Čís. 10123.

O odkladu exekuce podle § 42 čís. 5 ex. ř., byly-li proti vymáhanému nároku podány podle § 35, druhý odstavec, ex. ř. námitky u správního úřadu, rozhoduje vždy soud. Správní úřad může v takových případech vykonávati vliv na odklad exekuce tím, že úřad rozhodující o námitkách v prvé stolici, odepře, nevyhoví-li námitkám, případnému odvolání odkládací účinek.
(Rozh. ze dne 6. září 1930, R I 518/30). Československý stát vedl proti dlužníku exekuci k vymožéní nároku na opravu jezu. Dlužník podal proti exekuci námitky u správního úřadu. Návrhu na odklad exekuce soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Odklad exekuce byl povolen podle ustanovení § 42 čís. 5 ex. ř. druhá věta, ana povinná strana prokázala, že u okresního úřadu v Žatci podala námitky proti exekučnímu titulu podle § 35 ex. ř. K odkladu exekuce z důvodů, které směřují proti exekučnímu nároku jsou výhradně povolány příslušné správní úřady, jde-li o soudní exekuci vykonatelných správních rozhodnutí (rozh. ze dne 9. února 1915 R III 26/15 Pr. R. 175/16). Nehledě však k tomu, nebylo lze odklad povoliti i z důvodu, že nelze usuzovati na nebezpečí, které dlužník v návrhu na odklad exekuce jen nepřímo tvrdí povšechným výrazem, že by utrpěl nenahraditelnou škodu. Nelze seznati, jakou nenahraditelnou škodu by dlužník proti druhé straně, československému státu, mohl utrpěti, i kdyby snad se svými námitkami měl úspěch. Naproti tomu jest přisvědčiti vývodům stížnosti vymáhající strany, že odkladem exekuce jest ohrožen výsledek exekuce pro vymáhající stranu, poněvadž vývody stížnosti, že se dlužník ve správním řízení zbavil veškerého nemovitého jmění, mají oporu v knihovním lustru, z něhož jest patrno, že dlužník podle trhové smlouvy přenesl vlastnické právo k svým nemovitostem na Oldřicha S-a a vyhradil si právo zpáteční koupě 'smlouvou ze dne 25. dubna 1928. Toto dlužníkovo jednání jest zajisté k charakterisaci poměrů mezi oběma stranami a celé povahy věcí příznačné. Střetnou-li se zájmy veřejné a zájmy osoby soukromé, mají ony přednost a musí ustoupiti tyto, takže i z této úvahy nebylo povolení odkladu exekuce oprávněno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nelze souhlasiti s finanční prokuraturou a s rekursním soudem, že k rozhodování o odkladu soudní exekuce, zahájené na základě rozhodnutí správních úřadů, jsou povolány výhradně úřady správní. Podle § 93 (3) správního řízení (vládní nařízení ze dne 13. ledna 1928, čís. 8 sb. z. a n.) provádí se soudní exekuce na základě správních exekučních titulů podlé ustanovení exekučního řádu, podle § 45 druhý odstavec ex. ř. rozhoduje však o odkladu jakékoliv soudní exekuce soud. Pro odklad exekuce podle § 42 čís. 5 ex. ř., byly-li proti vymáhanému nároku podány podle § 35 druhý odstavec ex. ř. námitky u správního úřadu, není z tohoto pravidla výjimky. Podotýká se, že na správní úřady byl dlužník odkázán s námitkou, že nárok na opravu jezu nemůže býti na něm exekučně vymáhán, poněvadž po vydání exekučního titulu přešel jez do vlastnictví třetí osoby, zdejším rozhodnutím ze dne 14. listopadu 1929, č. j. R I 768/29, a že jistý vliv na odklad exekuce může v takových případech správní úřad vykonávati tím, že úřad, rozhodující o námitkách v první stolici, odepře, nevyhoví-li námitkám, podle § 77 spr. říz. případnému odvolání odkládací účinek, což se však v souzeném případě nestalo. Neprávem vylučuje dále rekursní soud nebezpečí nenahraditelné neb těžko nahraditelné majetkové škody pro dlužníka, kdyby odklad nebyl povolen. Dlužníkovi bylo uloženo složití hotově 400.000 Kč, a byla k jejich vydobytí povolena právoplatně již také mobilární exekuce. Provedení mobilární exekuce pro tolik peněz nemůže se státi bez nenahraditelné neb aspoň těžko nahraditelné škody dlužníkovy. Nemohlo býti vyhověno ani návrhu vymáhající strany, by dlužníku bylo, bude-li exekuce odložena, uloženo složití jistotu nejméně 400.000 Kč. Vzhledem k tomu, že exekuční titul byl vydán již v únoru 1925 a že o námitkách povinné strany bylo okresním úřadem zatím již rozhodnuto, nelze pokládati povoleným odkladem uspokojení vymáhajícího věřitele za ohrožené.

Citace:

Čís. 10123. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 320-322.