Č. 1933.

Státní úředníci (vdovské pense): Pro vyměření pense vdově po státním úředníku s titulem a charakterem vyšší hodu. tř., jež požívala pense již před platností zák. č. 99/21, jsou rozhodny podle tohoto zákona aktivní požitky oné hodnostní třídy, podle které zemřelému manželi příslušely aktivní požitky.
(Nález z 5. února 1923 č. 16009/22).
Věc: Anna Z., vdova po dvorním radovi v Praze, proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o vyměření pense.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím min. sprav. v pořadí instančním zamítlo nárok st-lčin, aby jí jako vdově po Dominikovi Z., jenž zemřel r. 1912 jako pensionovaný rada vrchního zemského soudu s titulem a charakterem dvorního rady, byla vyměřena pense podle požitků prvního stupně 5. hodnostní třídy. Rozhodnutí odůvodněno jest v podstatě tím, že podle § 5 zák. ze dne 17. prosince 1919 č. 2 sb. z r. 1920 patří vdovám po státních úřednících vdovská pense ve výši 2/3 pense, jíž požíval manžel, nebo na niž by měl právo, nejméně však 40% a nejvýše 50% pensijního základu. Poněvadž manžel st-lčin za činné služby neměl požitků 5. hodnostní třídy, nemá st-lka nároku na výměnu vdovské pense z pensijní základny dle 1. platové stupnice 5. hodn. třídy.
Stížnost na nss podaná pokládá toto rozhodnutí za nezákonné, dovozujíc, že také po vydání zákona z 3. března 1921 č. 99 sb., jímž platnost zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 2 sb. z r. 1920 rozšířena byla i na staropensistky, jsou pro vyměření vdovské pense rozhodny aktivní požitky, jež byly rozhodný pro výměru dosavadních požitků zaopatřovacích, ovšem promítnuty byvše do platového schématu zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. Pro výměru pense st-lčiny byly dotud rozhodný aktivní požitky 5. hodn. třídy a sluší tedy i pro úpravu nové její pense vzíti za základ aktivní požitky 5. hodn. třídy dle sazeb zákona ze 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., t. j. služné 12108 K s příslušným místním přídavkem.
Nss nemoh dáti stížnosti za pravdu, uváživ toto:
Za platnosti zákona ze 14. května 1896 č. 7. ř. z. měla st-lka nárok, aby jí pense byla vyměřena podle 5. hodn. třídy, neboť tento zákon v § 5 stanovil pense pro vdovy po státních úřednících pevnými částkami, vzav za měřítko hodnostní třídu, do níž úředník byl zařazen neb jejíž titul a charakter měl. Manžel st-lčin měl titul a charakter 5. tř. hodn. a příslušela jí proto podle cit. předpisu pense vdovská pro tuto třídu hodnostní stanovená.
Zákon ze dne 17. prosince 1919 č. 2 sb. z r. 1920 nahradil ustanovení § 5 zák. ze dne 14. května 1896 předpisem, že vdovám po státních úřednících zařazených do určité hodnostní třídy, pokud manžel již měl nárok na pensi, patří pense, »ve výši 2/3 pense, jíž požíval manžel, (a nebo na kterou by měl právo)...« Jest tu tedy za jediné měřítko pro vyměření pense vdovské stanovena pense, na niž měl nárok zemřelý manžel. Okolnosti, měl-li zemřelý manžel titul a charakter vyšší hodnostní třídy, než jaká byla rozhodná pro posouzení jeho pensijních nároků, byl by tak odňat veškerý význam pro vyměření pense vdově. Účinnost této nové úpravy pensijních nároků vdov podle čl. 9 cit. zákona z r. 1919, nevztahovala se ovšem původně na nároky vdov, jejichž manžel zemřel před počátkem platnosti tohoto zákona, byla však na ně rozšířena zákonem z 3. března 1921 č. 99 sb.
