Č. 12380.

Zaměstnanci veřejní: I. * Slovy »dáti příležitost k ospravedlněnk obviněnému úředníku před uložením pořádkového trestu ve smyslu § 91 odst. 2 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. rozumí zákon jen sdělení skutkové podstaty činu za vinu kladeného, nikoli též specifikaci činu po stránce právní dle jednotlivých zákonných znaků. — II. * Povinnost státního úředníka k uctivému chování vůči představenému ve smyslu § 26 odst. 1 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. vztahuje se i na chování mimo službu v úřadě i mimo něj, pokud trvá služební poměr nadřízenosti představeného.
(Nález z 23. dubna 1936 č. 12516/36.)
Věc: JUDr. Rudolf P. v Praze proti rozh. min. sociální péče z 30. června 1933 o pořádkovém trestu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovit žal. úřad, že presidium min. sociální péče, používajíc práva obsaženého v ustanoveních §§ 87 a násl. služ. pragm., dává st-li po provedení řízení podle § 91 odst. 2 služ. pragm. výstrahu (§ 90 odst. 1 lit. a) služ. pragm.) jakožto pořádkový trest pro porušeni předpisů §§ 24 a 26 služ. pragm., jehož se dopustil:
1. výrokem, že odborový přednosta JUDr. Jan B. podporuje příslušníky strany lidové, učiněným přímo vůči odborovému přednostovi JUDru Janu B., jakožto svému představenému, v takové souvislosti a v takové formě, jež neodpovídá požadavkům discipliny v úřadě (§ 24 odst. 1 služ. pragm.),
2. neuctivým chováním vůči odborovému přednostovi JUDru Janu B., jakožto svému představenému, které je v rozporu s předpisem § 26 odst. 1 služ. pragm. Výrok jest odůvodněn takto:
Ad 1. Dne 26. června 1928 dostavil se st-l k svému představenému odborovému přednostovi JUDru Janu B. se žádostí o vysvětlení, proč mu nebyla dána kvalifikace výtečná. Odborový přednosta JUDr Jan B. mu odpověděl, že o kvalifikaci rozhodují kvalifikační komise, načež st-l mezi jiným prohlásil, že podporuje příslušníky strany lidové. Ve své odpovědi z 19. října i 932 st-l nepopírá, že by nebyl užil uvedeného výroku. Snaží se jen dokázati, že tomuto výroku nemohl býti podkládán hanlivý smysl. Naproti tomu vyplývá z celého průběhu jednání, zejména pak ze st-lových slov: »Kvalifikace je nespravedlivá, jste mým nepřítelem, podporujete příslušníky strany lidové«, že jeho výrok měl býti výtkou stranictví, adresovanou představenému. — Provedené řízení nevedlo k přesvědčení, že odborový přednosta JUDr. Jan B. podporuje příslušníky strany lidové, jinými slovy, že jedná v úřadě stranicky. Je tudíž výtka st-fem učiněná i neoprávněná. — Výrok, jejž st-l učinil oproti odborovému přednostovi JUDru Janu B., nutno však zvláště kvalifikovati, poněvadž tu šlo o osobu st-lova představeného. Při této příležitosti třeba zdůrazniti, že nelze souhlasiti se st-lovým názorem ve věci výkladu pojmu »představený«. Odborový přednosta JUDr. Jan B. byl v inkriminované době přednostou odboru III., jemuž st-l byl služebně přidělen, byl povinen a oprávněn dozírati na jeho úřední činnost, byl tudíž jeho představeným ve smyslu předpisů služ. pragmatiky. — Učinil-li st-l oproti svému představenému výrok, obsahující výtku stranictví v úřadě, jejíž oprávněnost nemůže prokázati, jednal proti požadavkům discipliny v úřadě, nehledíc ani k tomu, že způsob jeho vystoupení samotný dal tomuto jednání ráz nedisciplinovanosti. — Ad 2. V srpnu 1928 nepozdravil st-l na schodech úřední budovy min. sociální péče odborového přednostu JUDra Jana B. Na jeho otázku, proč nezdraví, odpověděl st-l dopisem ze 17. srpna 1928, který začínal těmito slovy: »Minulého týdne jste projevil podiv nad způsobem, kterak se k Vám chovám. Nenašel byste na mém chování ničeho divného, kdybyste jen trochu o věci přemýšlel. Velice snadno byste přišel na závažné důvody, které mne nutí upravili svoje chování ik Vám na dnešní formy.« — Tento st-lů dopis samotný je dostatečným dokladem, že se st-l vůči odborovému přednostovi JUDru Janu B. nechoval tak, jak předpisuje odst. 1 § 26 služ. pragm. — Z důvodů svrchu uvedených dalo presidium min. sociální péče st-li výstrahu jakožto nejmírnější stupeň pořádkových trestů, upozornilo ho však, že v případě opětujícího se porušení úředních nebo stavovských povinností s jeho strany učiní návrh na jeho stíhání cestou disciplinární.
