Vydávání zločinců.

I. Terminologický úvod.
Vydáním (extradition) rozumíme nucené předání osob stíhaných neb odsouzených, jakož i věcí z moci státu postižení do moci státu stíhajícího neb trest vyslovivšího. Vydáváme nejen provinilce ke stíhání neb odpykání trestu, nýbrž i věci, totiž důkazní předměty, předměty trestným činem opatřené a věci, které možno prohlásiti za propadlé nebo zabrané. Proto vedle osobní extradice rozeznáváme také extradici věcnou (remise d'objets). Podle toho, zda sami vydání do ciziny povolujeme, či zda o ně z ciziny žádáme, mluvíme o aktivním nebo pasivním vydání. Aktivní Vydávání
extradice je vydání z ČSR do ciziny. Pasivní extradici nejlépe vystihuje český obrat vyžádání z ciziny. Na rozdíl od definitivního vydání známe též vydání dočasné (extradition provisoire), kdy povolenou extradici provinilcovu provádíme předčasně, ale jen na čas (na př. ke konfrontaci, k provedení hlavního přelíčení) a se závazkem, že obviněný bude ihned zpět vrácen, jakmile příslušný úkon bude ve státě dožadujícím proveden. Extradiční střet (souběh) nastává, žádá-li o vydání téže osoby několik států bud pro týž nebo různé trestné činy. Specialita (zásada výlučnosti) je výhrada státu postižení, že stát, do něhož vydání bylo povoleno, nesmí vydanou osobu stíhati ani trest na ní vykonati, leč právě pro ten trestný čin, pro který bylo vydání povoleno; ani dále reextradovati ji nesmí. Reextradice je další vydání do třetího státu ze státu, do něhož byla extradice povolena státem postižení; bez souhlasu státu postižení nemůže býti reextradice povolena. Dodatečné svolení ke stíhání, k odpykání trestu nebo k reextradici pro jiné trestné činy, než pro které bylo původní vydání povoleno, uděluje na novou žádost stát postižení státu, do něhož bylo vydání již provedeno.
Byl-li provinilec postižen ve státě, jenž nesousedí se státem stíhajícím, nestačí, že bylo povoleno vydání státem postižení, nýbrž je třeba ještě, aby byl sousedním státem, po případě státy, povolen průvoz (extradition en transit). Materiální i formální podmínky průvozní jsou u nás zásadně tytéž jako při extradici. I tu rozeznáváme mezi průvozem osob a průvozem věcí, jakož i mezi aktivním průvozem a průvozem pasivním. Aktivní průvoz je nucené pro vezení osob a věcí územím ČSR do státu švihajícího ze státu, jenž povolil vydání. Pasivní průvoz s československého hlediska znamená nucené převezení územím cizího státu osob a věcí, jejichž vydání do ČSR povolil stát postižení nesousedící s ČSR.
Souhrn norem, jimiž jest upraveno právo státu vydati, nazýváme zákonným právem vydávacím; jde o normy, jež působí jen vnitrostátně. Smluvní právo vydávací v objektivním smyslu je souhrn norem, jimiž jest upravena povinnost státu vydati; tu jde o normy smluv bilaterálních nebo multilaterálních, které zavazují mezistátně i vnitrostátně. Extradičním právem v subjektivním smyslu rozumíme právo státu vydati. Ve smluvním vydávacím právu mluvíme o extradiční povinnosti jedné smluvní strany, kteréž odpovídá extradiční nárok druhé smluvní strany. Hmotné právo vydávací stanoví podmínky, za kterých je vydání přípustné nebo nepřípustné. Ve smluvním vydávacím právu jde o materiální podmínky, za kterých vzniká pro stát dožádaný extradiční povinnost a současně pro stát dožadující extradiční nárok; povinnost k vydání není zásadně dána jen, je-li tu výjimka z extradiční povinnosti ve smlouvě stanovená.
Formální právo vydávací upravuje řízení, kterým se má v tom kterém případě zjistiti, jsou-li dány podmínky vydání; v zákonném právu vydávacím zjišťujeme, jsou-li dány zákonné podmínky vydání a tedy, zda vydání je přípustné či nepřípustné; ve smluvním právu vydávacím zjišťujeme, jsou-li dány smluvní podmínky vydání a tedy, zda je tu extradiční povinnost, či některá z výjimek z extradiční povinností. Extradiční řízení dělíme na vyžadovací řízení a řízení o vydání. Řízení vyžadovací se provádí státem dožadujícím, aby bylo dosaženo vydání z ciziny. Řízení o vydání jest ona část extradičního řízení, která pak následuje ve státě dožádaném. Účelem řízení o vydání je zjistiti extradiční podmínky, aby mohlo býti rozhodnuto, zda se vydání do ciziny povolí či odepře. Extradiční řízení se vztahuje zpravidla nejen na vydání provinilců, nýbrž i na vydání věcí. Proto řízení o vydání věcí probíhá zpravidla s řízením o vydání osob souběžně. V extradičních věcech z nesousedních států pak se koná zároveň i průvozní řízení. Extradiční návrh čili žádost o vydání se podává zpravidla písemně. Při pořadu diplomatickém je to verbální nota toho kterého vyslanectví, při pořadu meziministerském nota nejvyšší justiční správy, pří pořadu mezisoudním pak dožadující připiš příslušného soudu. Extradiční návrh se dokládá vždy písemnými extradičními tituly (doklady, pomůckami). Jimi jsou zatykač (zatýkací rozkaz, obžalovací spis), jde-li o vydání ke stíhání, nebo pravoplatný odsuzující rozsudek, jde-li o vydání k odpykání trestu. Podobně jako o extradičním návrhu a extradiční ch titulech mluvíme též o průvozním návrhu (průvozní žádosti) a o průvozních titulech (dokladech, pomůckách). Dodatečné objasnění je žádost státu dožádaného, aby stát dožadující doplnil podanou extradiční žádost, chybí-li v extradičních dokladech náležitosti nutné ke zjištění extradiěních podmínek. Vazba uvalená v extradičním řízení, dříve než dojde řádně doložená žádost o vydání, nazývá se prozatímní vazba vydávací (prozatímní zatčení), vazba pak uvalená po dojití řádně doložené extradiční žádosti zove se vydávací vazba. V řízení o vydání mají naše slovenské sborové soudy I. stolice účast jen poradní. Po skončeném řízení o vydání předkládají ministerstvu spravedlnosti spisy, jakož i zprávu a dobré zdání podle 8 odst. § 476 slov. tr. por. Na základě tohoto posudku je vydáno pak rozhodnutí ministra spravedlnosti. V zemích České a Moravskoslezské činí radní komora návrh zemskému soudu a tento o vydání rozhoduje soudním vydávacím usnesením; jeho usnesení však vyžaduje po zákonu ještě schválení ministra spravedlnosti podle § 59 tr. ř. Vydávací (průvozní) dekret obsahuje konečné rozhodnutí o učiněném extradičním (průvozním) návrhu a publikuje se do ciziny tímže pořadem, jakým došla extradiční (průvozní) žádost.
Tak zv. postupná extradice se vyskytuje při střetu extradičních žádostí pro různé trestné činy, kdy se povolí vydání s podmínkou, že osoba vydaná bude po odpykání trestu dále vydána třetímu státu. Extradition volontaire znamená okamžité vydání beze všech formalit na přání zatčeného. Tato instituce je vlastně contradictio in adiecto; našemu právu známa není. Extradition sommaire je vydání v krátké cestě onoho provinilce, jenž byv vydán vyhnul se spravedlnosti ve státě stíhajícím a znovu se uchýlil do státu jej prve vydavšího. K pouhé žádosti provede se vydání hned bez dalších nových formalit (čl. 15 extr. úml. čsl.-franc. č. 11/1931 Sb.). Od sumární extradice třeba dobře lišiti nepřípustný postup t. zv. zakrytou extradici, kdy provinilec je z území, na něž se utekl, odstraněn brevi manu do státu stíhajícího bud s obejitím extradičního řízení vůbec anebo potom, kdy cizí extradiční žádost byla zamítnuta.
II. Historický přehled
o v. z. je stručně podán v Právníku 1946, str. 35—38.
III. Prameny čsl. vydávacího práva a řízení.
Řešíce určitou extradiční věc, řídíme se bud smluvním nebo zákonným anebo obecným právem vydávacím. Co je pramenem vydávacího práva a pořad pramenů, stanoví zákon sám v § 41 tr. z. a § 474 slov. tr. por. Z § 41 tr. z. platného v zemích české a Moravskoslezské vysvítá, že úprava smluvní předchází úpravě zákonné, takže v hierarchii norem o vydávacím právu má norma smluvní přednost před normou zákonnou. Na Slovensku je podle § 9 slov. tr. z. a § 474 slov. tr. por. prvním pramenem vydávacího práva smlouva, druhým panující zvyklost a reciprocita a teprve třetím zákon. Mezinárodní zvyklost jest i v právní oblasti české uznaným podpůrným pramenem vydávacího práva. V souhlase s touto praxí stanoví čsl. osnova trestního zákona z r. 1937 v § 9, že o vydání platí především mezinárodní smlouva, není-li jí, mezinárodní zvyklost a jen podpůrně ustanovení zákonná. Avšak k povolení vydání do ciziny nevyžaduje nás právní řád existence extradiční smlouvy. Z § 39 tr. z. a § 474 slov. tr. por. plyne pravidlo, že vydání má místo i do státu, s nímž není sjednána žádná smlouva. Tím se naše právo liší od práva anglo-amerického, belgického a holandského, jež připouštějí vydání jen podle smlouvy, po případě i jen v rámci smlouvy.
1. Smluvní právo vydávací. Postup podle smluvního vydávacího práva se opírá o tu kterou extradiční smlouvu dvojstrannou (bilaterální) po případě mnohostrannou (multilaterální) ve spojitosti s blanketními recepčními normami § 41 tr. z., § 474 slov. tr. por. a § 105, odst. 2 voj. tr. z., které jim propůjčují vnitrostátní účinnost. Tím je transformace smluv zajištěna. Mají moč zákona a jsou integrující součástí trestního zákona a řádu (rozh. č. 2095 vid. sb., č. 4959 Váž. tr. a č. 347 Sb. zásad. rozh. nejv. vojen. s.). Jde o smlouvy mezinárodní, jež sjednává a ratifikuje president republiky podle § 64, odst. 1, č. 1 ústavní listiny z r. 1920. Souhlas Národního shromáždění podle § 64 ústavní listiny byl opatřen jen u extradičních smluv čsl.-německé (č. 230/1923 Sb.; T 3991, T 4026 posl. sněm.; T 1576, T 1602 senátu) a u smlouvy čsl.-jugoslávské (č. 146/1924 Sb.; T 4287, T 4363 posl. sněm.; T 1786, T 1814 senátu). Vyhlašují se ve Sbírce zákonů a nařízení podle § 2, lit. b) dekretu presidenta republiky č. 19/1945 Sb. a ohlašovaly se podle čl. 18 paktu Společnosti národů k registraci u generálního sekretáře SN., nyní se registrují podle čl. 102 Charty Spojených národů z 26. června 1945. Ježto pak jsou normami mezinárodní povahy, nutno je vykládati striktně. Interpretovati extradiční smlouvy — právě tak jako každý jiný zákon — přísluší také soudům; přitom jako základní pravidlo pro interpretaci platí „Pacta sunt servanda“. Máme 23 dvojstranných extradiěních smluv (úmluv) sjednaných, ratifikovaných a vyhlášených po státním převratu 1918; extradiční smlouvy bývalé monarchie rakouské-uherské jako res inter alios actae nepřešly na československý stát, nový to subjekt. Státy, s nimiž jsme svůj extradiční styk upravili do r. 1938 dvojstrannou extradiční smlouvou, jsou v abecedním pořadu tyto:
a) Albánie, úmluva ze 14. dubna 1934, č. 90/1938 Sb.
b) Belgie, úmluva z 19. července 1927, č. 79/1928 Sb.
c) Bulharsko, úmluva z 15. května 1926, č. 59/1927 Sb.
d) Dánsko, úmluva ze 7. října 1931, č. 34/1932 Sb.
e) Estonsko, úmluva ze 17. července 1926, č. 133/1927 Sb.
f) Francie, úmluva ze 7. května 1928, č. 11/1931 Sb.
g) Itálie, úmluva ze 6. dubna 1922, č. 128/1926 Sb.
h) Jugoslávie, smlouva ze 17. března 1923, č. 146/1924 Sb.
ch) Litva, úmluva z 24. dubna 1931, č. 12/1932 Sb.
i) Lotyšsko, úmluva ze 6. července 1926, č. 68/1927 Sb.
j) Lucembursko, úmluva z 1. prosince 1934, č. 104/1936 Sb.
k) Monako, úmluva z 22. prosince 1934, č. 222/1936 Sb.
l) Německo, smlouva z 8. května 1922, č. 230/1923 Sb. též čsl.-německá železniční smlouva z 25. července 1931, č. 21/1937 Sb. (čl. 32, odst. 4, závěrečný protokol ad čl. 21) ve spojitosti s blanketním recepčním zákonem č. 151/1930 Sb.
m) Nizozemsko úmluva ze 4. prosince 1931, č. 65/1932 Sb., srov. také vyhl. č. 195/1934 Sb.
n) Polsko, smlouva ze 6. března 1925, č. 5/1926 Sb.
o) Portugalsko, úmluva z 23. listopadu 1927, č. 24/1931 Sb.
p) Rumunsko, úmluva ze 7. května 1925, č. 172/1926 Sb.
r) Řecko, úmluva ze 7. dubna 1927, č. 42/1929 Sb.
s) Spoj. státy severoamer., smlouva ze 2. července 1925, č. 48/1926 Sb. a dodatková úmluva z 29. dubna 1935, č. 185/1935 Sb.
t) Španělsko, úmluva z 26. listopadu 1927, č. 20/1931 Sb.
u) Švédsko, úmluva ze 17. listopadu 1931, č. 161/1932 Sb.
v) Turecko, smlouva z 22. srpna 1930, č. 76/1933 Sb.
z) Velká Britannie a Irsko, smlouva z 11. listopadu 1924, č. 211/1926 Sb.; srov. vyhlášky č. 22/1928, 73/1928, 56/1929, 166/1932, 212/1934, 25/1935 Sb.
Extradiční styk s Maďarskem byl upraven toliko neformální ústní dohodou o vzájemnosti z 12. května 1920 (de Tahy-Machač), která stanovila jen: nepolitičtí zločinci se vzájemně vydávají, zatykač je nutno ověřiti, překladu netřeba (min. zahr. věcí č. 12247 pr. z r. 1920). Krom toho existovalo ještě reciproční prohlášení o vzájemném dočasném vydání (Sděl. 49/1933 Věst. min. sprav.).
S Rakouskem byla sjednána neformální písemná dohoda o vzájemnosti, vyhlášená výnosem ministerstva spravedlnosti z 29. března 1919, č. 5 Věst., která v bodě 10. stanovila: V. z. se povoluje vládou na dožádání soudu s obmezeními, jež jsou obvyklá V mezinárodním styku. Další resortní dohodou z 27. září 1920 publikovanou výnosem ministerstva spravedlnosti č. 47/1920 Věst. byl odstraněn pořad diplomatický při v. z. a nahrazen pořadem mezisoudním.
