Č. 12459.

Školství. — Zaměstnanci veřejní: Státní zaměstnanec (učitel) není »nucen« vydržovati dítě na bytě (§ 12 bod 8 platov. zákona), jestliže nedostatek škol v jeho bydlišti a jejich vyučovacích osnov není objektivně na překážku další školní výchově, jíž se má dítěti podle vůle otcovy dostati.
(Nález z 22. června 1936 č. 13745/36.) Věc: Jan Handl v Něm. Konici (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 31. srpna 1933 o činovném.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. školní rada v Brně vyřídila výměrem ze 17. února 1933 žádosti st-le, řídícího učitele obecné školy, ze 4. ledna 1929, 26. ledna 1929 a 22. září 1932 o přiznání činovného skupiny míst C na základě předpisu § 8 odst. 2 zákona č. 104/1926 Sb. a § 12 odst. 8 zákona č. 103/1926 Sb. tím způsobem, že st-li přiznala žádané činovné od 1. září 1930 z důvodu, že jeho dcera navštěvuje soukromou občanskou školu Školských sester v Mnichově u Mar. Lázní. Naproti tomu nepřiznala zem. školní rada st-li činovné od 1. září 1928 do 31. srpna 1930, v podstatě v úvaze, že st-l nemá na ně podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 104/1926 Sb., resp. § 12 odst. 8 zákona č. 103/1926 Sb. nároku, ježto nebyl nucen posílati svou dceru po uvedenou dobu do obecné školy ve Znojmě, když v Německé Konici, kde působí, jest obecná škola, do níž jeho dcera mohla choditi.
Odvolání podané st-lem bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zem. škol. rady.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, nss uvážil:
Podle obsahu nař. rozhodnutí, jež převzalo důvody I. stolice, nepřiznal žal. úřad st-li nárok na činovné podle skupiny míst C ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 učitel. zákona č. 104/1926 Sb. a § 12 bodu 8 zákona č. 103/1926 Sb. proto, že skutečnosti, jež uvedl k odůvodněni nutnosti vydržovati dceru na obecné škole s německým jazykem vyučovacím ve Znojmě, tedy mimo své bydliště, nejsou s to vzhledem k tomu, že se vyučování jazyku českému na školách občanských a středních děje podle osnov pro školy ty od základu, takže se nepředpokládá již určitá schopnost jazyk ten ovládati, odůvodniti závěr, že st-l byl nucen k tomu, aby jeho dcera chodila do jiné obecné školy než do školy, kam podle zákona patří. Vychází tedy žal. úřad z názoru, že by předpoklad o nutnosti vydržovati dceru na bytě mimo bydliště st-lovo byl dán jen tehdy, kdyby neznalost českého jazyka dcery byla překážkou pro uskutečnění úmyslu st-lova co do další školní výchovy tohoto dítěte. Této překážky však in concreto nebylo, neměl proto st-l po názoru úřadu nárok na činovné podle skupiny míst C.
Stížnost naproti tomu namítá, že vůli otce co do výchovy dítěte nelze omeziti jen na případy, kdy jest otec povinnen po zákonu dítě dáti do školy mimo své bydliště, nýbrž že otázku »nutnosti vydržovati dítě na bytě mimo bydliště učitele veřejné školy národní« ve smyslu předeslaných předpisů zákona platového a učitelského sluší řešiti toliko s hlediska disposic o školní výchově, kterou otec chce dítěti poskytnouti, a že je předpoklad její existence dán, jakmile výchovný program otcův nelze provésti v místě jeho bydliště. St-l chtěl poskytnouti své dceři výhodu znalosti českého jazyka již v obecné škole a ježto možnosti té nebylo v místě jeho bydliště, byl »nucen« vydržovati dceru na bytě ve smyslu cit. předpisů. Nelze mu proto odpírati nárok na vyšší činovné. Soud nemohl stížnosti přisvědčiti.