Rozhoduje o stížnosti, vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Podle obsahu nař. rozhodnutí uznal žal. úřad st-le vinným porušením pořádku závadným chováním ve dvojím směru:
1. pro jednání neodpovídající požadavkům discipliny v úřadě (§ 24 odst. 1),
2. pro neuctivé chování vůči představenému (§ 26 odst. 1 služ. pragm.).
Stížnost napadá obojí výrok a namítá k bodu 1. především jeho absolutní zmatečnost, ježto prý důvody nař. rozhodnutí jsou v nezákonném vnitřním obsahovém rozporu s enunciátem, konstruujíce skutkovou podstatu činu st-li za vinu kladeného v podstatných bodech odchylně od enunciátu, takže tento stává se v esenciální své složce (ve výroku o vině) pochybným a proto nejasným. Zmíněný rozpor důvodů s enunciátem spatřuje stížnost v tom, že důvody nálezu uvádějí jako další znak skutkové podstaty inkriminovaného deliktu jednak subjektivní neprokazatelnost výtky st-lem pronesené, t. j. výtky stranictví představeného v úřadě, jednak způsob st-lova vystoupení při tomto projevu, kteréžto znaky v enunciátu nejsou obsaženy. Soud neshledal tuto výtku důvodnou.
Ustanovení § 24 odst. 1 služ. pragm. č. 15/14 ř. z. stanoví, že »úředník ve službě i mimo službu má dbáti stavovské vážnosti, vždy se chovati v souhlasu s požadavky kázně a všeho se vystříhati, co by mohlo zlehčiti úctu a důvěru, kterou jeho postavení vyžadujeme.
Podle slovného znění enunciátu shledal žal úřad v daném případě splněny předpoklady porušení kázně zmíněného ve větě 2. citovaného ustanovení (podtržené) jednáním st-le, jehož závadnost s hlediska tohoto předpisu je charakterisována trojím znakem:
a) že pronesl výrok obviňující st-lova představeného v úřadě z podporování příslušníků strany lidové, tedy výrok určitého obsahu závadného (závada věcná),
b) že učinil jej vůči svému představenému v úřadě, tedy závadnost po stránce osobní, a konečně,
c) že pronesl jej v takové souvislosti a formě, jež neodpovídá požadavkům kázně v úřadě (závadnost formálni).
V důvodech nálezu žal. úřad jednak blíže rozvádí, jaký obsah měl výrok st-li za vinu kladený [ad a)] a proč přiznává mu kvalifikaci závadnosti s hlediska osobního [ad b)], při čemž v souvislosti se znakem ad a) poznamenává, že st-lova výtka stranictví jeho představeného v úřadě je podle výsledku provedeného řízení i neoprávněná, a dospívá k závěru, že »učinil-li st-l proti svému představenému výrok obsahující výtku stranictví v úřadě, jejíž oprávněnost nemůže prokázati, jednal proti požadavkům discipliny v úřadě, nehledíc ani k tomu, že způsob jeho vystoupení samotný dal tomuto jednání ráz nedisciplinovanosti«.
