Čís. 10148.

Žalobní nárok, by žalovaný byl uznán povinným sprostiti žalobce z rukojemského závazku, jest vykonatelným podle § 354 ex. ř.
Převzal-li slibující závazek, že se postará, by byl příjemce slibu sproštěn ručení, nemá příjemce slibu ani nárok na plnění třetí osoby ani nárok na určité jednání slibujícího, kterým by jeho plnění docílil, nýbrž má jen nárok na dostiučinění, neplní-li třetí.
(Rozh. ze dne 18. září 1930, Rv II 641/29).
Žalobce domáhal se na žalovaném, by byl uznán povinným sprostiti žalobce rukojemského a směnečného závazku proti bance L. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Opodstatněn jest důvod nesprávného právního posouzení v tom směru, že napadený výrok není exekvovatelný. I § 353 ex. ř. i § 354 ex. ř. má za účel donutiti povinného, by vykonal nějaké jednání nebo by něco opomenul. Žalobní prosba zní jen by žalovaný byl uznán povinným sprostiti ho rukojemského závazku. To však není o sobě ani jednáním ani opomenutím, nýbrž jejich Výsledkem. Bylo proto na žalobci, by v žalobní prosbě určitě udal, kterým jednáním neb opomenutím žalovaný tohoto právního výsledku má docíliti, a za tím účelem také v přednesu tvrditi a prokázati, v čem toto jednání nebo opominutí podle smyslu úmluvy mělo záležeti. To však žalobce neučinil a bylo proto žalobní prosbu zamítnouti. Než ani jinak nemá žalobní nárok opory v zákoně. Podle skutkového zjištění prvního soudu, jež zůstává nezměněno, prohlásil žalovaný, že se pro případ zmaření tohoto převodu postará o to, by žalobce svého závazku byl sproštěn (ručení v bance L.). Podle toho zaručil se žalovaný za výsledek plnění banky L., za sproštění ze závazku rukojemského, tedy osoby třetí, a mohl by žalobce podle § 880 obč. zák. v žádati na žalovaném jen plné zadostiučinění, ano nenastalo propuštění z rukojemství.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce nelze ovšem přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že výrok odvoláním napadeného rozsudku není exekvovatelný. K nemožnosti prosazení žalobního nároku exekucí mohlo by býti ža sporu přihlíženo jen tehdy, kdyby žaloba neobsahovala určitou žádost (§ 226 c. ř. s.), totiž takovou, že by z rozsudečného výroku podle ní vydaného nebylo lze seznati kromě osoby oprávněné a zavázaného také předmět, způsob, objem a čas dlužného plnění neb opomenutí (§ 7 ex. ř.). Žalobní prosba v souzeném případě, i když není zcela přesná, jest přece tak určitá, že dává poznati všecky tyto složky. Oprávněným jest žalobce, zavázaným žalovaný, předmětem plnění jest sproštění žalobce z rukojemského závazku proti bance L. v rozsahu určeném úvěrními podmínkami a písemnou doložkou ze srpna 1927, pokud se týče ze směnečného závazku převzatého spoluakceptem směnek v srpnu 1928, obojí ve výši 400.000 Kč. Ani obrat, že jest žalovaný povinen »sprostiti žalobce rukojemského závazku« není nejasný neb neprosaditelný. Smyslem jeho jest, by žalovaný učinil vhodné opatření, by žalobce ze svého závazku z převzatého ručení bankou L. byl sproštěn. Jak to provede, jest jeho věcí. Plnění, jehož se domáhá žaloba, nebylo by tedy objektivně nemožným (§§ 1447, 878 obč. zák.) a záleželo by výlučně na žalovaném, by podnikl vhodné kroky, by závazku svému dostál. Byl by proto žalobní nárok podle § 354 ex. ř. exekvovatelný. Teprve za exekučního řízení mohl by žalovaný po případě namítati a musil by prokázati, že nebyl s to, by svému závazku dostály ač učinil vše, co bylo v jeho moci. Tento zamítací důvod by tedy neobstál. Naproti tomu odvodil odvolací soud ze zjištění procesního soudu co do obsahu závazku žalovaného správný právní závěr, že se žalovaný zaručil za výsledek plnění banky L., za sproštění ze závazku rukojemského, tedy osoby třetí, takže by žalobce mohl podle § 880 a) obč. zák. žádati na žalovaném jen plné zadostiučinění, kdyby propuštění z rukojemství nenastalo. Podle zjištěni nižších soudů, jímž jest vázán i dovolací soud, zavázal se žalovaný, že se postará, by žalobce ze svého závazku byl sproštěn. Smysl tohoto závazku nemůže vzhledem k tomu, že ve spisech není opory, by se mohlo míti za to, že žalovaný chtěl vžiti na se závazek těžší, po případě zaplatiti celou zaručenou pohledávku banky L., bytí jiný, než že žalovaný převzal povinnost, že vymůže, by žalobce byl z ručení proti bance L. sproštěn. To by se mohlo státi jen zakročením u banky L., tedy u osoby třetí. Převzal-li žalovaný závazek, že se postará, by byl žalobcei ručení sproštěn, není to jen slib přímluvy (§ 880 a obč. zák. prvá věta), nýbrž zaručení se za to, že žalobce bude ručení sproštěn, tedy za výsledek (§ 880 a druhá věta obč. zák.). V takovém případě nemá však smluvník slibujícího ani nárok na plnění třetí osoby, ani nárok na určité jednání libujícího, kterým by jeho plnění docílil, nýbrž má jen nárok na plné dostiučinění, když třetí neplní, jak nejvyšší soud obšírně vyložil již ve svém rozhodnutí čís. 5164 sb. n. s., k němuž stačí poukázati (Srov. k tomu také rozhodnutí čís. 6429, 7872 a 8820 sb. n. s.). Smysl prohlášení žalovaného podle zjištění nižších soudů jest jasný a nepotřeboval dalšího vysvětlením Ani výtka vadnosti řízení není tedy odůvodněna. Nevadí ani, že žalovaným nebylo výslovně namítáno, že jde o smlouvu k tíži třetích osob podle § 880 a) obč. zák., neboť jest na soudě, by podle zjištěného skutkového stavu použil příslušného právního pravidla.

Citace:

Čís. 10148. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 364-365.