Tato sít našich dvoustranných vydávacích smluv byla druhou světovou válkou porušena, a to nejen tím, že se Československo octlo ve válce se státy, jež byly spolukontrahenty (s Německem, Itálií, Rumunskem, Bulharskem), nýbrž i pro změny, jež nastaly v rodině národů (srov. státy baltské). Na otázku, zda extradiční smlouvy uzavřené s válčícími státy byly ipso facto zrušeny vypuknutím války, nelze dnes ještě uspokojivě odpověděti. Dříve se sice hájilo a dodnes tak činí někteří spisovatelé, že se válkou ruší všechny smlouvy eo ipso, avšak většina moderních spisovatelů od tohoto stanoviska upustila (srov. heslo „mezinárodní smlouvy“). Oppenheim hájí, že politické a jiné smlouvy uzavřené za účelem zavedení trvalého stavu věci nejsou ipso facto zrušeny vypuknutím války, arci dodává, že nic nebrání tomu, aby vítězná strana neuložila mírovou smlouvou změnu nebo zrušení smluv. Mírová smlouva versailleská z 28. června 1919 (č. 217/1921 Sb.) považovala ve čl. 289 všechny smlouvy za zrušené, ale dala vítězným mocnostem volbu obnoviti je pouhou notifikací., Této volby použilo i Československo v poměru k Německu, jak patrno z vyhlášky min. zahr. věcí č. 387/1921 Sb. Také mírové smlouvy z 10. února 1947 mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Itálií (čl. 44), Rumunskem (čl. 10), Bulharskem (čl. 8), Maďarskem (čl. 10) a Finskem (čl. 12) vyhradily každé z mocností spojených a sdružených právo notifikovati ve lhůtě šesti měsíců ode dne účinnosti té které mírové smlouvy, které ze svých dvoustranných smluv sjednaných před válkou si přeje ponechati v účinnosti nebo obnoviti; nenotifikované smlouvy se považují za zrušené.
Mnohostranné smlouvy, jež se dotýkají také extradice a které zavazují i Československo, jsou tyto:
a) Mezinárodní úmluva o ochraně podmořských kabelů ze 14. března 1884, č. 40/1888 ř. z., zák. čl. X, XI/1888 ve spojitosti s § 10 zák. č. 41/1888 ř. z. a § 10 zák. čl. XII/1888; vyhláška o přístupu Československa, č. 97/1925 Sb.
b) Mezinárodní úmluva, o potlačení obchodu s děvčaty ze 4. května 1910 spolu s úmluvou z 18. května 1904, č. 26/1913 ř. z., zák. čl. XLIX, LXII/1912 a vyhláška o přístupu Československa č. 160/1922 Sb.; mezinárodní úmluva o potírání obchodu s ženami a dětmi ze 30. září 1921, č. 123/1924 Sb. ve spojitosti s § 35 zák. č. 71/1922 Sb. o vystěhovalectví.
c) Úmluva o potírání penězokazectví z 20. dubna 1929, č. 15/1932 Sb., vyhláška č. 216/1935 Sb. a Sděl. 50/1935 Věst. min. sprav.
d) Mezinárodní opiové úmluvy z 23. ledna 1912, č. 159/1922 Sb. a z 19. února 1925, č. 147/1927 Sb., dále úmluva o omezení výroby a úpravě distribuce omamných látek ze 13. července 1931, č. 173/1933 Sb. ve spojitosti s § 20 opiového zák. č. 29/1938 Sb.
Třeba poznamenali, že si naše republika v přístupu k úmluvě o mezinárodním postavení uprchlíků z 28. října 1933, č. 179/1935 Sb. vyhradila, že úmluvou tou nejsou nikterak dotčeny závazky, plynoucí z extradičních smluv nebo z vlastního zákonodárství československého o v. z.
2. Zákonné právo vydávací mají kodifikováno tyto evropské státy:
a) Belgie, zákon z 1. října 1833 doplněný zákonem z 22. března 1856 a nahrazený zákonem z 15. března 1874 (novely 1875, 1886, 1889, 1912, 1914, 1932).
b) Lucembursko, nařízení ze 31. prosince 1841, nahrazené zákonem ze 13. března 1870.
c) Holandsko, zákon ze 13. srpna 1849, nahrazený zákonem ze 6. dubna 1875(novely 1886, 1892, 1910, 1925, 1927).
d) Velká Britannie, zákon z r. 1870 s novelami 1873, 1895, 1906, 1932.
e) Švýcarsko, zákon z 22. ledna 1892 s novelami 1925 a 1928.
f) Norsko, zákon ze 13. června 1908 s novelou ze 16. června 1922.
g) Švédsko, zákon ze 4. června 1913. h) Finsko, zákon z 11. února 1922 s novelou z r. 1932.
ch) Francie, zákon z 10. března 1927.
i) Německo, zákon z 23. prosince 1929 s novelou z 12. září 1933.
j) Bulharsko, nařízení — zákon z 21. března 1935. Texty extradičních zákonů ad a)—e) viz Martitz, Internationale Rechtshilfe in Strafsachen, 1897, sv. II., str. 770 násl., texty extradičních zákonů ad f)—ch) viz Wolgast, Die Auslieferungsgesetze Norwegens, Schwedens und Finlands, 1928, str. 341 a text německého extradičního zákona ad i) viz Mettgenberg, Deutsches Auslieferungsgesetz, 1930, str. 93. Bulharský extradiční zákon vyšel v Državen Věstníku pod č. 64 z r. 1935.
Také carské Rusko mělo extradiční zákon z r. 1911. Z mimoevropských států kodifikovaly zákonné vydávací právo: USA (1848, 1860, 1869, 1876, 1882), Argentina (1885), Kongo (1886), Japonsko (1887), Peru (1888, 1906), Liberia (1883), Indie (1895, 1903, 1913), Mexiko (1897), Austrálie (1903), Nový Zéland (1908, 1924), Brazílie (1911), Haiti (1912), Jižní Rhodesie (1924, 1926), Palestina (1926), Kanada (1927), Siam (1929) a Panama (1930).
Čsl. zákonné vydávací právo není shrnuto do zvláštního zákona. Zákonné předpisy o vydávání jsou u nás roztroušeny po různých zákonech, a to hmotně-právní předpisy v §§ 39, 234, odst. 2, 36, 235, 40, po případě 37, 38 tr. z., dále v §§ 9, 10-17, po případě 5, 7 slov. tr. z., v § 14 slov. přest. zák., v § 10 zákona o podmořských kabelech č. 41/1888 ř. z., zák. čl. XII/1888, v § 35 zákona o vystěhovalectví č. 71/1922 Sb, a v § 20 opiového zákona č. 29/1938 Sb.; procesní předpisy pak v §§ 54, odst. 2, 59, 421, odst. 3 tr. ř. a v §§ 26, odst. 1, 27, 474 až 476, 560 slov. tr. por.; v osnově čsl. trestního zákona 1937 jsou to §§ 9 až 11, 6, odst. 2, v osnově čsl. trestního řádu 1929 pak §§ 489, 501, 507 až 515.
Zákonného vydávacího práva užíváme především ve styku se státy nesmluvními, jakož i ve styku s těmi státy, s nimiž není sjednána formální extradiční smlouva, jakou mají na mysli § 41 tr. z., § 474 slov. tr. por. a § 105, odst. 2 voj. tr. z., nýbrž jen dohoda neformální, jaká platila na př. ve styku s Rakouskem. Avšak i ve styku se smluvními státy nutno někdy říditi se zákonným právem vydávacím (Lammasch 106), zejména, když na ně smlouva výslovně odkazuje (na př. čl. 1 extradiční úmluvy se Švédském, č. 161/1932 Sb., srov. Právník 1933, str. 491), nebo jde-li o otázku, jež smlouva vůbec neřešila. Tak zákon doplňuje mezery smluv. Je-li smluvní extradiční povinnost užší než zákonné vydávací právo, je zásadně přípustné vydati í mimo rámec smlouvy, ač-li tato nemá charakter výslovně limitativní. Extradiční smlouvy určují jen míru povinnosti, neomezují však právo státu vydati, tedy neomezují ani právo vydati i mimo rámec smlouvy (rozh. č. 1340 vid. sb., Finger, Strafrecht I, 247; Altmann-Jacob, Kom. I, 142), předpokládajíc ovšem, že vnitrostátní zákony toho nezakazují. Extradiční smlouva upravuje mezistátně poměr státu ke státu; poměr mezi obviněným a státem útočištným je věc vnitrostátní. Nejde-li podle smlouvy o delikt extradiční, je-li však ten který trestný čin deliktem extradičním podle zákona, nemá obviněný vůči státu dožádanému žádného právního nároku, aby nebyl vydán. Jako je po zákonu přípustné vydati z ČSR do státu, s nímž není sjednána vůbec žádná smlouva, tak lze vydání povoliti i mimo rámec smlouvy, když tato je kusá. Z práva vydávati i mimosmluvně, plyne tedy též právo vydávati i mimo rámec smlouvy. Právo vydávati provinilce prýští ze suverenity státu a proto může býti omezeno jen výslovnými zákazy bud smluvními nebo zákonnými, nikoli mlčky. Právo vydávati i mimo rámec smlouvy je výslovně zákonem připuštěno na př. ve Švýcarech (čl. 1, odst. 4 extr. zákona 1892), ve Francii (čl. 1, odst. 2 extr. zákona 1927), v Bulharsku (čl. 1, odst. 2 extr. zákona 1935) nebo v Jugoslávii (§ 486, odst. 2 jug. tr. ř. 1929). U nás takového výslovného předpisu není. Jisto je, že sjednání smlouvy má nejen ten smysl, aby byla vytyčena smluvní povinnost, nýbrž že strany neuživše svého dále jdoucího práva vydávati, nejsou t. č. ochotny zpravidla více poskytovati, než jest obsaženo ve smlouvě. Avšak zásadně lze vydávati i mimo rámec smlouvy. Přitom nám nyní nejde již, jen o výpočet trestných činů, nač pomýšleli starší spisovatelé, nýbrž vůbec o instituty vydávacího práva, které zatím smlouva neřeší (na př. dočasné vydání). Pokud není mezinárodních závazků, určuje si suverénní stát sám rozsah svých práv a povinností. A tak z podstaty a povahy extradice jako aktu suverenity plyne, že lze vydávati i mimo rámec smlouvy, po případě s výhradou reciprocity a že nelze tak učiniti jen, když to norma smluvní nebo zákonná výslovně zakazuje. Smysl § 41 tr. z. a § 474 slov. tr. por. je, že smluvní úprava jde před zákonnou, nikoliv však, že by zákonné předpisy byly vůbec eliminovány; když existuje smlouva. Jen stanoví-li smlouva odchylky od zákonných norem, platí smluvní ustanovení jako lex specialis. Co neřeší norma smluvní, můžeme řešiti podle normy zákonné. Proto můžeme povoliti vydání i mimo rámec smlouvy, jen když to náš zákon nezakazuje.
3. Reciproční prohlášení a mezinárodní zvyklost. Vydání bez smlouvy a mimo rámec smlouvy vážeme v praxi mnohdy podmínkou, že bylo dáno cizí vládou vládě naší nebo naopak ujištění reciprocity ad hoc nebo jednou provždy — reciproční prohlášení. Německé vydávací právo je tak přísné, že vydání prohlašuje: přímo za nepřípustné, není-li zaručena vzájemnost (§ 4, čís. 1 extr. zákona 1929), kdežto právo švýcarské činí vzájemnost toliko fakultativní podmínkou vydání, neboť čl. 1 švýc. extr. zákona 1892 stanoví jen, že spolková rada může vydati s výhradou vzájemnosti nebo výjimečně i bez ní, O podmínce reciprocity a o závaznosti recipročních prohlášení nemá sice positivní právo v zemích České a Moravskoslezské žádného ustanovení, avšak praxe jejich platnost a závaznost i tu uznává. Nepřehlížejíc moment unifikační, vychází naše praxe ze zákonného stavu, jenž panuje na Slovensku, kdež § 474 slov. tr. por. ujištění vzájemnosti nejen předvídá, nýbrž reciprocitu povyšuje hned po smlouvě na první závazný podpůrný pramen vydávacího práva, a to před,úpravou zákonnou. Extradiční právo je ve stálém vývoji. Proto se přihází, že i naše smluvní vydávací právo, ač je pro svou mladost velmi moderní, nemá výslovné normy o některé otázce. A tu si pomáháme recipročními prohlášeními. Tak na př. extradiční smlouva čsl.-německá neměla ustanovení o t. zv. dočasném vydání, toto se však praktikovalo mimo rámec smlouvy, jak o tom svědčí konkrétní případ „Balzer“, Právník 1937, str. 316 (extradiční rozhodnutí min. sprav. č. 20). Tato praxe v obapolném extradičním styku s Německem se opírala o reciproční prohlášení dávaná vždy ad hoc. Stejně ve styku s Maďarskem, ač šlo o stát nesmluvní, praktikovalo se dočasné vydání, při čemž vzájemnost byla zaručena recipročním prohlášením daným jednou provždy výměnou verbálních not mezi vládou československou a maďarskou (Sděl. 49/1933 Věst. min. sprav.).
Při známé kusosti našeho zákonného vydávacího práva nevyhneme se v praxi řešíce konkrétní extradiční otázky tomu, abychom nepřihlédli, a to často, i k obecnému právu vydávací mu. Přihlížeti k němu dovoluje již nyní positivní právo platné na Slovensku, neboť § 9 slov. tr. z. výslovně odkazuje na dosavadní zvyklosti v oboru extradičním. Také prozatímní dohoda o vzájemnosti s Rakouskem vyhlášená výnosem ministerstva spravedlnosti z 29. března 1919, č. 5 Věst. odkazuje ve svém bodě 10. výslovně na mezinárodní zvyklosti, skýtajíc tak podklad k užívání obecného práva vydávacího. Správně proto z cit. bodu 10. prozatímní dohody s Rakouskem vyvodil náš nejvyšší soud v rozh. č. 286 Váž. tr., že v extradičním styku s Rakouskem platí pod zmatečností zásada speciality, kteráž náleží mezi obvyklá omezení ve styku mezinárodním a je jako mezinárodní zvyklost institucí obecného práva vydávacího. Nejvyšší soud tak uznává v oboru vydávacího práva závaznost mezinárodního zvyku, označovaného též jako obecné zásady mezinárodního práva, „les principes universellement admis“ nebo mezinárodní zvyklosti jako doklad obecné praxe přijaté za právo, ač u nás není obecné transformační normy, jakou obsahuje na př. čl. 4 německé výmarské ústavní listiny z 11. srpna 1919, RGBl 1919, str. 1383 nebo čl. 9 spolkové rakouské ústavy z 1. října 1920 ve znění zák. č. 367/1925 BGBl.: „Obecně uznaná pravidla mezinárodního práva jsou součástí spolkového práva“. Poněvadž v extradiční praxi často se musíme obraceti k zásadám obecného práva vydávacího, bude již panující praxe petrifikována v budoucím čsl. trestním zákoně a řádě (§ 9, osnovy tr. z. 1937) a mezinárodní zvyklost bude tvořiti pro celou oblast státu ex lege závazný podpůrný pramen vydávacího práva v pořadí před zákonnou úpravou. Reciproční prohlášení ad hoc nebo jednou provždy daná budou pak i ukazovatelem mezinárodních zvyklostí. Tak budou odstraněny i pochybnosti, zda reciproční prohlášení sama o sobě pravoplatně rozšiřují účinnost smlouvy, po případě zda vůbec zavazují. Že jsou závazná již nyní ona prohlášení, kterýmiž podle znění samé smlouvy lze vydávací povinnost zrněni ti, po případě doplniti, rozumí se samo sebou. Takový předpis mají na př. naše extradiční úmluvy s Francií a s Monakem (čl. 2, posl. odst.) tohoto znění: „Seznam trestných činů může býti po dohodě změněn nebo doplněn prohlášeními obou vlád“. Trváme-li na stanovisku, že právo vydávati prýští ze suverenity státu a že může býti omezeno jen výslovným zákazem zákonným nebo smluvním, pak nám právě reciproční prohlášení ukazují, jak lze vydávati do smluvního státu i mimo rámec smlouvy, resp. jak lze vydávati bez smlouvy do státu, s nímž není dosud vůbec žádná extradiční smlouva sjednána.