Stížnost snaží se dovoditi, že st-lce přes to přísluší nárok na vdovskou pensi vyměřenou na základě požitků stanovených pro úředníky 5. tř. hodnostní, dovolávajíc se zejména onoho ustanovení zákona právě uvedeného, jež rozšiřujíc také platnost zákona ze 7. října 1919 č. 541 sb. na tak zvané staropensisty, praví, »že odpočivné a zaopatřovací požitky jest jim podíle čl. 1 §§ 1 a 3 a čl. 2 § 5 tohoto zákona vyměřit na základě aktivních požitků, které podle stupnic tímto zákonem zavedených odpovídají aktivním požitkům, jež byly rozhodný pro výměru dosavadních požitků odpočívných a zaopatřovacích..
Stížnost vykládá tento předpis v ten rozum, že tu nejsou prohlášeny za podklad pro výměru vdovské pense aktivní požitky, které zemřelý manžel skutečně bral nebo které byly rozhodný pro výměru jeho pense, nýbrž ty požitky aktivní, které byly dle dosavadní úpravy rozhodný pro výměru požitků zaopatřovacích, t. j. vdovské pense. Poněvadž aktivní požitky zemřelého manžela nebyly rozhodný pro výměry pensí vdovských, mohl tu míti zákon, pokud jde o pense vdovské — na mysli jen aktivní požitky té hodnostní třídy, která pro výměru dosavadní pense vdovské byla rozhodná.
Tomuto výkladu nemohl nss dáti za pravdu. Jestliže zákon z 3. března 1921 vdovy po státních zaměstnancích co do pensí podrobil všeobecně ustanovením zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 2 sb. z r. 1920, tedy také předpisu svrchu citovanému, že pense jejich se vyměřuje dvěma třetinám pense, jež by příslušela zemřelému manželu, nelze míti za to, že by zásadu v tomto předpisu vyslovenou zase jiným ustanovením chtěl zrušiti. Ustanovení, jehož se stížnost dovolává, o aplikaci zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb., jak stížnost právem podotýká; ovšem na pense vdov přímo použíti nelze potud, že se tam mluví o aktivních požitcích, »jež byly rozhodny pro výměru dosavadních požitků zaopatřovacích«, neboť pro požitky vdov aktivní požitky zemřelých manželů přímo rozhodny nebyly. Přes to však nemůže o smyslu tohoto předpisu, i pokud se týká vdovských pensí, býti pochybnosti. Vždyť závislost, byť i nepřímá vdovských pensí na aktivních požitcích zemřelých manželů jest dána právě předpisem § 5 zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 sb. z r. 1920 v tom směru, že pense manželova, jíž se řídí pense vdovy, vyměřuje se právě podle jeho aktivních požitků (zákon z 14. května 1896 č. 74 ř. z. § 1). Úmysl onoho ustanovení zák. č. 99/1921 sb. z. a n. jest zcela zřejmě ten, poskytnouti vdovám pensi ve výši 2/3 pense, jaká by příslušela manželi na základě aktivních požitků vyměřených podle tohoto zákona resp. zákona ze 7. října 1919 č. 541 sb. Právě z toho, že tato ustanovení platící i pro pense vdovské mluví jen o aktivních požitcích, nutno souditi, že jen tyto chtěl zákon stanoviti za základní měřítko i pro výši pensí vdovských a že tedy ani v tomto směru nepřipouští měřítka jiná, zejména tedy ani měřítko, jež stanovil § 5 zákona z 14. května 1896 v původním znění, t. j. titul a charakter určité hodnostní třídy manželi propůjčené.
Pokud však st-lka opírá nárok na přiznání pense podle 5. hodn. třídy o jakési nabyté právo, sluší poukázati na to, že proti jasnému ustanovení zákona se na domnělá nabytá práva s úspěchem odvolávati nelze, nehledě ani k tomu, že v daném případě o porušení nějakého nabytého práva důvodně ani mluviti nelze, neboť novou úpravou pensí vdovských bylo právě pro jejich vyměření stanoveno nové měřítko a nějakého práva na to, aby normy, podle nichž se pense vyměřují, nebyly měněny, podle podstaty věci nabýti nelze.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1933. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 431-433.