Čís. 11578.

Směnečný zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928.
Zda jest k zachování závazku přijatele směnky třeba protestace, jest posuzovati podle práva místa, kde byla směnka přijata, nikoliv podle práva místa splatnosti směnky.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1932, Rv I 529/32.)
Směnka, o niž tu jde, byla vyplněna tuzemcem a jím jako přijatelem v tuzemsku podepsána a zaslána pak žalující firmě v Hanoveru, jež podepsala směnku jako trasant, opatřila ji domicilem a domiciliátem u banky P. v Hanoveru. Žalovaný s takto vyplněným domicilem souhlasil. Směnka nebyla protestována u domiciliáta. Proti směnečnému platebnímu příkazu namítl žalovaný, že jeho směnečný závazek jako přijatele zanikl, ježto směnka nebyla u domiciliáta protestována. Žalující firma naproti tomu tvrdila, že zažalovaná směnka byla v Německu vystavena, že v Německu byl k ní připojen domicil a že v Německu bylo místo platební, takže ohledně protestu směnky platilo ustanovení čl. 44 něm. směn. řádu, podle něhož nemusela býti směnka protestována, třebaže byla domicilována. Procesní soud prvé stolice směnečný platební příkaz zrušil. Důvody: Podlé ustanovení § 93 směn. zák. o náležitostech úkonů, které jest zapotřebí provésti v cizině k vůli výkonu neb udržení směnečného práva, rozhoduje právo tam platné. Toto zákonné ustanovení však platí jen ohledně formy směnečných úkonů, ohledně místa, času a obsahu, nikoliv, zda jsou nutné, nebo které jsou nutné k výkonu nebo k zachování směnečných práv, neboť o tom platí právo místa, kde se stalo směnečné prohlášení (lex loci actus), nikoli § 93. Jest se tudíž zabývati otázkou, kde se směnečné prohlášení stalo, zda v Německu, či v území Československé republiky. Podle čsl. směnečného zákona jsou dvě směnečná prohlášení, jedno základní, směnečné prohlášení výstavcovo, a další směnečné prohlášení, jako akcept, indosament, čestný akcept a avál. Podle názoru soudu jest však pro posouzení tohoto případu rozhodné prohlášení žalovaného jako akcept tanta a jest proto souzený případ posuzovati podle směnečného práva platného v území Československé republiky, neboť rozhodným, zda a pokud trvá nebo zanikl směnečný závazek, jest akcept. Podle § 39 odst. (2) směn. zák., je-li jako domiciliát udána osoba jiná než majitel směnky, má opomenutí včasné protestace pro neplacení u domiciliáta v zápětí ztrátu směnečných práv nejen proti výstavci a indosantům, nýbrž i proti příjemci. Ze souhlasného přednesu stran soud zjistil, že směnečná valuta měla býti placena u banky P. v Hanoveru a že tudíž byl udán domiciliát, který jest rozdílný od žalobce jako majitele směnky. Ježto směnka nebyla, včas protestována pro neplacení u domiciliáta, nastala ztráta směnečních práv i proti příjemci. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Mezi stranami jest nesporno, že v souzeném případě jde o směnku domicilovanou, dále, že domicilem a domiciliátem byla opatřena směnka v Německu, jakož i, že jako domiciliát byla udána firma od majitelky směnky rozdílná, a posléze, že přijata byla směnka žalovaným v tuzemsku. V souzeném případě jde o otázku, zda zažalovaná, domicilovaná směnka vyžadovala k zachováni směnečných nároků proti žalovanému jako příjemci směnky protestu, čili nic, či zda ohledně protestu směnky platilo ustanovení čl. 44 Něm. sm. ř., podle kterého podle tvrzení strany žalující, i když byla směnka domicilována, nebylo zapotřebí protestu. Podle § 93 sm. zák. rozhoduje o náležitostech úkonů, které jest zapotřebí provésti k vůli výkonu neb udržení směnečného práva v cizině, právo tam platné. Z toho plyne, že jen o náležitostech úkonů, o formě, místě, času a o obsahu úkonů platí lex loci actus, takže jen v těchto případech jest se říditi právem místa, kde má býti úkon proveden, na příklad, zda jest potřebí formy notářského spisu, zda jest úkon provésti v bytě, v obchodní místnosti a pod., zda jen ve všední den, po případě, v kterých hodinách denních a pod. V souzeném případě, kde směnečný nárok, uplatňovaný žalobou, čelí proti žalovanému vzhledem k jeho směnečnému prohlášení v obvodu platností směnečného