Podle toho, co uvedeno, nutno míti za to, že žal. úřad zmínkou o bezdůvodnosti (neoprávněnosti) výtky stranictví v úřadě, uvedenou v důvodech jeho nálezu, chtěl jen blíže charakterisovati závadnost obsahu výroku pojatého do enunciátu [ad a)], aniž zjištěním tím stanovil nový prvek skutkové podstaty v enunciátu dosud neobsažený, stejně jako ve zmince o způsobu st-lova vystoupení nelze spatřovati vytčení další skutkové podstaty, nýbrž slovní obměnu znaku, uvedeného v enunciátu, který se týče souvislosti a formy [ad c)] proneseného výroku.
Dlužno také uvážiti, že při celkem bezforemném řízení pořádkovém nelze klásti na rozděleni pořádkového nálezu tak přísné měřítko, že by nález ten ztrácel povahu bezvadného správního aktu jen proto, že důvody jeho rozvedly, resp. doplnily konkrétní skutkovou podstatu, z níž vycházel1 úřad ve své sentenci, a vyznačily blíže ony okolnosti, které z výroku činily s hlediska služebního pořádku stihatelný skutek. Nelze přece přehlédnouti, že obsah správního aktu a tedy i pořádkového nálezu sluší zásadně zjišťovati interpretaci celého aktu včetně důvodů, a že není možno omezovati se pouze na část, která se presentuje formálně jako enunciát.
Tvrdí-li stížnost, že teprve v důvodech nálezu jest formulován »způsob vystoupenu při pronášení inkriminovaného výroku jako nová skutková podstata, odlišná od závadného skutku, zjištěného v enunciátu, přehlíží, že žal. úřad neshledal porušení discipliny toliko v projevu st-Iově, jak jest uveden v enunciátu, nýbrž i »v souvislosti a formě« projevu toho. »Formou« nelze však při projevech rozuměti podle obecného významu slova toliko myšlenkové uspořádání projevu, nýbrž zajisté i způsob a prostředky, jakými se projev ten děje a doprovází. Zjistil-li tedy žal. úřad v enunciátu, že st-l porušil disciplinu »formou« a »souvislostí« inkriminovaného výroku, neřekl na tomto místě nálezu v podstatě nic jiného, než co rozvedl v důvodech slovním obratem: »nehledíc ani k tomu, že způsob vystoupení dal tomuto jednání ráz nedisciplinovanosti.« — Správnost tohoto názoru potvrzuje ř okolnost, že úřad mluví o způsobu vystoupeni až v závěru, když před tím hned na počátku odůvodnění (odst. 1) nař. rozhodnutí podrobně uvedl, v jaké souvislosti a jakým způsobem byla výtka stranictví představeného v úřadě st-lem pronesena. Závadnou souvislost spatřoval úřad v tom, že výtka se stala vzhledem ke kvalifikačnímu posudku, jehož se st-l i dostalo, závadnou formu pak, resp. samotný způsob vystoupení v tom, že použito st-lem v úřadě ke kritice jednání představeného s hlediska discipliny po názoru úřadu nepřípustných výrazů (»nespravedlivá kvalifikace, jste mým nepřítelem«).
Není tedy vytýkaného rozporu enunciátu s důvody, tedy zmatečnosti nař. rozhodnutí, ba ani podstatné vady ve smyslu § 6 zákona o ss, kterou stížnost vidí v nedostatku individualisace deliktní skutkové podstaty, ježto prý úřad nedokládá konkrétními činy neb opomenutími závadnou souvislost, resp. formu.
