Č. 12377.

Vodní právo. — Řízení správní: I. Právní nárok na ediktální formu vodoprávního řízení přísluší jen podnikateli vodního díla, nikoli však ostatním interesentům. — II. Interesentu v řízení vodoprávním přísluší nárok, aby bylo náležitě zjištěno, zda předložený projekt nebude míti škodlivé účinky na jeho práva, a dále — jestliže by se takový škodlivý vliv zjistil a projektant se proto domáhal vyvlastnění, aby byly zjištěny skutečnosti, jimiž je nárok na vyvlastnění podle zákona podmíněn. — III. Za účinnosti vlád. nař. č. 8/1928 Sb. jest otázku útrat v řízení vodoprávním posuzovati podle § 128 tohoto vlád. nař., nikoli podle § 99 vod. zákona.
(Nález z 22. dubna 1936 č. 11534/36.)
Věc: Vojtěch P., František K. a Tomáš P. v Radobyčicích (adv. Dr. František Sedláček z Plzně) proti rozh. min. zemědělství v Praze z 31. března 1933 (za žal. úřad vrchní min. komisař Dr. Jiří Ševčík, za zúč. Měšťanský pivovar v Plzni, resp. jeho právního nástupce město Plzeň adv. Dr. Matouš Mandl z Plzně) o vodoprávním konsensu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje, pokud se jím povoluje, aby na hřbet jezu při hamru v Hradišti byly postaveny nástavky, pro vadnost řízení, pokud pak jde o útraty právního zastoupení, pro nezákonnost.
Důvody: V roce 1913 předložil Měšťanský pivovar v Plzni k vodoprávnímu projednání projekt na využití vodní síly na řece Úhlavě v Hradišti, podle něhož měl asi 280 m nad dosavadním jezem v Hradišti býti zřízen nový pevný jez na zdýmání vody do výše 1,02 m nad dosavadní hladinou, t. j. nad korunou jezu v Hradišti, a voda takto vzdutá měla býti odváděna štolou k pohonu turbiny pro výrobu elektrické energie pro Měšťanský pivovar v Plzni.
Výměrem okr. hejtmanství v Plzni z 19. prosince 1913, resp. rozhodnutím místodržitelství v Praze z 18. července 1914 bylo žádané povolení k rozšíření vodních práv Měšťanského pivovaru v Plzni odepřeno. Na další odvolání Měšťanského pivovaru v Plzni pak bývalé min. orby ve Vídni rozhodnutím ze 7. prosince 1914 rozhodnutí obou nižších stolic zrušilo pro vadnost řízení v podstatě z toho důvodu, že zamýšlenému podniku by sice nemohla býti odepřena národohospodářská důležitost ve smyslu § 32 vod. zákona bez ohledu na to, zda energie podnikem tím získané bude použito v pivovaře samém anebo pro jiné účele, jestliže by mohlo býti nesporně prokázáno, že užitek podniku vyváží nevýhody a obtěžování, jež osobám třetím z jeho uskutečnění vzejdou, že však procesní materiál po ruce jsoucí ke zodpovědění této otázky nedostačoval. Dále bylo mimo jiné poukázáno i na to, že musí býti přezkoumán poměr škody, která stěžovatelům vznikne zaplavováním jejich luk, k zisku, jaký Měšťanský pivovar zřízením vodního díla docílí.
Když Měšťanský pivovar v Plzni v r. 1917 předložil doplněný projekt zmíněného vodního díla, provedeno bylo ve dnech 4., 5., 26. září, 25. října, 11. a 12. prosince 1917 vodoprávní řízení. Vyhláškou ze 14. listopadu 1919 bylo pak nařízeno komisionelní řízení na den 2. prosince 1919 s tím, že se při řízení tom projednají veškeré námitky při dřívějších jednáních již přednesené, resp. že nařídí se nutné změny zařízení Měšťanským pivovarem projektovaných. Při řízení tomto přistoupili zástupci Měšťanského pivovaru v Plzni na návrh státního technika, aby stížnostem na zamáčení, resp. zaplavování pozemků st-lů vzat by podklad změnou projektu v ten způsob, že by bylo upuštěno od zřízení projektovaného nového jezu a že by se vzdutí omezilo na výšku 47 cm nad korunou dosavadního jezu v Hradišti, do kteréžto výšky podle výměru okr. hejtmanství v Plzni z 26. listopadu 1886 smí žadatelka vodu nadržovati. Pak by stačilo na dosavadní jez v Hradišti upevniti nástavky 47 cm vysoké, které by se snižovaly tak, aby hladina nevystoupila výše než 47 cm nad jez. Proti této změně projektu bránil se právní zástupce st-lů v podstatě jednak námitkou, že se jedná o vodní dílo úplně nové, o kterém by musilo býti provedeno nové vodoprávní řízení za přibrání znalců, jednak námitkou, že výměr okr. hejtmanství v Plzni ze dne 26. listopadu 1886 se týká narovnání mezi jinými stranami a nemá účinku proti st-lům, kteří řízení toho nebyli účastni.