Poznámka. Z povahy mezinárodních smluv, jež náš stát sjednal nebo k nimž přistoupil, vysvítá, že smluvní vydávací právo platí jednotně pro celou oblast státu. Podobně reciproční prohlášení jednou provždy daná se vztahují na celou republiku. Naproti tomu zákonné vydávací právo platné dosud v zemích České a Moravskoslezské jest odlišné od onoho, jež platí na Slovensku. Avšak chtějíce, aby obraz československého extradičního práva byl ucelený, nepřebíráme je odděleně,nýbrž pohromadě,což naší věci jen poslouží, neboť zákonné vydávací právo je kusé, takže leckterého ustanovení lze v praxi vhodně užiti per analogiam i ve druhé právní oblasti; tak na př. ustanovení § 59 tr. ř. o exkulpaci užíváme nejenom v zemích České a Moravskoslezské, nýbrž obdobou i na Slovensku (srov. Sděl. 4/1938, str. 2). V konkrétním extradičním případě se arci posoudí zákonné podmínky vydání podle práva oné oblasti, v níž obviněný cizinec bydlel, se zdržoval nebo byl postižen, t. j. podle právního řádu, který platí na onom území ČSR, kde se má konati řízení o vydání. Novější naše smlouvy (na př. čl. 23 s Albánií, čl. 1, odst. 1 se Švédském, čl. 1, odst. 1 s Nizozemskem) výslovně obsahují zásadu rozlišení právních oblastí podle mezioblastních norem.
IV. Extradiční podmínky.
Termínu „podmínky vydání“ (conditions de Textradition), na jejichž splnění závisí povolení vydání do ciziny, neužívá trestní zákon ani trestní řád platný v zemích České a Moravskoslezské, nýbrž setkáváme se s ním běžně v cizině jako ve Švýcarech, ve státech nordických, ve Francii, Bulharsku a pod., u nás pak v §§ 474 a 476 slov. tr. por. na Slovensku. Přitom § 474 slov. tr. por. odkazem na §§ 9, 17 slov. tr. z. a § 14 slov. přest. zák. vysvětluje též, co máme rozuměli zákonnými podmínkami vydání, totiž zákaz vydávati své občany do ciziny, zákaz vydávati pro pouhý přestupek a přípustnost vydávati pro zločin a přečin. To jest arci jen zlomek z extradičních podmínek. Poněvadž dosud nemáme svého extradičního zákona, jenž by vypočítával všechny podmínky vydání, je pochopitelné, že zákonných extradičních podmínek vyjádřených expressis verbis není tolik jako smluvních. K mnohým dospíváme jen výkladem zákona. Dokonce ani žádný z našich trestních zákonů nemá výslovného předpisu o známé extradiční podmínce oboustranné trestnosti a stíhatelnosti, ba ani žádný z nich neobsahuje zákaz vydávati pro trestné činy politické, tudíž podmínky ve smluvním právu vydávacím zcela běžné. Podmínky vydání jsou stanoveny velícími normami veřejného práva. Proto se vymykají soukromé disposici. Event. souhlas obviněného nebo jeho zřeknutí se té které podmínky nemá právní účinnosti. Splnění extradičních podmínek nutno zkoumati z povinnosti úřední. Rozeznáváme zákonné a smluvní podmínky vydání podle toho, zda jde o vnitrostátní předpis či o normu mezistátně smluvenou. Známo hmotněprávní podmínky vydání (na př. že nejde o delikt politický) a formálněprávní (na př. že žádost je řádně doložena extradičními doklady). Činíme rozdíl mezi právními podmínkami vydání (na př. že jde o čin oboustranně trestný) a faktickými (na př. že je zjištěna totožnost osoby zatčené s osobou, za jejíž vydání je žádáno). Jsou positivní podmínky vydání (na př. že jde o zločin), ale také negativní (na př. že nejde o přestupek). Dále rozeznáváme osobní podmínky vydání (na př. že nejde o čsl. státního občana) a věcné (na př. že není dán pro týž trestný čin čsl. trestní nárok). Všeobecnou podmínkou vydání pak je, že jde o.,věc trestního soudnictví a zvláštní podmínkou vydání možno označiti na př. výhradu vylučující příslušnost stanného soudu.
1. Všeobecné podmínky.
Podle našeho práva lze do ciziny vydati jen osobu podezřelou z trestného činu (§ 39 tr. z., § 9 slov. tr. z.), osobu stíhanou zatykačem (§ 59 tr. ř., § 476 slov. tr. por.), osobu odsouzenou pravoplatným rozsudkem (§ 476 slov. tr. por.). Z toho plyne, že extradice slouží výlučně jen účelům trestněprávním, že je zcela ve službách trestního soudnictví. Byly arci doby, kdy se vydávalo nejen k uskutečnění trestního nároku státního, nýbrž i k jiným účelům, na př. ke splnění vojenské povinnosti (Deserteurkartel mezi Dánskem a Pruskem z 25. prosince 1820). Avšak nyní vesměs, a také u nás, je všeobecnou extradiční podmínkou, že jde o vydání ke stíhání na základě zatykače, nebo k odpykání trestu na základě pravoplatného odsuzujícího rozsudku. Neznáme vydání ke stíhání disciplinárnímu nebo k odpykání disciplinárního trestu, neznáme vydání v trestních věcech policejních, správních, finančních a důchodkových, neznáme ani vydání jen k uložení nebo jen k výkonu zabezpečovacích opatření, jak je navrhuje ve čl. 1 osnova vzorné smlouvy o v. z. z r. 1931 a 1935, vypracovaná Mezinárodní komisí pro právo trestní a vězeňství.
Zatím co některá cizí práva vyžadují jako všeobecnou extradiční podmíní, aby existovala smlouva se státem, do něhož se má povoliti vydání, platí u nás pravidlo, že lze vydávati i do státu, s nímž nemáme sjednánu extradiční smlouvu. Jiné státy vyžadují alespoň, aby byla zaručena reciprocita, t. j. že v obdobném případě bude rovněž jim povolena extradice. Tak na př. Německo je svým § 4, čís. 1 extr. zákona z r. 1929 přímo zavázáno, že nesmí povoliti do ciziny vydání, dokud není právně zaručena reciprocita. Naproti tomu na př. švédský extr. zákon z r. 1913 nebo švýcarský z r. 1892 sice reciproční prohlášení zpravidla předpokládají jako podmínku vydání, avšak jen fakultativně; nemusí býti na ní vždy trváno. Rovněž u nás není po stránce mezistátních vztahů zákonnou podmínkou vydání, aby byla zaručena reciprocita. Ani § 39 tr. z., ani § 9 slov. tr. z. reciprocity nevyžadují. Zmiňuje-li se § 474 slov. tr. por. o reciprocitě jako o podpůrném prameni vydávacího práva, přece nečiní reciprocitu přímo právní neprominutelnou podmínkou vydání. Nečiniti vydání závislé na podmínce reciprocity doporučil už r. 1888 Institut de droit internationale na svém sjezdu v Oxfordu. K témuž stanovisku se přiklonil i francouzský extr. zákon z r. 1927, kdežto německý extr. zákon z r. 1929 houževnatě na ní trvá, jakožto na všeobecné extradiční podmínce.
2. Osobní podmínky.
Oba naše trestní zákony obsahují v §§ 36, 235 tr. z. a §§ 17, 10 slov. tr. z. zákaz vydávati vlastní státní příslušníky do ciziny. Tento zákaz bývá v některých státech vtělen přímo do ústavní listiny (na př. čl. 112, odst. 3 německé ústavy 1919, nebo čl. 122, č. 12 brazilské ústavy 1937). Také většina extr. zákonů přijala princip o nevydávání nacionálů (na př. čl. 2, odst. 1 Švýcar., § 2 švéd., čl. 3, odst. 1 franc., čl. 6, č. 1 bulhar.); s ním shledáváme se i v Jugoslávií (§ 494, čís. 1 tr. ř. 1929), v Rumunsku (čl. 17 tr. z. 1936) a jinde. Naše osnovy tr. z. 1921 (§ 11, odst. 3) a z roku 1925 (§ 10, odst. 2) hodlaly zavésti po vzoru anglo-americkém novinku, aby se za určitých okolností povolovalo vydání čsl. občanů do ciziny. Anglo-americké právo totiž připouští extradici svých občanů, což jest arci vysvětlitelné tím, že jeho právo trestní lpí zásadně na principu teritoriality. Avšak nová čsl. osnova tr. z. 1937 (§ 10, odst. 1) přiklonila se opět ke vžité zásadě kontinentálního práva a zakazuje zase, jako dříve, vydá váti do ciziny čsl, státní příslušníky. Pro trestné činy spáchané v cizině lze de lege lata i de lege ferenda stíhati čsl. občany a je potrestati jen v ČSR, byli-li v ČSR postiženi.
V žádné z extr. smluv se náš stát nezavázal k povinnosti vydávati čsl. občany. Naopak většina jich má výslovný předpis, že vydání vlastních státních příslušníků se nepovoluje, že vydání je nepřípustné. Jen extr. smlouvy s USA a Velkou Britannií mají pružná ustanovení, jimiž chtěli naši vyjednavači už předem přizpůsobiti smluvní úpravu zamýšlené budou zákonné přípustnosti vydání čsl. občanů. Čl. 3 extr. smlouvy s Britannií vyhradil každé z obou stran, vydá-li či nikoliv své příslušníky druhé straně. Smlouva s USA (čl. VIII.) stanoví jen, že není povinností vydati své občany, což tedy připouští možnost vydá váti je v rámci zákonného vydávacího práva toho kterého státu. Zvláštní ustanovení ve prospěch nově získaného státního občanství ve státě dožádaném mají naše extr. úmluvy s Bulharskem (čl. 2, čís. 2) a Rumunskem (čl. 2, odst. 2), které dovolují odepříti vydání, když vyžadovaná osoba získala státní občanství ve státě dožádaném na základě žádosti, podané „dříve než byl trestný čin spáchán“. Do vyřízení podané žádosti lze rozhodnutí o vydání odročiti. Úmluvy s Portugalskem, Španělskem (čl. 2, odst. 2) a Polskem (čl. 33, odst. 2) mají stejnou výhradu, avšak s tím rozdílem, že k odročení rozhodnutí o vydání stačí, když žádost o udělení státního občanství byla podána „dříve než bylo žádáno za vydání“ (případ „Werner“, Právník 1939, str. 229).
Kdo je státním občanem čsl., stanoví ústavní zákon č. 236/1920 Sb., ústavní dekret č. 33/1945 Sb., vl. nař. č. 61/1945 Sb., ústavní zákon č. 74/1946 Sb. a zákon č. 102/1947 Sb. Ten kdo má čsl. státní občanství, nesmí býti nikdy vydán z republiky do ciziny, ani kdyby sám se svým Vydáním souhlasil. Takový souhlas je bez právního významu, když zákaz vydá váti čsl. občany je velící normou veřejného práva. Zákaz ten je absolutní (arg. nikdy) a působí v každém stadiu řízení o vydání. Proto zjisti-li se tato peremptorní překážka teprve po povoleném vydání, je důvodem k obnově řízení o vydání. Stanoví-li čl. 3, odst. 1 extr. úmluvy s Albánií, že pozdější změna státního občanství po povoleném vydání nemá již na extradici vlivu, pak je tato výjimka kryta blanketními recepčními normami § 41 tr. z. a § 474 slov. tr. por. Bylo-li omylem povoleno a provedeno do ciziny vydání čsl. občana, nutno zakročiti o jeho vrácení. V zákoně a extradičních smlouvách nebývá sice řešena otázka, jak se má v takovém případě postupovati, avšak diplomatický zákrok jest odůvodněn zásadou mezinárodní loyality. Delaquis (Revue pénal suisse, 1927, str. 163) hájí, že vrácení je v takovém případě povinností státu, do něhož bylo vydání omylem provedeno. Má-li kdo více státních občanství (sujet mixte) a také československé, nemůže býti rovněž vydán. Vydán může býti jen cizinec. Pojem cizince je negativní. Cizincem je, kdo nemá čsl. občanství [srov. § 8 zák. č. 52/1935 Sb. a § 194, odst. 1, lit. c) zák. č. 131/1936 Sb.] Za cizince považujeme i osobu bez státní příslušnosti (bezdomka); stejně odův. osnovy čsl. tr. zák. 1937, str. 171, případ „Goldschmidt“, Právník 1939, str. 230, dále rozh. č. 31/1936 rak. nejv. soudu, jakož i říšskoněmecký extr. případ „Korber“, Jur. Wochenschrift 1931, str. 2873. Před vydáním chrání jen osobní právní poměr k čsl. státu, nikoliv poměr faktický, založený pobytem nebo bydlištěm v ČSR. Vyhradil-li čl. 2, čís. 2 extr. úmluvy čsl.-dánské smluvním stranám právo odmítnouti vydání i cizince již 2 roky usedlého ve státě dožádaném, je to výjimka, která se dostala do úmluvy na přání dánské delegace. Této výjimky užilo by se s čsl. strany jen z důvodu reciprocity.
Změna čsl. státního občanství v jiné je nerozhodná (srov. § 10, věta první slov. tr. z., rozh. č. 446 Sb. zás. rozh. n. voj. s.), i dodatečně získané státní občanství čsl. je překážkou extradice, ani civíš novus nesmí býti z republiky vydán (§ 10, posl. věta slov. tr. z., rozh. č. 2824 víd. sb., č. 2468 Váž. tr., případ „Neubertová“, Právník 1939, str. 226). Naturalisace i jiné způsoby nabytí státního občanství (sňatek, legitimace) chrání před vydáním z. ČSR (srov. případ „Filipová“, Právník 1939, str. 226). Nečiníme rozdílu mezi starým a novým státním občanstvím československým. To platí pro obor zákonného vydávacího práva; odchylná smluvní úprava má arci přednost před úpravou zákonnou.
