Čís. 11571.

Pojišťovací smlouva.
Byl-li pojistník, jenž byl v prodlení s placením následné premie, vyzván pojišťovnou ku placení dopisem, v němž nebyla pojistníkovi dána dodatečná lhůta jednoměsíční, předepsaná pojišťovacími podmínkami, nýbrž lhůta kratší, a v němž nebylo právní poučení o tom, že pojišťovna hodlá zrušiti smlouvu, pak-li nebude premie zaplacena v dodatečné lhůtě, není v tom, že pojišťovna neuplatnila soudně ve lhůtě tří měsíců od uplynutí dodatečné lhůty nárok na zaplacení následné premie, výpovědi pojišťovací smlouvy.
K zániku pojišťovacího poměru nestačí zcizeni pojištěné movité věci, nýbrž se vyžaduje její vyřazení ze zcizitelovy úchovy.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1932, Rv I 2/31.) Žalobu pojišťovny proti pojistníku o zaplacení následných prémií (z pojištění automobilu) procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Spor jest o výklad článku 10., 4., všeobec. pojišťovacích podmínek pojišťovací smlouvy. Článek tento (shodný s dosud neplatícím § 29 poj. zák.) určuje následky prodlení v placení následné premie. Hned z počátku ukládá se tu pojišťovateli zřejmě ve prospěch pojištěnce závazek (arg. budiž), by na náklad pojištěnce: a) písemně vybídnul pojištěnce ku placení, b) uvědomil ho o právních následcích dalšího prodlení v placení, c) určil mu dodatečnou lhůtu 1 měsíce. Vyhovění tomuto závazku je tedy předpokladem splatnosti a tím i žalovatelnosti premie. Bez jeho splnění byla by žaloba při nejmenším předčasná. Teprve, splnil- li pojišťovatel závazek ad a)—c), může, nebylo-li v dodatečné lhůtě placeno: 1) zrušiti smlouvu bez výpovědní lhůty, 2) přivoditi výpověď smlouvy mlčky tím, že neuplatní u soudu nárok na prémii do tří měsíců po uplynutí dodatečné lhůty, 3) trvati na smlouvě a žalovati na zaplacení premie. V tomto svém právu je však pojišťovatel omezen důležitou ad 2) uvedenou presumpcí, zavazující ku podání žaloby v řečené tříměsíční lhůtě. Tento výklad čl. 10, 4. všeobec. poj. podmínek použil soud na dané skutkové okolnosti a došel k tomuto závěru: Žalující strana nesplnila řádně závazek shora sub c) zmíněný, neboť dala žalované dodatečnou desetidenní lhůtu místo měsíční. Žalovaná strana nečinila však proti tomuto zkrácení dodatečné lhůty námitky ani před sporem, ani za něho. Žalující ve sporu nenamítala, že lhůta jí poskytnutá nebyla pro kratší její trvání lhůtou dodatečnou ve smyslu ódst. 10., 4. všeobec. poj. podmínek. Jest proto za to míti, že strany mlčky (§ 863 obč. zák.) smluvily dodatečnou lhůtu desetidenní místo měsíční. Učiniti tak mohly, neboť jde o jus dispositivum. Nesprávné jest tvrzení žalující strany, že vůbec nedala žalované v dopise poučení o právních následcích dalšího prodlení v placení. Dopis obsahuje hrozbu soudním: zakročením, t. j. zažalováním premie a tím tedy i poučení o jednom (ze tří shora uvedených) možném právním následku neplacení. Tím, že žalující strana neuvedla v dopise jiný možný právní následek prodlení, zejména, že by mohla zrušiti smlouvu bez výpovědní lhůty, dala žalované straně najevo, že nechce, ač by to mohla, od smlouvy upustiti, nýbrž, ze na ní trvá a z ní bude žalovati. Zvolila-li si žalující strana tuto možnost, byla vázána žalovati do tří měsíců po uplynutí poskytnuté a mlčky smluvené dodatečné lhůty desetidenní. Jinak nemohla si žalovaná vykládali projev žalující strany v dopisech v souvislosti s ustanoveními odst. 10., 4. všeobec. poj. podmínek. Je tedy námitka žalované strany, že nemůže býti z pojišťovací smlouvy žalováno, poněvadž jest ji považovali pro včasné nepodání žaloby za mlčky vypovězenou, podle názoru soudu plně odůvodněna. Naproti tomu námitka žalující strany, že presumpce výpovědi smlouvy je nemožná pro nedostatek onoho poučení, jest nejen se shora uvedených důvodů bezpodstatná, nýbrž i proto neudržitelná, že, i kdyby poučení vůbec nebylo bývalo dáno, nemohla by žalující strana z vlastního porušení smluvního závazku, chránícího zájem druhé strany smluvní, v odporu s jasným smyslem ustanovení čl. 10., 4. všeobec. poj. podmínek odvozovati pro sebe právo na žalobu i po uplynutí předepsané tříměsíční lhůty. Měla-li snad žalující strana v úmyslu oním, dle jejího názoru nedostatečným poučením docílili tohoto účinku, nemohla a nemusela žalovaná strana takový úmysl u ní předpokládati, zvláště se zřetelem; na zásadu poctivosti platící v obchodě. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody : Ve svých dopisech ze dne 1. listopadu 1928 příl. B. a ze dne 2. listopadu 1928 příl. C. oznamuje žalobkyně žalovanému, že dlužné, ke dni 3. listopadu 1928 pokud se týče 3. listopadu 1929 splatné premie mu připisuje v účtě na jeho vrub, mimo to v dopise ze dne 11. září 1929 příl. 3 žádá ho důrazně o vyrovnání dlužného zůstatku 1065 Kč s dodatkem, že, neuhradí-li tuto částku do deseti dnů, bude nucena proti němu soudně zakročiti. Z toho je patrno, že dopis příloha 3 nemá náležitosti čl. 10. odst. 4. všeobecných pojišťovacich podmínek, zejména, že neobsahuje poučení o právních následcích dalšího prodlení v placení a nestanoví určenou tam dodatečnou jednoměsíční lhůtu, takže není podmínek pro předpoklad žalovaného, že žalobkyně, nepodavši do tří měsíců po uplynutí dodatečné lhůty žalobu o zaplacení premie, zrušila smlouvu bez výpovědní lhůty. Naopak z obsahu listin výše uvedených jest patrno, že žalobkyně nezamýšlela z platebního průtahu žalovaného vyvoditi důsledek odstoupení od smlouvy, a proto nezáleží na tom, že žalobkyně v uvedené tříměsíční lhůtě nepodala žalobu. Toto stanovisko zaujímá nejvyšší soud ve svém rozhodnutí čís. 6016 sb. n. s., vykládaje tam takto ustanovení § 29 poj. zák., jemu odpovídá citovaný článek 10. odst. 4. všeob. poj. podmínek, a není důvodů, proč by se mělo od tohoto výkladu v souzeném obdobném případě upustili. Jelikož pak podle téhož rozhodnutí nastává žalovatelnost každé další pojišťovací premie sama sebou již tím, že uplynula smluvená platební lhůta, kterážto okolnost je nesporná, je tím odůvodněn žalobní nárok o zaplacení obou dlužných prémií.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel neprovádí dovolací důvod rozporu se spisy (§ 503 čís. 3 c. s. ř.) po zákonu, spatřuje ho v tom, že odvolací soud má za to, že dopis žalující strany z 11. září 1929 neobsahuje v rámci upomínky o zaplacení dlužných prémií poučení o právních následcích prodlení s placením prémií. Neboť tím není dolíčen rozpor s obsahem a se smyslem onoho dopisu, nýbrž napadán je právní výklad i dopisu, i článku 10. č. 4. všeobecných pojišťovacích podmínek a srovnání, zda dopis vyhovuje náležitostem čl. 10. č. 4. všeobecných pojišťovacích podmínek. Avšak ani po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. s. ř.) nelze výkladu tomu nic vytýkati. Článek ten je ku prospěchu pojistníka, chce zachovati pojišťovací smlouvy v platností a nechce zbaviti pojistníka nároku z pojišťovací smlouvy prostě proto, že je v prodlení s placením následných prémií. Proto článek ten stanoví, že, má-li dojíti k odstupu od smlouvy pojišťovací, musí pojišťovna upomenouti pojistníka kvalifikovaným dopisem vykazujícím veškeré náležitosti článku 10. čís. 4 všeobecných pojišťovacích podmínek. Nechce-li pojišťovna použiti tohoto svého práva a chce-li trvati na zaplacení dlužných následných prémií, nemusí pojistníka zvláště upomínati, neboť žalovatelnost prémií nastává sama sebou podle ustanovení §§ 904 a 1334 obč. zák. Řečený dopis nevykazuje však veškeré náležitosti článku 10. čís. 4. všeobecných pojišťovacích podmínek, neboť nebyla pojistníku dána ani dodatečná jednoměsíční lhůta ku placení, nýbrž jen lhůta desetidenní, a nebylo uděleno právní poučení o tom, že pojišťovna hodlá zrušiti smlouvu, pakli nebudou premie zaplaceny v dodatečné lhůtě. To je ten hlavní následek, o jehož poučení se zmiňuje čl. 10. čís. 4. všeobecných pojišťovacích podmínek, neboť trvání na nároku na zaplacení splatných následných prémií se rozumí samo sebou již se zákona. Že těchto náležitostí je zapotřebí pro kvalifikovaný dopis připouští nepřímo dovolatel sám, vyslovuje v dovolání souhlas s názorem prvého soudu, že si nemohl onen dopis jinak ani vyložiti, než, že žalující strana chce trvati na smlouvě a žalovali o zaplacení prémií. Přiznává tedy sám, že dopis nebyl podle čl. 10 odstavec 4. všeobecných pojišťovacích podmínek vybaven tak, by z něho bylo lze usuzovati na úmysl pojišťovny odstoupiti od smlouvy. Jen s takto kvalifikovaným dopisem spojuje článek 10. čís. 4. všeobecných pojišťovacích podmínek propadnou lhůtu tříměsíční ku podání žaloby o zaplacení prémií, nikoliv však s obyčejnou upomínkou, v níž pojišťovna jako věřitelka uděluje pojistníku jako svému dlužníku libovolnou desetidenní lhůtu. K tomu nepotřebovala souhlasu pojistníka, poněvadž je na vůli věřitele, zda chce a jak dlouho s placením sečkati.
Bezdůvodně vytýká dovolatel jako rozpor se spisy a nesprávné právní posouzení věcí (§ 503 čís. 3 a 4 c. s. ř.), že byl odsouzen k zaplacení premie i za pojistné období od 3. listopadu 1929 do 3. listopadu 1930, ač namítal, že prodal auto Josefu M-ovi již 29. března 1929 a že tím pojistný poměr zanikl. Neboť k zániku pojišťovacího poměru nestačí již zcizení movité věci, nýbrž její vyřazení ze zcizitelovy úchovy, jak vyloženo bylo v rozhodnutích čís. 7915, 9939, 10547 sb. n. s., na něž se poukazuje. Dovolatel tvrdil jen, že auto prodal, netvrdil však ani, že vyšlo z jeho úchovy, ani neodvozoval z prodeje auta zánik pojišťovacího poměru.

Citace:

č. 11571. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 457-460.