St-l si nesprávně vykládá nař. rozhodnutí, má-li za to, že žal. úřad při posouzení nároku na vyšší činovné podle předpisu § 12 odst. 8 platového zákona kladl nějakou váhu na zákonná ustanovení o povinnosti rodičů posílati dítě do obecné školy teritoriálně příslušné, neboť, jak bylo již nahoře při výkladu obsahu nař. rozhodnutí uvedeno, žal. úřad hleděl jen k tomu, zda k uskutečnění disposic st-le co do další školní výchovy jeho dcery bylo nutno dáti toto dítě do obecné školy ve Znojmě a vydržovati je tam na bytě. Avšak ani v ostatním neuznal soud stanovisko stížnosti důvodným.
Podle § 147 ob. zák. obč. tvoří práva, která zvláště příslušejí otci jako hlavě rodiny, otcovskou moc. Obsah její jest určen mimo jiné v § 148 ob. zák. obč. v ten smysl, že otec může vychovávati své ještě nedospělé dítě ke stavu, který uzná pro ně přiměřeným. Určuje tedy otec účel výchovy a hlavní rysy její. Toto právo k výchově dítěte, které bylo se zřetelem na veřejné zájmy omezeno různými veřejnoprávními předpisy, tak zejména předpisy o povinné návštěvě národní školy obecné, teritoriálně příslušné (srov. § 20 zákona č. 62/1869 ř. z. ve spojení s § 11 zákona č. 226/1922 Sb.), resp. na území býv. země Moravské školy, jejíž vyučovací jazyk odpovídá národnosti dítěte (srov. § 20, II. zákona č. 4/1906 z. z. mor.), nezůstalo nedotčeno ani ustanovením § 12 bod 8 platového zákona. I když se připustí, že předpis ten neprovádí omezení otcovského práva co do školní výchovy dítěte positivně, nelze přece přehlédnouti, že jím doznává právo to omezení negativního v tom směru, že jen státní zaměstnanec s činovným skupiny míst D, který je »nucen« dítě, na něž mu přísluší výchovné a jež s ním žije ve společné domácnosti, vydržovati za| účelem školního nebo jiného odborného vzdělání mimo své bydliště, může vzdělání dítěte určovati podle své vůle a neztrácí při tom nárok na činovné podle skupiny míst C. Zákon neurčuje blíže, kdy lze mluviti o tom, že státní zaměstnanec (učitel) je »nucen« vydržovati dítě na bytě za účelem vzdělání.. Z účelu předpisu toho, který se snaží podle zprávy sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny (č. tisku 333 z r. 1926) ulehčiti situaci zaměstnanců v malých obcích, vysvítá, že o »nutnosti vydržovati dítě na bytě« ve smyslu uvedeného ustanovení sluší sice mluviti ve všech případech, kdy poměry vybudování a organisace veřejného školství bydliště zaměstnancova mu neumožňují, aby mohl svým dětem poskytnouti onen stupeň školního vzdělání, který pokládá za nutný pro jejich životní povolání. Leč nemožnosti té tu není, jestli nedostatek organisace místních škol a jejich vyučovacích osnov v bydlišti zeměstnance nekříží objektivně další, otcem zamýšlenou školní výchovu dítěte a není jí na překážku se zřetelem na platné předpisy o dalším vyučování a studiu, jehož se má dítěti podle vůle otcovy dostati. Mýlí se proto stížnost, má-li zato, že předpoklad nutnosti vydržovati dceru st-lovu na bytě ve Znojmě byl dán již proto, že na obecné škole bydliště st-lova se jazyku českému nevyučovalo a že tato skutečnost sama o sobě ve spojení s vůlí st-lovou poskytnouti dceři obecnoškolskou výchovu tam, kde se jazyku tomu vyučovalo, zakládala nárok st-lův na vyšší činovné. Že by neznalost jazyka českého byla podle platných předpisů překážkou možnosti dosáhnouti vzdělání občansko-, resp. středoškolského, stížnost netvrdí a nevyvrací v tom směru správnost názoru žal. úřadu.

Citace:

č. 12459. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 661-663.