Authors:
= Váž. civ., 10 (1928), sv. 2
PDF

Čís. 8314.


Bylo-li zasnoubení zrušeno snoubencovou smrtí, nemá druhý snoubenec proti pozůstalosti zesnulého snoubence nároku na náhradu škody, ať zemřelý si smrt zavinil nebo nezavinil.
(Rozh. ze dne 20. září 1928, Rv I 221/28.)
Žalobkyně domáhala se náhrady škody podle § 46 obč. zák. na pozůstalosti po svém snoubenci. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle § 46 obč. zák. má strana, odstoupí-li druhá strana od zasnoubení bez závažné příčiny, nárok na náhradu škody, kterou utrpěla tímto odstoupením. Nárok na náhradu přísluší tedy za ostatních předpokladů v § 46 obč. zák. uvedených, jen když zasnoubení bylo zrušeno odstoupením jednoho ze snoubenců, nikoliv však, když bylo zrušeno způsobem jiným. Odstoupením jest projev vůle, učiněný výslovně nebo mlčky stranou ke straně druhé, že zasnoubení zrušuje. Smrtí jednoho ze snoubenců se zasnoubení sice též ruší, avšak smrt není odstoupením od zasnoubení, nýbrž skutečností, která sama o sobě zasnoubení ruší. Bylo-li zasnoubení zrušeno smrtí, nemůže snoubenci na živě zůstalému proti snoubenci zemřelému, pokud se týče jeho pozůstalosti vzniknouti nárok na náhradu škody podle § 46 obč. zák., ať zemřelý svou smrt zavinil, čili nic.
Citace:
č. 8314. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 222-222.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).