Podmínkou vydání po stránce osobní je toliko, aby nešlo o čsl. státního občana. Jinak je lhostejno, jde-li o příslušníka toho neb onoho stavu, třídy, rasy, náboženství a pod. Také nezáleží na tom, že jde jen o mladistvého. Extradice mladistvých provinilců není sice v našem právním řádě blíže upravena, než není ani zakázána, a to ani zákonným, ani smluvním právem vydávacím, ani speciálním zákonem o trestním soudnictví nad mládeží č. 48/1931 Sb. Proto platí o vydávání mladistvých provinilců zásadně totéž, co o vydání osob dospělých s výjimkami, které kotví v zákoně č. 48/1931 Sb. Věk mladistvý (od 14 do 18 let) není překážkou vydání. Naproti tomu osoby, které v době spáchání činu nedovršily 14. roku svého věku (nedospělí), nejsou odpovědné vůbec podle zákonů trestních. Hranice věku trestní odpovědnosti jsou v cizině ve srovnání s naším právem značně odchylné a kolísají mezi 12—19 lety. V řízení o vydání při zkoumání přípustnosti extradice jest arci rozhodným období úplné, trestní neodpovědnosti podle našeho práva. Nemůže-li býti čin, spáchaný osobou podle našeho práva nedospělou, považován u nás pro nedostatek věku za „čin trestný“. pak chybí základní věcná podmínka vydání: oboustranná trestnost. Proto je vydání osob nedospělých nepřípustné, čili je podmínkou vydání, aby nešlo o osobu nedospělou. Zákon č. 48/1931 Sb. zavedl pro trestné činy mladistvých úplně odlišný název: provinění. Jím nahradil označení trestných činů jako zločinů, přečinů a přestupků. Avšak podle vykládacího pravidla § 3, odst. 2 cit. zák. rozhoduje staré označení činu v zákonech trestních, závisí-li užití jiných ustanovení zákonných na rozlišení zločinu, přečinu a přestupku. Rozlišení druhů trestných činů podle obecného zák. na trestního na zločiny, přečiny a přestupky má právní význam jak v zákonném tak i ve smluvním právu vydávacím, a to při stanovení rozsahu přípustné extradice. Proto užíváme uvedeného vykládacího pravidla i v extradičním styku s těmi státy, kde pro stanovení smluvní povinnosti, t. j. „užití ustanovení smluvních“ je rozhodné rozlišení mezi zločiny, přečiny a přestupky. Užívá-li § 3, odst. 2 zák. č. 48/1931 Sb. obratu „užití jiných ustanovení zákonných“, jsou tím míněna nepochybně i ustanovení extradičních smluv, neboť tyto jsou podle § 41 tr. z. a § 474 slov. tr. por. integrující částí našich zákonů a mají tedy platnost stejnou jako jiná ustanovení zákonná (rozh. č. 2096 víd. sb.), ač jde o ustanovení smluvní; případ „Schroder“, Právník 1936, str. 390. Tím, že zákon o trest. soudnictví nad mládeží snížil zásadně na polovici hořejší i dolejší hranice sazeb dočasných trestů, zúžil se pokud jde o vydávání mladistvých provinilců kruh trestných činů vydávacích ve styku s těmi státy, s nimiž máme sjednány extr. smlouvy na podkladě principu eliminačního, kdež rozsah extr. povinnosti závisí na výši trestu hrozícího nebo uloženého. V extradičním styku s ostatními státy však zachovává pravidlo § 3, odst. 2 cit. zák. stav, jako by šlo o osoby dospělé. Další podrobnosti viz v pojednání „Extradice mladistvých provinilců“, Miřičkova Pocta 1933, str. 167 násl.
Aby byl účinek zásady nevydávali nacionály paralysován v zájmu účinného mezinárodního potírání zločinnosti, bývá v extr. smlouvách sjednáno, že stát domovský sám převezme trestní stíhání svého státního občana, když jeho vydání odepře nebo kdyby je měl odepříti. Srov. dvojstranné naše smlouvy s Francií (čl. 3), Dánskem (čl. 2) a Albánií (čl. 3), dále kolektivní úmluvu o potírání penězokazectví č. 15/1932 Sb. (čl. 8), jakož i § 471 slov. tr. por. a Sděl. 5/1931 Věst. min. sprav. Bližší podrobnosti viz v pojednání „Převzetí trestního stíhání Soudcovské listy 1934, str. 1 násl.
3. Věcné podmínky.
(Extradiční delikt.) Na otázku, pro který trestný čin lze vydání z ČSR povoliti, odpovídá § 39 tr. z., že musí jíti o zločin, kdežto § 9 slov. tr. z. připouští vydání pro zločin i přečin, takže rozsah zákonného vydávacího práva je na Slovensku širší. Po stránce věcné je tudíž u nás zákonnou positivní podmínkou vydání, že trestný čin, pro který má býti cizinec vydán z ČSR, je kvalifikován podle československého práva jako zločin, po případě při vydání ze Slovenska jako zločin anebo přečin. Rozsah vydání stanoví oba naše zákony nejen positivně, nýbrž i negativně, určujíce, pro které trestné činy nemá vydání místa. Jsou to delikty nepatrné. Kdežto § 14 slov. přest. zák. považuje za nepatrné jen přestupky, stanoví § 234, odst. 2 tr. z. v zemích České a Moravskoslezské, že vydání je po zákonu nepřípustné pro přečiny a přestupky. Za základ béřeme právo tou dobou u nás platné, t. j. platné v době rozhodování o vydání, nikoliv ono, jež platilo v době spáchání trestného činu. Poněvadž při deliktech majetkových jest u nás zločinná kvalifikace závislá na hodnotě odcizených, zpronevěřených, vylákaných předmětů, bude třeba přepočítati kursovní hodnotu; rozhodným bude kurs v době spáchání trestného činu.
K určení smluvní extr. povinnosti a jejího rozsahu, pokud jde o okruh trestných činů vydávacích, zvolily si naše extr. smlouvy s Německem a Polskem rozdělení trestných činů na zločiny, přečiny a přestupky tak, jako je tomu v našem zákonném právu vydávacím; trestné činy kvalifikované jako zločiny a přečiny určily generálně za delikty extradiční. K těmto smlouvám se řadí také naše úmluva se Švédském, neboť v ní je extr. povinnost stanovena odkazem na zákonné právo vydávací. Patří tedy tyto tři smlouvy k typu smluv s generální klausulí. Naše extr. smlouvy vůbec přejí metodě eliminační, a to pro jednoduchost její formulace po stránce technické. Tím není řečeno, že bychom neměli smlouvy, jež se přidržují — na přání druhé smluvní strany — starší metody enumerační. Tato záleží v tom, že přesně a jednotlivě vypočítává trestné činy, pro něž lze vydání povolití (vražda, zabití, podvod, krádež atd.). Takový katalog trestných činů mají naše extr. smlouvy s Albánií, Belgií, Francií, Lucemburskem, Monakem, Nizozemskem a Velkou Britannií. Katalog nebývá vždy limitativní (čl. 2, posl. odst. úml. s Francií, čl. 2, posl. odst. smlouvy s Britannií). V citovaných smlouvách se neuplatňuje ryzí enumerace, nýbrž modifikovaná tím, že výpočet je doplněn ještě podmínkou, že jde podle zákonů v obou smluvních státech o zločin nebo přečin. Mohlo-li se z autentického čsl. textu naší smlouvy s USA (č. 48/1926 Sb.) zdáti, že kvalifikace vypočtených trestných činů je nerozhodná, je nyní z dodatkové úmluvy s USA (č. 185/1935 Sb.) jasné, že se vyžaduje také, aby šlo o zločin nebo přečin. Úmluva s Albánií má sice ve čl. 2 katalog trestných činů, tento však je toliko demonstrativní, neboť ve čl. 1 vymezuje extr. povinnost jednak odkazem na zákonné vydávací právo, jednak vyžaduje, aby šlo o trestný čin, který může míti vzápětí trest na svobodě 1 roku nebo trest těžší. To však je již prvek z metody eliminační. Touto se jen všeobecně označí trestné činy, pro něž lze vydati a současně se vyloučí (eliminují) určité skupiny deliktů. Za podmínku vydání bývá jí vytyčena nejnižší zákonná sazba trestu, jde-li o vydání ke stíhání, nebo nejnižší výše trestu již uloženého jde-li o vydání k odpykání trestu. Srov. případ „Iudica“, Právník 1936, str. 668. Ryzí zásada eliminační se uplatňuje na př. v naší smlouvě s Jugoslávií. Jiné naše smlouvy ji modifikují tím, že vyžadují, aby vedle smluvené výše trestní sazby nebo uloženého trestu šlo o čin „pro který lze povoliti vydání podle zákonů dožádané strany“, t. j. obsahují ještě odkaz na zákonné vydávací právo, takže u nás nutno pak zkoumati též kvalifikaci trestného činu.
(Oboustranná trestnost). Všecky naše extr. smlouvy jsou vybudovány na známém a obecně uznaném principu oboustranné trestnosti (identické normy). Naproti tomu v zákonném vydávacím právu není tato zásada u nás expressis verbis vytyčena. Podle znění § 39 tr. z. stačí, když delikt spáchaný cizincem v cizině je kvalifikován podle našeho práva jako zločin. Trestnost činu a zločinný jeho charakter řídí se tedy. právem státu postižení. Rozhodným podle doslovu zákona je trestní právo státu dožádaného. Avšak nutno hájiti, že náš zákon předpokládá, že jde o čin trestný i ve státě místa činu, ve státě vyžadujícím. Bylo by možné, aby cizí stát, ať místa činu nebo stát domovský anebo stát stíhající podle principu ochrany, žádal o vydání pro čin, jenž by nebyl trestný podle jeho práva? Jak by cizí stát mohl vydati zatykač nebo připojiti odsuzující rozsudek, doklady to nezbytně nutné k doložení extradiční žádosti? Trestnost činů ve státě dožadujícím se tedy předpokládá jako samozřejmost. Předpokládá se, že trestným činem byl napaden právní statek, chráněný jak ve státě dožadujícím, tak ve státě dožádaném. Ostatně požadavek trestnosti i na místě činu vyplývá také z § 40 tr. z., jenž velí užiti při podpůrném stíhání mírnějšího trestu podle zákona platného ve státě místa činu; kdyby tam šlo o čin vůbec beztrestný, nemohlo by dojiti ani v ČSR k vyslovení trestu. Na Slovensku je pro trestní právo mezinárodní vůbec vysloven požadavek oboustranné trestnosti, a to expressis verbis v § 11 slov. tr. z., dokonce nejen pro cizince provinivší se v cizině jinými delikty než v § 7, čís. 2 slov. tr. z. uvedenými, nýbrž i pro čsl. občany, provinivší se v cizině jinými trestnými činy než v § 7, č. 1 slov. tr. z. naznačenými. Při porovnávání skutkových podstat trestných činů podle tuzemského a cizozemského zákona (§ 11 slov. tr. z.) musí se skutkové podstaty v podstatných znacích shodovati potud, pokud tyto znaky slouží k rozlišení činů od ostatních trestných činů (rozh. č. 5649 Váž. tr.). Platí tudíž u nás zásada oboustranné trestnosti i de lege lata v oboru trestního práva mezinárodního a tedy i v oboru vydávacího práva zákonného. Nutno hájiti, že již nyní třeba vždy po věcné stránce zjistiti jako podmínku vydání, že čin, pro který jest o vydání žádáno, je trestným podle práva státu dožádaného i dožadujícího. De lege ferenda stanoví tuto podmíním osnova čsl. tr. z. 1937 v § 10, odst. 3 takto: Do ciziny lze vydati jen pro takový trestný čin, který je soudně trestný a stíhatelný podle čsl. zákona a také podle zákona státu, který žádá za vydání. Princip identické normy nelze vykládati tak úzce, jako by musilo jíti tu i tam o delikt identicky pojmenovaný v juristickotechnickém smyslu. Nevadí, když skutkový děj pojmenovaný ve státě dožadujícím třeba jako „podvod“ zakládá ve státě dožádaném skutkovou podstatu „zpronevěry“, Nevydáváme pro určité právní kvalifikace, nýbrž pro určitý skutkový děj (rozh. č. 2776, 3097 vid. sb. a rozh. č. 3259, 5100 Váž. tr.). Zabýváme-li se ve vydávacím. právu otázkou, zda ten který trestný čin je zločinem (přečinem), činíme tak jen, když zákon nebo smlouva zvolily toto technické dělítko ke zjištění, zda jde o delikt extradiční. Srov. případy „Szymanek"„ Právník 1938, str. 229 a „Kronstein“, Právník 1936, str. 395.
Z pravidla o podmínce oboustranné trestnosti připouští vzorná smlouva o v. z. jen jednu výjimku, výjimku to kotvící ve zvláštních vnějších skutečnostech, na př. klimatickoethnologických nebo zeměpisných (různost věkové hranice při mravnostních deliktech v zemích severních a jižních, lodní delikty); tu stačí trestnost jen podle práva státu vyžadujícího.
(Promlčení.) Žádný z obou našich trestních zákonů nestanoví, že vydání je nepřípustné, nastalo-li promlčení podle našeho práva. Přesto nutno tuto materiální podmínku vydání hájiti i pro obor zákonného práva vydávacího, určitě na Slovensku. To proto, že § 11 slov. tr. z. vyžaduje v trestním právu mezinárodním nejen oboustrannou trestnost, nýbrž i, že nenastalo promlčení podle československého práva ani podle práva státu místa činu. V zemích České a Moravskoslezské lze stejnou podmínku vyvoditi jen z úvah o všeobecných podmínkách zániku trestnosti promlčením, ústavem to známým trestnímu právu všech kulturních států. Než v zákonném vydávacím právu v zemích České a Moravskoslezské skoro nikdy nedochází v praxi k odepření vydání z důvodu promlčení, neboť § 229 tr. z., brání tomu, by nastalo promlčení trestního stíhání, zejména jeho bod c) (útěk do ciziny), ježto osoby, o jejichž vydání jde, jsou z 99% na útěku. Promlčení výkonu trestu pak trestní zákon z r. 1852 vůbec nezná; v české právní oblasti bylo zavedeno toliko pro obor trestního soudnictví nad mládeží (§ 27 zák. č. 48/1931 Sb.). Pro futuro budou všechny pochybnosti odklizeny, neboť § 10, odst. 3 osnovy čsl. tr. z. 1937 zavádí výslovně jako zákonnou extr. podmínku nejen oboustrannou trestnost, nýbrž i „že trestnost nezanikla ani podle čsl. práva, ani podle práva státu žádajícího o vydání“. Tím rozumíme také promlčení trestního stíhání a výkonu trestu. Naše. osnova následuje tak vzory cizích extr. zákonů a přizpůsobuje zák. vydávací právo již platnému právu smluvnímu, neboť všechny naše extr. smlouvy mají výslovné předpisy o tom, že nastavší promlčení trestního stíhám nebo výkonu trestu je důvodem k odepření vydání, je výjimkou z extradiční povinnosti.