Jako další vadu vytýká stížnost dále porušeni zásady obžalovací, která prý vyplývá z ustanovení § 91 odst. 2 služ. pragm., ježto skutková podstata, ze které vycházel úřad) při svém rozhodování, nesouhlasí se skutkovou podstatou, jak byla formulována při výzvě st-le k obhajobě, a st-l byl prý potrestán pro pronesení výroku v závadné souvislosti a formě, o kterých nebylo jednáno v řízení předcházejícím nař. rozhodnutí a pro které nebyla mu dána příležitost k ospravedlnění, neboť byl volán k zodpovědnosti jen pro obvinění představeného, že při kvalifikaci protěžoval úředníky, hlásící se k straně lidové, tedy jen pro delikt, spočívající v závadnosti obsahu výroku.
Ani tuto výtku neshledal nss důvodnou.
Služ. pragmatika č. 15/14 ř. z. rozeznává pod jménem »disciplinární zodpovědnosti« (srovn. nadpis § 87) dva druhy porušení služebních povinností: nepořádnost a služební přečin. Řízení a tresty pro nepořádnost stanoví §§ 90—92 služ. pragm., kdežto formální a materiální předpisy, týkající se služebních přečinů, uvedeny jsou v §§ 93—155 služ. pragm. Kdežto řízení ve věcech pořádkových spočívá na zásadě inkvisiční neznajíc žalobce, ale ponechávajíc orgánu trestajícímu, aby sám zavedl řízení, provedl šetření a vydal výrok, přijalo vlastní řízení disciplinární již více zásady obecného řízení trestního, spočívajíc na principu žalobním a přenechávajíc rozhodnutí zvláštním disciplinárním soudům, t. zv. disciplinárním komisím, které jsou od představeného dotyčného úřadu rozdílný a vykonávají pravomoc jim přikázanou nezávisle (srovn. Boh. A 916/21). Nelze proto zásady platné pro řízení disciplinární přenášeti prostě na řízení ve věcech pořádkových, pokud potřeba toho z povahy věci nebo z positivního předpisu zákona neplyne. Správnost tohoto názoru podporuje i úvaha, že uložení vlastního trestu disciplinárního je těžší újmou, než trest pořádkový, a že proto zákon jen uložení trestu disciplinárního vázal v zájmu obviněného na přísnější kautely procesní. Ustanovuje-li § 91 odst. 2 služ. pragm. pro řízení ve věcech pořádkových všeobecně, že »před uložením pořádkového trestu jest obviněnému úředníku dáti příležitost, aby se ospravedlnil písemně nebo ústně«, možno tomu rozuměli jen tak, že má býti obviněnému sdělena skutková podstata činu jemu za vinu kladeného, ale nelze pro toto řízení požadovati, aby dostalo se obviněnému, stejně jako je to předepsáno pro řádné řízení disciplinární (§§ 119 odst. 1, 120, 122 odst. 3 služ. pragm.), i specifikace činu po stránce právní uvedením jednotlivých znaků, ve kterých úřad hodlá spatřovati splnění předpokladů určité zákonné normy, stanovící disciplinární zodpovědnost. Nemůže proto stížnost nic ve svůj prospěch vyvoditi ani z nálezu nss Boh. A 9197/31, jehož se dovolává, protože i tento má na zřeteli jen řádné řízení disciplinární, nikoli řízení pořádkové. Není proto ani v daném případě vadou řízení, jestliže žal. úřad nespecifikovali jednotlivých znaků jednání st-lova, ve kterých pak v nař. rozhodnutí spatřuje jeho závadnost.
Jak ze správních spisů zřejmo, byla st-li ve smyslu § 91 odst. 2 služ. pragm. poskytnuta příležitost k vyjádření nejen o původním oznámeni Dra B., obsaženém v presidiálním záznamu žal. úřadu z 26. června 1928 (vyjádření st-lovo z 27. října 1928), ale znovu vyzváním žal. úřadu k ospravedlnění písemnému neb ústnímu výnosem z 6. dubna 1932 a konečně vyzváním téhož z 8. června 1933, které se vztahovalo nejen na věcnou stránku vyzvání z 6. dubna 1932 prve zmíněného, ale i na věcnou stránku prohlášení Dra B. z 2. listopadu 1928, 6. prosince 1928 a 20. listopadu 1932 (viz vyjádření st-lovo z 19. října 1932 a z 23. června 1933). Zahrnovalo tedy řízení provedené před vydáním nař. nálezu celý skutkový stav, t. j. pronesený výrok st-lův jak v jeho souvislosti, tak ve způsobu (formě) jeho, nejen jeho obsah, a nelze proto důvodně tvrditi, že by tímto postupem byla způsobena podstatná vada řízení podle § 6 zákona o ss.
