— Čís. 11684—
617
Čís. 11684.
Lze povoliti exekuci k vydobytí (peněžité) pohledávky pruského státu.
(Rozh. ze dne 20. května 1932, R II 123/32.) — Čís. 11684 —
Na základě rozsudku říšskoněmeckého soudu navrhl pruský soudní erár proti tuzemci povolení exekuce k vydobytí útrat řízení. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Základním předpokladem, za kterého může býti povolena exekuce podle exekučních titulů zřízených v cizozemsku, jest podle § 79 ex. ř. zaručení vzájemnosti státními smlouvami nebo vládními prohlášeními o tom vydanými, v zákoníku říšském vyhlášenými. Pokud jde o Německou říši, byla k posouzení vzájemnosti vydána vládní vyhláška ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. a platí proto v tomto ohledu ustanovení §§ 722, 723 a 328 říš. německého civilního řádu soudního. Z těchto ustanovení neplyne, že by v Německé říši byla odpírána vykonatelnost cizozemskému rozsudku, když stranou je cizozemský stát a naopak zase předpisy zdejšího exekučního, řádu (§§ 79—85 ex. ř.) nevylučují povolení exekuce, když stranou jest stát cizí. Nelze ani souhlasili s názorem stěžovatele, že jest zásadně vyloučeno, by cizí stát byl před tuzemským soudem žalován, neboť čl. IX., odst. 2. úvoz. zák. k j. n. ustanovuje právě případy, kdy se tuzemské soudnictví vztahuje k osobám požívajícím exterritoriality, totiž když se osoby ty tuzemským soudům podrobí nebo právní věc má za předmět jejich nemovité statky v tuzemsku ležící nebo jejich věcná práva na tuzemských nemovitostech osob jiných. Podle zásad mezinárodního práva jest cizí stát postaven na roven osobám exterritoriálním. Když sw sám domáhá ochrany před cizozemskými soudy, tedy zajisté se tím jejich pravomoci podrobuje. Podle názoru stěžovatele by tedy stát byl vůbec vyloučen z domáhání se práva v cizozemsku, což je zajisté názor neudržitelný. Odvolávání se na smlouvu mezi Československou republikou a říší Německou uveřejněnou pod čís. 131 sb. z. a n. z roku 1924 není vhodné, neboť tato se na vedení exekuce nevztahuje a také výklad použitého slova »příslušník« není přijatelný, neboť by z toho plynulo, že, když stát je stranou ať již jako takový nebo jako soukromý podnikatel, musela mu býti odpírána právní pomoc, která se jinak jeho příslušníkům poskytuje.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel pokládá za pochybné, zda lze povoliti exekuci na základě cizozemského exekučního titulu také ve prospěch cizího státu, a to proto, že cizí stát nemůže býti u zdejších soudů žalován. O to však nejde při vyřízení rekursu podaného do povolení exekuce pro pohledávku pruského fisku na základě říšskoněmeckého titulu. Nižší soudy řídily se správně při vyřízení návrhu na povolení této exekuce jen předpisy vládní vyhlášky čís. 131/24 a v té není výslovného předpisu, že exekuce nesmí býti povolena pro pohledávku cizího státu. Při vyřízení rekursu nelze řešiti otázky nadhozené v dovolacím rekursu. Nepřípadné jest odvolávání se na státní smlouvu čís. 130/1924. Tato upravuje jen určité případy právní pomoci, na př. doručování, provádění důkazů, ale neupravuje provádění exekuce na základě cizozemských exekučních titulů. To jest upraveno zvlášť vládní vyhláškou čís. 131/1924, vydanou na základě prohlášení německé vlády. Podle této vyhlášky připouští se exekuce na základě cizozemských rozsudků a, usnesení, která spor vyřizují, a to i pro útraty řízení. Povolil-li tedy rekursní soud exekuci pro útraty řízení ve prospěch pruského justičního tisku, neodporuje to zřejmě zmíněné vyhlášce.