Jedna skupina našich extr. smluv řeší otázku promlčení výhradně jen podle práva-státu dožádaného (čl. 7 úml. s Itálií, čl. 5 sml. s Německem, čl. 37 sml. s Polskem), druhá skupina pak jen podle práva státu vyžadujícího (čl. V sml. s USA) a třetí skupina — nejpočetnější — stanoví, že vydání povoleno nebude, nastalo-li promlčení bud podle práva státu dožádaného nebo dožadujícího (čl. 46, č. 3 sml. s Jugoslávií, čl. 5 sml. s Velkou Britannií), tudíž podle práva jedné ze smluvních stran, po případě i podle práva státu třetího, na jehož území byl trestný čin spáchán (úml. s Bulharskem, Rumunskem). Otázka, od kdy má býti vzat zřetel na promlčení, je ve smluvním právu vydávacím řešena různě. Je to okamžik zatčení nebo obeslání osoby k výslechu před soud (úml. s Nizozemím, Albánií), anebo moment dojití žádosti o vydání dožádanému státu (úml. s Francií); tento časový mezník je výhodnější proto, že jím je znemožněno odpírati vydání pro promlčení nastalé vinou průtahů dožádaných úřadů při vyřizování extr. žádosti. Rozhodným okamžikem mohla by býti i doba rozhodování o extr. žádosti, nebo doba provedení vydání. Posléz uvedeného momentu se přidržuje německá praxe, avšak jen pokud smlouva nestanoví jinak. V řízení o vydání nutno vždy z úřední povinnosti zjistiti, nenastalo-li promlčení. Avšak extradici z důvodu promlčení nelze odepříti, když úkony předsevzaté ve státě vyžadujícím jsou i podle práva státu dožádaného způsobilé přerušiti promlčení, t. j. pokud mají i podle práva státu dožádaného přetrhující jakost a staly se v promlčecí lhůtě stanovené právem státu dožádaného. Zákon ani smlouvy nemají sice o uznání přetrhujících úkonů žádného ustanovení, avšak extradiční praxe je mutatis mutandis uznává; tak případ „Boros“, Právny obzor 1934, str. 53, případ „Lakatosová“, Právník 1936, str. 33. Zásada vyjádřená v rozh. č. 5393 Váž. tr., že promlčení nelze přerušiti úkony předsevzatými cizozemskými soudy, platí jen ve vnitrostátním trestním řízení (i při podpůrném stíhání), nikoli v řízení extradičním.
(Zásada územní výsosti.) Jak §§ 37, 234 tr. z., tak i § 5 slov. tr. z. a § 4, odst. 2 slov. přest. zák. nařizují, že cizinec provinivší se na území ČSR musí býti stíhán a souzen zásadně jen u nás. Úchylku od této zásady — nehledíme-li k osobám exteritoriálním — čteme ve čl. 32, odst. 4 železniční smlouvy čsl.-německé z 25. července 1931, č. 21/1937 Sb., avšak tato úchylka byla kryta blanketním recepčním zákonem č. 151/1930 Sb. Jinak však čsl. trestní nárok opřený o zásadu teritoriality má výlučnou přednost před cizím extr. nárokem. Je to stanovisko, s nímž se setkáváme i v cizích zákonech, jako na př. ve čl. 12 Švýcar, extr. zák., čl. 5, č. 3 franc. extr. zák. a pod. Za textem § 37 tr. z. je v závorce citován § 41 tr. z. Proč? Herbst míní, že tato výslovná citace dokazuje, že v tomto případě není jako v § 36 tr. z. vydání vyloučeno vždy, nýbrž přípustno, když to platné smlouvy normují jako povinnost. To ovšem plyne z § 41 tr. z. všeobecně. Herbst správně dodává, že to bude případ řídký, poněvadž právě platné extradiční smlouvy respektují princip teritoriality. Tak činí také všecky čsl. extr. smlouvy. Při vydání z ČSR do nesmluvního státu, kdy platí jen zákonné vydávací právo, nutno vždy zjistiti jako další zákonnou, a to negativní extr. podmínku, že nejde o trestný čin spáchaný na území čsl.
Čin je spáchán na území ČSR nejen tehdy, byla-li na něm vykonána trestná činnost, nýbrž stačí, když na čsl. území byl nebo měl býti zasažen předmět (právní statek). Proto nehledíce při deliktech distančních na duplicitu trestního nároku našeho a cizího, nevydáme do ciziny osobu, když trestný čin byl podle našeho práva spáchán v ČSR. Na př. nevydáme do Německa ke stíhání pro pokus vraždy onoho říšskoněmeckého příslušníka postiženého v ČSR, který se trestného činu dopustil tak, že stoje na území říšskoněmeckém střelil ve vražedném úmyslu na osobu, stojící na území čsl. Při pokračování v trestném činu je místo činu všude tam, kde byl předsevzat samostatný protiprávní akt. Byl-li trestný čin započat v cizině, avšak bylo-li v něm pokračováno v CSR, nelze pachatele postiženého v republice vydati do ciziny, nýbrž je nutno ho potrestati v ČSR (§ 37 tr. z., rozh. č. 1633 vid. sb.). Avšak byly-li činnosti uvedené v odst. 1 a 2 § 19 opiového zákona č. 29/1938 Sb. spáchány v různých státech, pokládá se každá z nich za samostatný trestný čin. Tu náš opiový zákon uzákonil (odst. 3, § 19) myšlenku obsaženou již ve čl. 4 úmluvy o potírání penězokazectví (č. 15/1932 Sb.). Vzniká tak konkurence nejen trestních nároků různých států, nýbrž i konkurence extradičních nároků. Všechny státy, v nichž některá z uvedených činností byla předsevzata, jsou legitimovány k žádosti za extradici; případ „Toth“, Právník 1937, str. 499. Jde-li o trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu a je-li místo tisku sice v cizině, ale byl-li tiskopis rozšiřován v ČSR nebo naopak, je místem činu podle § 486, odst. 1 tr. ř. Československo. Proto event. extr. žádost nutno zamítnouti z důvodu § 37 tr. z.; případ „Kreisler“, č. 63231/34—18 min. sprav. V případě „Balzer“, Právník 1937, str. 491 nebylo vyhověno žádosti německé vlády, aby obviněný, jehož vydání do Německa bylo povoleno, avšak provedení jeho odročeno, byl ihned do Německa vydán za současného zřeknutí se dalšího výkonu trestu v ČSR a dalšího trestního stíhání v ČSR pro jiné trestné činy v ČSR spáchané. Nyní však po vydání zák. č. 166/1946 Sb. možno podle § 34 c) tr. ř. a § 397 a) tr. ř. upustiti v ČSR od stíhání i výkonu trestu k provedení povoleného vydání do ciziny.
(Zásada ochrany.) Právu, po případě povinnosti vydati předchází onen čsl. trestní nárok, jenž jsa opřen o zásadu reální ochrany, uplatňuje se primérně vůči cizinci provinivšímu se v cizině. Kdy tomu tak je, vypočítávají naše trestní zákony taxativně v § 38 tr. z. a § 7, č. 2 slov. tr. z., § 38 zák. na ochr. rep. č. 50/1923 Sb., § 6 zák. o hospodářském vyzvědačství č. 71/1935 Sb. a § 12 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. ve znění zákonů č. 22/1946, č. 149/1946 a č. 245/1946 Sb. Jde o ochranu několika zvlášť významných čsl. právních statků. Sem patří zločiny §§ 1 až 9 a přečin § 17 zák. na ochr. rep., zločiny padělání čsl. peněz a čsl. cenných papírů podle zák. č. 269/1919 Sb., zločin a přečin hospodářského vyzvědačství podle §§ 2 a 3 zák. o hosp. vyzv. a zločiny podle §§ 1, 4 až 9, 12 retribučního dekretu. Osnova čsl. tr. z. 1937 rozšiřuje zásadu ochrany v § 6, odst. 1, na př. i na křivé svědectví a křivou přísahu před soudem, jde-li o věc, v níž se koná řízení před čsl. veřejným úřadem, dále pro vraždu a zabití čsl. státního občana; tu mluvíme o t. zv. pasivním principu personality; jej částečně zavedl již jako právo platné retribuční dekret v § 12. Z dikce § 39 tr. z. a § 9 slov. tr. z., že extradičními delikty jsou jen jiné zločiny než v § 38 tr. z. naznačené, resp. jiné zločiny a přečiny než v § 7, č. 2 slov. tr. z. uvedené, plyne dvojí: jednak, že ke stíhání a potrestání trestných činů podle principu ochrany jsou výlučně příslušné jen tuzemské úřady a soudy, jednak, že vydání pro takové trestné činy je nepřípustné. Plyne to i ze slov § 38 tr. z. „má se s cizincem naložiti podle tohoto zákona jako s tuzemcem“. Tuzemce nelze nikdy vydati do ciziny. Nelze tedy vydati ani cizince, provinivšího se proti ČSR způsobem v § 38 tr. z. uvedeným, resp. v § 7, č. 2 slov. tr. z. naznačeným. Je proto další zákonnou negativní podmínkou vydání, že trestný čin, pro který jest o vydání žádáno, nepatří k oněm trestným činům, k jejichž stíhání je dán výlučně jen čsl. trestní nárok podle zásady reálné ochrany. Také do všech našich extr. smluv je pojato ustanovení, jakožto výjimka z extradíční povinnosti, že vydání nebude povoleno pro trestné činy, jejichž trestní stíhání je výlučně vyhrazeno soudům státu dožádaného [na př. čl. 4, odst. 1, lit. a) úml. s Albánií, čl. 35, lit. a) sml. s Polskem].
(Exceptio rei iudicatae.) Respektujíce zásadu ne bis in idem, mají naše extr. smlouvy výslovná ustanovení o nepřípustnosti vydání, jestliže pro týž trestný čin se konalo ve státě dožádaném trestní řízení a skončilo-li zastavením, vynesením rozsudku odsuzujícího nebo zproštujícího, udělením milosti (na př. čl. 4, č. 4 úmluvy s Francií). Jen může-li stát vyžadující uvésti nové skutečnosti způsobilé k obnově trest. řízení podle zákonů státu dožádaného, lze přes to vydání povoliti. Vydání rovněž nebrání rozsudek osvobozující ani zastavení, bylo-li na ně uznáno, jediné proto, že trestný čin byl spáchán v cizině [čl. 35, lit. b) sml. s Polskem]. Nejen exceptio rei iudicatae, nýbrž i exceptio rei in iudicium deductae se vyskytuje skoro napořád v našich extr. smlouvách. Tak stanoví na př. čl. 36 sml. s Polskem, že lze vydaní odepříti, jestliže se proti osobě vyžadované koná ve státě dožádaném trestní řízení pro idem factum. V praxi se vydání připouští i tu, dokud trestní řízení neskončí v prvé stolici; případ „Zaubek“, Právník 1935, str. 317. Per analogiam užíváme obou excepcí i ve styku se státy nesmluvními jako důvodu k odepření vydání; případ „Wolkenstein“, Právny obzor 1934, str. 51.
(Politické delikty.) Žádný z našich trestních zákonů nevyloučil z extradice trestné činy politické nebo s nimi souvislé, zatím co tak učinily výslovně všechny čsl. extr. smlouvy v souhlase s panující reciprocitou a praxí. Že tr. z. 1862 neobsahuje citovaný zákaz, nepřekvapuje, neboť jeho §§ 39 a 40 jsou téže redakce jako §§ 33 a 34 tr. z. 1803 či lépe řečeno § 21 tr. zák., západohaličského z r. 1796. Spíše by to moklo býti nápadné u slov. tr. z., jenž vyšel v době (1878), kdy panovala již málem půl století praxe. nevydávati pro trestné činy politické. Avšak § 9 slov. tr. z. odkázal co se vydání týče na smlouvy a dosavadní zvyklosti, takže tím je dostatečně zabezpečeno respektování zásady o nevydávání pro politické delikty, jakožto mezinárodní zvyklosti. Když pak § 474 slov. tr. por. předřadil zákonnému právu vydávacímu úpravu smluvní a úpravu opírající se o reciprocitu, nemoklo a nebylo pochybné„ že politická povaha trest. činu je překážkou vydání. V zemích České a Moravskoslezské předchází sice zákonné úpravě jen úprava smluvní (§ 41 tr. z.), avšak i v této právní oblasti panuje ustálená praxe, že je nepřípustné vydání pro trest. činy politické nebo s nimi souvislé, neboť jde již o obecně uznanou zásadu mezinárodního práva. Pro futuro budeme míti výslovný zákaz i v oboru zákonného vydávacího práva (§ 10, odst. 2 čsl. osnovy tr. z. 1937). Pojmové vymezeni politického deliktu (viz toto heslo) nepodává ani nová čsl. osnova tr. z. 1937, nepokládajíc to v mezinárodním styku ani za možné ani za účelné (odův. 175); zůstavuje tak soudci (resp. i ministru spravedlnosti), aby sám přihlédna ke všem okolnostem případu rozhodl, má-li se trestný čin pokládati za ryzí delikt politický nebo za konexní delikt politický, a má-li proto býti vydání odepřeno (odův. osnovy tr. z. 1925, str. 12). Také žádná z našich extr. smluv nemá definice, co sluší považovati za delikt politický. Nelze se tomu diviti, neboť pojmové vymezení jeho činí obtíže značné, takřka nepřekonatelné. Extradiční smlouvy souhlasně jen zdůrazňují, že je věcí státu dožádaného, aby sám posoudil, má-li trestný čin povahu politickou.
Avšak podle jakého kriteria?
Jen některé státy se pokusily řešiti problém zákonem, ač praxe všude potřebuje pevného vodítka. Tak na př. švýcarský extradiční zákon 1892 vytyčiv ve čl. 10 zásadu nevydávati pro politické delikty, připouští vydání i když vinník předstírá politickou pohnutku nebo účel, jestliže čin, pro který jest o vydání žádáno, má převážně charakter obecného deliktu. Německý extr. zákon 1929 stanoví v § 3: „Vydání není přípustné, když čin, který je podnětem vydání, je politický nebo je-li s politickým činem v takové spojitosti, že jej měl připraviti, zajistiti, krýti nebo odvrátiti. Politickými činy. jsou ty trestné útoky, které přímo směřují proti existenci anebo bezpečnosti státu, proti hlavě státu jako hlavě státu nebo proti členu vlády státu jako členu vlády, proti ústavnímu sboru, proti právům státních občanů při volbách nebo hlasování, anebo proti dobrým vztahům k cizině. Vydání je přípustné, jeví-li se čin jako úmyslný zločin proti životu, leda že byl spáchán v otevřeném boji.“ nejmladší extr. zákon, totiž bulharský z r. 1935, ustanovuje ve čl. 6: „Nepovoluje se extradice pro trestné činy politické nebo s nimi souvislé. Zakládají-li však vraždu nebo těžké ublížení na těle a nebyly-li spáchány v době vzpoury nebo nebyly-li vyprovokovány politickými opatřeními obecnými nebo jednotlivými proti osobám bulharského původu, extradice se povolí. Za politické se pokládají trestné činy namířené přímo proti existenci nebo bezpečnosti státu, proti hlavě státu, proti následníku trůnu nebo proti členu vlády jako členu vlády, proti zákonodárnému sboru, proti volebnímu právu, nebo trestné činy, jejichž účelem je poškození dobrých styků mezi dvěma nebo více státy. Mezi trestným činem obecné povahy a trestným činem politickým je souvislost, je-li mezi nimi příčinná spojitost nebo totožnost účelu.“ Byť v ČSR nemáme zákonné definice politického deliktu pro obor vydávacího práva, přece jen z vnitrostátního čsl. práva trestního můžeme vyvoditi, že to je koncepce subjektivní, k níž tíhne náš právní řád. Zákon o útisku (č. 309/1921 Sb.), zákon o zahlazení odsouzení (č. 111/1928 Sb.), zákon o státním vězení (č. 123/1931 Sb.) a zákon o porotních soudech (č. 232/1946 Sb.) kladou důraz na politickou pohnutku a účel trestného činu. Z případu „Scheuer“, Právník 1936, str. 394 vyplývá, že se v čsl. extr. praxi při řešení přípustnosti vydání zkoumá, nebyl-li čin, pro který jest o vydání žádáno, spáchán z pohnutek politických a za účelem politickým, při čemž se po vzoru švýcarském (systéme de la prédominance) přihlíží ještě k tomu, nemá-li skutek ten převážně charakter deliktu obecného (sprostého). Lze-li podle okolností případu míti za to, že nepolitický čin je hlavním a že nad politickým trestným činem převažuje tak, že trestná činnost má v podstatě ráz nepolitický, pak je vydání pro konexní delikt politický přípustné; tak výslovně naše extr. úmluvy s Albánií, Itálií a Švédském, Skutečnost, že ta která osoba je politickým uprcblíkem, není sama o sobě důvodem pro odepření vydání; vždy je nutno prokázati, že trestný čin, pro který jest o vydání žádáno, je deliktem politickým nebo s ním souvislým; případ „Sobeuer“, Právník 1936, str. 394. O atentátní klausuli viz heslo politické delikty a též Právník 1934, str. 673.