Že by pak st-l výrok jemu za vinu kladený co do obsahu, souvislosti a formy úřadem zjištěné nebyl pronesl, stížnost netvrdí.
Pokud jde o pořádkový poklesek zmíněný v bodu 2., vytýká stížnost nař. rozhodnutí především vadnost řízení, že žal. úřad nevypořádal se s námitkou st-le o tom, že v srpnu 1928 se tehdejšímu min. radovi Dru B. na schodech úřední budovy min. sociální péče vyhnul, aby s ním nevešel do osobního styku, takže jej ani pozdravití nemohl, že tedy není správným tvrzení, že jej nepozdravil, a že úřad nekonal o této námitce žádného šetření, neprovedl také důkazu nabídnutého st-lem o jeho obraně, ač bylo prý jeho povinností zjistiti exkulpační důvody, jak to prý nss vyslovil již v nálezu Boh. A 9770/32. Ani této námitce nemohl nss přisvědčiti.
Otázka, zda st-l Dra B. vědomě nepozdravil, či zda se mu vyhnul tak, aby jej pozdravili nemohl, jest otázkou skutkovou; správnost zodpovědění její může tedy nss přezkoumávati toliko s hlediska a v mezích § 6 zákona o ss, zda totiž měl žal. úřad pro svou odpověď procesně bezvadný podklad, nemůže však se zabývati věcnou správností závěru. Tím, že žal. úřad zjistil, jak z obsahu nař. rozhodnutí vidno, že st-l Dra B. nepozdravil, zodpověděl implicite též záporně námitku st-lovu, že se mu vyhnul tak, že ho pozdravili nemohl. Že by však pro tento závěr neměl ve správních spisech podkladu, nss neshledal.
Z vyjádření st-lova z 19. října 1932, tvořícího součást správních spisů, je totiž zřejmo, že st-l sám doznal, že vcházel1 tehdy do úřední budovy za min. radou Dr. B., že šel rychleji než Dr. B., takže musil přijití moment, kdy jej předhoní, a že proto maje v úmyslu vyhnouti se mu tak, aby nebyl společensky nucen přijití s ním do osobního styku, změnil' dosavadní směr své chůze na směr rozbíhající se se směrem chůze min. rady Dra B., takže při přecházení kolem něho byl k němu obrácen zády a vůbec jej neviděl, čímž prý byla vytvořena situace, v níž podle norem společenského chování nebyl st-l nucen jej pozdraviti a vůbec s ním do jakéhokoli osobního styku přijití.
Jestliže za tohoto stavu věci a vzhledem k obsahu st-lova dopisu nato Dru B. zaslaného a v nař. rozhodnutí citovaného dospěl úřad k závěru, že st-l Dra B. nepozdravil, ač jej viděl a přecházel kolem něho, tedy vědomě a úmyslně, nelze uznati, že by tento závěr nebyl spisy podepřen nebo byl nelogickým.
Stížnost jde ještě dále namítajíc i pro případ, že by st-l skutečně Dra B. nepozdravil, nezákonnost nař. rozhodnutí v bodu 2. a dovozujíc, že nebylo by možno spatřovati v jeho chování poklesek proti předpisu § 26 odst. 1 služ. pragm., protože k tomuto opominutí nedošlo ve službě, resp. za takové situace, ve které by Dr. B. mohl vystoupiti vůči st-li jako »představený«, poněvadž nešlo o udělení služebního rozkazu s jeho strany a opominutí týkalo se ryze soukromé sféry představeného, takže nař. rozhodnutí zahrnuje prý nezákonně pod předpis § 26 odst. 1 služ. pragm. i chování mimo službu, na něž se však tento předpis, jak stížnost podrobněji dovozuje, nevztahuje. I tato výtka je lichá.
