Čís. 10082.

Odklad exekuce povolený k oposiční žalobě proti některým z vymáhajících věřitelů, působí jen proti žalovaným, nikoliv i proti ostatním vymáhajícím věřitelům.
(Rozh. ze dne 25. července 1930, R II 155/30).
Tři vymáhající věřitelé domáhali se exekučního vyklizení Marie S-ové z obchodních místností. Marie S-ová podala na dva z vymáhajících věřitelů žalobu o zrušení exekuce a navrhla zároveň odklad exekuce. Soud prvé stolice povolil odklad exekuce a nevyhověl návrhu třetího vymáhajícího věřitele, by byl nařízen výkon exekuce, rekursní soud vyhověl rekursu třetího vymáhajícího věřitele, zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by vyčkaje pravomoci pokračoval v exekuci třetího vymáhajícího věřitele proti Marii S-ové. Důvody: Pokud se prvý soud dovolává § 14 c. ř. s., nelze tu tohoto ustanovení zákona použiti, protože společníků není na straně dlužnice, takže dobrodiní nedílného společenství v rozepři neúčinkuje v její prospěch. Dovolává-li se prvý soud k odůvodnění napadeného usnesení § 833 obč. zák., jest proti tomu namítnouti, že toto ustanovení zákona nebrání pokračování v exekuci, která byla pravoplatně povolena k návrhu všech spolumajitelů domů, uvedených v exekučním titulu, a že okolnost, že exekuce byla odložena, pokud jest vedena ostatními vymáhajícími věřiteli, není důvodem, by třetímu spolumajiteli, jenž jednal souhlasně s ostatními spolumajiteli domu, bylo odepřeno oprávnění k dalšímu vedení exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rozhodnutí o dovolacím rekursu závisí v prvé řadě na tom, aby byla rozřešena otázka, pokud se týče, by byla odstraněna možná pochybnost, zda usnesení okresního soudu ze dne 1. února 1930, jímž byl povolen odklad exekuce vyklizením obchodních místností, působí i proti vymáhajícímu věřiteli Ottu R-ovi. Pochybnost o tom byla vyvolána tím, že se soud k návrhu v žalobě Marie S-ové proti Markétě a Emilu F-ovým (nikoliv též proti Ottu R-ovi) usnesl odklad povoliti a nevyslovil, že má míti účinnost jen mezi stranami, což ovšem ani nemusil vysloviti, je/to soudní rozhodnutí působí jen mezi stranami, že tedy usnesení o odkladu exekuce platí jen proti osobám skutečně žalovaným, tedy proti Markétě a proti Emilu F-ovým, třebaže z opatrnosti měl vysloviti, ana exekuce již byla povolena a vedena krom uvedenými dvěma osobami i Ottonem R-em a poměr těchto tří osob nelze považovati za poměr upravený v § 14 c. ř. s. V tomto směru, totiž, pokud se mohlo zdáti, že odklad exekuce platí i proti Ottu R-ovi, jest toto usnesení ještě v tomto období opraviti (§ 419 c. ř.). Odklad exekuce není tudíž právoplatně povolen proti Ottu R-ovi. Než okresní soud usnesením z 19. února 1930 nevyhověl návrhu Otty R-a, by byl nařízen výkon exekuce, nýbrž odložil jej z úřadu do právoplatného rozhodnutí oposičního sporu a uložil dlužnici, by složila jistotu 12500 Kč. Napadeným usnesením je rekursní soud zrušil. Stěžovatelka je napadá dovolacím rekursem, tvrdíc, že odklad exekuce povolený proti dvěma vymáhajícím věřitelům působí i proti třetímu. Tím se ocitá v rozporu se zásadami procesního i exekučního řízení, podle nichž materielní právní moc působí zásadně jen mezi stranami, pokud se týče mezi jejich právními nástupci (§ 12 obč. zák. a § 530 čís. 6 c. ř. s.), pokud v zákoně není výjimky, (viz Pollak System des österr. Zivilprozessrechtes str. 495 až 497, Neumann, Kommentar III vyd. str. 1273 a násl.). Právem proto rekursní soud usnesení prvého soudu zrušil a mu nařídil, aby v exekučním řízení Otto R-a proti Marii S-ové pokračoval.

Citace:

č. 10082. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 234-235.