(Vojenské delikty a jiné.) Jako další výjimku z extr. povinnosti pro povahu trest. činu uvádějí vydávací smlouvy delikty ryze vojenské, t. j. činy záležející v porušení povinností vojenské služby a trestné výhradně jen podle voj, tr. zák. Naproti tomu smíšené delikty vojenské jsou delikty vydávacími; míníme jimi ony, s nimiž se setkáváme i v obecném právu trestním (na př. krádež na spoluvojínu). Avšak není vydávacím deliktem konexní delikt vojenský, t. j. obecný trestný čin, jenž je s ryze vojenským deliktem v takové souvislosti, že je přímo prostředkem k jeho spáchání (na př, krádež kola při zběhnutí); případ „Geiger“, Právník 1937, str. 315. Okolnost, že dopadený provinilec je zběhem, není sama o sobě důvodem k odepření vydání. Vždy musí býti prokázáno, že čin, jehož se obviněný dopustil, je ryzí delikt vojenský nebo s ním souvislý. I vojenské osoby vydáváme do ciziny, pokud se dopustily obecných deliktů, pro něž byly by potrestány i tehdy, kdyby nebyly osobami vojenskými. Jejich trestný čin podřaděný ve státě dožadujícím vojenskému tr, z., posuzujeme u nás v praxi podle obecného tr. z., ač ze zásady oboustranné trestnosti dalo by se vyvoditi, že i ve státě dožádaném má býti skutkový děj trestného činu podřaděn nejpříbuznějšímu trest. zák., t. j. vojenskému; tak v konkrétním extr. případě byla ve Švýcarech posouzena otázka promlčení podle švýc. voj. tr. zák., když šlo o vydání osoby odsouzené francouzským voj. soudem (Journal de droit int. priv. 1882, str. 232).
Mezi neextradiční delikty patří dále vlastní delikty tiskové, trestné činy proti zákonům celním, daňovým a jiným zákonům fiskálním a trestné činy stíhané pouze k žádosti poškozené osoby. Tak zv. delikty návrhové však jsou delikty extradičními, avšak vyžaduje se průkaz, že návrh byl učiněn. Dodatkový protokol k extr. smlouvě čsl.-německé na tomto průkazu netrvá. V novější době se uplatňuje snaha, aby za vydávací delikty byly prohlášeny těžké delikty finanční. Činí tak i vzorná smlouva o v. z. (čl. 8), a to v úvaze, že těžké delikty finanční porušují zájmy, jež přesahují hranice jednoho státu a že neznamenají jen porušení povinné věrnosti vůči státu, jako je tomu na př. u deliktů ryze vojenských. Avšak v positivním právu se vydání pro finanční delikty nepovoluje. De visové delikty jako těžké důchodkové přestupky nejsou u nás rovněž delikty extradičními; případ „Kronstein“, Právník 1936, str. 395.
4. Extradiční výhrady.
(Zásada výlučnosti.) Všechny čsl. vydávací smlouvy jsou ovládány zásadou výlučnosti (speciality), výhradou to, že stát, jemuž bylo vydání povoleno, nesmí osobu vydanou stíhati, trest na ní vykonati, ani ji dále vydati pro jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno. Také ve všech cizích extradičních zákonech, jakož i v novějších trestních zákonech a řádech setkáváme se s touto výhradou. Tak čteme na př. ve čl. 7 Švýcar, extr. zák., ve všech třech nordických extr. zák. i ve čl. 9 bulhar. extr. zák., že vydání vždy je vázáno podmínkou speciality, nebo ještě přísněji v § 6 něm. extr. zák., že vydání je přípustné jen, je-li zaručeno, že bude zachována zásada výlučnosti. Jde vesměs o podmínku obligatorní. Tento princip vyvěrá ze samotné podstaty a pojmu extradice. Náleží mezi obecně uznané zásady mezinárodního práva (rozh. nejv. s. v Brně č. 286 Váž. tr.; rozh. říšského s. v Lipsku z 18. března 1926, Sb. tr. 60, str. 202; rozh. Supreme Courtu USA ze 6. prosince 1886, United States Report 119, 407). Proto platí i ve styku s nesmluvními státy, resp. se státy, s nimiž není sjednána smlouva, jakou mají na mysli § 41 tr. z. a § 474 slov. tr. por.; srov. případ „Timko“, Právník 1936, str. 671. Nepřekvapuje tudíž, když v bodě II ke čl. 21 a 22 závěrečného protokolu k želez. smlouvě čsl.-německé z 25. července 1931 (č. 21/1937 Sb. ve spojitosti se zák. č. 151/1930 Sb.) čteme, že nebude-li v platnosti čl. 12 o specialitě podle čsl.-německé extr. smlouvy z 8. května 1922, č. 230/1923 Sb., že přesto i za bezesmluvního stavu ve věcech extradičních budou platiti „všeobecně uznaná pravidla o zachovávání zásady výlučnosti“. Avšak v našich tr. zákonech a řádech není dosud vytyčena zásada výlučnosti jako zákonná podmínka vydání po stránce mezistátních vztahů. Zejména naše zákony nečiní povolení vydání závislým na tom, aby předem bylo přímo právně zaručeno, že vyžadující stát zachová zásadu výlučnosti, jako je tomu v právu německém. Avšak třeba znovu opakovati, že zásada speciality platí a zavazuje v našem extr. styku nejen v poměru ke státům smluvním, jsouc obsažena ve všech čsl. extr. smlouvách, nýbrž i v poměru ke státům nesmluvním. Co se týče Slovenska vysvítá z § 474 slov. tr. por., že tento předpis ne vypočítává je jednotlivě podmínky vydání, odkazuje ve příčině nich sice především na smlouvy, avšak také na panující vzájemnost, a to v pořadí hned za smlouvami před zákonem. Dnes pak ve styku se všemi nesmluvními státy je „panující vzájemností, že specialitu činíme podmínkou, pod kterou jen vydání do ciziny povolujeme. Sluší proto i tuto podmínku vydání považovati v právní oblasti slovenské za platnou a závaznou stejně, jako by šlo o podmínku smluvní nebo zákonnou. V zemích České a Moravskoslezské arci nemáme podobného zákonného podkladu, jako na Slovensku, ale extr. praxe váže každé vydání do nesmluvní ciziny vždy výhradou speciality, a to v souhlase s obecným právem vydávacím. Proto naše min. sprav, v každém vydávacím (průvozním) dekretu, byt jde o vydání (průvoz) do nesmluvního státu, slovně cituje výhradu speciality. Tak činí ti přikazuje na př. jugoslávskému ministru spravedlnosti zákon sám, totiž § 496, odst. 2 jug. tr, ř. 1929. Zásada výlučnosti jako zákonná podmínka vydání bude u nás v novém čsl. trest. zák. uzákoněna (§ 11 osnovy 1937).
Výsostní práva čsl. státu jsou dotčena specialitou po stránce trestněprávní a extradičněprávní. Trestní pravomoc jest omezena jak pokud jde o stíhání, tak co se tkne výkonu trestu pro jiné trestné činy, než pro které bylo vydání povoleno. Právo dále vydati je rovněž omezeno. Jinak však nemá u nás specialita omezujícího vlivu na všeobecnou státní výsost. Co se týče rozsahu speciality, zná naše právo vydávací zásadně jen jedinou formu, a to striktní zásadu výlučnosti. Meze stíhání a výkonu trestu, jakož i práva dále vydati jsou totiž specialisovány výslovně ve vydávacím dekretu, takže osoba vydaná z ciziny do ČSR může býti u nás stíhána a potrestána pouze pro ten trestný čin, nebo pro ty trestné činy, pro které bylo výslovně vydání povoleno, nic nehledíc na to, že snad nově najevo vyšlý trestný čin je jinak jako extradiční delikt uveden v extr. smlouvě. Zvlášť přísnou formu výlučnosti obsahuje čl. 7 extr. sml. s Velkou Britannií, neboť osoba vydaná nemůže býti v žádném. případě v ČSR vzata do vazby nebo souzena nejen pro jiný zločin nebo přečin, než pro které bylo vydání povoleno, nýbrž nemůže býti v žádném případě vzata do vazby nebo souzena ani „z jiných důvodů“, než pro které vydání se stalo (or on account of any other matters); srov. rozh. č. 3720 vid. sb. Naproti tomu méně přísnou specialitu, blížící se zčásti výlučnosti laxní, připouští čl. 8 extr. úml. s Itálií, podle něhož může býti osoba vydaná do ČSR souzena (giudicata) i pro kterýkoli jiný trestný čin, jejž spáchala v souvislosti s oním činem, který k vydání dal podnět, avšak v předpokladu, že tomu není na závadu některý ze zákazů uvedených ve čl. 5 úmluvy, t. j. že nejde o delikt politický nebo s ním souvislý, výlučně tiskový a ryze vojenský. Rozumí se samo sebou, že pro trestné činy spáchané, po předání z oblasti svrchovanosti cizího státu do okruhu svrchovanosti ČSR, může býti osoba vydaná vždy a ihned stíhána a trestána, avšak přes to všechny naše smlouvy ještě výslovně zdůrazňují, že se výhrada speciality vztahuje jen na trestné činy spáchané před vydáním. Je to samozřejmý důsledek teritoriální výsosti československého státu a také logický požadavek plynoucí ze samého pojmu extradice, neboť nelze zajisté činiti výhrady pro činy, jež snad v budoucnu budou spáchány (rozh. č. 3300 vid. sb.).
Pokud jde o trvání zásady výlučnosti, zná naše smluvní vydávací právo zásadně t. zv. specialitu relativní značící, že omezení z ní plynoucí jsou pouze dočasná, vázaná garanční lhůtou neurčitou (čl. 7 extr. sml. s Velkou Britannií) nebo určitou (jeden měsíc, 4 týdny, 1 týden, 48 hodin). Jen podle čl. III extr. sml. s USA platí výjimkou specialita absolutní, avšak pouze při trestných činech politických; při obecných deliktech jde i ve styku s USA o specialitu relativní, jak výslovně nyní stanoví dodatková úmluva s USA (č. 185/1935 Sb.). Dikce čl. 8 extr. úml. čsl.-italské zdála by se nasvědčovati též specialitě absolutní; avšak z všeobecných zásad o podstatě výlučnosti nutno hájiti, že po uplynutí „přiměřené“ lhůty bude možno další pobyt vydané osoby v tuzemsku posuzovati ne podle vydávacího práva, nýbrž podle všeobecných trestních předpisů. Také ve styku s nesmluvními státy má výhrada speciality povahu relativní; rozh. č. 286 Váž. tr., případ „Timko“, Právník 1936, str. 671. Zůstane-li osoba vydaná po uplynutí garanční lhůty (určité nebo přiměřené) nadále v ČSR, přestane míti charakter osoby vydané a podle toho bude s ní naloženo; prolomená zásada o teritoriální i osobní výsosti našeho státu se opětně plně uplatní a právo asylu cizího státu nebude už respektováno.
Porušení výhrady výlučnosti je nejen porušením smluvního závazku státu, takže vládě státu vydávajícího vzniká právo diplomatické intervence, nýbrž je to. i porušením zákona v ustanoveních § 41 tr. z., § 421, odst. 3 tr. ř., § 105, odst. 2 voj. tr. z., § 431 voj. tr. ř., § 474 slov. tr. por. a příslušného článku té které extradiční smlouvy; rozh. č. 2095 vid. sb., č. 2903 a 6307 Váž. tr., č. 347 Sb. zás. rozh. nejv. vojen. soudu. Není-li šetřeno zásady výlučnosti v řízení přípravném, přísluší vydanému proti porušujícím opatřením stížnost podle §§ 113, 114 tr. ř., § 378 slov. tr. por., §§ 147, 327 voj. tr. ř. Nešetří-li této zásady obžalovaní spis, má vydaný právo podati proti němu odpor podle § 213, č. 3 tr. ř., §§ 257, 264 slov. tr. por. Rozsudek porušující tento princip trpí zmatkem § 281, č. 9 b), § 344, č. 10 b) tr. ř., § 358, č. 9 b) voj. tr. ř. a § 385, č. 1 c) slov. tr. por.
Které úkony přípravného řízení jsou úkony stíhacími, jež porušují zásadu výlučnosti? Soud, u něhož se vede trestní řízení proti vydané osobě, není odsouzen k naprosté nečinnosti, zjistí-li po provedeném vydání, že vydaný je podezřelým ještě i z dalšího trestného činu před. vydáním spáchaného (Lammasch). Poněvadž osobu vydanou má se v takovém případě považovati za nepřítomnou (Billot), jsou proti ní přípustné jen takové úkony, které bylo by lze předsevzíti i tenkrát, kdyby se obviněný dále zdržoval v cizině, na př. svědecký výslech třetí osoby. Naproti tomu úkony, které jsou namířeny přímo proti osobě obviněného (srov. §§ 227, 531 tr. z.) nutno označiti jako nepřípustné úkony stíhací, na př. výslech obviněného, jeho konfrontace, zatčení atd. (Mettgenberg).
Spornou jest otázka, zda ve státě, do něhož bylo vydání povoleno, je přípustná změna kvalifikace. Podle francouzské koncepce připouští se změna kvalifikace bezvýhradně a nežádá se ani, aby trestný čin v nové své právní kvalifikaci náležel nadále mezi delikty vydávací. Naproti tomu německé hledisko je, že změna kvalifikace je přípustná s tou výhradou, že trestný čin i v nové kvalifikaci zůstává nadále deliktem extradičním. Ve francouzských šlépějích šla judikatura bývalého vídeňského kasačního soudu (č. 1340; 2776, 3097 vid. sb.) a jde i československá judikatura (č. 3259, 5100 Váž. tr.); naproti tomu nová rakouská judikatura se přimkla již k říšskoněmecké (rozh. č. 14/1935 rak. nejv. s.). Další podrobnosti o zásadě výlučnosti viz v Soudc. listech 1932, str. 120 a zejména v Právníku 1932, str. 585 násl.
