Č. 2013.

Státní úředníci: Není nároku na náhradu cestovného za cestu, kterou likvidující úředník vykonal bez příkazu nebo souhlasu příslušného úředního místa, resp. bez důvodu založeného na služební instrukci. Význam skutečnosti, že likvidant nemohl nalézti v místě, kam byl vyslán, soukromý byt.
(Nález z 24. února 1923 č. 2995.) Věc: JUDr. Otakar S. v Ž. proti ministerstvu financí v Praze (min. místotaj. Dr. V. Řezníček) o náhradu cestovného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Soudce Dr. Otakar S., který byl od prosince 1918 se svolením justiční správy přidělen službou české finanční prokuratuře v Praze, byl příkazem jejího přednosty daným mu dne 30. dubna 1921 úředně vyzván, aby dne 3. května 1921 nastoupil službu u oddělení pro právní zastupování státu při generálním finančním ředitelství pro Slovensko v Bratislavě (expositury české finanční prokuratury v Praze), kdež pak skutečně též dne 4. května 1921 službu nastoupil.
Ohlásiv přednostovi oddělení pro právní zastupování státu při gfř v Bratislavě, že nemohl v Bratislavě nalézti svému společenskému postavení přiměřenou místnost k obývání — soukromý pokoj — vrátil se zase dne 7. května 1921 do Prahy, kdež se dne 9. května 1921 přihlásil zpět u přednosty finanční prokuratury a předložil dne 20. května 1921 jejímu presidiu cestovní účet, ve kterém požaduje náhradu likvidovaných cestovních výloh za zpáteční cestu z Bratislavy do Prahy.
Presidium finanční prokuratury zamítlo uplatňovaný nárok a žadatelovu stížnost na toto rozhodnutí zamítlo min. fin. z důvodu, že st-l cestu z Bratislavy do Prahy nevykonal na úřední příkaz neb z úřední povinnosti, nýbrž svémocně.
Rozhoduje o stížnosti k němu podané řídil se nss těmito úvahami:
Podle čl. 31 a násl. dekretu dvorské komory ze dne 21. května 1812 č. 13323-1142, sb. zák. pol. sv. 38, č. 71, jímž byly dány základní normy týkající se úpravy nároku státních zřízenců na náhradu dopravného a stravného při úředních cestách, přiznán jest tento nárok jen za cesty, které státní zřízenec podnikl na příkaz nebo se svolením úředního místa, jehož se věc dotýká, není-li již služebními instrukcemi k tomu poukázán neb oprávněn.
Zamítaje st-lův nárok na náhradu těchto výloh jím požadovaných za návrat z Bratislavy od úřadu, k němuž byl exponován, k úřadu do Prahy, u něhož působil, jemuž podléhal a kterýž ho byl exponoval, vycházel žal. úřad ze skutkového předpokladu, že st-l podnikl tuto cestu bez příkazu úřadu a též bez jeho svolení. Že st-le jeho služební instrukce k této cestě nepoukazovaly ani neopravňovaly, jest v daném případě mimo spor, rovněž není sporno, že úřad, který st-le do Bratislavy vyslal, by u tamní expositury službu konal, jemu ani příkazu ani svolení k opuštění vykázaného působiště a návratu do Prahy nedal.
Vyslovené odepření náhrady cestovného je tudíž v souhlasu se zákonem, a to i tehdy, kdyby, jak stížnost nedotýkajíc se tím zmíněné skutkové stránky namítá, pobyt v Bratislavě byl pro st-le nemožným býval z důvodu, že v době ode dne 3. do dne 7. května 1921 nepodařilo se mu nalézti v Bratislavě příhodný byt soukromý, neboť se zřetelem k svrchu vytčenému stavu zákonnému jest tento fakt bezvýznamný a mohl by býti snad pro st-le jen podnětem, aby si předem hleděl vymoci příkaz úřadu k opuštění Bratislavy a k jiné disposici stran místa jeho působiště. St-l však ani netvrdil, že by byl o udělení takového příkazu nebo svolení úřadu k němu příslušného požádal. Úřad tedy rozhodl v souhlasu se zákonem, když při své právní subsumpci pokládál tento uplatňovaný st-lem fakt za nerozhodný, a jest stížnost v tomto bodu již z tohoto důvodu bezpodstatnou nehledíc ani k tomu, že z onoho faktu ani logicky by neplynula nemožnost st-lova pobytu v Bratislavě, když jeho dedukce opírá se jen o to, že nemohl si opatřiti vhodného bytu soukromého, nikoliv však bytu vůbec.
Zejména nevrdil st-l v řízení správním, že nemohl si zjednati ani bytu v hotelu nebo v hostinci.
Pokud by stížnost, namítajíc v dalším svém bodu, že přednosta expositury pražské finanční prokuratury v Bratislavě st-li ohlášený jím návrat do Prahy schválil, prohlásiv »když chcete, tedy si jeďte«, snad chtěla dovozovati, že st-l vrátil se do Prahy se svolením úředního místa, jehož věc se dotýkala, a brojiti tak proti skutkovému předpokladu nař. rozhodnutí, podle něhož mu ono služební místo k tomu svolení nedalo, jest nehledíc ani k tomu, že by i ve výroku tom nebylo možno spatřovati projevu takovéhoto svolení, ani k otázce, zda možno přednostu expositury považovati za úřední místo k takové disposici oprávněné, podle § 5 zák. o ss. nepřípustnou, neboť st-l námitky tohoto obsahu ve správním ří- řízení nevznesl, připouštěje naopak ve svém rekursu k žal. úřadu, že onomu přednostovi pouze ohlásil, že odjíždí do Prahy, a tvrdě jen, že tento přednosta ničeho proti tomu nenamítal, čímž st-l sám jasně naznačoval, že postavil svého nadřízeného před hotový fakt, vyplynuvší z vlastního svobodného rozhodnutí st-lova.
Slušelo tudíž stížnost jakožto bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2013. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 601-603.