Č. 2239.

Pensijní pojišťování zřízenců: Ustanovení § 73, odst. 7 zák. o pensijním pojištění nesprošťuje zaměstnavatele, jenž opomenul včas učiniti přihlášku k pojištění po rozumu § 73, odst. 1 až 3, povinnosti platiti pojistné příspěvky i za dobu uplynulou před dodatečně učiněnou přihláškou nebo před úředním zjištěním pojistné povinnosti, pokud tomu nebrání předpisy § 35 cit. zák.
(Nález ze dne 19. dubna 1923 č. 17180/22).
Věc: Spojené strojírny na Smíchově (adv. Dr. M. Leiser z Prahy) proti ministerstvu sociální péče v Praze (min. r. Dr. Wellek — za stranu zúčastn. J. K. adv. Dr. V. Švejcar z Prahy) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody:
O stížnosti uvážil nss toto:
Zákon o pojištění soukromých zřízenců ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907 vybudován jest na zásadě, že povinnost pojistná se všemi k ní se pojícími právními důsledky nastává ipso jure v tu chvíli, kdy pojištěnec vstupuje do zaměstnání pojistnou povinnost zakládajícího. Zásada ta vyslovena jest v § 1 cit. zákona, jenž prohlašuje zřízence tam blíže označené za povinné pojištěním a za pojištěny podle tohoto zákona. Je-li však již nastoupením zaměstnání založen pojistný poměr mezi zaměstnancem a nositelem pojištění, pak vznikají týmž časovým momentem i práva a povinnosti, jež zákon na existenci pojistného poměru váže. Náleží sem zejména povinnost platiti pojistné příspěvky, jež postihuje přímo zaměstnavatele pojištěné osoby. Podle § 36, odst. 1 on jest povinen prémie odváděti a to — jak výslovně stanoví § 34, odst. 2 — již od prvního dne onoho měsíce, v němž pojistná povinnost započala.
Novela z 25. června 1914 č. 138 ř. z. na zásadě, že pojištění nastává ipso jure, nijaké změny nezpůsobila; zůstala i výše citovaná ustanovení §§ 36, odst. 1 a 34, odst. 2 nedotčena. Nějaká výjimka z předpisu posléze cit. paragrafu, že povinnost platiti příspěvky nastává již od vzniku pojistné povinnosti, novelou stanovena nebyla. Nelzeť podle názoru nss-u takovou výjimku vyvoditi ani nepřímo z ustanovení § 73, odst. 7 cit. novely, jehož se stížnost na oporu opačného názoru svého dovolává.
§ 73 jedná o přihlašování osob pojistné povinnosti podrobených a o právních následcích včasné přihlášky se strany jedné a opožděné nebo vůbec opomenuté přihlášky se strany druhé. Povinnost přihlašovati pojištěnce stihala již podle zákona z roku 1906 zaměstnavatele (§ 73, odst. 1 a 2) a zákon ten zajišťoval pojištěncům nároky na pojistné dávky bez rozdílu, zda zaměstnavatel povinnosti té vyhověl čili nic.
Nepořádky a zatížení, jež způsobeny byly nositeli pojištění tím, že zaměstnavatelé namnoze povinnosti této nedbali, byly příčinou, že zákonodárce novelou z r. 1914 pokusil se přivoditi po této stránce nápravu. Vhodný prostředek k tomu spatřoval v dobrovolné součinnosti pojištěnců, již však zajistiti chtěl určitou sankcí (srov. č. 2187 příloh k stenogr. protok. posl. sněm. 21. zasedání 1914). Z této příčiny poskytnuta byla v nových odst. 4 a 5 § 73 novely pojištěncům možnost přihlášku za sebe učiniti přímo u příslušného nositele pojištění s plným právním účinkem a na vlastní odpovědnost.
K zajištění očekávaného výsledku stanovil pak zákonodárce v odst. 7 ony právní důsledky, jež nastávají jednak když přihláška ať zaměstnavatelem ať zaměstnancem řádně a včas byla učiněna, jednak když se tak stalo až po lhůtě v odst. 3 stanovené nebo přihláška vůbec byla opomenuta. V prvém případě příspěvková doba počítá se zaměstnanci normálním způsobem od onoho měsíce, v němž nastoupil zaměstnání pojistnou povinnost zakládající bez rozdílu, zdali příspěvky byly zaplaceny čili nic. V případě druhém však příspěvková doba počítá se od onoho měsíce, v němž přihláška dodatečně byla učiněna anebo pojistná povinnost výměrem nebo úředním výrokem stanovena, zase bez rozdílu, zda příspěvky byly zaplaceny čili nic. Služební doba předcházející počítá se toliko podle skutečně zaplacených příspěvků, pokud dodatečné placení nastalo do 6 let po splatnosti.
Nevčasná přihláška neb opomenutí její má tudíž se zřetelem k vytčené intenci zákonodárce v zápětí nepříznivé důsledky pro zaměstnance, t. j. zkrácení příspěvkové doby, jichž se tento může uvarovati tím, že použije možnosti, již mu poskytuje § 73 v odst. 4 a 5, a postará se sám o to, aby byl k pojištění řádně a včas přihlášen. To a jen to jest obsahem § 73, odst. 7. Potvrzuje to ostatně § 8 novely, jenž v odst. 7 vý- slovně praví, že § 73, odst. 7 stanoví, za kterých podmínek se započítává pro vyměření renty služební doba ztrávená v zaměstnání povinném pojištěním.