(Výhrada o trestu.) V novějším vydáváním právu se uplatňuje snaha specialisovati nejen trestné činy, nýbrž i druhy trestů. Tak čteme ve čl. 5 Švýcar, extr. zákona 1892, že nelze povoliti vydání pro čin, na který trestní zákon státu vyžadujícího určuje trest na těle, leč že tento bude změněn v trest na penězích nebo na svobodě. Venezuelský trest. zák. 1926 prohlašuje ve čl. 6, odst. 4 za nepřípustné vydání pro čin ohrožený ve státě dožadujícím trestem smrti nebo trestem doživotním. Nový rumunský tr. zák. 1936 stanoví ve čl. 17, odst. 4, že nelze, povoliti do ciziny vydání pro čin trestaný ve státě dožadujícím smrtí, leč bude-li dáno předem ujištění, že trest smrti nebude vykonán. S jinou podobnou extr. podmínkou setkáváme se ve čl. 667 argentin. tr. řádu 1888, kdež se stanoví: „jestliže trestný čin podléhá v Argentině menšímu trestu, bude vydání povoleno jen s podmínkou, že soudy státu dožadujícího použijí menšího výměru trestu“. Avšak v čsl. zákonném vydávacím právu není rozdíl v druhu a intensitě trestů, ukládaných na vydávací delikty, důvodem k odepření vydání nebo k omezení jeho účinků. Proto de lege lata není u nás podmínkou vydání, aby šlo o určitý druh trestu nebo o trest určité intensity. Když svého času v konkrétním extr. případě bylo soudem usneseno vydání do Německa s podmínkou, že trest ve státě vyžadujícím nebude přesahovati 20 roků (arg. § 52, odst. 2 tr. z.), neschválilo min. sprav, podle § 59 tr. ř. tuto podmínku proto, že nejde o žádnou extradiční podmínku (Právník 1925, str. 654, 659). Stejně v případě „Čapukov“ Právník 1938, str. 230, neschválilo min. sprav. „podmínku a naléhavé doporučení", aby v Bulharsku nebyl vykonán trest smrti na osobě vydané, poněvadž taková výhrada je v rozporu se smluvní extradiční povinností podle čl. 1, odst. 1 lit. a) extr. úml. s Bulharskem č. 59/1927 Sb., jejíž podmínky jsou jinak splněny. Jen naše extr. smlouvy s Nizozemskem, Portugalskem, Rumunskem a Řeckem znají výhradu o nevykonání trestu smrti. Byla do nich pojata na přání druhých smluvních stran. Tato výhrada nemá vlivu na pravomoc soudu, jenž trest smrti vyslovil nebo jenž jej má vyšlo viti, nýbrž má význam jedině pro postup oněch orgánů státní moci, jimž přísluší rozhodnouti o výkonu trestu (rozh. č. 3380 Váž. tr.). Podle § 7, odst. 1 zák. č. 91/1934 Sb. nesmí býti trest smrti vykonán, dokud president republiky nerozhodl, že odsouzenému milost neudili. Má proto ministr spravedlnosti vždy možnost, aby navrhl presidentu republiky, by užil svého ústavního práva (§ 103 úst. list. z r. 1920) a udělil milost osobě vydané z ciziny s výhradou, že nebude na ní vykonán trest smrti, nýbrž jen trest na svobodě. De lege ferenda navrhovala již první čsl. osnova tr. z. 1921 v § 15, posl. odst. novou zvláštní extr. podmínku, že totiž může býti vymíněno, že vydaná osoba nebude přísněji potrestána než stanoví zákon republiky. Tutéž fakultativní podmínku přijala i druhá čsl. osnova tr. z. 1925 v § 10, odst. 3, jakož i nová čsl. osnova tr. z. 1937 v § 11, odst. 1. Ovšem půjde jen o podmínku fakultativní, kterou bude lze praktikovati ve styku se státy nesmluvními, zvláště při vydávání mladistvých provinilců. Zda se podaří našim vyjednavačům sjednati podobnou výhradu jako smluvní podmínku vydání, ukáže teprve budoucí praxe.
(Výhrada o soudu.) Švýcar. extr. zákon 1892 stanoví ve čl. 9, že vydání lze povoliti jen pod podmínkou, že vydaná osoba nebude souzena soudem výjimečným. Podobně švéd. extr. zák. 1913 zakazuje v § 11, č. 3 pohnati vydanou osobu před soud sestavený pro určitý případ nebo pro zvláštní výjimečné poměry. Tato výjimka přešla i do naší extr. úml. se Švédském (čl. 15, odst. 1, č. 161/1932 Sb.). V našem zákonném vydávacím právu nemáme žádného ustanovení o tom, zda je přípustno vydati do ciziny osobu stíhanou nebo odsouzenou soudem výjimečným, na př. soudem stanným. Druh cizozemského soudu je nám lhostejný. Stejný právní stav panuje na př. i v Německu, kde naopak při pro.jednávání osnovy nyní platného extr. zák. 1929 byla podobná opětovně navrhovaná výhrada zamítnuta. Výhrady toho druhu jsou vlastně projevem nedůvěry ke státu vyžadujícímu. Každá . extradice předpokládá důvěru v právní řád státu, do něhož se vydání povoluje, důvěru v jeho trestní řízení i v jeho soudní organisaci. Výhrady podobného druhu jsou také v rozporu s tím, že útěk do ciziny nemá znamenati pro obviněného žádné privilegium ze všeobecných předpisů, zejména ne po stránce procesní. Proto v praxi jsme v konkrétním případě „Reich“, Právník 1938, str. 235 dali rak. spolkovému ministerstvu sprav, ve Vídni reciproční prohlášení, že povolíme do Rakouska vydání nebo průvoz osob stíhaných neb odsouzených soudem stanným za předpokladu, že jinak jde o delikt extradiční.
5. Formálněprávní podmínky.
(Extradiční návrh.) Zákonné předpisy obou našich právních oblastí se shodují se všemi našimi extr. smlouvami v tom, že činí podmínkou vydání řádně doloženou žádost (§ 59 tr. ř., § 476 slov. tr. por.), tudíž extradiční návrh. Byť jest extradice výronem suverenity státu, jest i úkonem mezistátní právní pomoci (rozh. č. 3634 vid. sb.). A právě z této povahy extradice jakožto aktu mezistátní právní pomoci vysvítá, že její nezbytnou podmínkou je návrh (žádost) cizího vyžadujícího státu. Existence a trvání extr. návrhu je condictio sine qua non. Nepodání extr. návrhu nebo jeho zpětvzetí činí vydání nepřípustným, neboť proti vůli cizího státu nemůže dojiti k vydání (§§ 39, 40 tr. z., § 476 slov. tr. por.). Tím se právě liší vydání od vypovědění, jež se vyslovuje soudem nebo administrativním úřadem ex officio jednostranným aktem. Je tedy první formálněprávní podmínkou vydání extr. návrh cizího státu; případ „Schröder“, Právník 1936, str. 390. Přípustné je vydání netoliko k návrhu, nýbrž i jen v mezích učiněného návrhu; případ „Kerr“, Právník 1938, str. 233. Teprve není-li cizozemského návrhu a nelze-li tedy postupovati v tom kterém případě podle vydávacího práva, přistupuje náš stát sám k trestnímu stíhání cizince v cizině se provinivšího. Jde o stíhání jen podpůrné, neboť zásada světového práva uplatňuje se u nás toliko subsidiárně (§ 40 tr. z., § 9 slov. tr. z.). Extradice je pravidlem, podpůrné stíhání je výjimkou. Náš zájem na vydání zatčeného cizince do ciziny je větší než zájem na jeho podpůrném stíhání v ČSR. Podpůrné stíhání nahrazuje extradici. Aut dedere — aut punire (Grotius). Srov. článek: „Extradice a podpůrné stíhání“, slavnostní číslo Vest. min. sprav, k poctě T. G. M. 1935, str. 14 násl. (Střet extradičních návrhů.) O vydání jedné a téže osoby může bytí žádáno několika státy, a to bud pro týž trestný čin nebo pro různé trestné činy. Prvý případ může nastati nejen při deliktech spáchaných na území několika států, zvlášť při deliktech distančních, nýbrž i tehdy, když o vydání žádá i stát místa činu i stát domovský i třetí stát podle principu ochrany. Naše zákonné vydávací právo nemá o střetu žádostí o vydání žádných positivních ustanovení. V § 39 tr. z. je vyjádřena jen zásada, že vydání má se povolovati do státu místa činu. Naše extr. smlouvy mají ustanovení různá. Některé (na př. s Belgií, Jugoslávií, Německém, Tureckem) dávají při střetu pro týž trestný čin přednost státu domovskému, jiné (na př. s Francií, Monakem) státu místa činů, jiné opět (na př. s Lucemburskem) státu, jehož zájmy byly porušeny. Také mívá přednost stát, který o vydání požádal první (na př. extr. smlouva s USA), po případě se ponechává státu dožádanému právo volné volby mezi došlými extr. žádostmi (na př. úmluva s Dánskem). Při střetu žádostí pro různé trestné činy bývá dávána přednost též státu, na jehož území byl spáchán čin nejtěžší (na př. smlouva s Tureckem). Smluvní normy o pořadu při extradičním střetu jsou velmi pestré. Vyvolati extradiční střet je naším právem, ne však povinností; případ „Wolsteinerová“, Právník 1935, str. 318.
(Extradiční tituly.) Nestačí, že bylo o vydání žádáno, že byl učiněn extr. návrh, nýbrž tento musí býti řádně doložen t. z v. extradičními tituly (doklady, pomůckami). Nestačí pouhá, t. j. ničím nedoložená žádost, jaká je přípustná na př. u prozatímního zatčení (§ 476, odst. 5 slov. tr. por.), nýbrž musí jiti o „formální“ žádost, t. j. doloženou zatykačem nebo rozsudkem (§ 476, odst. 1 slov. tr. por., § 59 tr. ř. a všechny extr. smlouvy). Není sice třeba, aby extradiční návrh byl učiněn ve formě listiny, ale zpravidla se tak děje, a to verbální notou toho kterého vyslanectví (velvyslanectví) při pořadu diplomatickém, nebo notou příslušného ministerstva při pořadu meziministerském, anebo soudním přípisem při pořadu mezisoudním. Zato extradiční pomůcky jsou doklady vždy listinné a musí býti z nich patrno vše, čeho je,třeba ke zjištění všech podmínek vydání. Není-li tomu tak, lze požádati o „dodatečné objasnění“. Po stránce formální je tudíž zákonnou i smluvní podmínkou vydání, aby. extradiční návrh byl řádně doložen extradičními doklady. Přitom budiž zdůrazněno, že o skutečné hodnotě extr. dokladů došlých od státu vyžadujícího není přípustno pochybovati. Tento projev důvěry k extradičním dokladům expressis verbis uzákonila Argentina ve čl. 655 tr. ř. 1888, avšak platí a musí platiti obecně. Garancií, že nejde o konstruovaný delikt naoko, jest požadavek, aby extradičním dokladem byl soudní zatýkací rozkaz nebo soudní rozsudek, tudíž doklady, jejichž existence už sama o sobě předpokládá splnění zákonných podmínek obsažených v trestním zákoně a řádu, dále pak požadavek jejich legalisace tu větší tu menší; konečně ne malá garancie je též v tom, že doklady předkládá při pořadu diplomatickém vyslanec jménem své vlády, resp. při pořadu meziministerském sám ministr spravedlnosti státu stíhajícího. Vůbec extradiční styk předpokládá důvěru státu ke státu, zejména smluvního státu ke smluvnímu státu. Extradičním (průvozním) titulem rozumíme listinu, kterou třeba doložiti extradiční (průvozní) žádost na důkaz, že vyžadovaná osoba je ve státě vyžadujícím trestně stíhána nebo že byla odsouzena příslušným soudem pro extradiční delikt. Jde-li o vyžádání ke stíhání, připojuje se zatýkací rozkaz (obžalovací spis, zatykač, neprávoplatný odsuzující rozsudek), při vyžádání k odpykání trestu pak pravoplatný odsuzující rozsudek. Další podrobnosti o obsahu a formě extradičních (průvozních) pomůcek viz v nař. min. sprav, z 5. V. 1903, č. 13 Věst., v § 475 slov. tr. por., v nař. min. sprav, z 10. VI. 1885, č. 44 Věst. a v nař. uh. min. sprav, ze 6. XI. 1886, č. 30083/1886 J. M., jakož i v knize: Řízení vyžadovací, 1931, str. 15 násl.
