišťování?
(Nález ze dne 10. března 1923 č. 4020.)
Věc: Okresní hospodářská záložna H. K. (adv. Dr. Jos. Cvach z Hory Kutné) proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z — rozhodla osp v H. K., že pojistná povinnost stanovená v § 1 zák. ze dne 15. května 1919 č. 268 sb. nevztahuje se na zaměstnance okresní hospodářské záložny v H. K., totiž, a to z těchto důvodů: Zmíněná okresní hospodářská záložna zřízena byla dle § 1 svých stanov z bývalých kontribučenských obilních fondů. Svrchu jmenovaní zaměstnanci ustanoveni jsou se stálým služným trvale dle předpisů platných pro úředníky a sluhy zemské a mají v případě onemocnění proti okresní hospodářské záložně jako svému zaměstnavateli nárok na služné aspoň po dobu 39 týdnů. Z těchto důvodů museli býti ve smyslu ustanovení § 3 zák. ze dne 15. května 1919 č. 268 sb. od pojistné povinnosti dle § 1 téhož zákona osvobozeni.
Výměr tento zsp k odvolání ústavu rozhodnutím z — zrušila a vyslovila, že pojistná nemocenská povinnost se na výše uvedené zaměstnance okresní hospodářské záložny v H. K. vztahuje, ježto ústav ten nelze považovati za podnik okresní a vzhledem k jejímu nynějšímu právnímu charakteru ani za podnik veřejného fondu, tak že tu nejsou podmínky pro použití ustanovení § 3 zák. ze dne 15. května 1919 č. 268 sb.
Odvolání záložny min. soc. péče rozhodnutím z — nevyhovělo s tím, že nemůže souhlasiti s názorem odvolatelky, že zaměstnance této záložny je vzhledem k § 2 zák. ze dne 30. června 1896 č. 56 čes. z. z. považovati za zaměstnance veřejného fondu z těchto důvodů:
»Byť i cit. zákonným ustanovením byla kmenovému jmění okresních hospodářských záložen, přiznána výslovně povaha veřejnoprávní, přece jenom účelem tohoto jmění není sloužiti veřejné správě na základě práva veřejného, to znamená, že by všechny vztahy jmění toho se dotýkající musily býti řešeny úřady veřejnou správu obstarávajícími, kteréžto momenty, tedy zejména účel jmění sloužiti veřejné správě, jsou podstatným znakem pojmu veřejného fondu, a nelze tedy — vzhledem k tomu, že účelem okresních hospodářských záložen není sloužiti veřejné správě, nýbrž určité vrstvě občanů, kteří k podpoře svých vlastních zájmů se stali jejich členy, přiznati těmto ústavům charakter veřejného fondu«.
Proti tomuto rozhodnutí podána jest záložnou stížnost, o níž nss uvážil toto:
Předmětem sporu stížností vzneseného jest otázka, zda shora jmenovaní zaměstnanci st-lčini jsou zaměstnanci veřejného fondu a proto jsou po rozumu § 3 zák. ze dne 15. května 1919 č. 268 sb., resp. ze dne 22. prosince 1920 č. 689 sb. prosti pojistné povinnosti nemocenské. Stížnost tvrdí, že zmínění zřízenci pojistné povinnosti podrobeni nejsou a že nař. rozhodnutí odporuje zákonu, hájíc právní názor, že stěžující si záložna jest podnikem veřejného fondu. Dovozuje to jednak z § 2 zák. o okresních hospodářských záložnách ze dne 30. června 1896 č. 56 z. zák., jenž výslovně označuje kmenové jmění okresních hospodářských záložen za jmění mající povahu veřejnoprávní, s nímž nelze disponovati volně, neboť jest vázáno ex lege a musí býti udržováno neztenčeně, jednak z okolnosti, že podílníci okresních hospodářských záložen se kolem nich nesoustředili dobrovolně, nýbrž nucené k dosažení zákonného účelu.
Nss setrval při právním názoru vysloveném ve sporu téže st-lky o touž záležitost nálezem bývalého ss-u ve Vídni ze dne 25. dubna 1902 č. 3809 (Budw. 1020 A), v ten rozum, že veřejným fondem ve smyslu zákona o nemocenském pojištění jest samostatné jmění věnované účelům veřejné správy.
Z toho se podává, že pro posouzení sporné otázky jest nerozhodno,
1. že okresní záložny hospodářské povstaly z dřívějších fondů kontribučenských, jimž svého času povaha fondů veřejných byla přiznávána, poněvadž fondy tyto jako takové byly výslovně zrušeny a přikázány účelům jiným;
2. že zákon z 30. června 1896 č. 56 z. z. v § 2 stanoví, že kmenové jmění okresních záložen hospodářských jest povahy veřejnoprávní; neboť to znamená toliko, že jmění to není jměním soukromoprávním, nýbrž ex lege vázaným, jak blíže vysvětluje druhá věta cit. § 2, nenásleduje z toho však ještě, že by bylo veřejným fondem;
3. ani že podíl v záložně podle § 3 cit. zákona jest vázán na držení předmětu berního, s nímž spojeno jest právo účastenství v záložně:
Rozhodno je toliko, zdali okresní hospodářská záložna, resp. její jmění podle svého určení slouží účelům veřejné správy.
Po této stránce praví však § 2 jednacího řádu stěžující si okresní hospodářské záložny: »Účelem okresní hospodářské záložny jest, aby napomáhala hospodářským zájmům malých statkářů způsobem naznačeným v § 1 zákona ze dne 30. června 1896 č. 56 z. z. ve znění upraveném zákonem ze dne 26. dubna 1900 č. 32 z. z.« § 1 toho zákona však označuje za účel okresních záložen hospodářských, aby napomáhaly hospodářským zájmům malých statkářů, poskytujíce jim levný úvěr, zvláště osobní, po případě též opatřujíce jim jinaké potřeby hospodářské, v zákoně tomto uvedené (§ 16). Poskytování úvěru a opatřování potřeb hospodářských malým zemědělcům není však účelem veřejné správy, neboť platný právní řád úkol tento veřejné správě neukládá. Schází proto v daném případě charakteristický znak veřejného fondu a jsou proto právně bez významu veškeré vývody stížnosti, jimiž tato se snaží odůvodniti správnost názoru svého z momentů jiných, zejména tedy z okolností shora pod 1. až 3. vytčených, jakož i z další okolnosti, že zaměstnancům jejím přísluší v případě onemocnění nárok na služné aspoň po 39 týdnů.
Vzhledem k těmto úvahám dospěl nss k závěru, že stěžující si záložna není veřejným fondem po rozumu § 3 zák. o nem. pojištění ze dne 15. května 1919 č. 268 sb. z. a že není proti zákonu, jestliže nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že zřízenci její jsou podrobeni povinnosti pojistné.
Bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2073. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 732-735.