Čís. 10047.

Československý stát neručí za hospodářský úpadek peněžních ústavů, přejímajících vklady, ani za nedostatečný výkon dozoru, jejž si stát vyhradil nad jejich obchodováním.
(Rozh. ze dne 26. června 1930, Rv I 1476/29).
Žalobce měl vklad u úvěrního ústavu, jenž se stal pasivní a vyrovnal se na 35%. Žalobce svou pohledávku k vyrovnání nepřihlásil. Žalobou, jíž se domáhal na československém státu náhrady škody, odůvodnil ža- lobce takto: Stát podle zákonů čís. 238, 239 čís. 240 z roku 1924 sb. z. a n. vzal na sebe záruku za bankovní a vkladatelské ústavy, pak povinnost revisní ustavením revisní společnosti a péči o vkladatele, kteří neměli po pět let utrpěti škody ze svých vkladů u žádného ústavu. Kdyby byl dozorčí úřad správně dohlížel, bylo by již v roce 1924 zjištěno, že úvěrní ústav jest pasivní, že se nekonají valné hromady, že předsednictvo není úplné. Stát se svými úřady nestaral se o hospodaření úvěrního ústavu a v opomenutí této povinné péče orgánu státu spatřuje žalobce zavinění odůvodňující náhradní povinnost čsl. státu. Doslov zákona čís. 238 ex 1924 vzbuzuje přesvědčení, že vkladní ústavy od okamžiku tohoto zákona poskytují vkladatelům bezpečnost. Kdyby úřady, za které stát zodpovídá, konaly svou povinnost, byly by bývaly již začátkem r. 1925 zařídily nařízení příročí a nemohl úvěrní ústav ještě dva roky po vydání citovaných zákonů pracovati. Úvěrní ústav přes ustanovení zák. čís. 239 ex 1924 úřadoval dále, takže žalobce ještě po 16. lednu 1926 uložil Kč 32400. Při řádném plnění úředního dozoru podle stavu ochranných zákonů do 11. června 1925 nemohlo dojiti k tomu, by žalobce vůbec do ústavu peníze vložil, čsl. stát ručí mu tedy za škodu, kterou utrpěl tím, že orgánové státu nedodrželi zákonné předpisy. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobu bylo zamítnouti, protože není zákonného opatření, na jehož základě by ručil stát za škodu vzniklou vkladatelům hospodářským úpadkerri úvěrního ústavu. Z ochranných zákonů nic takového dovoditi nelze. Nesporným jest tvrzení žalované strany, že úvěrní ústav podléhal kontrole revisní jednoty, nikoli státu. Naříditi příročí nelze z úřadu (zákon ze dne 10. října 1924 čís. 240 sb. z. a n.). Peněžní ústavy zřízené jako společenstva (podle zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.) nepodléhají státnímu dozoru a nelze u nich zříditi vládního komisaře, pokud není nařízeno příročí. Stát jako právnická osoba nemůže se dopustiti zavinění. Zavinění mohou se dopustiti jen jeho orgány, za ty ale neručí, ježto zákonných předpisů o tom není (§ 92 ústavní listiny). Stát nemá povinnosti nutiti ústavy k žádostem za podporu (§ 17 zák. čís. 237/24 a zák. 238/24). Vzhledem k uvedenému jeví se nárok žalovaného zcela neodůvodněným a bylo žalobu zamítnouti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žaloba byla nižšími soudy na základě vlastního přednesu žalobcova zamítnuta právem, aniž bylo třeba prováděti postrádané důkazy, neboť není zákona, který by ukládal státu ručení za hospodářský úpadek peněžních ústavů, přijímajících vklady, neb za nedostatečný výkon dozoru, jejž si stát vyhradil nad jejich obchodováním. Pro nedostatek takového zákona není žalobní nárok proti státu ani podle všeobecných pravidel občanského práva, ani podle § 92 ústavní listiny po právu. Tak zvané ochranné zákony ze dne 9. října a 10. října 1924, čís. 237—240 sb. z. a n. neobsahují takového ustanovení, zvláště ho neobsahuje zákon o zřízení Všeobecného fondu peněžních ústavů v republice Československé ze dne 10. října 1924, čís. 238 sb. z. a n. Ustanovení § 1 tohoto zákona, že se fond zřizuje, by byla podporována spořivost zvýšením bezpečnosti vkladů a příznivý rozvoj peněžnictví byl co možná zabezpečen, jest jen povšechným odůvodněním, proč fond byl zřízen, a označením jeho účele. Fond byl prohlášen v § 2 za samostatnou právnickou osobu, veškeré nároky, které by z důvodu tohoto zákona mohly býti uplatněny a podle § 20 u soudu žalovány, musily by býti uplatněny proti fondu, nikoliv proti státu. Záruku za fond převzal stát jen v § 24 zákona, totiž za správné zúročení a za splacení fondovních dluhopisů. Ze žádného ze zmíněných ochranných zákonů nelze vyčisti, že stát převzal záruku za peníze uložené v republice na vkladní knížky peněžních ústavů po dobu pěti let, aniž, že na se vzal povinnost, přezkoumati ihned po vydání zákonů hospodaření ve všech peněžních ústavech, oprávněných dosud ke přijímání vkladů a učiniti opatření potřebná k jejich zabezpečení, tím méně, že převzal záruku za bezvadné provedení přezkoumání do určité lhůty.

Citace:

Čís. 10047.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 174-176.