Nelze nikterak z ustanovení toho vyčísti, jak činí stížnost, že by v případech opožděné nebo vůbec opomenuté přihlášky nastávala povinnost platiti pojistné příspěvky rovněž teprve od onoho měsíce, v němž přihláška dodatečně byla učiněna nebo pojistná povinnost byla zjištěna. Výklad takový nedal by se sloučiti s citovanými předpisy §§ 1, 34 a 36, charakterisujícími shora vytčený základní princip pojištění ipso jure, a vedl by v důsledcích svých zase k tomu, co zákonodárce právě novelisací § 73 chtěl zameziti.
Není také rozumného důvodu, proč by zaměstnavatel liknavý měl býti v lepší posici nežli onen, jenž řádně vyhověl povinnostem zákonem jemu uloženým.
Názor hájený stížností vyvrácen jest ostatně novelou z r. 1914 samou, jež v § 35, odst. 6 výslovně stanoví, že povinnost platiti prémie není závislá na předchozím vydání příslušných výměrů nebo rozhodnutí a jejich právní moci. Potvrzuje to i normální výnos min. vnitra ze dne 10. července 1914 č. 29872, jehož se zástupce stížnosti při ústním veřejném líčení sám dovolával; výnos ten vykládaje obsah § 73, odst. 7 praví: »Zejména bude pensijní ústav moci v rámci hranic vymezených promlčením (§ 35) požadovati prémie i za dobu pojištěním povinného poměru zaměstnaneckého, jež předchází přihlášku neb oznámení. Zdali předcházející dobu tuto lze započísti dotčeným zaměstnancům nebo jejich pozůstalým ve prospěch jejich nároků na renty, záviseti bude ovšem na tom, zda příslušné prémie skutečně budou zaplaceny.«
Nemá pak pro otázku, uvedenou stížností na spor, právního významu ani různost dikce v německém textu zákona (»entrichten« a »bezahlen«), na niž stížnost poukazuje, dovozujíc ze rčení »nach Massgabe der tatsächlich bezahlten Prämien« (v předposlední větě odst. 7), že povinnosti platiti příspěvky za dobu předcházející úřední ujištění pojistné povinnosti není. Poněvadž služební doba se počítá za dobu příspěvkovou zásadně teprve od měsíce, v němž učiněna přihláška nebo zjištěna povinnost pojistná, nelze předposlední větě odst. 7 přikládati jiný význam, nežli že doba dřívější se započítává jen, byly-li příspěvky dodatečně do 6 let po splatnosti zaplaceny, byť i povinnost k placení příspěvků následkem mezitím nastalého promlčení (§ 35) již pominula a příspěvky doplaceny byly dobrovolně. Není zde proto ani rozporu, jejž spatřuje stížnost mezi § 73. odst. 7 a § 35.
Vybírání nepromlčených příspěvků na zaměstnavateli nemá ovšem povahu trestu. Žádá-li nositel pojištění od zaměstnavatele doplatek příspěvků za dobu předcházející dodatečnou přihlášku nebo výrok o zjištění pojistné povinnosti, pak žádá jen to, co jemu se zřetelem k zásadě pojištění ipso jure dle zákona přísluší; placení příspěvků těch není pro zaměstnavatele trestem, nýbrž toliko plněním povinnosti ex lege jej postihující. Je bez významu, že za příspěvky ty se snad pojištěnci v důsledku § 73, odst. 7 přiměřeného ekvivalentu v plné míře nedostane, důsledek tento, jenž stíhá pojištěnce proto, že opomenul dbáti svých práv po rozumu § 73, odst. 4—5, nemůže býti na prospěch zaměstnavateli, jenž sám povinnosti v odst. 3 jemu uložené nedostál. Rovněž nevadí, že zaměstnavatel snad — jako v daném případě — zaměstnance bona fide včas nepřihlásil maje za to, že pojistné povinnosti podroben není. S případy takovými počítá zákon sám, nemaje na mysli toliko případy, kdy včasná přihláška úmyslně byla opomenuta; neboť upravuje započtení doby příspěvkové stejným způsobem i pro případ dodatečného výroku o pojištění povinnosti (§ 73, odst. 7), jenž zajisté může býti vydán zejména tehdy, když mezi nositelem pojištění a zaměstnavatelem jest spor o existenci pojistné povinnosti, a stanoví v § 35, odst. 6, že povinnost platiti prémie jest nezávislá na předchozím vydání příslušných výměrů neb rozhodnutí.
Jestliže tudíž žal. úřad v nař. rozhodnutí uložil nositeli pojištění povinnost, aby v případech opožděného přihlášení pojištěnců předepsal dodatečně zaměstnavateli prémie ve smyslu § 35 dobytné t. j. nepromlčené od vzniku pojistné povinnosti Jaroslava K., shledal nss, že nař. rozhodnutí jest ve shodě se zákonem

Citace:

Nález č. 2239. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1061-1064.