zákona československého, jest otázku, zda směnečný závazek po právu trvá, či zda zanikl, posuzovati podle směnečného práva platného v území republiky Československé, neboť o účincích každého jednotlivého prohlášení rozhoduje skutečné místo jeho vystavení, nikoliv místo platební, ani domicil, ani místo vydání, takže vývody odvolatelky postrádají po této stránce zákonné opory. Poněvadž podle § 39 odst. (2) sm. zák., je-li jako domiciliát udána osoba jiná, než majitel směnky, jakž tomu bylo i v souzeném případě, má opomenutí včasné protestace pro neplacení u domiciliáta v zápětí ztrátu směnečných práv nejen proti výstavci a indosantům, nýbrž i proti příjemci, právem prvý soudce námitkám strany žalované vyhověl a směnečný platební příkaz zrušil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, vytýkajícímu rozsudku odvolacího soudu jen nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), nelze přiznati oprávnění. Jádrem sporu jest otázka, zda zanikl směnečný závazek žalovaného jako přijatele žalobní směnky, an nebyl, jakž nesporno, vznesen protest pro neplacení, ač jde o směnku domicilovanou s udaným domiciliátem, pokud se týče, kterého práva jest v souzeném případě použíti, zda československého, či říšsko-německého, ana byla směnka žalovaným v tuzemsku vyplněna a jako přijatelem podepsána a pak zaslána žalobkyni, která v Hannoveru směnku podepsala jako výstavce a za souhlasu žalovaného připojila domicil, podle něhož směnka měla býti splatná u banky v P. v Hannoveru. Podle § 39 odst. (2) směn. zákona platného v republice Československé má, je-li jako domiciliát udána jiná osoba, než majitel směnky, opomenutí včasné protestace pro neplacení u domiciliáta v zápětí ztrátu směnečných práv nejen proti výstavci a indosantům, nýbrž i proti příjemci. Naproti tomu podle čl. 43 a 44 směn. řádu platného v Německu v doslovu zákona z 30. května 1908 (Rgbl. 08 Nr. 32) nemá; pokud jde o přijatele, opomenutí protestu při domicilované směnce tento účinek. Směnečný zákon upravuje sice v §§ 90 až 93 některé otázky mezinárodního práva směnečného (způsobilost cizincovu k směnečným závazkům, podstatné náležitosti směnky vystavené v cizině neb skripturních prohlášení na směnce v cizině učiněných, náležitosti úkonů potřebných k zachování nebo k výkonu směnečných práv), avšak otázky, zda nebo pokud je třeba určitého úkonu k zachování nebo k výkonu směnečných práv, se nedotýká a jest k této otázce odpověděti podle obecných zásad mezinárodního práva soukromého (srovnej Herrmann-Otavský: Československé právo směnečné, II. vyd., str. 155, 156). V nauce se v té příčině názory rozcházejí. Někteří mají za to, že při střetu zákonů rozhoduje právo místa platebního (Dr. Ludwig Raiser: Die Wirkungen der Wechselerklarungen im internationalen Privatrecht 1931, str. 87, Staub-Stranz: Commentar zur Wechselordnung, pozn. 9 při čl. 86), jiní pokládají za rozhodné místo, kde skripturní akt byl proveden, tedy, kde byla směnka indosována, kde byla přijata nebo kde byl podstoupen směnečný závazek rukojemský (lex loci actus) (Grünhut, Wechselrecht II. str. 578, 579, Rouček: Nové československé právo směnečné 5. vyd., str. 42, kap. 27). Nejvyšší soud se přiklonil k názoru posléz uvedenému již ve svém rozhodnutí čís. 2916 sb. n. s., vysloviv, že akcept a závazek přijatelův, který se uskutečnil v tuzemsku, jest posuzovati podle tuzemských předpisů, třebas byla směnka splatná v cizině, a nemá příčiny, by v souzeném případě zaujal jiné stanovisko. Pro tento názor mluví zejména úvaha, že každý ze skripturních aktů téže směnky jest na ostatních nezávislý, právně samostatný, takže ten, kdo skripturní prohlášení učinil, má pro sebe domněnku, že měl na mysli právo toho místa, kde jeho prohlášení bylo učiněno. Kdo podepíše směnku za vlády zákonodárství, které předpisuje za určitých podmínek protest k zachování směnečného práva proti němu, činí tak pod podmínkou, že nebude směnečně zavázán, nebude-li neplacení zjištěno protestem. Posoudil tudíž odvolací soud věc správně po právní stránce.

Citace:

č. 11578. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 468-471.