Služ. pragmatika č. 15/1914 ř. z. v § 26 odst. 1 stanoví: Úředník má se chovati k svému představenému uctivě a ve styku s druhy v úřadě a podřízenými dbáti slušného chování.« Odst. 2 téhož §u jedná pak o služebním styku se stranami. — Ani ze znění citovaného ustanovení, ani ze systematického jeho zařazení nelze dovoditi, že by zákonodárce chtěl povinnost »uctivého chovánk úředníka k jeho představeným omeziti toliko na styk při výkonu služby. Je totiž v § 26 zařazen spolu s §§ 24, 25 a 27 pod společným nadpisem »Chování« ve II. oddílu služ. pragmatiky, jednajícím o povinnostech státního úředníka. Zmíněný nadpis nemá žádného dodatku, jakého oboru chování se týká, a jednají předpisy pod tento nadpis zařazené nejen o chování ve službě, ale i mimo službu. Speciálně 2. věta odst. 1 § 26 obsahuje ustanovení, vztahující se na chování ve styku s druhy v úřadě, resp. odst. 2 ve služebním styku se stranami, kdežto věta 1. odst. 1 upravuje chování vůči představeným úředníka bez jakéhokoliv omezení. Nemůže proto býti pochybnosti, že bylo intencí zákonodárce postihnouti v této větě i chování úředníka k jeho představeným mimo službu stejně, jak to stanovil obdobný předpis § 165 odst. 1 služ. pragm. pro zřízence. Neboť, kdyby byl zákonodárce chtěl považovati jen neuctivé chování úředníka vůči představeným ve službě za disciplinární, resp. pořádkový poklesek, byl by to vyjádřil stejně pregnantně, jako v jiných případnostech shora naznačených. Správnost tohoto názoru potvrzuje i zpráva státnězaměstnaneckého výboru poslanecké sněmovny z 2. května 1912 č. 1364 příloh stenografického protokolu k zasedání XXI/1912 podotýkajíc k § 26 (resp. v původním znění k § 33) služ. pragm., že ustanovení tohoto paragrafu vyplývají z požadavků, které styky denního života kladou na každého vzdělance. Opak nelze vyvoditi ani z nadpisu služ. pragmatiky jako zákona jednajícího »o služebním poměru státních úředníků a zřízenců«. Upravujeť tento zákon práva a povinnosti, vyplývající ze služebního poměru, nikoli jen práva a povinnosti, týkající se skutečného výkonu služby, a trvá-li nesporně služební poměr úředníka i mimo dobu vlastního výkonu služby, trvá zajisté i povinnost uctivého chování vůči představeným z tohoto služebního poměru plynoucí, není-li — jak uvedeno — omezena na dobu výkonu služby. Nelze tudíž ani důvodně tvrditi, že by úprava mimoslužebního chování úředníka státního spadala mimo rámec vlastního služebního poměru, a že by proto mohla býti dosahu předpisů služ. pragmatiky podrobena jen zvláštním výslovným předpisem zákona. Proto též úředník, který je k jinému úředníku státnímu v poměru nadřízenosti jako jeho představený, nepřestává býti tímto představeným mimo vlastní výkon služby, ať v úřadě či mimo» něj, pokud jeho služební poměr jako nadřízeného (představeného) vůči jinému úředníku trvá.
Právem proto žal. úřad podřadil st-lovo neuctivé chování vůči jeho představenému, třeba se netýkalo výkonu služby samé, ustanovení § 26 odst. 1 věty 1. služ. pragm.

Citace:

Č. 12380. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 460-466.