Výměrem okr. správy politické v Plzni ze 13. října 1920 bylo vysloveno, že projektované postavení nového pevného jezu v Hradišti se nepřipouští a že se pro centrálu v Hradišti povoluje pouze, aby na hřbet nynějšího jezu, při hamru hradištském stávajícího, byly postaveny nástavky 26 cm vysoké, jak dosud Měšťanský pivovar oprávnění toho nesporně používá. Nástavky tyto budou dvoudílné podle výkresu pro nástavky v Doudlevcích, a to spodní část vzdouvací na 26 cm a vrchní část opírací na 21 cm. Jakmile hladina překročí výši obyčejného vzdutí 26 cm o 21 cm, vysune se přetlakem samočinně opěrná sklopka a tím se také sklopí spodní nástavek pro volný průchod vody.
Námitky proti projektu podané okr. úřad zamítl a rovněž zamítl petit právního zástupce st-lů o přiznání výloh jemu právním zastoupením některých obcí a st-lů vzešlých.
Odvolání, které st-lé z výměru tohoto podali, bylo rozhodnutím zem. správy politické v Praze z 8. srpna 1921 zamítnuto a nález I. stolice byl potvrzen s tím, že ponechána byla v platnosti vyhláška ustanovující pokračování ve vodoprávním řízení na den 2. prosince 1919.
Další odvolání st-lů bylo zamítnuto nař. rozhodnutím min. zemědělství.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Změna projektu Měšťanským pivovarem v Plzni předloženého, jak nař. rozhodnutím byla schválena, záleží v tom, že na místo projektovaného nového jezu ve vzdálenosti asi 280 m nad dosavadním jezem v Hradišti, jímž se voda měla vzdouvati na 1,02 m nad korunou dosavadního jezu v Hradišti, mají býti na dosavadním jezu zřízeny nástavky, jimiž by se voda vzdouvala toliko do výše 47 cm nad korunu tohoto dosavadního jezu.
Jak z odůvodnění nař. rozhodnutí je vidno, vychází žal. úřad z právního názoru, že projekt, jak nyní nař. rozhodnutím byl schválen, není projektem od původního projektu z r. 1913 odlišným, nýbrž že jde jen o pouhou jeho redukci a úpravu slučitelnou s veřejným zájmem. Změny na projektu, ve prospěch soukromých zájemníků provedené, bylo lze podle názoru žal. úřadu vzhledem k předpisům vodního zákona (§§ 79, 81, 86, 94 a 97) projednati v rámci řízení o původním projektu z r. 1913, takže řízení o změněném projektu tvoří s řízením předcházejícím jediný procesní celek. Žal. úřad uznává sice, že podstatné zhoršení poměrů oproti původnímu projektu nastane pouze u pobřežních pozemků mezi nynějším jezem u hamru hradištského a jezem původně projektovaným, dovozuje však, že zamokření pozemků těchto bude možno zabrániti vyhloubením odvodňovacího příkopu (svodnice), který by se počínal na parcele 326/1, probíhal pak nejnižšími místy tohoto pozemku jakož i pozemků č. 325, 323, 324/2 a 324/1 a vyústil pod jezem do dolního koryta řeky Úhlavy. Žal. úřad považoval dále za právně významné, že Měšťanský pivovar projevil ochotu zmíněnou svodnici provésti na svůj náklad, kdykoli si toho majitelé luk již dnes částečně zamokřených budou přáti. Příslušný projekt na odvodnění zamokřených luk by ovšem, jak nař. rozhodnutí zdůrazňuje, slušelo předložiti vodoprávnímu úřadu. Žal., úřad uznal dále, že o změněném projektu nebylo potřebí zahajovati nové ediktální řízení, že st-lům v řízení byla poskytnuta možnost obrany i proti změněnému projektu, a že tedy procesní práva st-lů nebyla nikterak zkrácena. Konečně poukazuje žal. úřad na to, že sporné dosud poměry byly nyní napadeným výměrem postaveny na právní základ a že proto není potřebí, aby se žal. úřad zabýval otázkou právního významu výměru ze dne 26. listopadu 1886, podle něhož je právo nastavování jezu u hamru v Hradišti zvláštními nástavky zapsáno do vodní knihy.