(Exkulpace.) Podle výslovného předpisu § 59 tr. ř. „má radní komora vyslechnouc státního zástupce jen tehdy sborovému soudu II. stolice navrhnouti vydání, nedovede-li se obviněný při výslechu na místě vyvésti z průvodů a důvodů podezření“, předložených státem vyžadujícím. Je tedy právem a povinností soudu zkoumati otázku podezření, avšak jen povšechně (rozh. č. 3634 vid. sb.). Soud smí přihlížeti k protidůkazům obviněného, na př. k listině, která nepochybně dokazuje, že obviněný v době trestného činu v cizině prý spáchaného dlel v tuzemsku. Skýtá tedy zákon v zemích České a Moravskoslezské obviněnému možnost, předložiti soudu ihned exkulpační důkazy svědčící o bezdůvodnosti podezření osvědčeného extradičníni dokladem. Musí však jíti o důkazy jednak likvidní, t. j. snadno prokazatelné, jednak presentní, t. j. ihned při výslechu samém podané. Jen takovéto exkulpační důkazy smí soud hodnotiti a žádné jiné. Hodnocení to nesmí nikdy vykročiti z úzkého rámce § 59 tr. ř. Přesahovalo by tento rámec, kdyby soudce hodnotil důkazní otázku vůbec, hodnověrnost výpovědi obviněného a výpovědí svědků. To není úkolem soudce dožádaného, nýbrž až úkolem soudu dožadujícího —nalézacího. Dožádaný soudce musí vyjíti ze zatýkacího rozkazu, jímž je důvodnost podezření formálně osvědčena. Proti podezření takto osvědčenému jsou přípustný likvidním presentní důkazy, t. j. jen důkazy, které jsou ihned po ruce. Avšak jimi musí býti důvody podezření po výslechu vůbec odstraněny, t. j. podezření obsažené v extradičním dokladě musí býti na místě při výslechu zcela vyvráceno; pouhé zeslabení podezření nestačí k odepření vydání. Pouhé popření trestného činu je vůbec bez významu. S těmito zásadami bylo by v rozporu, kdyby soud dospěl k závěru, že vývody přednesené obhajobou převažují nad důvody obsaženými v extradičním dokladě a že obhajoba je pravděpodobnější než konstrukce v zatýkacím rozkaze. Nejde o větší či menší pravděpodobnost, nýbrž o to, zda podezření po výslechu trvá dále, či nikoliv. Překročil by proto soud úzký rámec § 59 tr. ř., kdyby — místo aby zkoumal jen, zda obviněný je ještě podezřelý — řešil ve skutečnosti otázku, zda se obviněný má pokládati za vinna, otázku to, k jejímuž řešení rekvisiční soudce podle § 59 tr. ř. není ani schopen ani povolán. Tuzemskému dožádanému soudci nikdy nepřísluší zkoumati otázku víny, neboť extradice je pouze aktem právní pomoci. Naše extr. úmluvy s Albánií (čl. 7), Lucemburskem (čl. 6), Nizozemskem (čl. 8), Portugalskem (čl. 6), Španělskem (čl. 6) a Švédském (čl. 7) mají výslovná ustanovení, že stát vyžadující nikdy nemusí prokazovati vinu osoby vyžadované, že nikdy není povinen předložiti důkazy o vině. Usnesením soudů, která vybočují z úzkého rámce sumárního zkoumání důkazů, odpírá min. sprav, schválení podle § 59 tr. ř., neboť již vídeňský kasační soud vyslovil v rozh. č. 3634 vid. sb. ke zmateční stížnosti na zachování zákona, že takový postup soudů je protizákonný. Z § 59 tr. ř. plyne, že dojdou-li naše soudy právem k přesvědčení, že podezření bylo zcela vyvráceno v řízení o vydání, mohou se usnésti na nevydání. Exkulpace je tedy v zemích České a Moravskoslezské zákonným důvodem k odepření vydání. Zákonným ano, ne však smluvním. Až dosud žádná extr. smlouva naše ani cizí neobsahuje podobný zamítací důvod kotvící ve formálním právu vydávacím. Jej jako novinku doporučuje teprve vzorná smlouva o v. z. ve čl. 32 (resp. čl. 31 konečného znění). Podle něho lze extr. návrh zamítnouti, dokáže-li obviněný při výslechu okolnosti, které kdyby byly bývaly známy v čas podání extr. žádosti, byly by zabránily podání žádosti. Naše zákonná positivní úprava předstihuje tedy již vývoj smluvního vydávacího práva. Praxe se snaží panující rozpor mezi zákonným a smluvním právem vydávacím překlenout a vyhýbá se výslovnému řešení choulostivé otázky, jak o tom svědčí případ „Schwartzová“, Právník 1936, str. 37. Zákon v § 59 tr. ř. řeší různé otázky, jako věcnou a místní příslušnost k řízení o vydání, pořad pro podání extr. žádosti, řádné doložení žádosti, účast soudů na řízení a rozhodnutí o vydání a jiné. Co je řešeno smlouvou jinak, platí ve smluvní úpravě. Co není řešeno vůbec smlouvou, platí v zákonné úpravě. Spokojuje-li se smlouva zatýkacím rozkazem k řádnému doložení extr. žádosti, pak je zatýkací rozkaz sám o sobě dostatečným důkazem o důvodnosti podezření, přesto, že § 59 tr. ř. chce i další důkazní materiál. Ale o tom, že exkulpace je důvodem k odepření vydání, nemají smlouvy žádného předpisu, jako vůbec neřeší, jak a kým má býti o vydání rozhodnuto. Pak nelze neuznati tento zákonný důvod k odepření vydání, byť jej smlouvy neznají. Jen se doporučuje opatrnost, které v praxi nikdy nezbývá, jak o tom svědčí případ „Gohbaum“, Právník 1936, str. 35; netřeba hned ukvapeně zamítati extr. žádost, nýbrž vhodně dáti příležitost stíhajícímu úřadu k vyjádření, byť t. zv. „dodatečné objasnění“ neslouží tomu, aby byla v extr. řízení prokazována důvodnost podezření. A opět třeba si připamatovati zásadu reciprocity: do ut des. Když bylo v případě „Goldschmidt“ (č. 5865/36-18 min. sprav.) oznámeno do Německa, že vnitrostátní předpis § 59 tr. ř. připouští v řízení o vydání presentní exkulpační důkazy, mělo to vzápětí stejný postup i v Německu v extr. věcech čsl. (Sděl. 4/1938, str. 2), což dříve nebývalo (případ „Faltýnek", Deut. Justiz 1934, str. 1550, případ „Michalek“, Jur. Wochenschrift 1931, str. 256, případ „Morawek“, Jur. Wochenschrift 1932, str. 2351). Náš § 59 tr. ř. nerozeznává mezi vydáním ke stíhání a vydáním k odpykání trestu; proto průběh řízení o vydání je zásadně u obou eventualit stejný. Právo anglo-americké pro každou z obou forem volí odlišný postup. Materiální zkoumání důvodnosti podezření připouští jen, jde-li o vydání ke stíhání, kdežto při vydání k odpykání trestu učiní základem svého rozhodnutí pravoplatný rozsudek, aniž by se jakkoli přezkoumával důkazní materiál, na jehož základě byl rozsudek vydán. Znění § 59 tr. ř. nemůže ponechati na pochybách, že exkulpace se může týkati jen vydání ke stíhání, kdy extradičním titulem je zatykač. Sám § 59 tr. ř. zmiňuje se o „zatykači“ a důvodech a průvodech „podezření“. O „podezření“ lze mluviti jen do toho okamžiku, než je vina zjištěna pravoplatným rozsudkem. Nepřísluší-li tuzemskému soudci nikdy zkoumati vinu v extr. řízení (rozh. č. 3634 vid. sb.), pak tím spíše mu nepřísluší přezkoumávati vinu již zjištěnou cizím pravoplatným odsuzujícím rozsudkem. Proto i u nás je sumární zkoumání důvodnosti „podezření“ přípustné jen při vydání ke stíhání. Per analog, se stejný postup připouští i v extr. věcech ze Slovenska, ač § 476 slov. tr. por. nemá žádného předpisu o exkulpaci (srov. Sděl. 4/1938, str. 2).
(Extradiční řízení.) Jako rozeznáváme mezi aktivní a pasivní extradicí podle toho, zda vydání sami do ciziny povolujeme, či vyžadujeme-li provinilce z ciziny, tak dělíme i extr. řízení na „řízení vyžadovací“ z ciziny do ČSR a na „řízení o vydání“ z ČSR do ciziny. Onu část extr. řízení, která se provádí dožadujícím státem, aby bylo dosaženo vydání z ciziny, zoveme řízením vyžadovacím (§ 421, odst. 3 tr. ř., § 475 slov. tr. por., § 431 voj. tr. ř. a § 501 čsl. osnovy tr. ř. 1929), kdežto ta část extr. řízení, která následuje ve státě dožádaném, na podkladě učiněného extr. návrhu, nazývá se řízením o vydání (§ 59 tr. ř., § 476 slov. tr. por. a § 507 čsl. osnovy tr. ř. 1929). Na každé extr. věci jest účasten i stát vyžadující i stát dožádaný. Na vyžadovací řízení státu dožadujícího navazuje řízení o vydání ve státě dožádaném. Subjektem extr. nároku a extr. povinnosti není soud, u něhož se vede trest. řízení proti vyžadované osobě, jak by se mohlo usuzovati ze zastaralého a přežitého textu §§ 59, 421, odst. 3 tr. ř., nýbrž stát, representovaný zásadně svou vládou. Nejde o právní pomoc mezisoudní, nýbrž mezistátní, mezinárodní. Jde o záležitost soudní výsosti k soudní výsosti, vlády k vládě, státu ke, stá tu. Ne ten který úřad nebo soud, jenž trestní věc vyřizuje, nýbrž právní výsost státu, jako výsost státu, je nositelkou extr. nároku a extr. povinnosti. Proto v extr. styku platí zásadně pořad diplomatický, kdy náš vyslanec jménem čsl. vlády žádá cizí vládu o vydání. Tento zdlouhavý pořad zvolila též většina našich extr. smluv, ač moderní tendencí je stýkati se ve věcech extradičních pořadem meziministerským, aby se řízení o vydání urychlilo. Prosaditi meziministerský pořad podařilo se nám dosud jen v extr. úmluvách s Itálií, Jugoslávií, Polskem a fakultativně také s Německem (Sděl. 69/1930 a Sděl. 38/1935). Pořad mezisoudní jako výjimka z pravidla byl ujednán a v letech 1920 až 1938 praktikován jediné s Rakouskem v resortní dohodě vyhlášené výnosem č. 47/1920 Věst. min. sprav. Jinak ve styku se státy nesmluvními platí pravidlo o pořadu diplomatickém. Průlom do tohoto pravidla se ustálil skoro obecně při žádostech o prozatímní zatčení, jež se zásadně podávají v bezprostředním styku od úřadu k úřadu (dopisem, telegramem, telefonem, radiogramem); jen tak lze vyloučiti nebezpečí z prodlení.
K zahájení „vyžadovacího řízení“ z ciziny může dojiti ve všech fázích trest. řízení. Vyžadujícím soudem je ten soud, jenž vede nebo vedl trestní řízení, po případě soud, určený nejvyšším soudem podle § 54, odst. 2 tr. ř., § 26, odst. 1 slov. tr. por. Vyžadujeme-li v průběhu řízení přípravného, ve stadiu obžalovacím nebo nalézacím, anebo za řízení opravného, mluvíme o vyžádání ke stíhání. Má-li býti z ciziny vyžádána osoba, proti níž byl už vynesen pravoplatný a vykonatelný odsuzující rozsudek, mluvíme o vyžádání k odpykání trestu (zbytku trestu). Poněvadž většina států povoluje extradici i bez smlouvy, možno přikročiti k vyžádání i ze států, s nimiž naše republika nesjednala dosud extradiční smlouvy (na př. ze Švýcarska). Faktickou první podmínkou je, že se stíhaná nebo odsouzená osoba zdržuje v moci a na území státu dožádaného. Je-li pobyt obviněného v cizině vypátrán, je na soudu, aby po návrhu veřejného žalobce rozhodl, zda má býti zakročeno o vydání. Veřejný žalobce dříve ještě než učiní návrh na vyžádání z ciziny, je povinen uvážiti rozsah smluvního extr. nároku podle té které extr. smlouvy a podle toho specifikovati svůj návrh; extr. rozh. min. sprav. č. 3, Právník 1935, str. 319. Kdežto sborové sondy I. stolice v zemích České a Moravskoslezské zkoumají jen možnost vyžádání (§ 421, odst. 3 tr. ř.), rozhodují krajské soudy na Slovensku též, a to zvláštním odůvodněným usnesením, zda vyžádání je nutné (§ 475 slov. tr. por.). Obligatorní povinnost vyžadovací není vhodná. Proto praxe v zemích České a Moravskoslezské upouštívá od vyžádání z důvodu vhodnosti, když by vyžádáním vznikly státu náklady neúměrné významu trest. činu (vyžádání ze zámoří), nebo když zbytek neodpykaného trestu je nepatrný a pod. (srov. výnosy min. sprav. č. 18/1913, č. 52/1914 Věst.). Tato praxe bude uzákoněna (§ 501, odst. 2, věta druhá čsl. osnovy tr. ř. 1929). Další podrobnosti viz v knize: Řízení vyžadovací, 1931.
Účelem „řízení o vydání“ do ciziny je zjistiti, jsou-li v tom kterém případě dány zákonné nebo smluvní podmínky vydání a rozhodnouti, zda se vydání z ČSR do ciziny povolí či odepře. Ve styku s nesmluvním státem zjišťujeme, zda jsou dány zákonné podmínky vydání (§ 476, odst. 7 slov. tr. por., § 510, odst. 2 čsl. osnovy tr. ř. 1929) a tedy, zda vydání je přípustné či nepřípustné. Ve styku se smluvním státem se zjišťuje, jsou-li dány smluvní extradiční podmínky podle té které extr. smlouvy a tudíž, zda tu jest extr. povinnost či některá z výjimek z této smluvní povinnosti. Průběh řízení o vydání se řídí zpravidla převážně jen vnitrostátními předpisy. Je to res interna, kterou smlouvy obyčejně neupravují; zejména se nedotýkají otázky, které úřady se mají účastniti řízení o vydání a kdo o extradici má rozhodovati. Oba naše trestní řády povolaly soudy k účasti na řízení o vydání (§ 59 tr. ř., § 476 slov. tr. por.). Jejich účast záleží v tom, že zajišťují budoucí vydání (vydávací vazba), zjišťují extr. podmínky a povolené vydání provádějí. V tom jest účast soudů z obou našich právních oblastí stejná. Liší se však ve stadiu rozhodovacím. Účast soudů slovenských je toliko poradní, kdežto v zemích České a Moravskoslezské jest účast sborových soudů II. stolice též rozhodující, avšak jejich usnesení vyžaduje po zákonu vždy ještě schválení ministra spravedlnosti (§ 59 tr. ř.). O vydání ze Slovenska rozhoduje ministr spravedlnosti sám (§ 476 slov. tr. por.). K provedení soudního řízení o vydání je věcně příslušný v obou právních oblastech sborový soud I. stolice. Místně pak je příslušný onen krajský soud, v jehož obvodě ten, kdo má býti vydán, bydlí nebo se zdržuje anebo je postižen (§ 59 tr. ř., § 27 slov. tr. por.).
Cizí literatura o v. z. je bohatá, česká chudá. Bibliografii literatury anglické, francouzské, italské, německé a rakouské podává Mettgenberg v Archiv für öff. Recht, XXV-1909, str. 139 (abecedně podle autorů), Hübel v Archiv für Strafrecht u. Strafprozess, sv. 60-1913, str. 506 (chronologicky), Beauchet v Traité de l'extradition 1899 a Fauchille v Traité de droit International public, Paříž I-1922, str. 987 (abecedně). Nejvýznačnější díla minulého století napsali: Angličan Clarke: A treatise upon the law of extradition, Londýn 1874 (2. vyd.), 1903 (4. vyd.); Holanďan Taunay: De tractaten tot uitievering van misdadigers, Amsterdam 1872; Francouz Billot: Traité de l'extradition, Paříž 1874; Ital Fiore: Traité de droit pénal international et de l'extradition, z italštiny přeložil Antoine, Paříž 1880; Severoameričan Spear: The law of extradition, Albany 1879; Polák Roszkowski: O azylach i ekstradycji, Varšava 1882; Rakušan Lammasch: Auslieferungspflicht und Asylrecht, Lipsko 1887; Němec Martitz: Internationale Rechtshilfe in Strafsachen, Lipsko I.-1888, II.-1897. Z novějších děl: Biron-Chalmers: The law and practice of extradition, Londýn 1903; Langhard: Das schweizerische Auslieferungsrecht, Bern 1910; Baldassari: Il fondamento della extradizione 1914; Travers: Le droit pénal international, Paříž IV-1921, V-1922; Mettgenberg: Die Verträge mit der Tschechoslovakei, Mannheim-Berlín-Lipsko 1925; Schober: Die grundsätzliche Bedeutung des deutsch-tschechoslov. Vertrages von 8. V. 1922, Konigsberg 1928; Wolgast: Die Auslieferungsgesetze Norwegens, Schwedens und Finnlands, Berlín-Lipsko 1928; Travers: L'entr. aide répressive Internationale et la loi Française du 10 mars 1927, Paříž 1928; Krautmann-Krecht-Hackl: Zwischenstaatlicher Rechtshilfeverkehr, Vídeň 1929; Mettgenberg: Deutsches Auslieferungsgesetz, Mannheim-Berlín-Lipsko 1930, s dodat. 1933; Olšar: Příspěvek k nauce o vydávání zločinců, Brno 1930; Kronberger: Řízení vyžadovací, Pardubice 1931; Reisner: Die Voraussetzungen der Auslieferung, Lipsko 1932 (s úplnou německou bibliografií); Dočekal: Právní styky s cizinou, Praha 1935.
Extradiční případy seznamenal: rakouské Granichstädten, Intern. Strafrechtsverkehr, Vídeň 1892, říšskoněmecké Mettgenberg, Deut. Auslieferungsgesetz, Nachtrag 1933 a československé Kronberger, Soudc. listy 1933, str. 101, Věst. spol. pro pr. trest. 1933, str. 21, Právny obzor 1934, str. 49, zejména pak 43 případů jako extr. rozh. min. sprav, v Právníku 1935, str. 316; 1936, str. 31, 390, 665; 1937, str. 313 a 491; 1938, str. 229, 496 a 1939, str. 222. Přehled různých extradičních případů podává Fauchille na cit. místě str. 989. Konkrétní případy s oblibou rozebíral náš Glos (přehled jeho prací viz S. L. 1928, str. 206).
František Kronberger.

Citace:

KRONBERGER, František. Vydávání zločinců. Slovník veřejného práva Československého, svazek V. U až Ž. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s. 404-426.