Stížnost brání se proti rozhodnutí tomuto v několika směrech. Ve své hlavní procesní námitce vytýká stížnost, že o projektu nař. rozhodnutím schváleném nebylo provedeno nové ediktální řízení, ačkoli projekt tento se tak podstatně liší od původního projektu na zřízení nového jezu, že jeví se jako projekt zcela nový, o němž není přípustno rozhodnouti v pouhém pokračování řízení zahájeného o projektu původním.
Soud musil přisvědčiti stížnosti potud, že projekt nař. rozhodnutím schválený nelze kvalifikovati jako pouhou modifikaci projektu původního, neboť pouhá totožnost hospodářského účelu obou projektů nečiní z nich projekty totožné, kdežto různá technická podstata, různá místní situace a různé účinky, zejména různý vliv na cizí práva vodní kvalifikují oba zmíněné projekty jako projekty různé.
Než přes to nemohl soud uznati za podstatnou námitku stížnosti, ve které se vytýká, že o tomto novém projektu nebylo provedeno nové ediktální řízení. Soud neměl příčiny zabývati se otázkou, zda řízení ediktálního o novém projektu bylo vůbec zapotřebí, neboť mohl a musil se omeziti na otázku, zda st-lé mohli tím, že nové ediktální řízení nebylo provedeno, býti nějak zkráceni ve svých právech. Tuto otázku nelze však zodpovědět jinak, než záporně. Podle ustanovení § 83 čes. vod. zákona a podle ustálené judikatury (srov. Budw. 13780/1900, A 5120/1907, A 8863/1912 a j.) přísluší právní nárok na ediktální formu řízení vodoprávního toliko podnikateli, nikoli však ostatním interesentům. Procesní oprávnění těchto interesentů nesahá dále, než že každému z nich má býti v řízení vodoprávním poskytnuta dostatečná možnost, aby proti předloženému projektu mohli hájiti svých práv. Z tohoto účelu podává se povaha a nutná míra procesní účasti zájemníkovy v řízení vodoprávním, jež jest ostatně vymezena i positivním předpisem § 83 čes. vod. zákona o t. zv. řízení zkráceném. Podle toho musí býti zájemníku poskytnuta příležitost, aby se komisionelního řízení mohl včas účastniti, a aby nejpozději při tomto řízení mohl na základě popisu a grafického znázornění projektu, jakož i na základě výpočtů po případě k tomu potřebných (§ 78 odst. 1 vod. zákona) poznati účel a podstatu projektu, jakož i jeho vliv na zájemníkovu právní situaci. Tím ovšem nejsou všecka procesní práva zájemníkova vyčerpána.
Jest jednou z vedoucích zásad vodního zákona, že zvláštní užívání vody, jakož i vodní dílo jemu sloužící nesmí býti vodoprávním úřadem povoleno na úkor práv osob jiných bez jejich souhlasu (srovnej § 21 vod. zákona a j.). Pokud nejde o právo rybolovu (§ 40 čes. vod. zákona), je výjimka z této zásady přípustná jen tehdy, lze-li újmu právům třetí osoby hrozící odčiniti cestou vyvlastnění, které však je přípustno jen tehdy a potud, když a pokud zákon dává podnikateli právní nárok na vyvlastnění. Není-li možno vyvlastněním újmu hrozící z projektu třetím osobám odčiniti, nemůže žádaný vodoprávní konsens býti udělen.
Za tohoto stavu práva je jasno, že zájemníku v řízení vodoprávním přísluší procesní nárok na to, aby nejprve bylo náležitě zjištěno, zdali předložený projekt nebude míti škodlivých účinků na jeho práva, a za druhé, kdyby se zjistil škodlivý vliv projektu na práva jeho a projektant domáhal se proto vyvlastnění, aby byly zjištěny skutečnosti, jimiž je nárok na vyvlastnění podle zákona podmíněn. Posuzuje-li se přítomný spor podle hledisek právě vytčených, objevuje se takováto situace.
St-lé vytýkali již v řízení komisionelním a vytýkají také ve stížnosti jako podstatné vady řízení, že řízení komisionelní konalo se bez grafického a početního podkladu zákonem požadovaného a dále že škodlivé účinky projektu na přilehlé louky st-lů nebyly vyšetřeny za účasti kompetentního k tomu znalce z oboru zemědělského inženýrství.
Obě tyto výtky musil soud uznati podstatnými, a to prvou z důvodu svrchu podrobně vyloženého, druhou pak po úvaze, že státní technik, který o projektu podával svůj posudek, je sice povolán posouditi projekt po stránce technické a vysloviti se povšechně o očekávaných jeho účincích, není však povolán, aby posoudil, jak projeví se účinky tyto v oboru lučního hospodářství, o něž tu právě šlo.
Naproti tomu nemohl soud přisvědčiti stížností, pokud vidí podstatné vady řízení i v tom, že st-lé neměli možnosti před řízením komisionelním projekt prozkoumati a písemné námitky podati, poněvadž příležitost tuto poskytuje zákon interesentům jen v řízení ediktálním, na jehož provedení však, jak již svrchu bylo řečeno, zájemníci nemají právního nároku.
Bude tedy věcí příslušného úřadu vodoprávního, aby svrchu vytknuté a podstatnými shledané vady řízení odstranil a podle výsledku doplněného šetření uvážil, zda je možno předložený projekt schváliti bez podmínek, či toliko za podmínek chránících majetek st-lů proti poškození, a vyjde-li najevo, že poškozování, jehož se st-lé pro své louky obávají, dá se odstraniti jen zřízením svodnice položené do jejich pozemků, aby uvážil, zdali k tomu konci lze podle ustanovení § 32 vod. zákona zříditi služebnost na pozemcích st-lů, což by se arci musilo státi; uno actu s udělením vodoprávního konsensu. Pokud při tom půjde o zjištění, zda dány jsou zákonné předpoklady vyvlastnění podle § 32 vod. zákona, zejména zda lze od provedení projektu očekávati převážný národohospodářský prospěch, nebyl by ovšem v důsledku stanoviska svrchu zaujatého a ostatně i stížností samou hájeného, že jde o projekt nový od původního projektu odlišný, vodoprávní úřad formálně vázán názorem vysloveným ministerstvem orby v rozhodnutí ze 7. prosince 1914 o tom, které momenty jsou při posuzování národohospodářského prospěchu rozhodné.
Shrnou-li se výsledky hořejších úvah, plyne z nich, že stížnost, pokud namítá, že o změněném projektu mělo bytí zahájeno nové ediktální řízení, není důvodná, že však nař. rozhodnutí spočívá na řízení, které trpí podstatnými vadami v tom směru, že řízení komisionelní o změněném projektu se konalo bez grafického a početního podkladu a bez účasti znalce z oboru zemědělského inženýrství.
Pro tyto podstatné vady řízení musilo nař. rozhodnutí, pokud jde o schválení změn projektu, býti zrušeno podle § 6 zákona o ss.
Pokud konečně jde o útraty řízení, zamítl žal. úřad nárok st-lů na náhradu útrat z toho důvodu, že nedá se mluviti ani o podlehnutí druhé, t. j. zúčastněné strany, ani o jejím zavinění, a že tedy nejsou splněny zákonné předpoklady § 99 odst. 2 vod. zákona.
Stížnost proti tomu namítá, že útraty řízení měly st-lům býti přisouzeny, ježto žádost zúčastněné strany o schválení původního projektu byla zamítnuta a bylo povoleno něco jiného, než o co původně bylo žádáno, takže zúčastněná strana podlehla a celé řízení zavinila.
I ve svém odvolání namítali st-lé, že jim měly býti přisouzeny útraty právního zastoupení proto, že jde o spor a původní žádost následkem odporu st-lů byla zamítnuta. Jak je viděti z nař. rozhodnutí, nezamítl žal. úřad nárok st-lů na náhradu útrat právního zastoupení z toho důvodu, že nejde v daném případě o spor mezi dvěma stranami — v tom směru změnil žal. úřad důvody rozhodnutí I. stolice —, nýbrž proto, že nelze mluviti o podlehnutí zúčastněné strany ani o jejím zavinění. Z odůvodnění nař. rozhodnutí je zřejmo, že při tom žal. úřad vycházel z právního názoru, že jde o pouhou restrikci projektu původního a nikoliv o projekt nový, a že tedy celé řízení i s řízením ze dne 2. prosince 1919 tvoří jeden celek.
Ježto však názor tento je — jak výše bylo dovoženo — mylný a ježto dále za účinnosti vládního nařízení č. 8/1928 Sb. jest i otázku útrat v řízení vodoprávním posuzovati podle předpisu § 128 cit. vládního nařízení a nikoli podle § 99 vod. zákona, musil výrok o útratách býti zrušen podle § 7 zákona o ss, aniž mohl nss rozhodnouti otázku, zdali st-lům nárok na náhradu útrat právního zastoupení přísluší či nikoli, ježto o otázce této bude musiti napřed rozhodnouti správní úřad, vezma v úvahu situaci, jak tímto nálezem ve věci samé se vytvořila.

Citace:

č. 12377. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 451-456.